23 Cdo 1781/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing.
Jana Huška a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph. D. v
právní věci žalobkyně KHP SLOVANY, s. r. o., se sídlem v Pardubicích, Bílé
předměstí, Dašická 244, IČ: 620 27 468, zast. JUDr. Jaroslavem Mejdrem,
advokátem se sídlem v Pardubicích, nám. T. G. Masaryka 1544, proti žalované
ARDONA, s. r. o., se sídlem v Brně, Bratislavská 22, IČ: 262 43 776, zast.
JUDr. Zdeňkou Jedličkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pekařská 21, o
zaplacení 900.000,- Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 25 Cm
34/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1.
července 2008, č. j. 7 Cmo 393/2007-119, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení 12.360,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího
advokáta JUDr. Jaroslava Mejdra.
Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. 7.
2008, č. j. 7 Cmo 393/2007-119, potvrdil rozsudek Krajského
soudu v Brně (dále též jen „soud prvého stupně“) ze dne 6. 6. 2007, č. j. 25 Cm
34/2004-58, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 900.000,-
Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku a dále jí uložil povinnost
zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 90.175,- Kč, z toho
54.175,- Kč na nákladech právního zastoupení k rukám jejího advokáta, a to do
tří dnů od právní moci rozsudku; odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů
dovolacího řízení tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na jejich
náhradu částku 66.878,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího
advokáta.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že se žalobce žalobou
domáhal po žalované zaplacení částky 900.000,- Kč s odůvodněním, že se
účastníci ve smlouvě o dílo ze dne 6. 11. 2001, jejímž předmětem byla doprava,
montáž a demontáž vánočních prodejních zařízení na náměstí Svobody v Brně podle
projektové dokumentace, dohodly, že montáž bude provedena v termínu od 15. 11.
2001 do 30. 11. 2001 a cena činila 623.420,- Kč. Ta měla být zaplacena tak, že
částka 311.710,- Kč byla jako záloha splatná při nástupu zhotovitele na montáž
díla a zbytek ve stejné výši byl splatný po demontáži prodejních zařízení. Dílo
bylo provedeno včas. Předmětem sporu je částka 900.000,- Kč představující
smluvní pokutu za prodlení se zaplacením ceny díla ve výši 10.000,- Kč za 90
dnů prodlení, protože žalovaný zaplatil včas pouze zálohu na cenu díla, avšak
doplatek ceny díla splatný dne 3. 1. 2002 zaplatil až dne 4. 4. 2002.
Odvolací soud dále v odůvodnění rozsudku uvedl, že se ztotožňuje s názorem
soudu prvého stupně, že žalobkyni vzniklo právo na zaplacení částky v žalované
výši z titulu smluvní pokuty, přičemž ujednání o smluvní pokutě neshledal,
shodně se soudem prvého stupně, neplatným pro jeho neurčitost. Z čl. XI bodu 2
smlouvy o dílo je zřejmé, jaká povinnost (a v jaké výši) je smluvní pokutou
zajištěna. Odvolací soud je přesvědčen, že výkon práva žalobkyně není v rozporu
se zásadami poctivého obchodního styku, neboť to byla právě žalovaná, jež svůj
závazek nesplnila řádně a včas, přičemž smluvní pokuta ve sjednaném rozsahu a
výši je výrazem smluvní volnosti stran a není vzhledem k okolnostem případu
nepřiměřená, a proto není důvodu využít moderačního oprávnění soudu na její
snížení.
Odvolací soud proto rozhodl tak, jak bylo uvedeno shora.
Dovoláním ze dne 21. 10. 2008 napadla žalovaná rozsudek odvolacího soudu s tím,
že dovolání je přípustné dle § 237 odst. 1 psím. c) o. s. ř. a své dovolací
námitky podřadila pod dovolací důvod uvedený v ust. § 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř., neboť je přesvědčena, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci.
V obsáhlém odůvodnění dovolání žalovaná zejména uvedla, že výše smluvní pokuty
10.000,- Kč za každý den prodlení je nepřiměřená a je v rozporu s dobrými mravy
a poctivým obchodním stykem. Dále odvolacímu soudu vytkla nevyužití moderačního
oprávnění ve smyslu ust. § 301 obchod. zák. Základním kritériem je podle
dovolatelky výše skutečného dluhu, s nímž je dlužník v prodlení v poměru k
hodnotě zajištěného závazku a nikoli nominální výše dluhu existujícího na
počátku smluvního vztahu. S odkazem na dle jejího přesvědčení protichůdnou
judikaturu (rozhodnutí sp. zn. 32 Odo 400/2004 a 32 Odo 62/2004) Nejvyššího
soudu namítla, že soudy rozhodují otázku, zda je nutné při posuzování
přiměřenosti smluvní pokuty přihlížet k hodnotě a významu zajišťované
povinnosti, rozdílně, a představuje tak otázku zásadního významu po stránce
právní. Dovolatelka upozornila, že v případě částečného splnění smluvní pokutou
zajištěného dluhu se tato okolnost musí promítnout též v otázce posouzení
přiměřenosti smluvní pokuty za situace, že je smluvní pokuta stanovena pevnou
částkou bez zřetele ke skutečné výši dluhu. Pokud žalovaná nezaplatila z
celkové ceny díla 623.420,- Kč včas 311.710,- Kč a byla po 90 dnů se zaplacením
této částky (a nikoli celé ceny díla) v prodlení, žalobkyně požaduje při
smluvní pokutě 10.000,- Kč denně za každý den prodlení fakticky 3,212 % denně z
dlužné částky, což je dle jejího názoru nepřiměřené, a odvolací soud měl využít
v takovém případě moderačního práva.
S ohledem na výše uvedené dovolatelka závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud
odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí a následně zrušil
rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení se
závazným právním názorem.
V podání ze dne 9. 12. 2008 se k dovolání vyjádřila žalobkyně a zejména uvedla,
že v daném případě nejde o rozhodnutí, jež by ve věci samé po právní stránce
mělo zásadní význam, neboť uvedená problematika týkající se výkladu ust. § 301
obchod. zák. byla dovolacím soudem již v rozsudku ze dne 18. 1. 2005, sp. zn.
32 Odo 400/2004, vyřešena, přičemž uvedené rozhodnutí není s rozhodnutím ze dne
30. 8. 2004, sp. zn. 32 odo 62/2004, jímž argumentovala žalovaná v dovolání, v
rozporu.
Závěrem žalobkyně navrhla, aby dovolací soud podané dovolání zamítl a uložil
žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení vč. DPH.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) s ohledem na
čl. II bod 12 zák. č. 7/2009 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle
občanského soudního řádu účinného do 30. 6. 2009 (dále též jen „o. s. ř.“) a
nejprve shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou (žalovanou), včas,
obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem ve smyslu
ust. § 241 odst. 1 o. s. ř. a jím bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 4 o.
s. ř.).
O návrhu na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud
nerozhodoval.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného
prostředku (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z podnětu přípustného
dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných
(způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé
se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
V posuzované věci není dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
přípustné, neboť dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen
prvý rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm.
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam, zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy
nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím
důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzením věci. Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3
o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným
dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila, jsou pro
úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či
nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá),
jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v
dovolání zpochybnila. K námitce žalované, že sjednaná smluvní pokuta je v rozporu s dobrými mravy a
poctivým obchodním stykem, je třeba uvést, že touto otázkou, tj. zda pouze z
důvodu nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty lze odpírat výkon práva na zaplacení
smluvní pokuty, se Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. května 2009, sp. zn. 32
Cdo 1281/2008, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
číslem 17/2010, již zabýval a dovodil, že samotná skutečnost, že smluvní pokuta
je nepřiměřeně vysoká, neodůvodňuje aplikaci ustanovení § 265 obchod. zák.,
nýbrž případný postup soudu podle § 301 obchod. zák. Pro rozpor s poctivým
obchodním stykem by bylo možné odepřít výkon práva na zaplacení smluvní pokuty,
pokud by byla smluvní pokuta vymáhána způsobem, který je vůči dlužníku
zneužívající (například šikanózní). V rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího
soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007, publikovaném ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek č. 81/2010, číslo sešitu 7-8/2010, pak byla
zaujat ohledně rozporu ujednání o smluvní pokutě s dobrými mravy názor, že
ujednání o smluvní pokutě není však možno v obchodněprávních vztazích
považovat za neplatné podle § 39 občan. zák. pouze z důvodu nepřiměřenosti
sjednané výše smluvní pokuty. Ujednání o smluvní pokutě v obchodněprávních
vztazích je možné posuzovat jako neplatný právní úkon pro rozpor s dobrými
mravy podle § 39 občan. zák. pouze v případě, že by se dobrým mravům příčily
okolnosti, za kterých byla smluvní pokuta sjednána, a to i případně ve spojení
se skutečností, že byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, avšak to v
souzené věci žalovaná netvrdila, a proto uvedená námitka nemůže být rozhodná. K námitce dovolatelky ohledně nesprávného výkladu ust. § 301 obchod. zák. je
třeba uvést, že Nejvyšší soud např. již v rozsudku ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 231/2010, podal výklad uvedeného ustanovení a dovodil, že předpokladem
pro moderaci smluvní pokuty je závěr o tom, že smluvní pokuta byla sjednána v
nepřiměřené výši, přičemž pro toto posouzení zákon žádná kritéria nestanoví. Ustanovení § 301 obchod. zák. totiž patří k právním normám s relativně
neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým normám, jejichž hypotéza není
stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle
svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze
širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr o tom, zda je sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, je tedy
zákonodárcem ponechán na uvážení soudu, založeném na posouzení individuálních
okolností konkrétního případu, které soud shledá – se zřetelem na funkce
smluvní pokuty a na účel moderačního oprávnění soudu – právně významnými.
Judikatura Nejvyššího soudu dovodila, že při posouzení přiměřenosti smluvní
pokuty se bere zřetel zejména na důvody, které ke sjednání posuzované výše
smluvní pokuty vedly, a na okolnosti, které je provázely, přičemž není
vyloučeno, aby soud již při posuzování této otázky přihlédl k významu a hodnotě
zajišťované povinnosti, tedy ke kritériu, jež je podle citovaného ustanovení
rozhodné až pro úvahu o míře snížení smluvní pokuty, podmíněnou předchozím
závěrem o nepřiměřenosti sjednané smluvní pokuty (srov. zejména rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 400/2004, uveřejněný pod č. C 3213 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek
CD-2, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 32
Odo 3171/2008, uveřejněný tamtéž pod č. C 7005, svazek CD-9). V posuzované věci byla konečná výše smluvní pokuty plně závislá na době, po
kterou žalovaná nedostála své smluvní povinnosti, takže výsledná výše smluvní
pokuty je důsledkem relativně dlouhé doby, po kterou trvalo její prodlení (90
dní). Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vyložil, že z pohledu přiměřenosti výše
smluvní pokuty je na místě hodnotit jinak smluvní pokutu sjednanou ve formě
pevně stanovené částky a smluvní pokutu sjednanou formou určité sazby za
stanovenou časovou jednotku. Pevně stanovenou sazbu smluvní pokuty by bylo
možno (při současném zohlednění všech okolností případu) považovat za
nepřiměřenou s ohledem na poměr mezi hodnotou zajištěné pohledávky a výší
smluvní pokuty, kterou by v takovém případě byl dlužník povinen zaplatit i
třeba jen za několik dnů prodlení. Stejné měřítko však nelze použít, dosáhne-li
smluvní pokuta zajištěné pohledávky určité výše v důsledku dlouhodobého
prodlení dlužníka; zde výše smluvní pokuty plně odvisí od doby, po kterou
dlužník své smluvní pokutou zajištěné povinnosti neplní – čím delší je doba
prodlení, tím vyšší je smluvní pokuta. Jinak řečeno, na nepřiměřenost smluvní
pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého
prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou „denní sazbu“ smluvní
pokuty. Opačný závěr je nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka
(čím déle by dlužník své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn při
posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty), a znamenal by
zpochybnění funkcí, které má smluvní pokuta plnit (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo
588/2003, uveřejněný pod č. C 2801 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího
soudu, C. H. BECK, svazek 30, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007,
sp. zn. 32 Cdo 2926/2007, uveřejněný tamtéž pod č. C 5609 tamtéž, svazek CD-8). Pokud odvolací soud vzal v potaz okolnosti, za nichž byla smluvní pokuta
dohodnuta, zejména důvody, které vedly k jejímu sjednání (eminentní zájem na
včasném a řádném plnění, a to jak ze strany žalobkyně, kdy včasnost provedení
díla byla sankcionována dle čl.
XI smlouvy o dílo smluvní pokutou ve výši
100.000,- Kč, tak ze strany žalované, kdy včasnost úhrady ceny díla byla
sankcionována smluvní pokutou ve výši 10.000,- Kč za každý den prodlení),
upozornil, že sjednaná výše smluvní pokuty je výrazem smluvní volnosti a vůle
stran s důrazem na prevenční a sankční úlohu smluvní pokuty, přičemž přihlédl
též k významu a hodnotě zajišťované povinnosti, nelze jeho postupu v tomto
ohledu vytknout ničeho. K tomu dovolací soud považuje za vhodné dodat, že se v ust. čl. XI smlouvy o
dílo účastníci řádně dohodli na zajištění splnění smluvní povinnosti žalované
včas zaplatit cenu díla a k tomu využili zákonný institut smluvní pokuty. Ujednání o smluvní pokutě nezakládá nerovnováhu v právech a povinnostech
smluvních stran k újmě žalované, neboť protikladem její povinnosti zaplatit
cenu díla stála povinnost žalobkyně provést dílo řádně a včas, což – jak plyne
ze skutkových zjištění soudů obou stupňů - učinila. Účelem a smyslem dohodnuté
smluvní pokuty bylo vést žalovanou k tomu, aby splnila svůj závazek ze smlouvy
(zaplatit cenu díla včas) a bezdůvodně jej neporušila. Pohrůžka majetkovou
sankcí v poměrně vysoké částce – jak ostatně vyplynulo v souzené věci – nebyla
právě z důvodů stojících na straně žalované bezdůvodná, avšak ani ta nedonutila
žalovanou k včasnému splnění závazku. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce
není ani podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť právní
posouzení věci není v rozporu s právními předpisy a uvedenou judikaturou
dovolacího soudu, a dovolání proto podle ust. § 243b odst. 5 věty první a §
218 písm. c) v návaznosti na § 243c odst. 2 o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. tak, že dovolatelce, která po procesní
stránce zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, bylo uloženo nahradit žalobkyni k
rukám jejího advokáta částku 12.360,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 bod 5, § 10
odst. 3, § 14 a 15, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, § 13 odst. 1 a 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění
pozdějších předpisů) a 20 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.