33 Cdo 3591/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci
žalobkyně LKC-Leasingové a kapitálové centrum Chrudim, s. r. o. se sídlem v
Chrudimi, Novoměstská 960, identifikační číslo 259 39 998, zastoupené JUDr.
Evou Šmahelovou, advokátkou se sídlem v Chrudimi, Opletalova 690, proti
žalovaným 1) L. Š., 2) D. Z., a 3) J. S., o zaplacení 90.015,- Kč, vedené u
Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 307 C 1/2011, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. března 2012, č. j. 25 Co 25/2012-95,
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 7. března 2012, č. j. 25 Co
25/2012-95, a rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 30. září 2011, č. j.
307 C 1/2011-44, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Berouně k dalšímu
řízení.
Žalobkyně se po žalovaných domáhala zaplacení 90.015,- Kč s tím, že tato částka
představuje smluvní pokutu za období od 7. 3. 2008 do 18. 3. 2009, kterou si
účastníci sjednali ve „Smlouvě o půjčce č. 5031“ ze dne 15. 8. 2007 pro případ,
že dlužníci (žalovaní) věřiteli (žalobkyni) nevrátí půjčku spolu se sjednaným
úrokem včas.
Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 30. září 2011, č. j. 307 C 1/2011-44,
zamítl žalobu o zaplacení 90.015,- Kč a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. března 2012, č. j. 25 Co 25/2012-95,
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně žalovaným na základě „Smlouvy
o půjčce č. 5031“ uzavřené dne 15. 8. 2007 půjčila 50.000,- Kč. Žalovaní se
zavázali společně a nerozdílně vrátit žalobkyni půjčku a zaplatit jí úrok ve
výši 3,5% měsíčně z 50.000,- Kč (tj. celkem 5.250,- Kč) do 15. 11. 2007. Pro
případ prodlení s plněním smluvních závazků se žalovaní zavázali zaplatit
žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,5% denně z nesplacené části dluhu (viz
článek 6 smlouvy). Žalovaní své závazky ze smlouvy o půjčce nesplnili.
Směnečným platebním rozkazem ze dne 9. 1. 2008, č. j. 61 Sm 400/2007-5, uložil
Krajský soud v Praze žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a
nerozdílně částku 51.750,- Kč a náklady řízení ve výši 2.070,- Kč; tyto částky
žalobkyně vymohla dne 19. 3. 2009 v exekučním řízení, které bylo zahájeno
usnesením Okresního soudu v Berouně ze dne 17. 4. 2008, č. j. 11 Nc
4233/2008-4, o nařízení exekuce. Rozsudkem ze dne 4. 3. 2009, č. j. 3 C
118/2008-33, uložil Okresní soud v Berouně žalovaným povinnost zaplatit
žalobkyni společně a nerozdílně 28.200,- Kč jako smluvní pokutu za dobu od 16.
11. 2007 do 6. 3. 2008; současně jí přiznal náklady řízení ve výši 1.130,- Kč;
tyto částky žalobkyně vymáhá v exekučním řízení, které bylo zahájeno usnesením
Okresního soudu v Berouně ze dne 9. 10. 2009, č. j. 14 Nc 5511/2009-3, o
nařízení exekuce. Žalovaná částka představuje smluvní pokutu za období od 7. 3.
2008 do 18. 3. 2009. K jejímu uhrazení žalobkyně žalované vyzvala dne 31. 12.
2008 (faktura č. 1947) a dne 31. 12. 2009 (faktura č. 10184). Na podkladě
těchto zjištění soudy obou stupňů shodně posoudily ujednání o smluvní pokutě
jako neplatné pro rozpor s dobrými mravy, neboť sjednaná sankce ve výši 0,5 %
denně z dlužné částky je nepřiměřeně vysoká (představuje roční zúročení půjčky
ve výši 182,5 %). Roční smluvní pokuta (91.250,- Kč) je tedy v hrubém nepoměru
k vypůjčené částce 50.000,- Kč, „zvlášť za situace, kdy je žalobce oprávněn
domáhat se pro případ prodlení s plněním peněžitého závazku úroku z prodlení v
zákonné výši“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. S odkazem na rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4377/2008, a ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 1432/2010, v nichž je dovozováno, že dlužník se nemůže bránit
splnění své povinnosti uhradit smluvní pokutu (za určitých okolností i ve výši
1% denně z dlužné částky) s poukazem na dobré mravy, mohl-li růstu celkové výše
smluvní pokuty zabránit tím, že by půjčku vrátil co nejdříve, nesouhlasí se
závěrem soudů obou stupňů, že smluvní pokuta je v posuzované věci nepřiměřeně
vysoká a tudíž odporuje dobrým mravům. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudky
soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas k tomu
oprávněnou osobou (žalobkyní) při splnění podmínek uvedených v § 241 odst. 1, 4
a § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnila žalobkyně správnost závěru odvolacího soudu, že ujednání obsažené v
bodě 3 smlouvy ze dne 31. 1. 2003 je neplatné pro rozpor s dobrými mravy (§ 39
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, /dále
jen „obč. zák.“/), resp. že výkon práva žalobců na smluvní pokutu se příčí
dobrým mravům (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Dovolání bylo dovolacím soudem shledáno přípustným, neboť směřuje proti
rozhodnutí odvolacího soudu, které má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam (§ 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.). Ten je dán tím, že odvolací
soud posoudil otázku (ne)platnosti ujednání o smluvní pokutě pro rozpor s
dobrými mravy jinak, než je řešena v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu. Podle § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem
odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Podle § 544 obč. zák. sjednají-li si strany pro případ porušení smluvní
povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán
pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne
škoda (odst. 1). Smluvní pokutu lze sjednat jen písemně a v ujednání musí být
určena výše smluvní pokuty nebo stanoven způsob jejího určení (odst. 2). K otázce přiměřenosti smluvní pokuty se Nejvyšší soud vyjádřil již v řadě svých
rozhodnutí (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 1999, sp. zn. 29 Cdo 2495/98, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
R 6/2000, ze dne 26. 7. 2000, sp. zn. 30 Cdo 2247/99, ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003, ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 33 Odo 810/2006, ze dne 23. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1385/2004, ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 33 Cdo
5364/2007, či ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3368/2008). V nich dovodil, že
pro posouzení, zda je právní úkon v rozporu s dobrými mravy podle § 39 obč. zák. nestanoví zákon, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy
právní normy tak závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu.
Jde-li o
smluvní pokutu, zákon výslovně neupravuje omezení při jednání stran o její
výši; byla-li však sjednána smluvní pokuta nepřiměřená, je namístě vyhodnotit
takové ujednání jako neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Přiměřenost smluvní
pokuty má být zvažována zejména s ohledem na její účel, okolnosti, za nichž
byla sjednána, charakter, příp. hodnotu zajištěného závazku, vzájemný poměr
hodnoty hlavního závazku a smluvní pokuty apod. Při posuzování platnosti
ujednání o smluvní pokutě z hlediska souladu s dobrými mravy je sice výše
smluvní pokuty jedním z rozhodujících hledisek, avšak na nepřiměřenost nelze
usuzovat z celkové výše smluvní pokuty, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a
s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou "denní sazbu“ smluvní pokuty. Opačný závěr je totiž nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval
dlužníka (čím déle by dlužník své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn
při posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty) a znamenal by
zpochybnění funkcí, které má smluvní pokuta plnit. Odvolací soud v intencích tohoto výkladu nerozhodl. Na nepřiměřenost smluvní
pokuty usoudil - stejně jako soud prvního stupně - nesprávně toliko z její
celkové výše, čemuž nasvědčuje skutečnost, že své úvahy podpořil výpočtem roční
smluvní pokuty (91.250,- Kč) a tuto konfrontoval s výší hlavního, smluvní
pokutou zajišťovaného, závazku (půjčky). Uzavřel, že dosahuje-li smluvní pokuta
ročně 182,5% dlužné částky 50.000,- Kč, je nepřiměřeně vysoká. Nezabýval se
přitom okolnostmi, za nichž byla pokuta sjednána, resp. pominul, že dlužníci
museli být srozuměni, že jde o krátkodobou půjčku, kdy věřitel výslovně
projevil vůli ponechat jim k dispozici své finanční prostředky na pouhé 3
měsíce. Smluvní pokuta měla dlužníky motivovat k respektování takové vůle
věřitele. Denní sazbu smluvní pokuty (za situace, kdy by zůstal dluh neuhrazen
zcela, činila denní sazba pro tři dlužníky 250 Kč) korektivem dobrých mravů
nepoměřoval, resp. nezabýval se otázkou, zda smluvní pokuta ve výši 0,5% denně
z nesplacené části dluhu (dluh mohl být hrazen postupně a mohl tak být snižován
základ, z něhož byla pokuta vypočítávána) je přiměřená zajišťované povinnosti
žalovaných. Protože odvolací soud řešil otázku přiměřenosti smluvní pokuty, která je
významná pro posouzení platnosti sankčního smluvního ujednání, v rozporu s
ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, Nejvyššímu soudu nezbylo než rozsudek
odvolacího soudu zrušit; jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek
odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací
soud i jej a věc vrátil Okresnímu soudu v Berouně k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 2 část věty za středníkem a § 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí rozhodne
soud nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech řízení
původního, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá a třetí o. s.
ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 28. února 2013
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.
předsedkyně senátu