22 Cdo 1417/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně
obce N. L., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) J. H. a 2) K. H.,
zastoupeným advokátem, o povinnosti zdržet se zásahů do výkonu práva
odpovídajícího věcnému břemeni, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp.
zn. 7 C 17/95, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze
dne 28. března 2001, č. j. 15 Co 452/98-67, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. března 2001, č. j. 15 Co
452/98-67, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala umožnění vchodu do svého domu přes vchod domu
žalovaných. Uvedla, že její objekt, v němž měl právní předchůdce žalobkyně,
bývalý Místní národní výbor N. L., kancelář a kulturní místnost a Lidové
spotřební družstvo Jednota H. pohostinství s příslušenstvím s objektem
žalovaných, byl původně postaven a kolaudován jako víceúčelový,. Toto družstvo
získalo objekt pohostinství včetně společných prostor, to je vchodu, vestibulu
a sociálního zařízení hospodářskou smlouvou z 9. 8. 1971 do trvalého užívání a
později i do vlastnictví. Podle kolaudačního rozhodnutí byly společnými
uživatelkami těchto prostor obě organizace, když obě měly přes vestibul přístup
k hygienickým zařízením. Žalovaní, kteří nabyli vlastnictví objektu
pohostinství kupní smlouvou uzavřenou s uvedeným družstvem 29. 10. 1991 a
registrovanou 31. 10. 1991, v něm provozují hostinskou živnost a žalobkyni
znemožňují užívání dosud společně sloužících prostor. To přesto, že v článku 3
zmíněné kupní smlouvy prohlásili, že jim je stav kupované nemovitosti znám a že
nemovitost přijímají ve stavu, v jakém se nacházela v den podpisu smlouvy.
Žalobkyně tvrdila, že právo užívání společného vchodu bylo odvozeno od
rozhodnutí správního orgánu, které pro to založilo podmínky, a odkázala na §
151o odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) s tím, že od 27. 2. 1972,
kdy byla stavba kolaudována, vchod do své budovy užívala v dobré víře a v
souladu se zmíněným rozhodnutím.
Okresní soud v Hodoníně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 28. dubna 1998, č. j. 7 C 17/95-50, zamítl „návrh navrhovatele, aby odpůrci
byli povinni umožnit mu užívání společného vchodu do nemovitosti – domu čp.
355, nacházející se na st. pl. 659, zaps. na LV č. 1 pro k. ú. a obec N. L. u
Katastrálního úřadu v H., spočívající v průchodu přes vchod nemovitosti – domu
čp. 152, nacházející se na st. pl. č. 660, vlastnicky patřící odpůrcům a dále
odpůrci jsou povinni zdržet se jednání, jímž by odpůrci bránili užívání vchodu
do domu čp. 355 ve prospěch navrhovatele“, a rozhodl o nákladech řízení.Soud
prvního stupně žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že žalobce sporné právo
nemohl vydržet. V době rozhodné pro posouzení dané věci nebyl žalobce
způsobilým subjektem vydržení a nebyl tu ani způsobilý objekt vydržení práva
průchodu předmětnou části nemovitosti.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne
28. března 2001, č. j. 15 Co 452/98-67, změnil rozsudek soudu prvního stupně
tak, „že žalovaní jsou povinni umožnit žalobci užívání společného vchodu do
nemovitosti – domu čp. 355 nacházející se na stavební ploše č. 659 pro k. ú. a
obec N. L., zapsané na LV č. 1 u Katastrálního úřadu H., spočívající v průchodu
přes vchod nemovitosti – domu čp. 152 nacházejícího se na stavební ploše č. 660
pro k. ú. a obec N. L., vlastnicky patřící žalovaným, a dále žalovaní jsou
povinni zdržet se jednání, jímž by žalovaní bránili užívání vchodu do domu čp.
355 ve prospěch žalobce“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud po doplnění dokazování konstatoval, že záměrem stavebníka
obou nemovitostí bylo jejich společné užívání občany obce. Na dané parcele byla
vybudována kromě zmíněných objektů se společným vchodem i společná kotelna a
elektroinstalace. Předpokládaný způsob užívání společných vstupních prostor
nebyl v minulosti nikdy zpochybňován a žalovaní začali namítat nedůvodnost
společného užívání vestibulu poprvé 2. 5. 1994. Pokud jde o otázku vydržení
práva odpovídajícího věcnému břemeni, pak na rozdíl od soudu prvního stupně, s
odkazem na právní úpravu v rozhodné době, konstatoval, že lhůta rozhodná pro
nabytí práva odpovídajícího věcnému břemeni vydržením začala v dané věci běžet
nikoliv až od 1. 1. 1992, ale již v době předchozí. Ze zákona nelze dovodit, že
by nebylo možno přihlížet i k době, po kterou oprávněný držitel nemovitosti,
resp. držitel práva, byl přesvědčen, že mu svědčí právo užívání nemovitosti – v
držbě před 1. 1. 1992. Nové právo odpovídající věcnému břemeni však mohlo
vzniknout při splnění zákonem stanovených podmínek až po nabytí účinnosti
zákona č. 509/1991 Sb., nikoliv dříve. Žalobkyně, resp. její právní předchůdce,
užíval vestibul a sociální zařízení v dobré víře, že mu právo užívání svědčí
nejméně od roku 1975. I kdyby běh desetileté lhůty bylo třeba počítat od
účinnosti zákona č. 131/1982 Sb., kdy byl institut věcného břemene znovu
upraven, daná lhůta v níž by žalobce nabyl právo odpovídající věcnému břemeni,
by uplynula 1. 4. 1992. Žalovaní zpochybňovali právo užívání vestibulu a
sociálního zařízení poprvé jak shora uvedeno, tedy v době, kdy již došlo k
nabytí zmíněného práva ze strany žalobkyně vydržením. Jak odvolací soud
zdůraznil, věc přezkoumal a rozhodl s odkazem na část dvanáctou, hlavu I, bod
15 zákona č. 30/2000 Sb., tedy podle dosavadních právních předpisů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož
přípustnost a důvody opírají o § 237 odst. 1 písm. a) a § 241a odst. 2 písm. b)
občanského soudního řádu po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb., ačkoliv s
ohledem na posléze uvedené konstatování odvolacího soudu a právní úpravu
dovolání před zmíněnou novelou bylo na místě přípustnost dovolání opřít o § 238
odst. 1 písm. a) a důvody, s ohledem na argumentaci obsaženou v dovolání,
uplatnit podle § 241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu před novelou
provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“). Namítají, že odvolací soud
nesprávně posoudil běh vydržecí doby, když dospěl k názoru, že pro počátek
počítání vydržecí doby byl rozhodným den nabytí účinnosti zákona č. 131/1982
Sb., kterým byl novelizován ObčZ č. 40/1964 Sb. Uvedený zákon nabyl účinnosti
1. 4. 1983 a nikoliv, jak soud uvedl, 1. 4. 1982. Vznik práva odpovídajícího
věcnému břemeni – v daném případě vydržením - bylo nutno posuzovat podle
zákona č. 131/1982 Sb. a nikoliv podle § 509/1991 Sb. V tomto směru odkazují na
§ 868 přechodných ustanovení zákona č. 509/1991 Sb. Podle jejich názoru nelze
do doby oprávněné držby započítat dobu před 1. 1. 1992, když do této doby
nebyla žalobkyně způsobilým subjektem vydržení a předmětná část nemovitosti
způsobilým objektem vydržení. Odvolací soud nesprávně posoudil i dobrou víru
žalobkyně, kterou neměla již v době převodu nemovitosti z jmenovaného družstva
na žalované. Žalobkyně nesouhlasila s prodejem domu a tak si byla vědoma, že
neexistuje právní titul pro výkon práva odpovídajícího věcnému břemeni.
Uvedeným způsobem projevila nedostatek své dobré víry, že jí právo užívání
náleží. Zánik dobré víry nelze posuzovat podle obsahu korespondence, v níž byla
žalobkyně vyzývána ke zdržení se zásahů. Odvolací soud vyhověl žalobě a ve
výroku citoval žalobní petit. Stanovil povinnost žalovaným podle tohoto petitu
a protože ten je neurčitý, je neurčitý i výrok rozsudku. Na jedné straně se
hovoří o „společném vchodu“ a na druhé straně o průchodu přes „vchod do
nemovitosti vlastnicky patřící žalovaným“. Uzavřeli, že se v daném případě o
společnou věc nikdy nejednalo a ani právo odpovídající věcnému břemeni ve
prospěch žalobkyně k tíži žalovaných nevzniklo. Navrhují, aby dovolací soud
rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhuje, aby je dovolací soud
zamítl. Stavba jmenovaného národního výboru s kulturním zařízením a
pohostinstvím byla zbudována jako společná ve stejné době a stejným subjektem.
Šlo o přirozené společenské a správní centrum obce, a to odpovídalo
kolaudačnímu rozhodnutí. Byla zde vybudována i společná kotelna a
elektroinstalace pro obě budovy. Způsob využívání vstupních prostor nebyl nikdy
zpochybněn, vestibul byl užíván společně pro obě budovy a žalobkyně byla vždy v
dobré víře o oprávněnosti jeho užívání. Pokud posléze žalovaní část nemovitosti
patřící původně jmenovanému družstvu odkoupili, pak jim podle prohlášení
uvedeného v čl. 3 kupní smlouvy byl stav nemovitosti znám a prohlásili, že dům
kupují ve stavu, v jakém se v době koupě nacházel. Žalovaní v pohostinství, zde
se nacházejícím, pracovali již před uzavřením kupní smlouvy – minimálně po dobu
10 let a právo užívání společných částí nemovitostí začali zpochybňovat až
později, poprvé přípisem z 2. 5. 1994.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů,
platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17 zák. č. 30/2000
Sb., tedy podle OSŘ ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem) a po
zjištění, že dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ, že je
uplatněn dovolací důvod upravený v § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ a že jsou splněny
i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst.
1, § 241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je
důvodné.
Předmětem dovolacího přezkumu je právní otázka, zda k vydržení práva
odpovídajícího věcnému břemeni postačí faktické chování, jehož obsah odpovídá
možnému obsahu věcného břemene, aniž by držitel byl se zřetelem ke všem
okolnostem v dobré víře, že je subjektem práva odpovídajícího věcnému břemeni.
Odvolací soud v podstatě ztotožnil užívání části cizí nemovitosti (v
daném případě průchod touto nemovitostí k nemovitosti vlastní) s držbou práva
odpovídajícího věcnému břemeni. Uvedl, že „ze zákona nelze dovodit, že by
nebylo možno přihlížet i k době, po kterou oprávněný držitel nemovitosti (příp.
držitel práva) byl přesvědčen, že mu svědčí právo užívání nemovitosti ...“ Dále
uvedl: „předpokladem pro vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu je, aby
držitel práva byl se zřetelem ke všem okolnostem přesvědčen, že mu svědčí právo
užívání (v daném případě vestibulu a sociálního zařízení) a že toto právo konal
po dobu 10 let...“
Obdobnou problematikou se dovolací soud již vícekrát zabýval (viz
např. rozsudek publikovaný pod č. C 551 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu,
svazek 6, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě
po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost
(§ 134 odst. 1 ObčZ). Obdobné pravidlo platí i pro vydržení věcného břemene (§
141o odst. 1 ObčZ). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o
tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V
pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná ( § 130 odst. 1 ObčZ).
Podstata oprávněné držby směřující k vydržení je v tom, že držitel vykonává
obsah určitého práva v mylném přesvědčení, že je subjektem tohoto práva. K
tomu, aby jeho držba byla oprávněná, nestačí pouhé subjektivní přesvědčení, že
mu právo patří; ze slov zákona („...se zřetelem ke všem okolnostem...“)
vyplývá, že omyl držitele, ze kterého jeho přesvědčení o existenci drženého
práva vychází, musí být omluvitelný. Omyl je omluvitelný, jestliže držitel při
běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného
případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu
důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (viz rozsudek publikovaný
pod č. C 1176 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 16). Držené právo
tedy nemusí existovat, je ale nutné, aby držitel byl se zřetelem ke všem
okolnostem v dobré víře o jeho existenci, tedy právě o existenci toho práva,
které má být vydrženo. To odpovídá i smyslu vydržení, kterým je i zhojení vad
nabývacího titulu po uplynutí určité doby.
Omyl držitele může být skutkový nebo právní. Právní omyl je omluvitelný jen
výjimečně (např. v důsledku nejasného znění zákona). Oprávněná držba zpravidla
spočívá na skutkovém omylu; držitel je v omylu ohledně skutkových okolností,
které mají za následek vznik věcného práva (např. se domnívá, že byl učiněn
určitý projev vůle, ač tomu tak nebylo), nebo naopak o určité skutečnosti,
která má za následek neplatnost právního úkonu či jinak brání vzniku práva,
neví. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec
mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (\"titulu\"), který by
mohl mít za následek vznik práva (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 28. 4. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1178/96, publikovaný v Právních rozhledech č.
11/1997, s. 587). Takový titul nemusí být platný, dokonce nemusí ani existovat
(tzv. domnělý neboli putativní titul), držitel však musí být v dobré víře, že
konkrétní titul existuje. Oprávněný držitel je tedy v omluvitelném omylu, že
nastaly právní skutečnosti, mající za následek vznik věcného práva, případně že
nenastaly skutečnosti tomuto vzniku bránící. Oprávněná držba práva odpovídající
věcnému břemeni vychází z omluvitelného omylu ohledně existence právní
skutečnosti (titulu), který má za následek vznik věcného práva, případně jeho
přechod nebo převod na držitele. Taková držba se proto nemůže opírat o pouhou
skutečnost, že obsah určitého práva je dlouhodobě fakticky vykonáván.
Samotná skutečnost, že někdo jedná způsobem, odpovídajícím obsahu věcného
břemene přecházet přes pozemek nebo procházet domem nemůže vést k závěru o
oprávněné držbě odpovídajícího práva i proto, že přes cizí nemovitost lze
přecházet (anebo, jde-li o budovu, nemovitostí procházet) na základě různých
právních důvodů; může jít například o závazkový vztah, může jít o výprosu
(vlastník pozemku přecházení jiných osob přes pozemek trpí, aniž by jim k
tomuto přecházení vzniklo nějaké právo), anebo může jít o užívání cizího
pozemku jako účelové komunikace, příp. o jiný veřejnoprávní důvod (k tomu viz
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1868/2000,
publikovaný v Právních rozhledech č. 2/2001); v dobách platnosti hospodářského
zákoníku č. 109/164 Sb., hospodářského zákoníku (HZ), který upravoval i
majetkoprávní vztahy tzv. socialistických organizací, kterými byli i právní
předchůdci účastníků, mohlo jít i o hospodářskoprávní vztahy mezi těmito
organizacemi (nelze zcela vyloučit přechod práv a povinností z takových vztahů
na účastníky, ten však nebyl předmětem dovolacího řízení). Přecházení přes tuto
nemovitost může být i protiprávním jednáním. Pro závěr, že někdo je oprávněným
držitelem práva odpovídajícího věcnému břemeni je rozhodující zjištění, že
držitel je v dobré víře o tom, že vykonává právě toto věcné právo (nikoliv tedy
např. jiné právo).
V dané věci odvolací soud dovodil držbu práva odpovídajícího věcnému břemeni
ze samotné skutečnosti, že žalobce nemovitost žalovaného k přístupu užíval.
Neuvedl však právní skutečnost (titul), o kterou by žalobce oprávněnou držbu
opíral, tedy skutečnost, která by založila kvalifikovanou dobrou víru žalobce,
resp. jeho právního předchůdce, že vchod a vestibul užívá právě z titulu
věcného práva (nikoliv práva jiného, příp. z důvodu výprosy nebo bez právního
důvodu), tedy takovou skutečnost, který by byla způsobilá věcné právo založit.
Odvolací soud pak sice správně uvedl, že do vydržecí doby lze započítat dobu
oprávněné držby, která uplynula před 1. 1. 1992, i když v té době nemohla
vzhledem k tehdejší úpravě tato držba vyústit ve vydržení, nesprávně však
posoudil (alespoň pokud vycházel ze skutečností v jeho rozsudku uvedených)
držbu žalobce jako oprávněnou. Lze podotknout, že vzhledem k tomu, že vztah
mezi právními předchůdci účastníků („socialistickými organizacemi“) byl vztahem
hospodářskoprávním (§ 1 HZ) a HZ věcná břemena ve vztazích mezi
„socialistickými organizacemi“ nepřipouštěl, nepřicházela mezi nimi oprávněná
držba práva odpovídajícího věcnému břemeni do úvahy. Proto rozhodnutí
odvolacího soudu vychází z nesprávného právního posouzení věci a je tak dán
dovolací důvod, upravený v § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ.
Přesná není ani formulace výroku odvolacího soudu. Věcné břemeno musí být ve
výroku označeno natolik určitě, aby rozsudek mohl být vykonán v exekučním
řízení. Jestliže se poskytuje ochrana výkonu věcného břemene k části
nemovitosti, vyznačuje se tato část pozemku na geometrickém plánu,
který je potom součástí výroku rozhodnutí; jestliže je však rozsah věcného
břemene vztahujícího se k části nemovitosti vymezen ve výroku rozsudku
slovně zcela určitě, nejde o rozhodnutí vadné (viz přiměřeně R 28/1986 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). V dané věci bylo slovní vymezení věcného
břemene nedostatečné. Odvolací soud v odůvodnění konstatoval, že žalobce
vydržel právo užívání „vestibulu a sociálního zařízení“, ve výroku rozsudku
však přiznává žalobci právo užívat „společný vchod“. Způsob užívání je vymezen
dostatečně („průchod“), není však zřejmé, jaké vnitřní prostory by žalobce mohl
k průchodu užívat. Pokud odvolací soud takto formulovanému návrhu vyhověl a
nepoučil žalobce o nutnosti jeho opravy (§ 43 odst. 1 OSŘ), trpí řízení vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241 odst. 3
písm. b) OSŘ].
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit (§ 243b odst. 1 OSŘ, věta za středníkem) a věc vrátit
tomuto soudu k dalšímu řízení (243b odst. 2 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. ledna 2003
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu