20 Cdo 1387/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Vladimíra
Kůrky v exekuční věci oprávněného Money service a. s., se sídlem v Praze 10,
Horní Měcholupy, U Golfu 565, identifikační číslo osoby 28970691, zastoupeného
JUDr. Michalem Račokem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 49/633, proti
povinnému F. Č., zastoupenému Mgr. Jiřím Kuncem, advokátem se sídlem v Kladně,
Dobrovského 1463, pro 144 341,98 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu
v Kladně pod sp. zn. 57 EXE 1461/2014, o dovolání oprávněného proti usnesení
Krajského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2015, č. j. 23 Co 294/2015-74, ve znění
opravného usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2016, č. j. 23 Co
294/2015-90, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Kladně usnesením ze dne 10. 7. 2015, č. j. 57 EXE 1461/2014-58,
zastavil exekuci k vymáhání pohledávky podle rozhodčího nálezu vydaného dne 25.
5. 2013 rozhodcem Mgr. Tomášem Výborčíkem, se sídlem v Kladně, Huťská 1383, sp.
zn. 12-181 (výrok I.), oprávněnému uložil zaplatit povinnému k rukám jeho
zástupce na nákladech exekučního řízení 13 612,50 Kč do tří dnů od právní moci
usnesení (výrok II.) a současně zaplatit soudnímu exekutorovi Mgr. Hynku
Sekyrkovi, Exekutorský úřad Praha 1, na nákladech exekuce 7 865 Kč do tří dnů
od právní moci usnesení (výrok III.). Dospěl k závěru, že rozhodčí nález
nesplňuje náležitosti řádného exekučního titulu ve smyslu nálezu Ústavního
soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12.
Krajský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozhodnutím, ve znění jeho opravného
usnesení, potvrdil usnesení soudu prvního stupně. S odkazem na nález Ústavního
soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, a nález ze dne 26. 1. 2012,
sp. zn. I. ÚS 199/11, uvedl, že povinný s manželkou vystupují ve smlouvě o
půjčce ze dne 8. 3. 2011 (obsahující rozhodčí doložku) jako ručitelé, tedy jako
nepodnikající fyzické osoby. V rámci svého ručitelského závazku přijali smluvní
ujednání o smluvních pokutách a úrocích z prodlení včetně úroku z prodlení ze
smluvních pokut ve výši 1 000 Kč denně (365 000 Kč ročně) k zaplacení řady
dalších jednorázových pokut ve výši 100 000 Kč a 200 000 Kč, dále byl závazek
dlužníka zajištěn bianko směnkou, ve které mohl oprávněný doplnit údaje o
splatnosti a směnečné sumě, dále byl závazek zajištěn zástavním právem k
nemovitosti v obci V. B. i k bytu v K. Smlouvou o půjčce byl poskytnut
krátkodobý úvěr ve výši 600 000 Kč na 3 měsíce a všechny smluvní pokuty a
zřízení zástavního práva včetně zajištění bianko směnkou se v daném případě
jeví jako nepřiměřené a odporující dobrým mravům. Je-li shledána neplatnou celá
smlouva o poskytnutí půjčky, není platná ani rozhodčí doložka. Protože rozhodce
neměl pravomoc k vydání exekučního titulu, výkonu takového nicotného titulu se
nelze domáhat. Podle odvolacího soudu povinný a jeho manželka při uzavírání
ručitelského závazku neměli postavení podnikatelů a rovněž smlouva o půjčce v
části týkající se ručení odkazovala na § 546 a násl. obč. zák. Postup soudu
podle § 301 obch. zák. (snížení smluvní pokuty) navíc připadá v úvahu pouze v
nalézacím řízení, nikoliv v exekučním řízení.
Oprávněný v dovolání namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci, přičemž přípustnost dovolání dovozuje z
toho, že rozhodnutí řeší otázku procesního práva, která dosud nebyla v
rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, popř. odvolací soud se při jejím
řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, event. tato
otázka procesního práva by měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Uvedl, že
v případě posuzovaném Ústavním soudem ve zmiňovaném nálezu se jednalo o vztah
podnikatelského subjektu se spotřebitelem, zatímco v souzené věci se jedná o
vztah obchodněprávní, neboť F. Č. uzavřel smlouvu o půjčce jakožto podnikatel –
osoba samostatně výdělečně činná. A i když povinný a jeho manželka podepsali
smlouvu jako fyzické osoby, je i tento ručitelský vztah třeba posoudit podle §
261 odst. 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších
předpisů, dále též jen „obch. zák.“ Pak ovšem není správné posuzovat neplatnost
smlouvy pro nepřiměřenost smluvní pokuty podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „obč. zák.“, ale
postupovat podle § 301 obch. zák. s tím, že dospěje-li soud k závěru, že
smluvní pokuta je nepřiměřená, má ji snížit, nikoliv považovat smlouvu o půjčce
za neplatnou (odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1281/2008).
Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že přiměřeně snížit smluvní pokutu lze
jen v řízení nalézacím, nikoliv až v řízení exekučním. Uvedl, že přiměřenost
sjednané výše smluvní pokuty je třeba posoudit vždy podle okolností konkrétního
případu, s ohledem na její účel, okolnosti, za nichž byla sjednána, charakter,
případně hodnotu zajištěného závazku, vzájemný poměr hodnoty závazku a smluvní
pokuty (odkazuje přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, sp.
zn. 33 Cdo 3591/2012, rozsudek ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 438/2005,
usnesení ze dne 19. 7. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1781/2011, rozsudek ze dne 30. 11.
2010, sp. zn. 33 Cdo 4377/2008, rozsudek ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo
1682/2007, a další). Dovolatel je přesvědčen, že výše smluvní pokuty je zcela v
souladu s dobrými mravy. K prohlášení ze dne 23. 5. 2013 uvedl, že v něm sice
potvrdil, že po povinném a jeho manželce již nebude uplatňovat žádné nároky
vyplývající ze smluv, avšak poté proti němu podali povinný s manželkou žalobu o
vydání údajného bezdůvodného obohacení u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 7
C 68/2014. Dovolatel se nemohl takto vzdát do budoucna svých nároků včetně
svého práva na soudní ochranu. Odvolací soud svým závěrem, že exekuce není
důvodná, jen posvětil zneužití práva ze strany povinného, který nerespektoval
domluvu stran a domáhal se plnění, na které neměl nárok. Konečně uvedl, že
smlouva nebyla formulářově předtištěna, nýbrž byla přesně sepsána podle
svobodné vůle smluvních stran. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího
soudu změnil tak, že se návrh povinných na zastavení exekuce zamítá, popř.
usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (část první čl. II bod 2
zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání je přípustné, neboť dovolací soud se dosud ve všech souvislostech
nezabýval otázkou možnosti exekučního soudu - ve světle judikatury Ústavního
soudu ohledně platnosti rozhodčích doložek (rozhodčích smluv) - zkoumat za
účelem posouzení vykonatelnosti rozhodčího nálezu neplatnost smlouvy o půjčce
jako celku pro její rozpor s dobrými mravy.
Nejvyšší soud v mnoha rozhodnutích vysvětlil, že soud v exekučním řízení není
oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučních titulů vydaných v nalézacím
řízení. Obsahem těchto rozhodnutí je vázán a je povinen z nich vycházet (srov.
např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo
2020/98, uveřejněného pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Za této situace námitky, jimiž dovolatel zpochybňuje věcnou
správnost exekučního titulu, jsou v exekučním řízení zcela bez právního významu
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2009, sp. zn. 20 Cdo
224/2008).
Nelze tedy vytýkat odvolacímu soudu v projednávané věci, že nevyužil ustanovení
§ 301 obch. zák. a nepřistoupil k moderaci výše smluvní pokuty, neboť není-li
exekuční soud oprávněn k přezkumu věcné správnosti vykonávaného rozhodnutí,
nepřísluší mu ani jakkoli měnit povinnost pravomocně uloženou vykonávaným
rozhodčím nálezem. Exekučnímu soudu nepřísluší zabývat se věcí samou, neboť
exekuční řízení je určeno pro faktický výkon rozhodnutí a nikoliv pro jeho
přezkum či autoritativní nalézání práva (srov. též nález Ústavního soudu ze dne
11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12). Závěr odvolacího soudu, že postup podle
§ 301 obch. zák. nepřipadá v exekučním řízení v úvahu, je tedy správný, je v
souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a není důvod, aby tato otázka
byla posouzena jinak.
Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, a v něm
navazujícím nálezu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, uvedl, že
„považuje za neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo
subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Ustanovení smluv nebo
smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně
slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých
následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale
zejména sféra osobní. Postupy, kdy klientům jsou vnucována smluvní ujednání v
podobě zajištění biankosměnkou, smluvní pokutou ve výši 30 % nebo 45 % dlužné
částky za prodlení s platbou splátek v řádu jednotek týdnů či smluvní pokutou
ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek, je
nutno považovat za nepřijatelné a uvedená ujednání označit za neplatná pro
jednoznačný rozpor s dobrými mravy. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani
skutečnost, že klient takového subjektu smlouvu podepsal, a to dokonce ani v
situaci, kdy by ve smluvních podmínkách bylo obsaženo ujednání, že klientovi se
takto stanovené smluvní pokuty nebo zajištění biankosměnkou nejeví nepřiměřené
či odporující dobrým mravům. Běžný klient úvěrové společnosti totiž nemůže v
případě krátkodobého úvěru dopředu očekávat, ba ani předpokládat, že celková
splacená částka bude několikanásobně převyšovat částku půjčenou. Tento
předpoklad nelze ani spravedlivě požadovat."
Z pohledu závěrů Ústavního soudu se nejedná o věcný přezkum rozhodčího nálezu.
Nicméně pro závěr, zda je úvěrová smlouva neplatná (a proto je neplatná
rozhodčí smlouva a není dána pravomoc rozhodce) ve smyslu citovaných nálezů
Ústavního soudu, je třeba zkoumat, za jakých okolností byla uzavřena, a to za
pomocí kritérií judikaturou Nejvyššího soudu vytýčených ve vztahu k smluvní
pokutě, úrokům, zajištění pohledávky apod. Současně je nezbytné zohlednit i
konkrétní okolnosti, za kterých byla úvěrová smlouva uzavírána.
Ze smlouvy o půjčce č. 110/2011 a o zřízení zástavního práva ze dne 8. 3. 2011
mimo jiné vyplývá, že na základě této smlouvy společnost Money service a.s.
půjčila F. Č. jako dlužníkovi (podnikajícímu jako fyzická osoba) 600 000 Kč s
tím, že se jí F. Č. zavázal vrátit k 8. 6. 2011. Manželé F. Č. a K. Č. v
souladu s § 546 a násl. obč. zák. prohlásili, že ručí za všechny závazky
dlužníka vůči věřiteli vyplývající z této smlouvy o půjčce a smlouvy o zřízení
zástavního práva. Současně se pro případ, že dlužník nesplní jakýkoliv závazek
nebo více závazků vůči věřiteli vyplývajících z této smlouvy, splní tyto
závazky sami, a to nejpozději do pěti pracovních dnů…….Byť se účastníci
dohodli, že ručí za závazky dlužníka podle příslušných ustanovení obč. zák.,
rozhodující je, jakou povahu má vztah hlavní, neboť platí, že ručitelský
závazek jako akcesorický závazek k závazku hlavnímu se řídí stejnou normou jako
závazek hlavní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2015, sp.
zn. 30 Cdo 1274/2014). V tomto směru je tedy důvodná námitka oprávněného,
nicméně i na vztah obchodněprávní lze aplikovat ustanovení § 39 obč. zák. o
neplatnosti smlouvy o půjčce pro rozpor s dobrými mravy.
Velký senát Nejvyššího soudu se otázkou posouzení neplatnosti právního úkonu
pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 obč. zák. v obchodněprávních vztazích
zabýval v rozhodnutí ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007,
publikovaném pod č. 81/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž
přijal závěr, že ujednání o smluvní pokutě v obchodněprávních vztazích je možné
posuzovat jako neplatný právní úkon pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 obč.
zák. v případě, že by se dobrým mravům příčily okolnosti, za kterých byla
smluvní pokuta sjednána, a to i případně ve spojení se skutečností, že byla
sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta (dále srov. i usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. 26 Cdo 4509/2014).
O takový případ se jedná i v projednávané věci. Odvolací soud totiž nepovažoval
smlouvu o půjčce za neplatnou (pouze) z důvodu nepřiměřenosti některé ze
sjednaných smluvních pokut, ale pro rozpor smlouvy jako celku s dobrými mravy
vzhledem ke všem okolnostem, za nichž a jak byla sjednána, resp. vzhledem k
velkému množství ujednaných zajišťovacích prostředků různého druhu,
zajišťujících krátkodobý úvěr – smluvní pokuty, úroky z prodlení, úroky z
prodlení ze smluvních pokut, další jednorázové pokuty, bianko směnka, zástavní
právo k budově, zástava bytu (srov. první odstavec na str. 5 odůvodnění
usnesení odvolacího soudu a smlouvu o půjčce č. 110/2011 a o zřízení zástavního
práva ze dne 8. 3. 2011 na č. l. 17 a násl. spisu). Podle smlouvy o půjčce č.
110/2011 se totiž smluvní strany dohodly, že dlužník uhradí věřiteli smluvní
úrok ve výši 3 % měsíčně z jistiny dluhu, tedy 18 000 Kč za každý měsíc trvání
půjčky, dále v případě prodlení dlužníka s uhrazením byť i jen části jakékoliv
měsíční platby úroku se dlužník zavázal uhradit věřiteli smluvní pokutu ve výši
1 000 Kč za každý den prodlení (část I., bod 3). Dále se dohodly, že v případě
prodlení dlužníka s uhrazením jistiny dluhu spolu se smluvním úrokem a
paušálními náklady řádně a včas se dlužník zavazuje uhradit věřiteli
jednorázovou smluvní pokutu ve výši 200 000 Kč (část II, bod 1). Současně pro
případ, že se dlužník dostane se splácením byť i jen části z půjčených
finančních prostředků do prodlení, nebo v případě, že se dlužník dostane do
prodlení se splácením byť i jen části kterékoliv smluvní pokuty uvedené ve
smlouvě, se dlužník zavázal zaplatit věřiteli za každý den prodlení úroky z
prodlení řádně nesplaceného závazku v zákonné výši, tj. ve výši, která odpovídá
ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou poslední den kalendářního
pololetí, které předchází kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení,
zvýšené o sedm procentních bodů (část II, bod 2). Další smluvní pokuty ve výši
100 000 Kč účastníci dohodli pro případ poskytnutí nepravdivých informací ze
strany dlužníka – prohlášení úpadku, exekuce, zastavení nemovitostí). V rámci
zástavní smlouvy pak manželé Č. zřídili ke své nemovitosti – budově v obci V.
B., postavené na st. par. č. 213, zástavní právo, a to k zajištění závazků
dlužníka a jich jako ručitelů vyplývajících ze smlouvy o půjčce č. 110/2011
(část IV., bod 1., 2. 3). Za účelem zajištění veškerých pohledávek věřitele
vůči dlužníkovi předal dlužník v den podpisu smlouvy věřiteli jednu vlastní
blankosměnku vystavenou s doložkou „Bez protestu“ ve prospěch věřitele (část
VI. smlouvy).
Závěr odvolacího soudu nemůže zvrátit ani skutečnost, že sám rozhodce
přezkoumával smluvní pokutu sjednanou ve výši 1000 Kč za každý den prodlení,
její výši shledal v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, a proto žalobu do
částky 602 000 Kč s vyčíslenými úroky zamítl.
Výtka, že soudy odkázaly na nález Ústavního soudu III. ÚS 4084/12, týkající se
spotřebitele, je v dané věci bezpředmětná, neboť otázkou pravomoci orgánu,
který exekuční titul vydal, se exekuční soud zabývat musí bez ohledu na povahu
účastníků řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn.
21 Cdo 2020/98, uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Rozhodce povolaný na základě neplatné rozhodčí doložky (§ 39 obč.
zák.) neměl k vydání rozhodčího nálezu pravomoc. Byla-li již exekuce v takovém
případě přesto nařízena, resp. zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomoci
orgánu, který exekuční titul vydal, je třeba exekuci v každém jejím stádiu pro
nepřípustnost podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit (srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 20 Cdo 999/2013, ze dne 26. 9.
2013, sp. zn. 20 Cdo 653/2013, ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 20 Cdo 3755/2012, či
ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 20 Cdo 2568/2013).
Dovolací soud závěrem uvádí, že obsah a povaha prohlášení oprávněného ze dne
23. 5. 2013, že nebude po povinném a jeho ženě požadovat jakékoliv plnění ze
smlouvy vyplývající, je v dané věci zcela bez významu. Rovněž (ne)dostatek
svobody vůle stran při sepisu smlouvy o půjčce nebyl předmětem přezkumu
odvolacího soudu, na takovém zjištění rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá,
dovolací soud proto k těmto námitkám nepřihlížel.
Protože krajský soud v napadeném rozhodnutí dospěl ke stejnému závěru jako soud
dovolací, Nejvyšší soud dovolání podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn § 243c odst. 3, § 224 odst. 1
a § 142 odst. 1 o. s. ř. Oprávněný v této fázi řízení nebyl úspěšný a povinnému
podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2017
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu