22 Cdo 5125/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Františka Baláka
ve věci žalobkyně Paedr. D. P., bytem v Rudě nad Moravou, Hrabenov 80, proti
žalovaným: 1) V. V., 2) Z. M., oběma zastoupeným JUDr. Radovanem Mrázkem,
advokátem se sídlem v Šumperku, Generála Svobody 6, o určení vlastnického
práva, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 8 C 153/96, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne
6. května 2008, č. j. 12 Co 818/2007-354, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení,
jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací
soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné,
zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení,
nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Šumperku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9.
března 2007, č. j. 8 C 153/96-328, zamítl žalobu na určení, že „F. O., byl v
den své smrti, tj. 17. 7. 1991 vlastníkem jedné ideální poloviny pozemku,
zapsaného u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracovitě
Šumperk, v katastru nemovitostí pro obec Ruda nad Moravou, k. ú. H., na LV č.
69 a tam označeného jako pozemek ve zjednodušené evidenci – parcely původ.
Pozemkový katastr (PK), a to p. č. 85/1 o výměře 37 m2, který je vymezen a nově
označen geometrickým plánem č. 321-9675/2004, který je nedílnou součástí tohoto
rozsudku, jako st. p. č. 59/2 zastavěná plocha o výměře 37 m2 a že vlastníkem
druhé ideální poloviny tohoto pozemku byla v den své smrti, tj. 17. 11. 1991 J.
O., “ a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) k
odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 6. května 2008, č. j. 12 Co 818/2007-354,
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním s uplatněním dovolacího
důvodu spočívajícího v nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.]. Žalovaní se k dovolání nevyjádřili. Obsah rozsudků soudů obou stupňů i dovolání je účastníkům znám, tvoří součást
procesního spisu, a dovolací soud proto na ně odkazuje. Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno. Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb. Dovolání by mohlo být přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s
§ 237 odst. 3 o. s. ř. Dovolání může být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo
úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se
musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolání není přípustné. Přestože dovolatelka v dovolání výslovně neformuluje otázku zásadního právního
významu, je z obsahu dovolání zřejmé, že spatřuje zásadní právní význam
napadeného rozhodnutí v okolnosti, že odvolací soud posoudil dobrou víru
žalovaných, resp. i manžela první žalované H. V. podmiňující nabytí
vlastnického práva vydržením v rozporu s hmotným právem. K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší
soud České republiky zaujal právní názor již v rozsudku ze dne 9. listopadu
2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, publikovaném v časopise Soudní rozhledy, č. 5,
ročník 2001, pod č. 49, podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit
objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení)
samotného účastníka“. K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat
rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném
nakladatelstvím C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1176, podle kterého „při
hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné
(normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného
případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu
důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“.
Dovolací soud přezkoumá
otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v
případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k tomu
srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod
pořadovým č. C 1068). Nalézací soudy vyšly ze zjištění, že oplocení mezi oběma pozemky bylo zbudováno
právními předchůdci žalobkyně a z jejich strany hranice pozemků nebyla nikdy
zpochybňována. Právní předchůdci žalovaných začali na základě kupní smlouvy
užívat i část sousedního pozemku (jenž je předmětem žaloby), který nebyl
součástí kupní smlouvy v hranicích daných vybudovaným oplocením. Odvolací soud
zdůraznil, že s přihlédnutím k existenci oplocení vystavěného právními
předchůdci žalobkyně i vzhledem k výměře sporné části pozemku – 37 m2 (ve
vztahu k celkové výměře pozemku parc. č. 59 111 m2) byli právní předchůdci
žalovaných jako držitelé s přihlédnutím ke všem okolnostem v dobré víře. Úvaha
odvolacího soudu o existence dobré víry vzhledem ke všem okolnostem posuzovaným
z objektivního hlediska není zjevně nepřiměřená. Pokud dovolatelka namítala, že k vydržení nemohlo dojít z toho důvodu, že V. V. a její manžel H. V. nedrželi předmětný pozemek po zákonem stanovenou dobu a z
tohoto důvodu je posouzení otázky vydržení v rozporu s hmotným právem, pak tato
námitka nemůže být důvodná, neboť odvolací soud nezaložil svůj závěr o vydržení
výhradně na držbě uvedených osob, ale také na oprávněné držbě jejich právních
předchůdců, která v dovolání žádným způsobem zpochybněna není. Možnost započíst
si do vydržecí doby držbu právního předchůdce jakožto oprávněného držitele
vyplývá z jednoznačného znění zákona (§ 116 odst. 2 zákona č. 141/1950 Sb., §
134 odst. 3 občanského zákoníku). Ve vztahu k dovolací námitce, že řízení u odvolacího soudu je postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v tom, že
nebyly provedeny všechny navržené důkazy dovolací soud uvádí, že k okolnostem
uplatněným tímto dovolacím důvodem může být při posouzení, zda je dovolání
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnuto pouze za
předpokladu, že jde o řešení procesní otázky zásadního významu (jedná se o
střet odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu) – (k tomu
srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo
3574/2006, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod
pořadovým č. C 5780 a na internetových stránkách Nejvyššího soudu ČR –
www.nsoud.cz nebo nález Ústavního soudu ČR ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu ČR –
www.nalus.usoud.cz a tam uvedenou judikaturu). Dovolatelka však žádnou procesní
otázku zásadního významu nevymezila a tato se nepodává ani z obsahu dovolání,
když neprovedení konkrétně navrženého důkazu takovou otázkou zjevně není. Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně proto podle § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. b), c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a skutečnosti, že v
dovolání úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.