30 Cdo 1274/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové, Ph. D. a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v
exekuční věci oprávněné EXPRESS MONEY, s. r. o., se sídlem v Liberci 3, Pražská
13/19, identifikační číslo osoby 27268497, zastoupené Mgr. Janem Válkem,
advokátem se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 1680/13, proti povinným 1) M. Z., 2)
Z. K., 3) A. K., všem zastoupeným JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem se
sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, pro 4.591.866,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 72 EXE 4862/2012, o dovolání
oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. září 2013, č. j.
21Co 160/2013-73, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. září 2013, č. j. 21Co 160/2013-73,
a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. ledna 2013, č. j. 72 EXE
4862/2012-18, se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 10. 1. 2013, č. j. 72 EXE
4862/2012-18, nařídil exekuci pro částku 4.591.866,- Kč s příslušenstvím,
rozhodčí poplatek ve výši 23.000,- Kč, náklady rozhodčího řízení ve výši
153.888,- Kč a pro náklady exekuce a náklady oprávněné, které budou v průběhu
řízení stanoveny, podle vykonatelného rozhodčího nálezu ze dne 13. 9. 2012, č.
j. 0107/2012-8, vydaného Ing. K. B. Soud prvního stupně rozhodl třemi různými
výroky tak, že nařídil exekuci „na majetek 1. povinného, který plní společně a
nerozdílně s 2. a 3. povinným“, současně nařídil exekuci „na majetek 1.
povinného, který plní společně a nerozdílně s 1. a 3. povinným“, a dále „na
majetek 1. povinného, který plní společně a nerozdílně s . a 2. povinným“.
Odvolací soud napadeným rozhodnutím změnil usnesení soudu prvního stupně tak,
že návrh na nařízení exekuce proti povinným podle rozhodčího nálezu ze dne 13.
9. 2012, č. j. 0107/2012-8, zamítl (výrok I.), oprávněné uložil povinnost
zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce 9.982,50 Kč do tří dnů od právní
moci usnesení (výrok II.) a povinným náklady řízení před soudy obou stupňů
každému ve výši 42.006,36 Kč k rukám jejich právního zástupce do tří dnů od
právní moci usnesení (výrok III.). Odvolací soud uzavřel, že na povinné jako
ručitele společnosti DELARTEC SE, kteří nejsou členy představenstva, členy
dozorčí rady ani akcionáři této společnosti, se vztahují příslušná ustanovení o
ochraně spotřebitele. Dále uzavřel, že vyloučení pravomoci obecného soudu v
rozhodčí doložce sjednané ve smlouvě o úvěru ze dne 5. 10. 2011 mezi
společností EXPRESS MONEY s. r. o., DELARTEC SE a ručiteli, tj. povinnými 1),
2), 3), činí rozhodčí nález nezpůsobilým exekučním titulem. Přitom poukázal na
rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2164/10 a rozhodnutí Nejvyššího soudu
ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3121/2010. K platnému sjednání rozhodčí
doložky ve spotřebitelských smlouvách jsou v prvé řadě třeba transparentní a
jednoznačná pravidla pro určení osoby rozhodce. Jde-li o ujednání v rámci
spotřebitelské smlouvy, musí rozhodčí řízení obecně zaručovat procesní práva
srovnatelná s řízením, které by bylo na místě v případě, kdyby se spotřebitel
takovým ujednáním nezavázal (ústnost, přímost, jednání, odvolací instance,
absence jiných překážek k uplatnění spotřebitelova práva). Závěrem uvedl, že
soud prvního stupně nařídil exekuci v podstatě pouze ve vztahu k povinné 1)
zmatenými výroky.
Oprávněná napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost
dovozuje z § 237 o. s. ř. s tím, že předmětná otázka má být dovolacím soudem
posouzena jinak. Vytýká nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (§
241a odst. 1 o. s. ř.), jež spatřuje v závěru odvolacího soudu, že na ručitele
(povinné) se vztahují ustanovení o ochraně spotřebitele. S odkazem na
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1201/2009,
uvádí, že obecně nelze říci, že rozhodčí řízení má pro spotřebitele jen
nevýhody. Ochrana spotřebitele má své meze a nelze ji pojímat jako obranu jeho
lehkomyslnosti a neodpovědnosti. Smlouva o úvěru byla sjednána mezi právnickými
osobami, poskytnuté finanční prostředky měly být dle výslovného ujednání
použity pro podnikatelské účely, povahou jsou tedy účastníci závazkového vztahu
podnikatelé. Podle § 261 odst. 1 obchodního zákoníku obchodní charakter
závazkového vztahu je dán, vznikl-li v rámci podnikatelské činnosti osoby, jež
je podnikatelem ve smyslu § 2 odst. 2 obchodního zákoníku, nebo má-li jeho
vznik k této podnikatelské činnosti přímý vztah. Ručitelský závazek povinných
je akcesorický k závazku hlavnímu, řídí se tedy stejnou normou jako závazek
hlavní a nejde o vztah spotřebitele k podnikateli. Rozhodčí doložka je platná a
pravomoc rozhodce je dána. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Povinní prostřednictvím svého právního zástupce sdělili, že rozhodnutí soudu
prvního i druhého stupně, vydaná v mezidobí ve věci žaloby o zrušení rozhodčího
nálezu, nepovažují za věcně správná a budou podávat dovolání. Navrhli, aby
dovolací soud dovolání v této věci odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013
(srovnej část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a dále část první,
čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se při posouzení otázky povahy
ručitelského závazku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Ten se problematikou povahy ručitelského závazku ve své judikatorní činnosti
opakovaně zabýval a konstatoval, že akcesorická a subsidiární povaha
ručitelského závazku ve vztahu k závazku hlavnímu je určující rovněž v řešení
otázky, zda ručení žalovaných za závazek dlužníka se řídí občanským nebo
obchodním zákoníkem. Zásada, že práva a povinnosti ze zajištění plnění závazků
v závazkových vztazích jsou podřízeny režimu téhož kodexu, kterým se řídí
hlavní závazkový vztah, je nadto vyjádřena výslovně v ustanovení § 261 odst. 4
obch. zák. (viz např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna
2008, sp. zn. 32 Cdo 2631/2007, příp. a contrario závěry jeho usnesení ze dne
15. listopadu 2011, sp. zn. 20 Cdo 2973/2011).
Vystupují-li v dané věci povinní jako ručitelé za závazek ze smlouvy o úvěru,
jež se bez ohledu na povahu účastníků závazkového vztahu řídí obchodním
zákoníkem (§ 261 odst. 1 obch. zák.), řídí se i ručení za závazek dlužníka
(společnosti DELARTEC SE) ustanoveními obchodního zákoníku.
Podle § 262 odst. 4 obch. zák. ve vztazích podle § 261 nebo podřízených
obchodnímu zákoníku dohodou podle odstavce 1 se použijí, nevyplývá-li z tohoto
zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části
na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů
o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a
jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy,
je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana,
která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto
vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí
ustanovení občanského zákoníku.
Z uvedeného ustanovení vyplývá, že ustanovení § 262 odst. 4 obch. zák. se
použije v případě, kdy některá ze smluvních stran není podnikatelem, a to bez
ohledu na to, zda se tento právní vztah řídí úpravou obsaženou v obchodním
zákoníku ze zákona podle jeho ustanovení § 261 nebo podle dohody smluvních
stran (§ 262 odst. 1 obch. zák.). V souzené věci to znamená, že jen v případě,
kdy dlužník z úvěrové smlouvy uzavřel smlouvu jako nepodnikatel, lze i ve
vztahu k ručitelům použít předpisy na ochranu spotřebitele (k tomu srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2014, sp. zn. 23 Cdo 2540/2012).
Pokud jde o námitku, že rozhodčí nález není vykonatelný, protože jeho výrok
nevystihuje akcesorický vztah mezi dlužníkem a ručitelem, je třeba podotknout,
že věcná správnost exekučního titulu již nemůže být v exekučním řízení
přezkoumávána (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2002, sp.
zn. 20 Cdo 554/2002, publikovaném pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, popř. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. dubna
2014, sp. zn. 23 Co 188/2014 publikované pod číslem 13/2015 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že souběžně s exekučním řízením probíhalo
řízení ve věci žaloby o zrušení rozhodčího nálezu, jež je exekučním titulem v
této věci. Soudy v rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 27. 12. 2013, č. j.
25 C 117/2012-116, i v potvrzujícím rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25.
11. 2014, č. j. 17 Co 370/2014-190, dospěly k témuž závěru, že postavení
ručitelů se s ohledem na akcesorický charakter jejich závazku řídí obchodním
zákoníkem stejně jako postavení dlužníka z hlavního závazku (§ 261 odst. 4
obch. zák.).
Protože dovolání je přípustné, dovolací soud přihlédl též k jiným vadám řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s.
ř.). Vzhledem k tomu, že výroky usnesení soudu prvního stupně z 10. ledna 2013,
č. j. 72 EXE 4862/2012-18, svou formulací neodpovídají povinnosti uložené
exekučním titulem, zrušil dovolací soud i toto usnesení.
Nejvyšší soud postupoval podle § 243e odst. 1, odst. 2 o. s. ř., napadené
usnesení odvolacího soudu včetně usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc
obvodnímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (243g odst. 1
věta první o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona).
O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o nich bude
rozhodováno ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o
soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších
zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. dubna 2015
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph. D.
předsedkyně senátu