22 Cdo 930/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: 1)
M. K., 2) B. K., obou zastoupených JUDr. Jiřím Bláhou, advokátem se sídlem v
Lomnici nad Popelkou, Poděbradova 54, proti žalovanému městu Turnov, se sídlem
v Turnově, A. Dvořáka 335, IČO: 00276227, o určení vlastnictví, vedené u
Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 10 C 130/2009, o dovolání žalobců proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. listopadu 2011, č. j. 20 Co
188/2011-162, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Semilech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4.
ledna 2011, č. j. 10 C 130/2009-118, určil, že žalobci mají ve společném jmění
manželů pozemek parc. č. 66 a pozemek parc. č. 150/21, vymezené geometrickým
plánem, specifikovaným v tomto výroku rozsudku, který je jeho nedílnou
součástí, v katastrálním území a obci M. (dále jen ,,předmětné pozemky“). Ve
výroku II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vzal na základě obsáhlého dokazování za prokázané, že
žalobci nabyli na základě kupní smlouvy ze dne 8. října 1985 dům č. p. 22,
nacházející se na pozemku st. parc. č. 16 a pozemek parc. č. 67, to vše v
katastrálním území M., obci T.. Znalec, který tehdy oceňoval předmětné
nemovitosti, ve svém znaleckém posudku zaznamenal rozsah oplocení pozemku parc.
č. 67 v katastrálním území M., obci T. Dále soud zjistil, že žalovaný nabyl na
základě smlouvy o bezúplatném převodu pozemků s Pozemkovým fondem České
republiky dne 11. prosince 2006 pozemek parc. č. 66 a pozemek parc. č. 150/13,
v katastrálním území M., obci T. a je jako vlastník těchto pozemků zapsán i v
katastru nemovitostí. Žalobci požádali žalovaného dne 2. července 2008 o
odkoupení předmětných pozemků po té, co se dozvěděli od pracovnice úřadu správy
majetku žalovaného o tom, že žalovaný je jejich vlastníkem. Dále soud prvního
stupně zjistil, že v letech 1988 – 1991 byla provedena obnova katastrálního
operátu v katastrálním území M., přičemž byla mimo jiné řešena hranice mezi
pozemky parc. č. 66 a 67, resp. 66 a 150/13. K šetření byli přizváni všichni
vlastníci a uživatelé pozemků. Žalobci se však nedostavili a příslušné listiny
nepodepsali. Žalobci užívali předmětné pozemky v hranicích oplocení, které se
do současnosti nezměnilo. Po zakoupení pozemků žalobci umístění oplocení
neměnili, jak vyplynulo z provedeného dokazování.
Soud prvního stupně konstatoval, že žalobci mají naléhavý právní zájem na
požadovaném určení, neboť se považují za vlastníky předmětných nemovitostí, ke
kterým je však jako vlastník v katastru nemovitostí evidován žalovaný. Dále
zkoumal naplnění podmínek vydržení ve smyslu § 134 občanského zákoníku. Podle
jeho názoru užívali žalobci předmětné nemovitosti v omluvitelném omylu, že jim
náleží vlastnické právo k předmětným pozemkům, a to i přes rozlohu předmětných
pozemků (pozemky nabyté kupní smlouvou parc. č. 67 a st. parc. č. 16 měly
dohromady 417 m2, zatímco předmětné pozemky 545 m2). Přitom přihlédl k
členitému terénu, který mohl objektivně zkreslit vnímání faktické rozlohy
pozemku, stáří oplocení (více než 20 let) a také k tomu, že výměra pozemků
nebyla v kupní smlouvě uvedena. Tomu odpovídal i znalecký posudek vypracovaný
pro účely koupě, kdy znalec vycházel ze stávajícího oplocení. Dospěl k závěru,
že dobrá víra žalobců nebyla přerušena a trvala potřebnou vydržecí dobu. K
zániku dobré víry nemohlo dojít ani v souvislosti s obnovou katastrálního
operátu.
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen ,,odvolací soud“) k odvolání žalovaného
rozsudkem ze dne 8. listopadu 2011, č. j. 20 Co 188/2011-162, ve výroku I.
rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na určení, že žalobci jsou
vlastníky předmětných pozemků, zamítl. Ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů
řízení.
Odvolací soud se znovu zabýval naplněním předpokladu dobré víry žalobců. Dospěl
k závěru, že vzhledem k výměře koupených a skutečně držených pozemků nemohli
být žalobci se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim vlastnické
právo k předmětným pozemkům náleží. Ujali se totiž držby pozemku 2,3 násobně
většího, než zakoupili, přičemž zohlednil celkovou velikost i profil pozemku.
Na rozdíl od soudu prvního stupně konstatoval, že pozemek není ve složitém ani
komplikovaném terénu. Terén je sice svažitý, nicméně při odhadu výměry
koupeného pozemku tato skutečnost nehraje žádnou roli. Nejedná se o
mnohahektarový pozemek, jehož velikost by byla při členitém terénu těžko
odhadnutelná. Naopak uvedl, že k přeměření koupených pozemků by postačily
pomůcky dostupné v každé běžné domácnosti, nikoliv nutně geometrické měření.
Žalobci proto nemohli být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim
předmětné pozemky náleží. Odvolací soud také připomněl ustálenou judikaturu
dovolacího soudu, podle které může být za omluvitelný omyl považována i
situace, kdy výměra drženého pozemku dosahuje až 50 % výměry pozemku koupeného.
V řešeném případě však žalobci drželi pozemky v rozsahu o 130 % větším, než ve
skutečnosti nabyli.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které považují za
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen ,,o.
s. ř.“). Uplatňují přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.) a namítají, že skutková zjištění nemají podle
obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.
s. ř.).
Dovolatelé považují rozhodnutí za nesprávné. Odvolacímu soudu vytkli, že oproti
soudu prvního stupně učinil zcela opačné zjištění ohledně terénu, ve kterém se
předmětné pozemky nachází, což nemá oporu v provedeném dokazování. Podle jejich
názoru pochybil, pokud zkoumal samostatně jen jeden znak aplikované normy § 130
odst. 1 občanského zákoníku, a to, zda byli dovolatelé ,,se zřetelem ke všem
okolnostem“ v dobré víře. Podle jejich názoru judikatura dovolacího soudu
nestanovila přesnou hranici dobré víry držitelů spočívající v 50 % výměry
pozemku koupeného. Výjimečně je možné omluvit i omyl v držbě i více než 50 %
výměry koupeného pozemku, a to zejména jako v řešené věci vzhledem k
nepřehlednému terénu, společnému oplocení a užívání a předání právním
předchůdcem ve stejném rozsahu. Zdůraznili, že o tom, co je předmětem koupě,
nebyly ze strany dovolatelů žádné pochybnosti také s ohledem na znalecký
posudek, který byl vyhotoven v souvislosti s kupní smlouvou. Dovolatelé proto
navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se závěry odvolacího soudu, který
dospěl na základě obsáhlého dokazování ke správným skutkovým zjištěním.
Zdůraznil, že situace v terénu je taková, jak ji vylíčil odvolací soud, tedy
lze pouhým pohledem zjistit, kam sahají předmětné pozemky. Dovolatelé nemohli
být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, a to zejména ve vztahu k poměru
výměry koupeného a skutečně drženého pozemku. Podle jeho názoru dovolatelé
nepostupovali s potřebnou obvyklou opatrností, když si neobstarali ani
nepřečetli příslušné listiny, z nichž mohli zjistit, že drží pozemek ve větší
výměře, než kterou nabyli.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy,
společně s vyjádřením k dovolání tvoří součást procesního spisu, a proto na ně
dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných
ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č.
89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti
vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se
ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných
a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních
předpisů.
Protože k nabytí vlastnického práva na základě vydržení mělo dojít před 1.
lednem 2014, posoudil dovolací soud splnění podmínek vydržení podle příslušných
ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 8.
listopadu 2011, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatelů podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnými osobami,
účastníky řízení zastoupenými advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1, 4 o. s.
ř.) dospěl ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu k závěru, že dovolání je
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Podle § 134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem
věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po
dobu deseti let, jde-li o nemovitost.
Podle § 129 odst. 1 obč. zák. držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako
s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe.
Podle § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem
okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem
oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.
Dovolatelé v dovolání uplatnili dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.
s. ř.
Podle § 241a odst. 2, 3 o. s. ř. dovolání lze podat jen z těchto důvodů: a)
řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, b) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Je-li
dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného
užití těchto ustanovení (§ 238 a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Skutkové zjištění odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže
odvolací soud vzal úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly
nebo jinak nevyšly za řízení najevo, nebo soud pominul skutečnosti, které byly
provedenými důkazy prokázány, nebo v hodnocení důkazů je logický rozpor, nebo
jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno
způsobem, vyplývajícím z postupu předepsaného v ustanovení § 133 až 135 o. s. ř.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy,
týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska
hmotného práva (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2001,
sp. zn. 21 Cdo 1899/99, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, C. H. Beck, Praha, pod pořadovým č. C 44 nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2012, sp. zn. 22 Cdo 4682/2009, uveřejněný na
internetových stránkách – www.nsoud.cz).
Uvedený dovolací důvod není dán.
Dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu, že – oproti skutkovým zjištěním
učiněným soudem prvního stupně – dospěl k odlišným skutkovým zjištěním „stran
profilu pozemků“, přičemž tento profil byl jednou z okolností, které odvolací
soud zohlednil při úvaze o tom, zda žalobci byli oprávněnými držiteli
vlastnického práva či nikoliv.
Soud prvního stupně učinil skutkové zjištění ohledně „situování pozemků
ve výrazně členitém terénu, kdy odhadem 1/7 pozemků nad domem je ve výrazně
prudkém svahu, následuje pak část ve svahu mírnějším“.
Od těchto skutkových zjištění se odvolací soud odlišným skutkovým
závěrem neodchýlil, resp. odvolací soud obecně akceptoval skutková zjištění
učiněná soudem prvního stupně, pouze se neztotožnil s jeho právním posouzením
věci.
Odvolací soud neučinil skutkové zjištění, že by se v daném případě
nejednalo o pozemky, které by se nenacházely v členitém terénu; naopak výslovně
– ve shodě se soudem prvního stupně – akceptoval, že se jedná o členitost v
podobě „jednosměrné nakloněnosti“ pozemků, pouze v rámci právního hodnocení
věci tomuto hledisku nepřisoudil při úvaze o oprávněné či neoprávněné držbě
stejný význam, jaký mu přisuzují dovolatelé.
V rovině výhrad vůči právnímu posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř.) dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že při úvaze o splnění podmínek
pro vydržení vlastnického práva se „omezil toliko na hodnocení pouze jediného
kritéria“ a nedocenil možnost vydržení i v případech, kdy se držitelé chopili
pozemku o výměře více 50 % většího než nabytého pozemku.
Tyto námitky nejsou důvodné.
K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší
soud České republiky zaujal právní názor již v rozsudku ze dne 9. listopadu
2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, publikovaném v časopise Soudní rozhledy, č. 5,
ročník 2001, pod č. 49, podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit
objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení)
samotného účastníka“. K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat
rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze 7. května 2002, sp. zn.
22 Cdo 1843/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod pořadovým č. C
1176, podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda
držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a
povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou
vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“. Dovolací
soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek
patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně
nepřiměřené (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne
27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, uveřejněné v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod pořadovým č. C 1068).
V rozsudku ze dne 3. července 2006, sp. zn. 22 Cdo 2065/2005, uveřejněném v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod
pořadovým č. C 4451, dovolací soud vyslovil, že nabude-li někdo vlastnické
právo k pozemku a přitom se v důsledku omluvitelného omylu (vyvolaného např.
tím, že mu převodce předá pozemek v hranicích, jak jej sám užíval) uchopí i
držby sousedního pozemku, bude držitelem oprávněným.
Dovolací soud vychází z ustálené judikatury potud, že v případech, kdy někdo
nabude vlastnictví k pozemku a současně se uchopí držby části nebo celého
sousedního pozemku, právním titulem držby je v takovém případě nabývací titul
ke skutečně vlastněnému pozemku (kupní či darovací smlouva, závěť či rozhodnutí
v dědickém řízení apod.); i když jde o tzv. putativní titul, je postačující
(rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22
Cdo 1398/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“), pod pořadovým č. C 1067).
Ani samotná skutečnost, že držitel nenechal vytyčit hranice jím držených
pozemků a nezjistil tak, že drží i část pozemku, jehož vlastníkem není,
nevylučuje jeho oprávněnou držbu (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 22. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 2211/2000, uveřejněný v Souboru pod
pořadovým č. C 1181).
Zákonem neřešenou je otázka, jak velkého pozemku (části pozemku) se může
držitel chopit, aby jeho omyl ohledně rozporu mezi tím, co skutečně nabyl a
čeho se chopil, byl omluvitelný a jeho držba byla oprávněná. Omluvitelný je
omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou
opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém
požadovat (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. července 2002,
sp. zn. 22 Cdo 2190/2000, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 1304).
Obecné východisko obsahuje rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16.
listopadu 2001, sp. zn. 22 Cdo 386/2000, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č.
C 836, podle kterého pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části sousední
parcely, kterou nenabyl, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře,
že je vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti
omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně
drženého pozemku. Při posouzení oprávněnosti držby záleží i na tvaru pozemků a
jejich umístění v terénu. U pozemku pravidelného tvaru lze zpravidla lépe
odhadnout výměru než u pozemku nepravidelného; to platí i o pozemku na rovině
oproti členitému terénu. Význam hraje i společné oplocení, rozsah užívání
právním předchůdcem apod. Jestliže ani vlastník sousedního (drženého) pozemku
si neuvědomil, že nabyvatel (jeho předchůdci) drží i část jeho pozemku, bude to
nasvědčovat objektivní omluvitelnosti omylu.
Judikatura Nejvyššího soudu toleruje podle okolností případu i překročení ve
výši až do 50 % výměry nabytého pozemku, výjimečně i více. Avšak pokud se
kupující chopil i držby cizího pozemku, jehož výměra byla vyšší než plocha
pozemku, který koupil, mohl sice být subjektivně v dobré víře, že je vlastníkem
i tohoto pozemku, tato dobrá víra tu však nebyla „se zřetelem ke všem
okolnostem“ (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. září 2002, sp.
zn. 22 Cdo 2941/2000, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 1399). Nicméně ve
zcela výjimečných případech lze i tuto „hranici“ prolomit (k tomu srovnej např.
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. června 2004, sp. zn. 22 Cdo
496/2004, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2005, č. 3, str. 101).
Souhrnné stanovisko k uvedené otázce vyložil dovolací soud v rozsudku ze
dne 8. března 2005, sp. zn. 22 Cdo 1594/2004,
uveřejněném v Souboru pod pořadovým č. C 3670, tak, že nabyvatel nemovitosti,
který se chopí držby části parcely, kterou nekoupil, může být se zřetelem ke
všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Nelze stanovit
jednoznačné hledisko pro posouzení, jaký poměr ploch koupeného a skutečně
drženého pozemku vylučuje dobrou víru nabyvatele o tom, že drží jen koupený
pozemek; každý případ je třeba posoudit individuálně. Oprávněnou držbu nelze
vyloučit ani v případě, že výměra drženého pozemku dosahuje až 50 % výměry
pozemku koupeného, výjimečně i více (například půjde-li o pozemek
nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu, nebo držitel byl do omylu uveden
znalcem).
V rozsudku ze dne 23. května 2011, sp. zn. 22 Cdo 2724/2009, uveřejněném na
internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz,
dovolací soud poukázal na skutečnost, že při zvažování dobré víry držitele,
který se chopil držby i části pozemku sousedícího s pozemkem v jeho
vlastnictví, je též třeba přihlédnout k postoji vlastníka takto držené části
sousedního pozemku; pokud léta užívání části svého pozemku držitelem trpěl, je
třeba vyjít z toho, že ani on nepředpokládal, že předmětem držby souseda je i
část jeho pozemku (k uvedeným závěrům se dovolací soud přihlásil souhrnně v
aktuální judikatuře např. v rozsudku ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 22 Cdo
1096/2010, nebo v usnesení ze dne 4. července 2013, sp. zn. 22 Cdo 881/2013,
uveřejněných na internetových stránkách – www.nsoud.cz).
Odvolací soud se věcí z pohledu výše uvedených závěrů zabýval, posoudil všechny
individuální okolnosti, které v průběhu řízení vyšly v daném směru najevo, daný
případ neposoudil jako výjimečný a jeho závěry dovolací soud nepovažuje za
zjevně nepřiměřené.
Odvolací soud při úvaze o splnění podmínek pro vydržení vlastnického práva
zohlednil, že ačkoliv žalobci koupili pozemek o velikosti 417 m?, chopili se
držby pozemků o celkové výměře 913 m?, celkem se tak ujali držby pozemku 2,3
většího, než odpovídalo velikosti pozemku koupeného. Tuto samotnou okolnost
však bez dalšího nepovažoval za vylučující dobrou víru žalobců. Vzal na zřetel
i celkovou velikost pozemku a jeho profil (když považoval za nesporné, že
žalobci užívali pozemky v hranicích daných existujícím oplocením a držby se
chopili na základě kupní smlouvy z roku 1985) a uzavřel, že ani tato hlediska
nesvědčí ve prospěch žalobců. V této souvislosti zdůraznil, že se v celkovém
rozsahu jedná „o nepříliš velkou rozlohu pozemku, který je lehce přehlédnutelný
a člověku nemůže činit zvláštních obtíží učinit si alespoň přibližně jasno o
jeho hranicích“. Nejedná se o velký a rozsáhlý prostor, neboť ploše koupeného
pozemku odpovídá čtverec o straně přibližně 20 m. Pozemek se nenachází ani v
nikterak složitém a komplikovaném terénu. Je sice svažitý, což však v odhadu
jeho velikosti nehraje žádnou podstatnější roli, přičemž k přehlednosti pozemku
přispívá i jeho geometrický tvar, který „je poměrně pravidelný a
nekomplikovaný“, což obdobně platí i o pozemcích držených.
Jestliže za této situace dospěl odvolací soud k závěru, že podmínky pro
vydržení vlastnického práva nejsou splněny, nelze jeho závěry v žádném směru
považovat za zjevně nepřiměřené. Taková nepřiměřenost nemůže být založena ani
okolností, že při uzavírání kupní smlouvy v roce 1985 kupující vycházeli ze
znaleckého posudku, podle kterého součástí kupovaných nemovitostí je i oplocení
z roku 1959. Tento znalecký posudek č. 210-59-1985 se totiž podle zjištění
soudu prvního stupně týkal toliko ceny převáděných nemovitostí, nikoliv jejich
situování v terénu.
Na základě uvedených skutečností dovolací soud dospěl k závěru, že žalobci
uplatněné dovolací důvody nebyly naplněny, napadené rozhodnutí odvolacího soudu
je tedy správné, a proto dovolání žalobců podle § 243b odst. 2, část věty před
středníkem, o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. neboť procesně úspěšnému žalovanému v
dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by měl nárok, nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. ledna 2014
Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D.
předseda senátu