Povinnost tvrzení i důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; zpravidla jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí.
Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (§ 213 odst. 1 OSŘ).
V dané věci je spor o to, zda ze společného majetku manželů byly vynaloženy prostředky na oddělený majetek jen jednoho z manželů, tedy zda tu byl hypoteční úvěr na koupi bytů ve výlučném vlastnictví původního žalovaného, splácený v době trvání manželství i ze společných prostředků. V případě takového sporu leží důkazní břemeno na účastníkovi, který tvrdí, že kdokoliv z bezpodílových spoluvlastníků vynaložil za trvání BSM prostředky na oddělený majetek druhého účastníka, neboť tento účastník požaduje, aby tyto prostředky byly nahrazeny a zvýšil se tak jeho vypořádací podíl (tvrdí tedy skutečnosti, ze kterých vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky). Pokud však účastník, který během trvání manželství na svůj oddělený majetek vynakládal prokazatelně peněžní částky tvrdí, že šlo o jeho výlučné prostředky, je na něm, aby tuto skutečnost dokázal.
Dovolatelka namítá, že žalobkyni se nepodařilo prokázat existenci hypotéčního úvěru, který by původní žalovaný v průběhu manželství splácel; to dovozuje ze skutečnosti, že odvolací soud nezopakoval dokazování listinami provedené soudem prvního stupně (v této souvislosti odkazuje např. na rozsudek dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 980/2003, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor) pod č. C 2096, a na rozsudek sp. zn. 30 Cdo 1940/2000, publikovaný v Souboru pod č. C 61. Tato rozhodnutí, jakož i celá konstantní judikatura (viz např. R 92/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), však požadavek opakování dokazování v případě, že odvolací soud se chce odchýlit od skutkového zjištění učiněného soudem prvního stupně, vztahuje jen na případ, kdy šlo o zjištění učiněné na základě výpovědí účastníků řízení a svědků, kteří byli slyšeni při jednání. V takovém případě je třeba, aby odvolací soud opakoval s přihlédnutím k ustanovením § 122 a 123 OSŘ důkazy, které byly provedeny soudem prvního stupně při jednání to především proto, že při hodnocení důkazů spolupůsobí kromě věcného obsahu výpovědi účastníka řízení nebo svědka i další skutečnosti, které nemohou být v protokole zachyceny, jako např. přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost, nejistota a kolísavost její výpovědi, ochota vypovídat přesně na dané otázky apod.
Proto se odvolací soud může odchýlit od interpretace obsahu listiny provedené soudem prvního stupně, aniž by důkaz touto listinou opakoval. V dané věci tak není vadou řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci skutečnost, že odvolací soud vyšel z listinných důkazů, které soud prvního stupně nepovažoval za dostatečné, aniž by opakoval důkaz provedený těmito listinami.
Dovolatelka též vytýká, že odvolací soud učinil skutkové zjištění na základě neověřených fotokopií listin. Otázkou provádění důkazů fotokopiemi listin se dovolací soud opakovaně zabýval, např. v rozsudku sp. zn. 32 Odo 964/2003, publikovaném v Souboru pod č. C 2741. Zákon výslovně stanoví, že za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci (§ 125 OSŘ); občanský soudní řád neukládá soudu povinnost provádět důkaz pouze jejich originály. V rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 626/2000, publikovaném v Souboru pod č. C 997, se uvádí: „Jestliže v řízení před soudem prvního stupně byl proveden důkaz listinou, může odvolací soud tento důkaz sám hodnotit a dojít i k jiným skutkovým závěrům než soud prvního stupně, aniž by musel dokazování opakovat. Nebyla-li v průběhu řízení před soudy obou stupňů zpochybněna pravost či správnost obsahu soukromé listiny, jíž byl proveden důkaz, nelze v dovolacím řízení přihlížet k námitce nepravdivosti jejího obsahu“.
Pokud by tedy některý účastník pravost fotokopie popřel, musel by soud s přihlédnutím k tomu, proč podle tvrzení účastníka nelze předložit originál listiny, hodnotit důkaz provedený fotokopií listiny podle zásad upravených v § 132 a násl. OSŘ. V dané věci však žalovaná strana pravost fotokopií nepopřela a ani soud prvního stupně neučinil skutkový závěr, že by kopie neodpovídala originálu, byť skutečnost, že jde o neověřené fotokopie, konstatoval.
K námitkám, že R. B. neměla pobočku v C. (což má vyvrátit poskytnutí úvěru tímto peněžním ústavem), se uvádí: Odvolací soud vyšel z toho, že úvěr poskytla pobočka R. B. v P.; proto neexistence pobočky v C. nemůže jeho zjištění zpochybnit. Je skutečností, že žalobkyně uvedla, že šlo o pobočku v C., ovšem kategoricky tuto skutečnost netvrdila (hypotéka tam „měla být vzata“ – čl. 52 spisu). Byly-li předmětné úvěry poskytnuty na koupi bytů původnímu žalovanému ještě před uzavřením manželství s žalobkyní, pak je zřejmé, že ta o jejich bližších okolnostech nemusela být informována, zvláště když ani výpisy týkající se hypoték neuváděly příslušnou pobočku banky.
Dovolatelka konečně uvádí, že nebylo prokázáno, že by prostředky, ze kterých byly (v době trvání BSM) úvěry spláceny, byly v BSM účastníků. Jak však vyplývá z pravidel o důkazním břemeni uvedeném shora, bylo na žalované straně, aby prokázala, že splátky byly v době trvání BSM žalobkyně a původního žalovaného vypláceny z jeho výlučných prostředků; to se však nestalo.
V dané věci tedy řízení před odvolacím soudem tvrzenými vadami netrpělo a způsob, jakým odvolací soud hodnotil listinné důkazy, není nepřiměřený. Proto dovolací důvody tvrzené v dovolání nejsou dány.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ, jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. 2 OSŘ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolání žalované bylo zamítnuto a náklady vznikly jen žalobkyni (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ). Ty představují odměnu advokáta za jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif a činí podle § 3 odst. 1 bod 6, § 4 odst. 1 a 3, když bylo předmětem řízení 30% hodnoty vypořádaného majetku, § 10 odst. 3, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 18 010,- Kč a dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu – celkem 18 085,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 31. ledna 2006
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu