22 Cdo 4682/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr.
Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobkyně V. K.,
zastoupené JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Dvořákova
26, proti žalovanému K. K., zastoupenému Mgr. Gabrielovou Nejedlíkovou,
advokátkou se sídlem v Ostravě, Husova 2, o stanovení povinnosti strpět výkon
práva odpovídajícího věcnému břemeni, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku
pod sp. zn. 10 C 82/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 12. května 2009, č. j. 8 Co 226/2009-390, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. května 2009, č. j. 8 Co
226/2009-390, a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 19. prosince
2008, č. j. 10 C 82/2000-340, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu ve Frýdku-
Místku k dalšímu řízení.
Okresní soud ve Frýdku - Místku (dále jen „soud prvního stupně“)
rozsudkem ze dne 19. prosince 2008, č. j. 10 C 82/2000-340, žalovanému uložil
povinnost „strpět žalobkyni chůzi a jízdu motorovým vozidlem po části pozemku,
která je v geometrickém plánu vyhotoveném Ing. Štěrbou dne 10. prosince 1998,
ověřeném Ing. Smolkou dne 11. prosince 1998, potvrzeném Katastrálním úřadem ve
Frýdku-Místku dne 21. 12. 1998 a tvořícím součást rozsudku označena jako
červeně vyšrafovaná část pozemku parcelní č. 4509, nyní zapsaného v Katastru
nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Katastrální
pracoviště Frýdek-Místek, na listu vlastnictví č. 1824 pro k. ú. a obec Morávka
jako pozemek parc. č. 4509/1“ (výrok I. rozsudku) a výroky II. a III. rozhodl o
nákladech řízení. Soud prvního stupně rozhodoval ve věci samé poté, co jeho
předchozí rozsudek ze dne 21. června 2006, č. j. 10 C 82/2000-163, byl zrušen
rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. března 2007, č. j. 8 Co
38/2007-216, a další rozsudek ze dne 4. března 2008, č. j. 10 C 82/2000-275,
byl zrušen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. října 2008, č. j. 8
Co 459/2008-328.
Vyšel ze zjištění, že matka žalovaného M. K. uzavřela 28. listopadu 1933 jako
prodávající smlouvu s kupující B. T. o prodeji části pozemku tehdy označené p.
č. 318, označenou v situačním nákresu ze 14. října 1933 písmenem „b“ ve výměře
1 083 m? (tj. dnes pozemky označené parc. č. 318/3 a parc. č. st. 1112, včetně
stavby č. e. 231) v k. ú. a obci Morávka, v rámci níž se účastnice dohodly, že
M. K. zřizuje ve prospěch B. T., jako „dočasné majitelky“ převáděné
nemovitosti, služebnost chůze, jízdy a hnaní dobytka na hranici pozemku dříve
označeného parc. č. 318 a pozemku dříve označeného parc. č. 322, 438/4, 319, a
to po pozemku dříve označeném parc. č. 318 po 4 m širokém pásu. Žalobkyně,
která v současné době vlastní a užívá výše označené a smlouvou převedené
nemovitosti, i osoby, které tyto nemovitosti užívaly před žalobkyní, pro
přístup k těmto nemovitostem používaly a používají nejméně už od roku 1933, a
to i v období od roku 1950 do roku 1972, cestu nacházející se mimo jiné i na
pozemku označeném dnes parc. č. 4509/1 v k. ú. a obci Morávka, jenž je ve
vlastnictví žalovaného. Uvedený pozemek vznikl v místech pozemků dříve
označených parc. č. 311/1, 312/12, 318/1, 322 a 4076/2, tedy v jiných místech,
než jak v nich byla popsána služebnost zřízená M. K. ve prospěch B. T. v
písemné dohodě z roku 1933. Žalovaný žalobkyni v minulosti opakovaně bránil v
průchodu a průjezdu po předmětné příjezdové cestě po pozemku parc. č. 4509/1, a
to jednak ústně, jednak tím, že cestu překopal, přehradil vozidlem, posypal
popelem, nebo na ni navršil sníh.
Na základě uvedeného soud prvního stupně dospěl k závěru, že služebnost zřízená
ve smlouvě z roku 1933 neodpovídá svým polohovým určením věcnému břemenu
průchodu a průjezdu přes nynější pozemek parc. č. 4509/1, jehož ochrany se
žalobkyně domáhá. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že v místech, kde se
nachází pozemek dnes označený parc. č. 4509/1 a k němu přilehlé pozemky parc.
č. 322/1, 322/2, 318/6, 318/7 a 318/8 v k. ú. a obci Morávka, existovala již v
době podpisu kupní smlouvy z roku 1933 nezpevněná polní cesta, která byla jak
právními předchůdci žalobkyně, tak žalobkyní, užívána pro přístup k jejím
nemovitostem. Z uvedených důvodů a s přihlédnutím k závaznému právnímu názoru
odvolacího soudu vyslovenému v jeho usnesení ze dne 26. března 2007 se zabýval
otázkou, zda žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně mohly žalované věcné
břemeno průchodu a průjezdu vydržet. Vyšel přitom z příslušných ustanovení
„tzv. středního občanského zákoníku“ – zákona č. 141/1950 Sb., na základě nichž
při učiněných skutkových zjištěních dospěl k závěru, že žalobkyně a její právní
předchůdkyně B. T., M. T. a L. P. s přihlédnutím ke všem okolnostem v dobré
víře užívaly předmětnou část pozemku žalovaného nyní označeného parc. č. 4509/1
k chůzi a jízdě motorovým vozidlem ke své chatě už od roku 1933, a to i v době
od 1. ledna 1951, nejméně do roku 1972 a takto nepřetržitě vykonávaly
oprávněnou držbu žalobkyní tvrzeného práva odpovídajícího věcnému břemenu, jako
práva vztahujícího se k nemovitosti po dobu delší než 10 let. Jelikož do běhu
vydržecí doby, která běžela žalobkyni, lze započíst i vydržecí dobu, která
plynula právním předchůdcům žalobkyně, žalobkyně spolu se svými právními
předchůdkyněmi vydržela věcné břemeno průchodu a průjezdu přes pozemek
žalovaného parc. č. 4509/1, jehož ochrany se domáhá. Pokud žalovaný namítal, že
držba žalobkyně se nemohla týkat práva jízdy motorovými vozidly, okresní soud
této námitce nepřisvědčil, protože služebnost zřízená smlouvou z roku 1933 se
týkala nejen chůze, ale i jízdy a hnaní dobytka. Bylo-li prokázáno, že žalovaný
do vydrženého práva žalobkyně v minulosti neoprávněně zasahoval, soud prvního
stupně uzavřel, že na právní nárok žalobkyně na ochranu věcného břemena je
třeba aplikovat přiměřeně § 126 odst. 1 obč. zák., neboť se jedná o nárok na
ochranu vlastnického práva, který shledal odůvodněným.
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. května
2009, č. j. 8 Co 226/2009–390, k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil ve výroku I. rozsudku a toliko ve výrocích II. a III. o
nákladech řízení před soudy obou stupňů jej změnil.
Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního
stupně. K námitce žalovaného, že služebnost byla v kupní smlouvě z roku 1933
zřízena pouze pro B. T. uvedl, že služebnost spočívající v právu chůze, cesty a
hnaní dobytka se týkala nejen tehdejší kupující nemovitostí, ale i jejich
právních nástupců. Pokud žalovaný namítal, že mu není zřejmé, za jakým účelem a
z jakého důvodu se žalobkyně domáhá, aby strpěl chůzi a jízdu motorovým
vozidlem po předmětné části jeho pozemku s tím, že tato část nenavazuje ani na
tzv. obecní cestu, ani na další pozemek, z něhož by bylo možno dojít či dojet
až k nemovitostem žalobkyně, odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního
stupně, že tyto námitky jsou právně nerozhodné. Také nelze učinit závěr, že by
žalobou uplatněný nárok byl v rozporu s dobrými mravy nebo že by šlo o
šikanózní žalobu. Požadavek žalobkyně, aby žalovaný strpěl rovněž jízdu
motorovými vozidly, nejde nad rámec původně zřízené služebnosti, protože
obsahem této služebnosti nebyla jen chůze, ale i jízda, a tedy i jízda
motorovými vozidly.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost spatřuje
v § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a podává je z důvodů podle § 241a odst. 2
písm. a), b) a § 241a odst. 3 o. s. ř. Namítá, že v řízení nebylo žádným z
provedených důkazů prokázáno, že by se na předmětné části pozemku žalovaného
nacházela již od roku 1933 sporná cesta a že by přesně po této části pozemku
byl výkon práva cesty fakticky uskutečňován. Jízda motorovými vozidly pak
nebyla prokázána vůbec. Naopak sporná cesta byla vybudována žalovaným v letech
1976 – 1980 a toto tvrzení žalovaného žalobkyně v řízení nerozporovala.
Nebylo-li prokázáno, že žalobkyně či její právní předchůdci používali od roku
1951, resp. od roku 1933 část pozemku žalovaného, nemohla k této části pozemku
začít běžet vydržecí desetiletá doba. Závěr odvolacího soudu ohledně oprávněné
držby na straně žalobkyně při vydržení věcného břemene průchodu a průjezdu přes
předmětnou část pozemku žalovaného tak považuje za nesprávný. Domnělým právním
titulem držby pak nemohla být kupní smlouva z roku 1933 uzavřená mezi právními
předchůdci účastníků, jelikož tato upravovala služebnost cesty přes jinou část
pozemků žalovaného. Z důvodu existence této smlouvy, jejíž obsah musel být
žalobkyni a jejím právním předchůdkyním znám, nemohla být žalovaná a její
právní předchůdci v dobré víře při držbě práva odpovídajícího věcnému břemenu,
jehož se nyní žalobkyně domáhá. Žalobkyně ani její právní předchůdci tak
nemohli založit své právo na omluvitelném omylu, neboť při zachování obvyklé
opatrnosti mohli mít důvodné pochybnosti o tom, že jim tvrzené právo nepatří.
Ze skutečnosti, že údajně nikdo ve výkonu práva žalobkyni dříve nebránil, nelze
bez dalšího dovozovat vznik věcného práva. Mohlo by jít pouze o tzv. výprosu.
Rozhodnutí odvolacího soudu tak vychází z nesprávných skutkových zjištění
nemajících oporu v provedeném dokazování. Podle dovolatele došlo v řízení k
vadám tím, že nebyly provedeny všechny navržené důkazy a rovněž tím, že v
rozporu s principem rovnosti účastníků řízení soud prvního stupně vyzval
žalobkyni, aby doplnila žalobu o skutková tvrzení v části týkající se přechodu
vlastnictví pozemků z jednotlivých osob a vydržení „pozemků“ (správně zřejmě
věcného břemena). Tím, že soud prvního stupně žalobkyni, která vydržení práva
věcného břemene nenamítala, poučil o možnosti vydržením uplatnit, porušil
zásadu rovnosti stran, neboť se nejednalo o poučení o procesních právech, nýbrž
o právu hmotném. Navrhl, aby byl napadený rozsudek odvolacího soudu zrušen a
věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
Podle § 237 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) dovolání je
přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a)
jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl
ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou,
zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), dospěl k
závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a je též
důvodné.
Podle § 143 zák. č. 141/1950 Sb. držitelem je, kdo s věcí nakládá jako se svou
anebo kdo vykonává právo pro sebe.
Podle § 144 uvedeného zákona držeti lze věci, jakož i práva, která dopouštějí
trvalý nebo opětovný výkon.
Podle § 145 uvedeného zákona je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v
dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je držitelem oprávněným (odst. 1). V
pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (odst. 2).
Konstrukce držby a vydržení v občanském zákoníku č. 141/1950 Sb. obsažená v
ustanoveních § 143 až § 145 byla obdobná platné právní úpravě (k tomu srovnej :
Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1
až 459. Komentář. 2. vydání, Praha : C. H. Beck, 2009, str. 777). Z
uvedených důvodů jsou tak pro posouzení vydržení podle zákona č. 141/1950 Sb.
obdobně aplikovatelné i závěry judikatury vztahující se k vydržení podle
současné právní úpravy, což odvolací soud správně zohlednil (srovnej též např.
usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. května 2011, sp. zn. 22
Cdo 751/2011, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České
republiky – www.nsoud.cz).
K námitce nesprávných skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném
dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.):
Skutkové zjištění odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže
odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly
nebo jinak nevyšly za řízení najevo, nebo soud pominul skutečnosti, které byly
provedenými důkazy prokázány, nebo v hodnocení důkazů je logický rozpor, nebo
jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno
způsobem, vyplývajícím z postupu předepsaného v ustanovení § 133 až 135 o. s.
ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části
tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z
hlediska hmotného práva (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 17. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 1899/99, publikovaný v Souboru
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, Praha, pod
pořadovým č. C 44).
V posuzovaném případě bylo zjištěno, že přes pozemky žalovaného byla v roce
1933 zřízena služebnost chůze, hnaní dobytka a jízdy pro přístup na sousední
pozemky ve vlastnictví právní předchůdkyně žalobkyně. Tato služebnost však svým
polohovým vymezením neodpovídala části služebného pozemku (dnes ve vlastnictví
žalovaného s parc. č. 4509/1), na níž se již v době zřízení služebnosti
nacházela nezpevněná polní cesta, kterou žalobkyně, resp. její právní
předchůdkyně, podle zjištění nalézacích soudů fakticky využívaly již od roku
1933, a to i v době od 1. ledna 1951 a nejméně do roku 1972 k přístupu na své
sousední pozemky. Z uvedených důvodů a na základě provedeného dokazování
nalézací soudy uzavřely, že žalobkyně a její právní předchůdkyně s přihlédnutím
ke všem okolnostem v dobré víře užívaly předmětnou část pozemku žalovaného k
chůzi a jízdě motorovým vozidlem ke své chatě v době rozhodné pro vydržení
práva odpovídajícího věcnému břemenu ve smyslu zákona č. 141/1950 Sb., přičemž
za domnělý titul takové držby lze pokládat kupní smlouvu se zřízením
služebnosti z roku 1933. Žalobkyně se tak nyní odůvodněně domáhá ochrany tohoto
svého práva, které v dobré víře vydržela, byť na základě domnělého titulu
držby, který se vztahoval ke služebnosti cesty zřízené k odlišné části pozemku
žalovaného.
Podle názoru dovolacího soudu právní posouzení věci odvolacím soudem, který
respektoval právní úpravu vydržení obsaženou v zákoně č. 141/1950 Sb. vychází z
učiněných skutkových zjištění.
Z obsahu odůvodnění rozsudků nalézacích soudů je zřejmé, že tyto provedly
rozsáhlé dokazování prostřednictvím listinných důkazů, svědeckých výpovědí i
místního šetření, na základě nichž své skutkové a jim odpovídající právní
závěry učinily a řádně odůvodnily. Oporu v provedeném dokazování naopak nemají
námitky žalovaného vyvracející skutkový závěr nalézacích soudů, že žalobkyně a
její právní předchůdkyně používaly již od roku 1933, jakož i po 1. lednu 1951 a
nejméně do roku 1972 spornou část pozemku žalovaného jako přístupovou cestu ke
svým nemovitostem odůvodněné tím, že žádná taková cesta se zde v té době
nenacházela, ani námitka, že po cestě nebyla realizována jízda motorovými
vozidly. Učinily-li nalézací soudy uvedený skutkový závěr, tento podložily
dostatečným množstvím důkazů včetně výpovědí pamětníků a dobové
fotodokumentace, které se vzájemně podporovaly. Těmto závěrům pak dovolací soud
nemá co vytknout.
Z obsahu dovolání je ostatně zřejmé, že dovolatel nalézacím soudům nevytýká
přímo existenci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. potud, že by
skutková zjištění nalézacích soudů neměla oporu v provedeném dokazování, ale
namítá nesprávné hodnocení důkazů.
Samotné hodnocení důkazů nelze napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3
o. s. ř. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jen ze způsobu, jak soud
hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné
pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry, např.
namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové
zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění
apod.; znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho
výsledek, z jiných než uvedených důvodů nelze dovoláním napadnout.
V daném směru dovolací soud žádné pochybení odvolacího soudu neshledal.
Nelze rovněž souhlasit s námitkou dovolatele, že domnělým titulem držby nemohla
být kupní smlouva z roku 1933 z důvodu, že tato upravovala služebnost přes
jinou část pozemků, neboť tato okolnost bez dalšího sama o sobě charakter
uvedené smlouvy jako putativního titulu držby práva odpovídajícího věcnému
břemenu nevylučuje.
Problematikou vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu se Nejvyšší soud
zabýval již v rozsudku ze dne 7. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 595/2001,
publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu,
vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod pořadovým č. C 551. V uvedeném
rozsudku Nejvyšší soud dovodil, že „jako podmínka vydržení nepostačuje
subjektivní přesvědčení držitele o tom, že mu věc nebo právo náleží, ale je
třeba, aby držitel byl v dobré víře „se zřetelem ke všem okolnostem“. Tuto
podmínku vykládá publikovaná judikatura tak, že posouzení toho, zda držitel je
se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží,
nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra
držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo
vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), který by mohl mít za následek
vznik práva (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 4. 1997,
sp. zn. 2 Cdon 1178/96, publikovaný v Právních rozhledech č. 11/1997); titul
nabytí držby tu sice nemusí být, držitel však musí být se zřetelem ke všem
okolnostem v dobré víře, že jeho držba se o takový titul opírá. Otázka
existence dobré víry se posuzuje z hlediska objektivního, tedy podle toho, zda
držitel při normální opatrnosti, kterou lze na něm požadovat, neměl a nemohl
mít pochybnosti, že mu právo odpovídající věcnému břemeni náleží“.
Dále v rozhodnutí C 551 dovolací soud mimo jiné uvedl, že „cizí nemovitost nebo
její část lze užívat na základě různých právních důvodů; může jít například o
závazkový vztah, může jít o výprosu (vlastník užívání nemovitosti jinými
osobami trpí, aniž by jim k nim vzniklo nějaké právo), anebo může jít např. o
užívání cizího pozemku jako účelové komunikace. Je také možné, že někdo užívá
cizí nemovitost proto, že se domnívá, že je jejím vlastníkem; pak není
držitelem práva odpovídajícího věcnému břemeni, ale je držitelem práva
vlastnického. Skutečnost, že se někdo chová způsobem, který naplňuje možný
obsah práva odpovídajícího věcnému břemeni, ještě neznamená, že je držitelem
věcného práva. Předpokladem držby a vydržení práva odpovídajícího věcnému
břemeni je oprávněná držba tohoto práva; držitel musí být tedy se zřetelem ke
všem okolnostem v dobré víře, že vykonává právě právo odpovídající věcnému
břemeni“.
Oprávněný držitel práva odpovídajícího věcnému břemenu musí být přesvědčen, že
jemu, případně jeho právním předchůdcům, toto právo platně vzniklo, tedy že mu
náleží právo, které vzniká na základě písemné smlouvy, k níž je třeba
rozhodnutí příslušného orgánu (dříve registrace státním notářstvím), a které je
časově neomezené a přechází na nového nabyvatele s přechodem či převodem
vlastnictví nemovitosti, k níž se toto právo váže (k tomu srovnej např.
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. října 2010, sp. zn. 22 Cdo
658/2010, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České
republiky – www.nsoud.cz).
Oprávněná držba práva odpovídající věcnému břemeni vychází z omluvitelného
omylu ohledně existence právní skutečnosti (titulu), který má za následek vznik
věcného práva, případně jeho přechod nebo převod na držitele. Taková držba se
proto nemůže opírat o pouhou skutečnost, že obsah určitého práva je dlouhodobě
fakticky vykonáván (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 16. ledna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1417/2001, uveřejněný v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1654).
K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší
soud České republiky zaujal právní názor již v rozsudku ze dne 9. listopadu
2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, publikovaném v časopise Soudní rozhledy, č. 5,
ročník 2001, pod č. 49, podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit
objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení)
samotného účastníka“. K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat
rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze 7. května 2002, sp. zn.
22 Cdo 1843/2000, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 1176, podle kterého
„při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné
(normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného
případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu
důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“. Dovolací soud přezkoumá
otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v
případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k tomu
srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 2002, sp.
zn. 22 Cdo 1689/2000, uveřejněné v Souboru pod pořadovým č. C 1068, což mutatis
mutandis platí i pro přezkum dobré víry vedoucí k vydržení práva odpovídajícího
věcnému břemenu) – (souhrnně usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne
15. října 2010, sp. zn. 22 Cdo 5125/2008 – www.nsoud.cz).
V rozsudku ze dne 28. srpna 2007, č. j. 22 Cdo 2638/2005, uveřejněném v Souboru
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým
č. C 5235 dovolací soud vyložil, že v případě, kdy soud pravomocně vyhoví
žalobě vlastníka nemovitosti jako osoby oprávněné z věcného břemene, čímž mu
poskytne ochranu proti vlastníku nemovitosti břemenem zatížené, současně tím ve
vztahu mezi těmito subjekty vyřeší otázku existence věcného břemene. Řízení o
žalobě, kterou se oprávněný z věcného břemene proti povinnému z věcného břemene
domáhá následně určení, že věcné břemeno existuje, aby mohlo být zapsáno v
katastru nemovitostí, nemůže být zastaveno. Soud je vázán pravomocným rozsudkem
o ochraně práva odpovídajícího věcnému břemeni potud, že existence tohoto práva
byla mezi jeho subjekty vyřešena, a musí jen zkoumat, zda poté nedošlo k zániku
tohoto práva. V případě, kdy jde o případ věcného břemene ad rem, věcné břemeno
přechází s vlastnictvím na nabyvatele, platí uvedené závěry i pro právní
nástupce subjektů věcného břemene.
Uvedený postup je podmíněn okolností, že v takovém soudním řízení byla otázka
vzniku práva odpovídajícího věcnému břemeni řešena jako otázka předběžná se
závěrem, zda se jedná o věcné břemeno osobní či zda odpovídající právo je
spjato s vlastnictvím nemovitosti.
Podle názoru dovolacího soudu nelze okolnosti dobré víry tvrzeného výkonu práva
odpovídajícího věcnému břemenu průchodu a průjezdu přes předmětný pozemek
žalovaného v daném případě přezkoumat z hlediska jejich přiměřenosti či
případné zjevné nepřiměřenosti, neboť rozhodnutí nalézacích soudů v daném
ohledu dosud žádnou relevantní argumentaci neobsahují.
Jejich právní závěry o dobré víře výkonu práva odpovídajícího věcnému břemenu
žalobkyně vedoucí k jeho vydržení vycházejí pouze ze skutečnosti, že právní
předchůdci žalobkyně (a následně žalobkyně sama) od uzavření kupní smlouvy a
smlouvy o zřízení služebnosti z roku 1933 vykonávali průchod a průjezd přes
pozemek právních předchůdců žalovaného (a dnes žalovaného) v jiném než
sjednaném místě. Současně zdůraznily, že část pozemku zatížená smluvně
sjednaným věcným břemenem „se v žádném případně neshoduje s cestou nacházející
se na pozemku parc. č. 4509/1“ a uzavřely, že služebnost smluvně sjednaná
neměla vyjadřovat to, že by oprávněné osoby měly užívat cestu nacházející se na
pozemku žalovaného.
Z uvedeného nevyplývá nic, co by z objektivního hlediska zakládalo přesvědčení
žalobkyně, že jí svědčí právo odpovídající věcnému břemenu na sporné části
pozemku žalovaného. Pouhá časová souslednost uzavření smlouvy o zřízení věcného
břemene a výkon práva odpovídajícího věcnému břemenu v jiném než sjednaném
místě okolností, jež by mohla sama o sobě založit dobrou víru žalobkyně se
zřetelem ke všem okolnostem, že jí svědčí právo odpovídající věcnému břemenu v
místě faktického výkonu chůze a jízdy, zjevně není. Jiná argumentace v
odůvodněních nalézacích soudů vztahující se k okolnostem rozhodným pro
posouzení otázky vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu obsažena není.
Pro úplnost dovolací soud v této souvislosti uvádí, že jeho stávající závěr o
absenci podmínek pro vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu odráží
toliko tu argumentaci, na základě které dospěly soudy k závěru o vydržení práva
odpovídajícího věcnému břemenu.
Dovolatel dále soudu prvního stupně vytýká porušení zásady rovnosti
účastníků (a odvolacímu soudu, že z nesprávného procesního postupu
soudu prvního stupně nevyvodil odpovídající procesní důsledky) tím, že u
jednání konaného dne 14. října 2002 uložil žalobkyni povinnost doplnit žalobní
tvrzení ohledně vydržení „pozemků“, k čemuž došlo v situaci, kdy otázka
vydržení nebyla žalobkyní ještě v řízení zmíněna a předmětem řízení nebyl ještě
ani pozemek parc. č. 4509.
Řízení před nalézacími soudy není tímto postiženo vadou, která by mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Jestliže v době tvrzené výzvy ze strany soudu prvního stupně nebyla dosud
předmětem řízení část pozemku parc. č. 4509, ve vztahu ke kterému se žalobkyně
domáhá svého nároku, pak ani výzva ohledně tvrzení vážících se k vydržení se
nemůže dotknout stávajícího předmětu řízení, tudíž založit vadu řízení, která
by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Až na základě změny žaloby ze dne 28. ledna 2003 učinila žalobkyně předmětem
řízení i pozemek parc. č. 4509 a u následných soudních jednání v řízení před
soudem prvního stupně nárok ve vztahu k tomuto pozemku odůvodnila mimo jiné i
vydržením práva odpovídajícího věcnému břemenu, aniž by k tomu byla vyzývána
soudem. Postup soudu prvního stupně naznačovaný dovolatelem u jednání konaného
dne 14. října 2002 tak nemůže zakládat vadu, která by mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci.
Rozhodnutí odvolacího soudu není správné. Dovolací soud proto napadený rozsudek
odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2, 3 o. s. ř. zrušil a protože
důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na
rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení, v němž je soud prvního stupně vázán vysloveným
právním názorem dovolacího soudu ve smyslu § 243d odst. 1 věta první o. s. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. ledna 2012
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu