Hodnocení důkazů bez jejich provedení soudem (nejsou-li dány důvody dožádání)
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Nález
Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 17. října 2006
sp. zn. II. ÚS 363/06
ve věci ústavní stížnosti L. M. a E. D. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 28. února 2006 č. j. 12 Co 755/2005-183 a proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 26. října 2001 č. j. 16 C 130/94-137, jimiž byla v řízení o vydání živého a mrtvého inventáře zamítnuta žaloba právního předchůdce stěžovatelek proti Zemědělskému družstvu Senice na Hané na zaplacení 445 000 Kč s příslušenstvím.
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 28. února 2006 č. j. 12 Co 755/2005-183 se zrušuje.
Odůvodnění
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. října 2001 č. j. 16 C 130/94-137 poté, co jeho předchozí rozhodnutí ve věci byla kvůli procesním vadám (nebyly splněny procesní podmínky pro vydání rozhodnutí - řádný návrh na zahájení řízení, okruh účastníků řízení, způsobilý žalobní petit) opakovaně zrušena odvolacím soudem, zamítl žalobu žalobce (procesního předchůdce stěžovatelek) proti žalovanému (Zemědělské družstvo Senice na Hané) v řízení o vydání živého a mrtvého inventáře ve znění, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobci částku 445 000 Kč s 15% úrokem z prodlení do zaplacení. Dále stanovil žalobci povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce požádal včas a ve lhůtě o vydání náhrady za živý a mrtvý inventář a dospěl k závěru, že je i osobou oprávněnou podle § 20 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), když k odnětí živého a mrtvého inventáře došlo v rozhodném období. Současně dovodil, že žalovaný je osobou povinnou. Soud prvního stupně však žalobu zamítl s odůvodněním, že "žalobce" (pozn. správně má být "žalovaný") splnil svoji povinnost na vydání živého a mrtvého inventáře (s ohledem na § 21 zákona o půdě), když nárok za živý a mrtvý inventář vydal v souladu s § 20 odst. 3 zákona o půdě bratrovi žalobce, jenž podle vnosové listiny ze dne 28. března 1956 vnesl do zemědělského družstva svoje věci i věci za rodiče.
K odvolání procesních nástupkyň žalobce (stěžovatelek) Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 28. února 2006 č. j. 12 Co 755/2005-183 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se sice neztotožnil se závěry soudu prvního stupně v otázce, že poskytnutím náhrady bratrovi žalobce žalovaný splnil svoji povinnost na vydání náhrady za živý a mrtvý inventář, avšak jako věcně správný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce resp. jeho procesní nástupkyně nejsou aktivně legitimováni k uplatnění nároku podle § 20 odst. 1 zákona o půdě, protože vnosová listina z 28. března 1956, kterou vlastnoručně podepsal bratr žalobce, který mrtvý a živý inventář vydal, svědčí o tom, že původní žalobce tento inventář do zemědělského družstva nevnesl. Toto zjištění nemůže vést podle odvolacího soudu k jinému závěru, než že žalobce nebyl aktivně legitimován k podání žaloby, a není tedy ani oprávněnou osobou k uplatnění tohoto nároku. Ze znění § 20 odst. 1 zákona o půdě jednoznačně vyplývá, že se jedná o nárok, který má vlastník, pokud věci do družstva vnesl. Žalobce ani jednu z uvedených podmínek nesplňoval.
Stěžovatelky v ústavní stížnosti zpochybňují rozhodnutí odvolacího soudu, jemuž kromě nesprávného právního posouzení především vytýkají, že na základě důkazů provedených soudem prvního stupně, aniž je sám zopakoval, dospěl k odlišným skutkovým zjištěním, čímž porušil zásadu dvojinstančnosti řízení. Již ve svých dřívějších nálezech (např.
sp. zn. III. ÚS 765/02
a
III. ÚS 4/97
, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 30, nález č. 65, a svazek 20, nález č. 164) Ústavní soud s odkazem na funkci a smysl Ústavy České republiky, zvláště ústavní úpravy základních práv a svobod, zdůraznil nezbytnou povinnost státních orgánů, resp. orgánů veřejné moci interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod. Také v posuzované věci to znamená povinnost soudů interpretovat jednotlivá ustanovení občanského soudního řádu v prvé řadě z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod. V označených nálezech dal také Ústavní soud najevo, že změna právního náhledu, jež změnu rozhodnutí soudu prvního stupně neopodstatňuje (§ 220 o. s. ř.), je důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní.
V dané věci odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné, avšak ke svému závěru dospěl na základě odlišně zjištěného skutkového stavu oproti rozhodnutí soudu prvního stupně. Zatímco soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v řízení bylo prokázáno, že žalobce (procesní předchůdce stěžovatelek) byl osobou oprávněnou k podání žaloby, avšak žalobu zamítl, protože nárok žalobce byl uspokojen tím, že žalovaný splnil svoji povinnost na vydání náhrady za živý a mrtvý inventář bratrovi žalobce, dospěl odvolací soud naproti tomu ke skutkovému zjištění, že žalobce vůbec není osobou aktivně legitimovanou k podání žaloby. Svůj závěr opřel odvolací soud přitom o to, že vnosová listina z 28. března 1956, která byla podepsána bratrem žalobce, nemůže vést k jinému posouzení, než že žalobce aktivně legitimován k podání žaloby vůbec nebyl. Z vyžádaného spisu se podává, že uvedený závěr o neoprávněnosti žalobce k podání žaloby odvolací soud učinil, aniž by uvedený důkaz sám zopakoval a zejména, což je pro danou věc ještě zásadnější, aniž by provedl a vypořádal se s dalšími důkazy, které vedly soud prvního stupně k závěru právě opačnému, a sice že žalobce je osobou oprávněnou a je tedy aktivně legitimován k podání žaloby. V posuzované věci je tedy z rozhodnutí odvolacího soudu patrno, že tento soud se odchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, aniž však dokazování zopakoval, zejména však změnil právní náhled na věc. Jak ustálená judikatura, tak i doktrína v občanském soudním řízení interpretují přitom ustanovení § 213 odst. 1 o. s. ř. v tom smyslu, že je zásadně nepřípustné, aby odvolací soud, jestliže se chce odchýlit od hodnocení důkazů soudem prvního stupně, tyto důkazy hodnotil jinak, aniž by je sám opakoval. Hodnocení důkazů bez jejich provedení soudem (nejsou-li dány důvody dožádání) zakládá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod v důsledku porušení zásady přímosti, dle níž dokazování provádí soud, jenž rozhoduje ve věci, a to při jednání, ke kterému předvolá účastníky řízení. Smyslem a účelem zásady přímosti je objektivita a nezávislost soudního rozhodování, jakož i zabezpečení práva účastníků řízení k provedeným důkazům se vyjádřit.
Pokud tedy odvolací soud bez dalšího rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a to po změně právního náhledu vycházejícího z odlišného posouzení skutkových zjištění, ale nezakládajícího důvod změny rozhodnutí soudu prvního stupně podle § 220 o. s. ř., aniž by důkazy, které jej vedly ke změně právního náhledu na věc, sám provedl nebo zopakoval, pak nejednal v souladu se zásadami spravedlivého procesu, neboť tímto odňal stěžovatelkám reálnou možnost jednat před soudem, spočívající v oprávnění právně a skutkově argumentovat, v důsledku čehož došlo k porušení základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud závěrem podotýká, že svým rozhodnutím nikterak nepředjímá výsledek rozhodnutí odvolacího soudu. Je zcela věcí odvolacího soudu, jak provedené důkazy posoudí a vyhodnotí. Ústavní soud neposuzoval námitky stěžovatelek směřující proti rozhodnutí okresního soudu (jehož zrušení rovněž navrhovaly), neboť neměly žádnou ústavněprávní relevanci a týkaly se výlučně výkladu podústavního práva, který přísluší toliko obecnému soudu, a dále proto, že jakékoliv, byť procesně formální rozhodnutí, by mohlo znamenat zaujetí právního názoru k takovému výkladu, což Ústavnímu soudu s ohledem na další řízení před obecnými soudy nepřísluší.
Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatelek vyhověl a napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci zrušil podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.