ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., JUDr. Jiřího Spáčila,
CSc., ve věci žalobkyně M. G., zastoupené JUDr. Antonínem Janákem, advokátem
se sídlem v Příbrami I/142, proti žalovaným 1) J. D., 2) H. D., zastoupené
JUDr. Ivanou Syrůčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Plzeňská 4, o určení
práva odpovídajícího věcného břemenu a umožnění výkonu práva odpovídajícího
věcnému břemenu, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 12 C 270/2004,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. července
2006, č. j. 30 Co 205/2006-190, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit druhé žalované náhradu nákladů dovolacího
řízení ve výši 4.860,- Kč k rukám její zástupkyně JUDr. Ivany Syrůčkové.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a prvním žalovaným žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení.
Okresní soud v Příbrami (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21.
června 2005, č. j. 12 C 270/2004-97, určil, že „na pozemcích parc. č. 14 a
parc. č. 120/14 v k. ú. H., obec Ch. vázne dle přiloženého návrhu vyznačení
věcného břemene Š. V. č. 8/04 ze dne 30. 9. 2004 věcné břemeno cesty průchodu
ve prospěch vlastníků nemovitostí: pozemku parc. č. St. 26, pozemku parc. č.
120/12 a budovy č. e. 7 stojící na pozemku parc. č. St. 26, v části obce H.,
vše v k. ú. H. a obci Ch. (výrok I. rozsudku), žalovaným uložil povinnost
„umožnit žalobkyni na pozemcích parc. č. 14 a parc. č. 120/14 v k. ú. H., obec
Ch., výkon práva odpovídajícího věcnému břemenu průchodu přes pozemky parc. č.
14 a parc. č. 120/14“ (výrok II. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výrok III. rozsudku).
Vyšel ze zjištění, že žalobkyně je vlastnicí budovy (chaty) ev. č. 7, postavené
na pozemku st. p. č. 26, dále pozemku st. p. č. 26, a pozemku p. č. 120/12, vše
v obci Ch., k. ú. H., a že žalovaní jsou spoluvlastníky budovy čp. 6 na
pozemku st. p. č. 14, pozemku st. p. č. 14, jakož i pozemku p. č. 120/14, vše
v obci Ch., k. ú. H. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 20. června
1983, č. j. 10 C 103/83–14, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze
dne 31. října 1983, 13 Co 451/1983, bylo rozhodnuto o povinnosti nynějších
žalovaných umožnit právním předchůdcům žalobkyně, J. a R. N., přístup k chatě
č. 07 v obci H., p. č. 26 a pozemku č. 120/12 přes dvůr rekreačního objektu čp.
6 v H. Dále vzal za prokázáno, že v minulosti byl vlastník všech pozemků jediný
a že právní předchůdce žalovaných poskytl nemovitosti k užívání a povolil
přístupovou cestu přes dnešní rekreační objekt čp. 6. Žalovaní průchod přes
svůj dům umožňovali až do roku 1999, kdy rodiče žalobkyně zemřeli; poté
zamykali vrátka.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že na pozemcích č. 14 a č. 120/14 v k. ú.
H. vázne věcné břemeno cesty průchodu ve prospěch vlastníků budovy ev. č. 7 a
pozemků č. 120/12 a st. č. 26 a že právo odpovídající věcnému břemenu bylo
vydrženo „právními předchůdci žalobkyně i žalobkyní“ zhruba od 30. let 20.
století, neboť toto právo vykonávali nepřetržitě až do roku 2000, kdy žalovaní
průchod znemožnili překážkami. Po právní stránce věc posoudil podle § 151o
odst. 1 věta druhá, § 134 odst. 1 a s přihlédnutím k § 868 obč. zák. a § 116,
§ 118, § 562 zák. č. 141/1950 Sb. (tzv. střední občanský zákoník). S ohledem na
uvedené závěry pak vyhověl i návrhu žalobkyně na uložení povinnosti žalovaným
umožnit žalobkyni výkon práva odpovídajícího věcnému břemenu průchodu přes
jejich pozemky p. č. 14 a 120/14.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. července
2006, č. j. 30 Co 205/2006-190, k odvolání druhé žalované rozsudek soudu
prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala
určení, že na pozemcích specifikovaných ve výrokové části rozsudku odvolacího
soudu vázne věcné břemeno průchodu ve prospěch vlastníků nemovitostí
specifikovaných taktéž ve výrokové části rozsudku odvolacího soudu, a uložení
povinnosti žalovaným umožnit žalobkyni výkon práva odpovídajícího věcnému
břemenu průchodu (výrok I. rozsudku) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení
před soudy obou stupňů (výroky II. a III. rozsudku).
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že rozsudkem
Okresního soudu v Příbrami ze dne 20. června 1983, č. j. 10 C 103/83–14, ve
spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 31. října 1983, č. j. 13 Co
451/83–28, bylo pouze založeno právo rodičů žalobkyně na užívání přístupové
cesty k nemovitostem dnes ve vlastnictví žalobkyně přes pozemky ve vlastnictví
žalovaných, přičemž tomuto právu odpovídala povinnost žalovaných takový přístup
k nemovitostem právním předchůdcům žalobkyně umožnit. Z výroků uvedených
rozsudků nelze dovodit, že by představovaly právní důvod, jenž by mohl mít za
následek vznik práva odpovídajícího věcnému břemeni vázaného na nemovitost,
takže toto právo zaniklo smrtí rodičů žalobkyně a na žalobkyni tak nepřešlo.
Uvedené rozsudky nepředstavují ani putativní právní důvod, o nějž by žalobkyně
mohla existenci oprávněné držby práva opírat. Podle názoru odvolacího soudu
dobrou víru o existenci tvrzeného práva, které mělo povahu věcného břemene,
nemohl založit ani souhlas tehdejšího vlastníka sporných pozemků J. N. z 30.
prosince 1973 o tom, že „služebnost této cesty patří k chatě“. Navíc právní
úprava v roce 1973 institut vydržení věcných břemen neznala a souhlas, který ze
zmíněného potvrzení vyplýval, bylo možno kdykoliv odvolat. Na základě těchto
úvah odvolací soud dospěl k závěru, že zákonné podmínky pro vydržení práva
odpovídajícího věcnému břemeni v posuzované věci splněny nebyly. Rozsudek soudu
prvního stupně proto odvolací soud změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost
spatřuje ve změně rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem a podává jej z
důvodů uvedených v § 241a odst. 2 písm. b) a § 241a odst. 3 o. s. ř. Za
nesprávný považuje právní závěr odvolacího soudu ohledně nedostatku dobré víry
na straně žalobkyně, jakožto vlastnice nemovitostí - pozemků p. č. st. 26 a p. č. 120/12 a budovy č. e. 7 - při vydržení věcného břemena průchodu přes pozemky
žalovaných p. č. 14 a p. č. 120/14, kterou žalobkyně dovozuje z pravomocných
rozsudků Okresního soudu v Příbrami a Krajského soudu v Praze z roku 1983. Podle názoru dovolatelky oba rozsudky představují spolehlivý základ pro dobrou
víru žalobkyně z hlediska vydržení věcného práva ve prospěch nemovitostí, a to
i když tato skutečnost není uvedena ve výroku, nýbrž toliko v odůvodnění. Za
situace, kdy bylo v předchozím řízení z roku 1983 žalováno ze strany právních
předchůdců žalobkyně na splnění povinnosti, jelikož jim již bylo ve výkonu
práva odpovídajícího věcnému břemenu fakticky bráněno, nemohl výrok rozhodnutí
znít na určení existence věcného břemene. Otázka existence práva odpovídajícího
věcnému břemenu byla řešena jako předběžná, přičemž byla vyřešena tak, že věcné
břemeno bylo vydrženo ve „prospěch nemovitosti“, která je v současné době ve
vlastnictví žalobkyně. Tento závěr podle dovolatelky rovněž vyplývá z obsahu
dřívějšího zápisu věcného břemena právních předchůdců v katastru nemovitostí,
kde bylo uvedeno, že se jedná o „věcné břemeno umožnění přístupu k rek. chatě
pro Bud.: H., č. e. 7 (respektive pozemky parc. č. 120/12 a st. 26) k parc.:
St. 14, H.“ Argumentaci ohledně vydržení věcného břemena ve prospěch své
nemovitosti dovolatelka podporuje rovněž závěry rozsudku bývalého Nejvyššího
soudu ČSR Rc 9762 Rv I 873/29. Dovolatelka dále namítá, že jednou z osob, které
cestu přes pozemek žalovaných využívali a vykonávali právo odpovídající věcnému
břemeni, byla navrhovatelka, a to již „od svého narození v roce 1947 téměř do
současnosti“, tj. do roku 2002, kdy žalovaní cestu přehradili. Žalobkyně tedy
sama taktéž splnila všechny podmínky nutné k vydržení práva průchodu přes
pozemek odpůrců. Dále se odvolává na text prohlášení pana J. N., právního
předchůdce žalovaných, podle něhož služebnost cesty přes sporný pozemek patří k
chatě v nynějším vlastnictví žalobkyně. Dovolatelka má za to, že oprávněná
držba věcného břemene ve prospěch její nemovitosti je založena na omluvitelném
omylu, který spočívá na shora uvedených rozhodnutích z let 1983, jež byla podle
názoru dovolatelky mylně vyložena jako rozhodnutí zakládající věcné břemeno
toliko ve prospěch osob, přičemž tuto skutečnost jí nelze klást k tíži. Naopak
požadavek ohledně tvrzení kvalifikované dobré víry žalobkyně podložené
označením existence konkrétního právního titulu, o nějž dobrou víru opírá,
považuje dovolatelka za rozporný s judikaturou Nejvyššího soudu ČR, když ze
zákona požadavek na prokázání titulu ani nevyplývá.
Pro případ, že rozsudky z
roku 1983 nelze interpretovat tak, že jimi bylo deklarováno věcné břemeno cesty
ve prospěch nemovitosti žalobkyně, založily alespoň dobrou víru právních
předchůdců žalobkyně, že právo cesty, které vykonávají na pozemku žalovaných,
jim patří. Běh vydržecí doby tak nastal nejpozději právní mocí rozsudku
Krajského soudu v Praze z roku 1983 s tím, že oprávněnými držiteli práva byli
rodiče jako právní předchůdci žalobkyně. S ohledem na novelu obč. zák.,
provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., která nově upravila vydržení s účinností od
1. ledna 1992, je třeba pro účely vydržení započíst do doby, po kterou měl
oprávněný držitel věc či právo v držbě i dobu, po kterou věc držel před 1. lednem 1992, což vyplývá i z rozhodnutí Nejvyššího soudu R 50/2000. Vydržení
tak nastalo uplynutím 10 let od právní moci rozsudku Krajského soudu v Praze z
roku 1983 ve prospěch právních předchůdců žalobkyně, tj. nejpozději v roce
1993. Na základě uvedeného dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené
rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná 2) se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudkem odvolacího
soudu a navrhla, aby bylo dovolání jako zjevně bezdůvodné odmítnuto.
Žalovaný 1) se k dovolání nevyjádřil.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu
12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1.
7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a
ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních
předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009
Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno včas, řádně
zastoupenou oprávněnou osobou – účastníkem řízení, přezkoumal rozsudek
odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále „o. s.
ř.“) v rozsahu dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů a dospěl k závěru, že
dovolání není důvodné.
Problematikou vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu se Nejvyšší soud
zabýval již v rozsudku ze dne 7. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 595/2001,
publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím
C. H. Beck, pod pořadovým č. C 551. V uvedeném rozsudku Nejvyšší soud dovodil,
že „jako podmínka vydržení nepostačuje subjektivní přesvědčení držitele o tom,
že mu věc nebo právo náleží, ale je třeba, aby držitel byl v dobré víře „se
zřetelem ke všem okolnostem“. Tuto podmínku vykládá publikovaná judikatura tak,
že posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře,
že mu věc nebo právo náleží, nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních
představ držitele. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za
nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu),
který by mohl mít za následek vznik práva (viz rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96, publikovaný v Právních
rozhledech č. 11/1997); titul nabytí držby tu sice nemusí být, držitel však
musí být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jeho držba se o takový
titul opírá. Otázka existence dobré víry se posuzuje z hlediska objektivního,
tedy podle toho, zda držitel při normální opatrnosti, kterou lze na něm
požadovat, neměl a nemohl mít pochybnosti, že mu právo odpovídající věcnému
břemeni náleží“.
Dále v něm mimo jiné uvedl, že „cizí nemovitost nebo její část lze užívat na
základě různých právních důvodů; může jít například o závazkový vztah, může jít
o výprosu (vlastník užívání nemovitosti jinými osobami trpí, aniž by jim k nim
vzniklo nějaké právo), anebo může jít např. o užívání cizího pozemku jako
účelové komunikace. Je také možné, že někdo užívá cizí nemovitost proto, že se
domnívá, že je jejím vlastníkem; pak není držitelem práva odpovídajícího
věcnému břemeni, ale je držitelem práva vlastnického. Skutečnost, že se někdo
chová způsobem, který naplňuje možný obsah práva odpovídajícího věcnému
břemeni, ještě neznamená, že je držitelem věcného práva. Předpokladem držby a
vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni je oprávněná držba tohoto práva;
držitel musí být tedy se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že vykonává
právě právo odpovídající věcnému břemeni“. Oprávněný držitel práva
odpovídajícího věcnému břemenu musí být přesvědčen, že jemu, případně jeho
právním předchůdcům, toto právo platně vzniklo, tedy že mu náleží právo, které
vzniká na základě písemné smlouvy, k níž je třeba rozhodnutí příslušného orgánu
(dříve registrace státním notářstvím), a které je časově neomezené a přechází
na nového nabyvatele s přechodem či převodem vlastnictví nemovitosti, k níž se
toto právo váže.
V rozsudku ze dne 28. srpna 2007, č. j. 22 Cdo 2638/2005, uveřejněném v Souboru
civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5235
dovolací soud vyložil, že v případě, kdy soud pravomocně vyhoví žalobě
vlastníka nemovitosti jako osoby oprávněné z věcného břemene, čímž mu poskytne
ochranu proti vlastníku nemovitosti břemenem zatížené, současně tím ve vztahu
mezi těmito subjekty vyřeší otázku existence věcného břemene. Řízení o žalobě,
kterou se oprávněný z věcného břemene proti povinnému z věcného břemene domáhá
následně určení, že věcné břemeno existuje, aby mohlo být zapsáno v katastru
nemovitostí, nemůže být zastaveno. Soud je vázán pravomocným rozsudkem o
ochraně práva odpovídajícího věcnému břemeni potud, že existence tohoto práva
byla mezi jeho subjekty vyřešena, a musí jen zkoumat, zda poté nedošlo k zániku
tohoto práva. V případě, kdy jde o případ věcného břemene ad rem, věcné břemeno
přechází s vlastnictvím na nabyvatele, platí uvedené závěry i pro právní
nástupce subjektů věcného břemene.
Uvedený postup je podmíněn okolností, že v takovém soudním řízení byla otázka
vzniku práva odpovídajícího věcnému břemeni řešena jako otázka předběžná se
závěrem, zda se jedná o věcné břemeno osobní či zda odpovídající právo je
spjato s vlastnictvím nemovitosti. Z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
31. října 1983, č. j. 13 Co 451/83-28, se podává, že v dané věci se jednalo o
žalobu na plnění právních předchůdců žalobkyně proti žalovaným o umožnění
přístupu „k chatě č. 07 v obci H. č. parcely 26 a pozemku č. 120/12 přes dvůr
rekreačního objektu v H. č. 6“. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, kterým
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jenž žalobě vyhověl, je založeno na
závěru, že „navrhovatelé právo průchodu nabyli vydržením“ podle příslušných
ustanovení zákona č. 141/1950 Sb. Závěr o vydržení tohoto práva vycházel ze
zjištění reflektujícího žalobní tvrzení, že žalobci (jakož i jiné osoby)
fakticky realizovali průchod přes dvůr rekreačního objektu v H. č. 6 po zákonem
stanovenou vydržecí dobu. Jestliže odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí
jednoznačně konstatuje, že „navrhovatelé nabyli své právo průchodu přes dvůr
čp. 6 vydržením“, nelze učinit závěr, že by se mělo jednat o právo věcného
břemene spjaté s vlastnictvím nemovitosti, které by přešlo v případě úmrtí na
právní nástupce. Potud tedy žalobkyni právo odpovídající věcnému břemenu jako
právní nástupkyni J. a R. N. nesvědčí.
Podle přesvědčení dovolacího soudu pak ani právní předchůdci žalobkyně nemohli
být na základě uvedeného rozhodnutí s přihlédnutím ke všem okolnostem v dobré
víře, že jim svědčí právo odpovídající věcnému břemenu, jež by bylo spjato s
vlastnictvím nemovitosti. Jestliže totiž uvedené rozhodnutí deklarovalo toliko
výlučně právo navrhovatelů přes dvůr přecházet, jak je uvedeno výše, nemůže
takové rozhodnutí z objektivního hlediska současně vzhledem ke všem okolnostem
zakládat dobrou víru ve směru, že by se mělo jednat o věcné břemeno spjaté s
vlastnictvím nemovitosti, když je zřejmé, že následný výkon práva právních
předchůdců žalobkyně odrážel obsah soudního rozhodnutí a jeho závaznost pro
účastníky (§ 159 odst. 2 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31.
prosince 1991), neboť k zahájení soudního řízení došlo právě pro existující
neshody mezi účastníky týkající se průchodu přes dvůr objektu č. p. 6. Odvolací
soud se pak přiléhavě vypořádal také s listinou vystavenou dne 30. prosince
1973 z hlediska, proč ani ona nemohla založit dobrou víru právních předchůdců
žalobkyně ohledně držby práva odpovídajícího věcnému břemenu.
V průběhu řízení nebyly zjištěny žádné relevantní skutečnosti, které by u
právních předchůdců žalobkyně mohly založit s přihlédnutím ke všem okolnostem
dobrou víru, že jim právo věcného břemene vztahujícího se k nemovitosti svědčí,
neboť i ze samotných žalobních tvrzení žalobkyně se podává, že základ této
dobré víry odvíjí toliko od faktického užívání dotčeného pozemku k průchodu,
když navíc v dřívějším období byl tento průchod využíván také jinými osobami.
Jak již však vyložil dovolací soud ve výše uvedeném rozhodnutí C 551, samotná
skutečnost, že se někdo chová způsobem, který naplňuje možný obsah práva
odpovídajícího věcnému břemeni, ještě neznamená, že je držitelem věcného práva.
Právo odpovídající věcnému břemenu nemohla vydržet ani samotná žalobkyně, neboť
toto právo s přihlédnutím ke všem skutečnostem nemohla vykonávat v dobré víře
po dobu deseti let. Jestliže svou dobrou víru odvíjela od zápisu práva věcného
břemene do katastru nemovitostí, dovolací soud uvádí, že k tomuto zápisu došlo
v roce 2001 a k výmazu v roce 2002, tj. v době, kdy žalovaní již průchod
znemožnili (od roku 2000) a žalobkyně výkon případného práva nemohla nerušeně
vykonávat. Faktické užívání pozemku žalobkyní bez dalšího nemohlo vést k
vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu (viz dovolacím soudem citované C
551).
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně proto podle § 243b odst. 2 o.
s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobkyní a druhou žalovanou
vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.
Náklady představují odměnu advokáta za zastoupení druhé žalované v dovolacím
řízení v souvislosti s vypracováním vyjádření k dovolání a činí podle § 1 odst.
1, § 7 písm. f) § 10 odst. 3, § 16 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000
Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb., 3.750,- Kč.
Náklady jsou dále tvořeny paušální náhradou hotových výdajů ve výši 300,- Kč
podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), ve znění po
novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb. za jeden úkon právní služby
spočívající ve vyjádření žalované k dovolání žalobkyně (§ 11 odst. 1 písm. k)
vyhlášky č. 177/1996 Sb.); náklady tak činí celkem 4 050,- Kč. Náklady žalované
jsou zvýšeny o náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 20 % podle § 137 odst.
3 o. s. ř., tj. ve výši 810,- Kč; náklady dovolacího řízení na straně žalované
tak činí celkem 4.860,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149
odst. 1, § 160 odst. 1 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobkyní a prvním žalovaným
vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.
a skutečnosti, že prvnímu žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se druhá
žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. října 2010
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu