22 Cdo 2638/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobců: a) M. A., a b) S. A., zastoupených advokátkou, proti žalovanému
P. R., zastoupenému advokátem, o určení věcných břemen, vedené u Okresního
soudu v Chrudimi pod sp. zn. 7 C 11/2001, o dovolání žalobců proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 2. května 2005,
č. j. 18 Co 166/2005-210, takto:
Dovolání proti výrokům rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v
Pardubicích ze dne 2. května 2005, č. j. 18 Co 166/205-210, pod bodem I.
odstavec 1), pokud jím byl změněn rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne
30. listopadu 2004, č. j. 7 C 11/2001-176, tak, že jím byla zamítnuta žaloba,
aby bylo určeno, že věcné břemeno cesty, tj. chůze a jízdy po parc. č. 1959/2 –
ostatní plocha, ostatní komunikace, v k. ú. V. u H., obec V., zapsaném na LV
č., je spojeno s vlastnictvím pozemku st. parc. č. 124, v k. ú. V. u H., obec
V., zapsaném na LV. č., a je určeno k přechodu a přejezdu na pozemek parc. č.
1939/34 – ostatní plocha, ostatní komunikace, a z tohoto pozemku na pozemek st.
parc. č. 124 v části obce V., když parc. č. 1939/34 je zapsána na LV č. v k. ú.
V. u H., obec V., a pod bodem I. odstavec 2) se zamítá.
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 2.
května 2005, č. j. 18 Co 166/2005-210, se ve výroku pod bodem I. odstavec 1),
jímž byla zamítnuta žaloba, aby bylo určeno, že věcné břemeno cesty, tj. chůze
a jízdy po parc. č. 1959/2 – ostatní plocha, ostatní komunikace, v k. ú. V. u
H., obec V., zapsaném na LV č., je spojeno s vlastnictvím domu č. p. 59 v části
obce V., postaveném na pozemku st. parc. č. 124 za účelem bydlení, v k. ú. V. u
H., obec V., zapsaném na LV. č., a je určeno k přechodu a přejezdu na pozemek
parc. č. 1939/34 – ostatní plocha, ostatní komunikace, a z tohoto pozemku k
domu č. p. 59 v části obce V., když parc. č. 1939/34 je zapsána na LV č. v k.
ú. V. u H., obec V., a ve výroku pod bodem II. o nákladech řízení se zrušuje a
věc se vrací v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se domáhali určení, že nemovitosti ve vlastnictví žalovaného jsou
zatíženy třemi věcnými břemeny cesty ve prospěch nemovitostí žalobců.
Žalobce a) uvedl, že je od roku 1988 spoluvlastníkem a od roku 2001 výlučným
vlastníkem domu čp. 59 se stavební parcelou č. 124 v k. ú. a obci V. u H. a že
i jeho právní předchůdci před rokem 1988 užívali jako přístupovou cestu k těmto
nemovitostem pozemek parc. č. 1959, jehož vlastníkem se stal žalovaný. Pozemek
parc. č. 1959 byl v roce 2000 rozdělen tak, že část, používaná jako cesta
dovnitř obce, nyní pozemek parc. 1959/2, zůstala ve vlastnictví žalovaného, a
další část, směrem ke kladenské silnici, pozemek parc. č. 1959/1, prodal
žalovaný obci V. Žalovaný požádal v roce 2000 o vydání stavebního povolení k
oplocení pozemku parc. č. 1959/2 a na pozemku již zbudoval betonové sloupky. Už
v roce 1967 uspěli právní předchůdci žalobce ve sporu proti právním předchůdcům
žalovaného o výkon práva cesty po pozemku parc. č. 1959, a to právě po části
pozemku, který zůstal po rozdělení ve vlastnictví žalovaného - parc. č. 1959/2.
Přesto byl žalobce ve stavebním řízení vedeném o povolení stavby plotu
žalovanému na tomto pozemku ohledně otázky existence věcného břemene odkázán na
soud. V katastru nemovitostí je totiž podle rozsudku z roku 1967 právo cesty po
pozemku parc. č. 1959 vyznačeno právo odpovídající věcnému břemeni jako osobní,
svědčící právním předchůdcům žalobce jako osobám, nikoli ve prospěch domu a
stavebního pozemku nyní náležejících žalobci. Žalobce jednak v žalobě tvrdil,
že oprávněným výkonem práva cesty po pozemku žalovaného od roku 1988 právo
cesty jako vlastník domu s pozemkem vydržel. V průběhu řízení dále uvedl, že už
v roce 1967 dospěl soud k závěru, že ještě před 1. 4. 1964 bylo právo cesty po
pozemku dnes patřícímu žalovanému vydrženo právě ve prospěch domu a stavebního
pozemku. Takto vydržené právo vázané k nemovitostem přešlo na žalobce s jejich
vlastnictvím.
Určení druhého věcného břemene - práva cesty po pozemcích žalovaného parc. č.
308 a č. 309 se domáhali oba žalobci ve prospěch zemědělských pozemků parc. č.
319, 320 a 321, které jim byly v roce 1988 darovány do spoluvlastnictví,
každému z ideální poloviny. Žalobu odůvodnili tvrzením, že vzhledem ke
svažitosti terénu rovněž už jejich právní předchůdci nerušeně užívali pozemky
žalovaného jako jedinou možnou cestu ke svým pozemkům a že ve prospěch těchto
pozemků vydrželi právo cesty po pozemcích parc. č. 308 a č. 309 právní
předchůdci žalobců již před 1. 4. 1964. Do roku 1990 pozemky žalobců bez
právního důvodu užívalo zemědělské družstvo a poté i žalobci nadále jako
přístupovou cestu pozemky žalovaného v dobré víře používají. V katastru
nemovitostí však věcné břemeno není vyznačeno.
Konečně se žalobce a) domáhal určení, že právo cesty jako věcné břemeno
zatěžuje pozemky žalovaného parc. č. 308 a 309 i ve prospěch stavebního
pozemku parc. č. 223 a zemědělské stavby „bez čp./če.“, nacházející se na tomto
pozemku. Ten byl oddělen z pozemku žalobců parc. č. 319 a od roku 2000, kdy mu
žalobce b) ideální polovinu pozemku par. č. 223 daroval, je ve výlučném
vlastnictví žalobce a). Věcné břemeno vzniklo k tomuto pozemku ještě jako části
původního zemědělského pozemku parc. č. 319 a podle žalobce a) svědčí i ve
prospěch zemědělské stavby, kterou na pozemku parc. č. 223 zbudoval v roce 1998.
Okresní soud v Chrudimi (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30.
listopadu 2004, č. j. 7 C 11/2001-176, výrokem pod bodem I. určil, „že věcné
břemeno cesty, tj. chůze a jízdy po par. č. 1959/2 – ost. plocha, ost.
komunikace v k. ú. V. u H., obec V., zapsaném na LV č. v Katastru nemovitostí
Katastrálního úřadu pro P. kraj, pracoviště Ch., je spojeno s vlastnictvím domu
čp. 59 v části obce V., postav. na st. p. č. 124 za účelem „bydlení“ a s
vlastnictvím této stav. parc. č. 124, obojí k. ú. V. u H., obec V., zapsaných
na LV č. v Katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro P. kraj, pracoviště
Ch., a je určeno k přechodu a přejezdu na pozemek parc. č. 1939/34 – ostatní
plocha, ostatní komunikace a z tohoto pozemku na st. p. č. 124 a k domu čp. 59
v části obce V., když p. č. 1939/34 je zapsána na LV č., k. ú. V. u H., obec
V., v Katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro P. kraj, pracoviště Ch.“
Výrokem pod bodem II. určil, „že věcné břemeno cesty, tj. chůze a jízdy po
pozemku parc. č. 308 – zahrada a poz. parc. č. 309 – orná půda, k. ú. V. u H.,
obec V., zapsané na LV č. v Katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro P.
kraj, pracoviště Ch., z pozemku parc. č. 1959/1 – ostatní plocha, ostatní
komunikace, zapsané na LV č. v Katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro P.
kraj, pracoviště Ch. a na tento pozemek, je spojeno s vlastnictvím pozemků
parc. č. 319, 320, 321 – vše orná půda, zapsaných na LV č. v Katastru
nemovitostí Katastrálního úřadu pro P. kraj, pracoviště Ch., v k. ú. V. u H.,
obec V. a s vlastnictvím st. parc. č. 223 – zastavěná plocha a nádvoří a
zemědělské stavby bez čp./če. na ní postavené v části obce V., k. ú. V. u H.,
obec V., zapsaných na LV č. v Katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro P.
kraj, pracoviště Ch..“ Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně z výpisů z katastrů nemovitostí zjistil, že „žalobci jsou
podílovými spoluvlastníky domu č. p. 59 postaveného na st. parc. č. 124 a
pozemků parcelních čísel 124, 319, 320 a 321 v kat. území V. u H.“. Žalovaný je
tamtéž vlastníkem pozemků parcelních čísel 1959/2, 308 a 309 a obec V.
vlastníkem pozemků parcelních čísel 1939/34 a 1959/1. Rozsudkem Okresního soudu
v Chrudimi z 27. 12. 1967, sp. zn. 3 C 443/67, potvrzeným rozsudkem Krajského
soudu v Hradci Králové z 30. 5. 1968, č. j. 5 Co 69/68-38, byla právním
předchůdcům žalovaného F. a J. Č. uložena povinnost trpět právo cesty právních
předchůdců žalobců M. a J. A. po pozemku parc. č. 1959 od domu č. p. 59 ve V.
podél pozemků parcelních čísel 315 a 314 směrem k veřejné komunikaci. Z
odůvodnění tohoto rozsudku vyplývá, že došlo k vydržení práva cesty jako
věcného břemene před 1. 4. 1964 a že jde o vázanost věcného břemene práva cesty
na osoby tehdejších právních předchůdců žalobců, jak bylo věcné břemeno rovněž
zapsáno v evidenci nemovitostí. Soud prvního stupně uvedl, že tímto rozhodnutím
není nijak vázán. S odkazem na § 151o zákona č. 40/1964 Sb., ve znění zákona č.
509/1991 Sb., který upravuje vydržení jako jeden ze způsobů vzniku práva
odpovídajícímu věcnému břemeni za podmínek stanovených § 134 téhož zákona,
dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobci sami právo cesty vydržet
nemohli. Vzhledem k zápisu práva cesty jako osobního věcného břemene právních
předchůdců žalobců a tomu, že žalobci předložili rozsudky, na základě kterých
byl zápis proveden, nemohli být v dobré víře, že jim právo cesty po pozemku
žalovaného jako věcné břemeno spjaté s domem patří. Protože ale z výpovědí
svědků soud prvního stupně zjistil, že „od nepaměti“ obě cesty, které jsou
předmětem zatížení, jsou cestami běžně používanými, že se po cestě přichází k
poli žalobců a cestu k domu „využívali všichni, kdo se potřebovali dostat k
domu čp. 59 tak, jako by se jednalo o cestu veřejnou“, bylo právo cesty po
pozemcích žalovaného jako věcné břemeno ve prospěch nemovitostí žalobců
vydrženo ještě před 1. 1. 1964. Námitku promlčení nároku žalobců vznesenou
žalovaným považoval za nedůvodnou.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací k
odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 2. května 2005, č. j. 18 Co 166/2005-210,
rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o
nákladech řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně.
Své rozhodnutí odůvodnil tím, že předpokladem pro nabytí práva odpovídajícího
věcnému břemeni vydržením je dobrá víra držitele, že vykonává právo, které mu
patří. Dobrá víra nemůže vycházet jen ze subjektivních představ držitele, ale
musí se vztahovat i k právnímu titulu, který by mohl mít za následek vznik
práva, např. smlouvu. Pouhý souhlas vlastníka s tím, že určitý pozemek je
užíván jinými občany jako cesta, byť mlčky projevený (výprosa), nemůže dobrou
víru založit. Žalobci netvrdili existenci právního důvodu, jímž mělo věcné
břemeno vzniknout, ale že věcné břemeno vzniklo (jejich předchůdcům) užíváním
pozemků v dobré víře od nepaměti. Nepředložili žádný právní titul (byť i
domnělý), od kterého by odvozovali počátek oprávněné držby tvrzeného práva,
proto nemohli prokázat oprávněnou držbu po zákonem stanovenou dobu. Soud
prvního stupně tak neměl podklady pro úvahu o tom, který právní předpis použít
pro posouzení věci. Odkaz soudu prvního stupně na § 151n, § 151o a § 134 zákona
č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a současně jeho závěr, že žalobci nabyli
právo odpovídající věcnému břemeni ještě před 1. 4. 1964, tj. před platností
uvedeného občanského zákoníku, nemohou obstát. Odvolací soud rovněž poukázal na
rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 2 Cdon 1728/97, v němž byl vysloven právní
názor, že „užívání cizího pozemku v domnění, že jde o veřejnou cestu, nemůže
založit oprávněnou držbu práva odpovídající věcnému břemeni.“
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci dovolání z důvodu nesprávného
právního posouzení věci. Namítli, že odvolací soud nerozlišuje mezi věcným
břemenem k pozemku parc. č. 1959/2 (bod I. výroku rozsudku soudu prvního
stupně) a věcným břemenem k pozemku parc. č. 308 a parc. č. 309 (bod II. tohoto
rozsudku). U každého z těchto věcných břemen je tvrzení žalobců odlišné, v obou
případech je však jejich vznik postaven „na vydržení nikoli na smluvním
základě.“ Věcné břemeno k pozemku parc. č. 1959/2, dříve jen č. 1959, vzniklo
již před 1. 4. 1964 a na žalobce přešlo spolu s nabytím vlastnictví k domu č.
p. 59. V této souvislosti poukázali na rozsudky ve věci sp. zn. 3 C 443/67
Okresního soudu v Chrudimi. Zejména z rozsudku soudu prvního stupně v uvedené
věci vyplývá, že právo cesty bylo vykonáváno právními předchůdci žalobce jako
vlastníky domu č. p. 59 nepřetržitě od roku 1935, a jako právo odpovídající
věcnému břemeni zajišťující jediný možný přístup k domu bylo vydrženo pro tuto
nemovitost. I když to předmětný rozsudek nekonstatoval přímo ve výroku, nebylo
toho třeba a na vzniku práva to nic nemění. Kromě toho i sami žalobci pozemek
žalovaného jako cestu užívali jako vlastníci domu v domnění, že na ně právo
cesty přešlo, a už jen z toho lze dovodit jejich dobrou víru pro vydržení práva
cesty i přímo žalobci. Pokud jde o práva z věcného břemene k pozemkům
parcelních čísel 308 a 309, i zde došlo k vydržení práva, které nikdy nebylo
činěno sporným, a jehož existence byla svědecky prokázána. K těmto svým
zemědělským pozemkům se žalobci ani jejich právní předchůdci nemohou a nemohli
dostat jinak, než přes pozemky žalovaného, zejména to není možné se zemědělskou
technikou. Rozhodnutí odvolacího soudu v podstatě znemožňuje žalobcům sklidit
stávající úrodu a v budoucnu pozemky obdělávat. Nepřípadná je úvaha odvolacího
soudu o užívání pozemku parc. č. 1959/2 jako komunikace. Žalobci nikdy
netvrdili, že pozemek užívali v domnění, že jde o veřejnou cestu. S poukazem na
rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1337/2003, podle kterého mimo
jiné jediným důvodem, který vylučoval vydržení podle OZO z roku 1811 v
případech, kdy se držba opírá o třicetiletou nebo čtyřicetiletou vydržecí dobu,
je prokázaná nepoctivost držby, jsou žalobci názoru, že i když došlo ke
zkrácení vydržecí doby, mělo by hodnocení držby z hlediska poctivosti zůstat
stejné. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se zcela ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhl zamítnutí
dovolání. Rozsudek Okresního soudu v Chrudimi z 27. 12. 1967 není pro posouzení
věci relevantní. Nevyplývá z něho, že by jím bylo deklarováno věcné břemeno ve
prospěch domu žalobců č. p. 59. Deklarace takového věcného břemene v roce 1967
ani nebyla možná z toho důvodu, že analogicky podle § 1461 obecného zákoníku
občanského z roku 1811 předpokladem řádné držby byl právní důvod (např.
smlouva), který v daném případě nebyl prokázán ani tvrzen. Podle občanského
zákoníku č. 141/1950 Sb. nešlo vydržet věcné břemeno ve prospěch určité
nemovitosti s ohledem na § 178 tohoto zákona. Ze skutkových zjištění učiněných
v předchozím řízení v roce 1967 vyplynulo, že možnost užívat cestu po pozemku
parc. č. 1959/2 vycházela z přesvědčení žalobců a dalších obyvatel obce V. o
tom, že se v daném případě jedná o cestu veřejnou, resp. veřejně přístupnou
cestu. Zde žalovaný odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 2 Cdon
1728/97. Žalobci nemohli být v dobré víře o svém právu odpovídajícímu věcnému
břemeni také proto, že s rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi z roku 1967 se
seznámili až v roce 2000. Pokud jde o věcné břemeno pod bodem II. výroku
rozsudku soudu prvního stupně, žalobci rovněž nepředložili důkaz o existenci
právního důvodu, který by jim takové právo odpovídající věcnému břemeni
zakládal, ani o jeho existenci nic netvrdili.
Nejvyšší soud po zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno včas řádně
zastoupenými oprávněnými osobami – účastníky řízení, přezkoumal rozsudek
odvolacího soudu podle § 242 odst. 3 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a
shledal, že dovolání je zčásti důvodné.
Žalobci se v dané věci domáhají určení existence práv vyplývajících z věcného
břemene podle § 80 písm. c) OSŘ.
Podle § 151n odst. 1 občanského zákoníku (dále „ObčZ“) věcná břemena omezují
vlastníka nemovité věci ve prospěch někoho jiného tak, že je povinen něco
trpět, něčeho se zdržet, nebo něco konat. Práva odpovídající věcným břemenům
jsou spojena buď s vlastnictvím určité nemovitosti (věcná břemena ad rem), nebo
patří určité osobě (věcná břemena ad personam).
Podle § 151n odst. 2 ObčZ věcná břemena spojená s vlastnictvím nemovitosti
přecházejí s vlastnictvím věci na nabyvatele.
Práva odpovídající věcnému břemeni se podle § 1 odst. l zákona č. 265/1992 Sb.,
o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, zapisují do
katastru nemovitostí.
Žalobci se v dané věci domáhají určení existence práv odpovídajících věcnému
břemeni ve prospěch nemovitostí, tj. práv, které jim náleží jako vlastníkům
nemovitostí s tím, že tato věcná břemena nejsou v katastru nemovitostí
vyznačena. Tím je dán naléhavý právní zájem na určení těchto práv ve smyslu §
80 písm. c) OSŘ.
K otázce vztahu žaloby na určení podle § 80 písm. c) OSŘ a žaloby na plnění
podle § 80 písm. b) OSŘ uvedl Ústavní soud v usnesení ze 7. ledna 1994, sp.
zn. IV. ÚS 2/93, publikovaném pod č. 5 ve Svazku 2 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu, že „pravomocné rozhodnutí o žalobě na plnění představuje vždy
překážku věci rozsouzené pro žalobu na určení již z toho důvodu, že jím byla
současně posouzena existence či neexistence určitého právního vztahu nebo
práva, z něhož bylo žalováno o plnění.“
V případě, kdy soud pravomocně vyhoví žalobě vlastníka nemovitosti jako osoby
oprávněné z věcného břemene, kterou mu poskytne ochranu proti vlastníku
nemovitosti břemenem zatížené, současně tím ve vztahu mezi těmito subjekty
vyřeší otázku existence věcného břemene. Řízení o žalobě, kterou se oprávněný z
věcného břemene proti povinnému z věcného břemene domáhá následně určení, že
věcné břemeno existuje, aby mohlo být zapsáno v katastru nemovitostí, nemůže
být zastaveno. Soud je vázán pravomocným rozsudkem o ochraně práva
odpovídajícího věcnému břemeni potud, že existence tohoto práva byla mezi jeho
subjekty vyřešena, a musí jen zkoumat, zda poté nedošlo k zániku tohoto práva.
Protože jde o případ věcného břemene ad rem, kdy věcné břemeno přechází s
vlastnictvím na nabyvatele, platí uvedené závěry i pro právní nástupce
subjektů věcného břemene.
V dané věci žalobce a) tvrdí, že právo odpovídající věcnému břemeni,
spočívající v právu cesty po pozemku parc. č. 1959/2, mu náleží jako vlastníku
domu č. p. 59, přičemž mimo jiné poukázal na to, že jeho právním předchůdcům ve
vlastnictví tohoto domu byla již pravomocným soudním rozhodnutím proti právnímu
předchůdci žalovaného jako vlastníku zatíženého pozemku poskytnuta ochrana
práva, jehož existence jako vydrženého byla v uvedeném řízení zjištěna, a že v
katastru nemovitostí není věcné břemeno správně zapsáno.
Soud prvního stupně se výrokem rozsudku Okresního soudu v Chrudimi z 27. 12.
1967, č j. 3 C 443/67-25, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 30. května 1968, č. j. 5 Co 69/68-38, který nabyl právní moci
23. 8. 1968, a jímž bylo rozhodnuto k žalobě M. a J. A. (jako vlastníků domu č.
p. 59) proti F. a J. Č. (jako uživateli a vlastnici pozemku parc. č. 1959), tak
že „odpůrci jsou povinni uznat a trpět právo navrhovatelů na právo cesty po
pozemku č. kat. 1959 cesta od domku čp. 59 ve V. podél pozemkových parcel č.
kat. 315 a 314 ve V. na veřejnou komunikaci“, zabýval. Uvedl, že tímto
rozsudkem bylo rozhodnuto o osobním věcném břemeni navrhovatelů a že jím není
vázán. Sám pak učinil závěr, že k vydržení věcného břemene cesty po pozemku
nyní parc. č. 1959/2 ve prospěch domu č. p. 59 došlo před 1. 4. 1964. Odvolací
soud se však otázkou významu uvedeného rozsudku ze shora naznačených hledisek
nezabýval vůbec. K tomu ještě dovolací soud podotýká, že citovaný rozsudek není
rozsudkem konstitutivním, který by právo odpovídající věcnému břemeni zakládal.
V tomto smyslu je závěr odvolacího soudu, že k vydržení práva cesty po pozemku
parc. č. 1959/2 ve prospěch domu č. p. 59 nedošlo, předčasný a tudíž
nesprávný.
Předmětem řízení ve věci sp. zn. 3 C 447/67 nebyl výkon práva cesty jako
věcného břemene váznoucího na pozemku parc. č. 1959 ve prospěch stavebního
pozemku parc. č. 124. Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, že
cesta po pozemku parc. č. 1959 byla od nepaměti užívána běžně každým, kdo po ní
potřeboval přejít. Tomu odpovídá i to, že šlo o cestu vedoucí od „kladenské
silnice“ do obce V., a také zápis z místního šetření sepsaný 10. 7. 2000
Městským úřadem v H. jako stavebním úřadem v řízení o odstranění plotu na
pozemku parc. č. 1959 (čl. 37) uvádí, že předmětný pozemek je veden v pasportu
pozemních komunikací. Nejvyšší soud uvedl v rozsudku ze 7. 6. 2001, sp. zn. 22
Cdo 595/2001, publikovaném pod C 551 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu,
vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck (dále „Soubor rozhodnutí“), že „přes cizí
pozemek lze přecházet na základě různých právních důvodů; může jít například o
závazkový vztah, může jít o výprosu (vlastník pozemku přecházení jiných osob
přes pozemek trpí, aniž by jim k tomuto pozemku vzniklo nějaké právo), anebo
může jít o užívání cizího pozemku jako účelové komunikace. Skutečnost, že se
někdo chová způsobem, který naplňuje možný obsah práva odpovídajícího věcnému
břemenu (např. přechází přes cizí pozemek) ještě neznamená, že je držitelem
věcného práva.“ K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud při výkladu oprávněné
držby práva podle § 132a odst. l ObčZ, ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb., který stanovil, že kdo s věcí nakládá jako se svou a je se
zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, má - pokud není
stanoveno jinak - obdobná práva na ochranu, jaká má vlastník věci. Podle
odstavce 2 téhož ustanovení to platí obdobně o tom, kdo vykonává právo
odpovídající věcnému břemenu pro sebe a je se zřetelem ke všem okolnostem v
dobré víře, že má k věci právo. Uvedený závěr je použitelný i pro institut
oprávněného držitele práva, který § 145 zákona č. 141/1950 Sb., občanský
zákoník, vymezil tak, že je jím držitel, který je se zřetelem ke všem
okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo o právo náleží. Rovněž podle § 1463
obecného zákoníku občanského z roku 1811 (dále „OZO“) byla předpokladem
vydržení práva služebnosti poctivá držba, k níž § 326 téhož zákoníku uváděl, že
kdo z pravděpodobných důvodů má za to, že věc, kterou drží, je jeho, je
držitelem poctivým. Lze tedy uzavřít, že vlastník nemovitosti, který užívá
cestu ke své nemovitosti po pozemku, který je (účelovou) komunikací, nemůže být
se zřetelem ke všem okolnostem (z pravděpodobných důvodů) v dobré víře, že
mu právo cesty náleží jako věcné břemeno. Není významné, že subjektivně je o
výkonu takového práva přesvědčen - žalobce a) namítá, že pozemek parc. č. 1959 neužíval on ani jeho předchůdci jako „veřejnou cestu“ - neboť Nejvyšší
soud uvedl už v rozsudku z 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96, že „posouzení
toho, zda je držitele se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc
nebo právo náleží, nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ
držitele“.
Odvolací soud rozhodl tedy správně, jestliže změnil rozsudek soudu
prvního tak, že žalobu na určení práva cesty jako věcného břemene váznoucího na
pozemku parc. č. 1959/2 ve prospěch stavebního pozemku parc. č. 124 zamítl.
Za správný považuje dovolací soud také závěr odvolacího soudu, že žalobci
nepředložili žádný právní titul (ani domnělý), od něhož by mohli odvozovat
počátek oprávněného výkonu práva cesty jako věcného břemene váznoucího ve
prospěch jejich pozemků parc. č. 319, 320 a 321 a pozemku žalobce a) parc. č.
223, a neprokázali tak oprávněný výkon práva věcného břemene, jako jeden z
předpokladů vydržení tohoto práva jejich právními předchůdci podle § 168 a §
116 zákona č. 141/1950 Sb., ani žalobci samotnými podle § 135a odst. 1 a 4
ObčZ, ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb. Nejvyšší soud uvedl v
rozhodnutí uveřejněném pod R 8/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že
„tvrzení držitele, že mu věc patří a že s ní nakládá jako s vlastní musí být
podloženo konkrétním okolnostmi, ze kterých lze usoudit, že toto přesvědčení
držitele bylo po celou vydržecí dobu důvodné.“ V již shora citovaném
rozhodnutí sp. zn. 2 Cdo 1178/96 Nejvyšší soud rovněž uvedl, že „dobrá víra se
musí vztahovat k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy k
právnímu důvodu (titulu), který by mohl mít za následek vznik práva, které má
být předmětem oprávněné držby.“ Uvedená rozhodnutí nejsou v rozporu s
rozsudkem Nejvyššího soudu z 31. 3. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1337/2003, na který
žalobci v dovolání poukazují a který se zabýval vydržením práva podle § 1477
OZO. Ten stanovil, že kdo opírá vydržení o dobu třicetiletou nebo
čtyřicetiletou, nepotřebuje udávati právní důvod, avšak nepoctivost držby vůči
němu prokázaná vylučuje vydržení i v této delší době. Nejvyšší soud v uvedeném
rozhodnutí dospěl k závěru, že ani OZO vydržení zakládající se na držbě bez
právního důvodu nevylučoval. K tomu lze jen znovu připomenout, že jen samotné
užívání cizího pozemku jako cesty jiným vlastníkem nemovitosti nezakládá dobrou
víru, že jde o užívání cizího pozemku z titulu věcného břemene, jak vyplývá již
ze shora citovaného rozsudku Nejvyššího soudu z 7. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo
595/2001.
Správný je také názor odvolacího soudu, že žalobce a) - vlastník zemědělské
stavby postavené na pozemku parc. č. 223 (vzniklé oddělením z parc. č. 309)
nevydržel jako oprávněný držitel právo odpovídající věcnému břemenu cesty na
pozemcích parc. č. 308 a 309. Žalobce a) sám uvádí, že uvedenou stavbu postavil
až v roce 1998 a teprve od vzniku této stavby mohl předmětné pozemky k přístupu
k ní užívat. Žalobu na určení existence tohoto práva podal 28. 2. 2002 a i
případný oprávněný výkon práva tak nemohl trvat po desetiletou vydržecí dobu (§
151n odst. 1 a § 134 odst. l ObčZ).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je, s výjimkou výroku, kterým
byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že byla zamítnuta žaloba o určení
věcného břemene váznoucího na pozemku parc. č. 1959/2 ve prospěch domu čp. 59
na st. parc. č. 124, správný. Jen v uvedeném výroku - a souvisícím výroku o
nákladech řízení - byl proto rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla v
tomto rozsahu odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3
OSŘ), jinak bylo dovolání zamítnuto (§ 243b odst. 2 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. srpna 2007
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu