32 Cdo 2926/2007
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Miroslava
Galluse v právní věci žalobců a) P. M. a b) J. M., oba zastoupeni, advokátem,
proti žalované Ing. H. N., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 4 151
788,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 6
C 56/2000, k dovolání žalobců a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 1. června 2005, č.j. 62 Co 457/2004-284, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2005, č.j. 62 Co
457/2004–284, v části výroku, kterou byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 6 ze dne 10. března 2004, č.j. 6 C 56/2000–222, ve zbývajícím zamítavém
výroku II. co do částky 1 548 800 Kč, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze
dne 10. března 2004, č.j. 6 C 56/2000–222, v zamítavém výroku II., a pokud jimi
bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu
vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 10. března
2004, č.j. 6 C 56/2000–222, výrokem I. uložil
žalované povinnost zaplatit žalobcům částku 2 494 803,90 Kč se 17% úrokem ročně
od 30. 6. 2000 do zaplacení, výrokem II. zamítl žalobu co do částky 1 584 778
Kč se 17% úrokem ročně z částky 1 656 984,60 Kč od 30. 6. 2000 do zaplacení,
výrokem III. zastavil řízení se co do částky 72 206,60 Kč, výrokem IV. zamítl
vzájemný návrh žalované, aby žalobci byli uznání povinnými zaplatit žalované
společně a nerozdílně částku 151 882,50 Kč se 17% úrokem z prodlení od 1. 1.
2000 do zaplacení a výroky V. a VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud
vyšel ze závěru, že žalobci, jako objednatelé a žalovaná, jako zhotovitelka,
uzavřeli dne 27. 8. 1998 platnou smlouvu o dílo podle § 536 a násl obchodního
zákoníku (dále jen „obch. zák.“), v níž byl dohodnut termín dokončení díla 31.
8. 1998, přičemž za nedokončení díla ve smluvním termínu byla dohodnuta sankce
– smluvní penále ve výši 0,5% z ceny díla za každý den prodlení. Žalovaná
nedodržela termín dokončení díla a žalobci platně v souladu s § 346 odst. 2
obch. zák. odstoupili od smlouvy dopisem ze dne 14. 1. 2000, doručeným žalované
dne 27. 1. 2000, čímž smlouva podle § 349 odst. 1 obch. zák. zanikla a podle §
351 odst. 2 obch. zák. strana, které bylo před odstoupením od smlouvy
poskytnuto plnění druhou stranou, toto plnění vrátí, u peněžního závazku spolu
s úroky ve výši sjednané ve smlouvě pro tento případ, jinak stanovené podle §
502, přičemž podle § 351 odst. 1 obch. zák. odstoupení od smlouvy se nedotýká
nároku na náhradu škody vzniklé porušením smlouvy. Z provedeného dokazování
soud dospěl k závěru, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům v souvislosti s
odstoupením od smlouvy 370 017 Kč, jako rozdíl mezi cenou, jež žalobci žalované
za dílo zaplatili a hodnotou provedené části díla do doby odstoupení. Pokud se
žalobci domáhali zaplacení smluvní pokuty ve sjednané výši, což představovalo
za každý den prodlení 6 400 Kč, považoval ji soud za nepřiměřeně vysokou a
podle § 301 obch. zák. přiznal žalobcům jen polovinu smluvní pokuty ve výši 1
548 800 Kč a ve zbytku návrh na zaplacení pokuty ve výši 1 584 778 Kč s
příslušenstvím zamítl. Požadovali-li žalobci ve smyslu § 351 obch. zák. náhradu
škody za vadně provedené dílo ve výši 552 558 Kč, soud uznal v souladu se
závěry znaleckého posudku Ing. J. K. za důvodnou výši náhrady škody co do
částky 516 580 Kč, kterou budou muset žalobci vynaložit na odstranění vzniklých
škod (§ 420 občanského zákoníku – dále jen „obč. zák.“). Současně žalobcům
přiznal i náhradu vynaložených nákladů za znalecký posudek ve výši 59 406,90
Kč. K celkově přiznané částce 2 494 803,90 Kč přiznal i úroky z prodlení podle
§ 369 odst. 1 ve spojení s § 502 obch. zák. za nezaplacení této částky včas.
Protože žalobci vzali žalobu co do částky 72 206,60 Kč zpět, soud prvního
stupně co do této částky v souladu s § 96 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“) řízení zastavil. Zamítl vzájemný návrh žalované, aby
žalobci byli uznáni povinnými zaplatit jí společně a nerozdílně 151 882,50 Kč s
příslušenstvím, neboť žalovaná tuto částku řádně nedoložila, ač k tomu byla
řádně soudem vyzvána, a soud neshledal vzájemný návrh důvodným.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. června 2005, č.j. 62 Co 457/200-284,
výrokem I. potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve vyhovujícím výroku I. o věci
samé, v zamítavém výroku II. o věci samé ohledně 17% úroku z částky 72 206,60
Kč od 30. 6. 2000 do zaplacení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení se
v tomto rozsahu zastavil, ohledně částky 35 978 Kč s příslušenstvím rozsudek
soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. změnil tak, že žalovaná je povinna
zaplatit žalobcům také částku 35 978 Kč se 17% úrokem od 30. 6. 2000 do
zaplacení a ve zbývající části zamítavého výroku II. a ve výroku IV. o
vzájemném návrhu žalované rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; změnil výroky
o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a výrokem II. rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního
stupně dospěl k závěru, že žalobcům náleží smluvní pokuta, jež byla nazvána
účastníky smluvním penálem jako sankce za neprovedení díla včas a že byl důvod
pro moderaci smluvní pokuty sjednané ve výši 0,5% z ceny díla za každý den
prodlení ve smyslu § 301 obch. zák., a to na jednu polovinu (1 548 800 Kč),
když sjednanou výši smluvní pokuty považoval odvolací soud za zjevně
nepřiměřenou hodnotě a významu zajišťované povinnosti. V otázce náhrady škody,
jež vznikla žalobcům v důsledku vadně provedeného díla, přiznal žalobcům mimo
částky 516 580 Kč a 59 406,90 Kč, přiznané soudem prvního stupně, rovněž
náhradu škody ve výši 35 978 Kč, která žalobcům vznikla v důsledku vadné
instalace oken. Pokud odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně v
zamítavém výroku II. o věci samé ohledně 17% úroku z částky 72 206,60 Kč od 30.
6. 2000 do zaplacení a řízení v tomto rozsahu zastavil, učinil tak z toho
důvodu, že v tomto rozsahu byla žaloba vzata zpět. Ztotožnil se rovněž plně se
závěrem soudu prvního stupně ohledně posouzení vzájemného návrhu žalované.
Proti tomuto rozsudku podali dovolání oba žalobci a žalovaná.
Žalobce a) a žalobkyně b) napadli rozsudek odvolacího soudu dovoláním v části,
ve které byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve zbývající části
zamítavého výroku II. soudu prvního stupně co do částky 1 548 800 Kč,
představující jednu polovinu sjednané smluvní pokuty, oba se stejným
zdůvodněním, že odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem, jestliže
aplikoval ustanovení § 301 obch. zák. a snížil sjednanou výši smluvní pokuty na
jednu polovinu, když přihlédl jen k výsledné absolutní výši smluvní pokuty a
nevzal v úvahu, že celková výše pokuty, která soudu připadala nepřiměřeně
vysoká, byla jen důsledkem doby prodlení žalované s dokončením díla. Výše
smluvní pokuty narůstala právě neplněním povinnosti žalovanou a nebýt
odstoupení žalobců od smlouvy, narůstala by výše smluvní pokuty v důsledku
porušení povinnosti žalovanou dále. Žalobce a) a žalobkyně b) navrhli, aby
dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v části výroku I. o potvrzení
zbývající části zamítavého výroku II. soudu prvního stupně, týkající se částky
1 548 800 Kč, a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním v plném rozsahu. K
posouzení nároku žalobců na náhradu škody namítá, že se nejedná o skutečnou
škodu, ale o případné budoucí hypotetické náklady, které nebyly vynaloženy (§
380 obch. zák.), přičemž zásadní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tomto
ohledu v řešení otázky, zda je možné, aby se objednatelé (žalobci) domáhali
náhrady škody vzniklé jim v důsledku teprve budoucího neuskutečněného
vynaložení nákladů na odstranění vad díla, když se nelze domáhat plnění z
jiného právního důvodu, a zda lze přiznat nárok na náhradu škody v podobě
nákladů na budoucí odstranění vad díla, které jsou dány odchylkou díla od
projektové dokumentace či norem, když navíc nebylo prokázáno vynaložení
uvedených nákladů – vznik škody. Pokud byl přiznán nárok bez důkazu o skutečném
vzniku a existenci škody, má dovolatelka za to, že řízení je postiženo vadou ve
smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Za další otázku zásadního významu
dovolatelka považuje, zda lze pojmy a ujednání účastníků smlouvy vykládat v
příkrém rozporu s jejich jazykovým projevem za situace, kdy ve smlouvě bylo
ujednání o smluvním penále a odvolací soud toto ujednání posoudil jako dohodu o
smluvní pokutě. Žalovaná dále napadá měnící výrok odvolacího soudu o přiznání
částky 35 978 Kč, jež byla žalobcům přisouzena bez jakékoli opory v provedeném
dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud v
dané věci zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání žalované navrhli odmítnutí dovolání pro jeho
bezdůvodnost, když žalovaná pouze polemizuje se skutkovými závěry soudu a
vytváří svá právní posouzení. Žalobci mají za to, že odvolací soud rozhodl
správně.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal podle § 242 o. s. ř.
Podle § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího
soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. stanoví, že dovolání podle
odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo
rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50
000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam
[odstavec 1 písm. c) § 237 o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Nejprve se dovolací soud zabýval přípustností dovolání žalobců a) a b).
V dané věci nejsou dovolání žalobců proti výroku odvolacího soudu ohledně
částky 1 548 800 Kč, představující jednu polovinu sjednané smluvní pokuty,
přípustná podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřují do potvrzující
části výroku rozsudku.
Dovolání žalobců nejsou přípustná ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.,
protože odvolací soud potvrdil v dané věci v pořadí první rozsudek soudu
prvního stupně.
Zbývá tedy posoudit, zda dovolání žalobců jsou přípustná podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání směřující proti
potvrzující části výroku uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze jsou podle
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustná, neboť rozhodnutí odvolacího soudu má
ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam. Otázka
moderace smluvní pokuty byla v dané věci řešena v rozporu s hmotným právem (§
301 obch. zák.) a v rozporu s dosavadní ustálenou judikaturou (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003,
publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS/C.H.BECK, seš. 3/2004, pod
označením RNS C 2801/2004). Z pohledu přiměřenosti výše smluvní pokuty je totiž
na místě hodnotit jinak smluvní pokutu sjednanou ve formě pevně stanovené
částky a smluvní pokutu sjednanou formou určité sazby za stanovenou časovou
jednotku. Pevně stanovenou smluvní pokutu by bylo možno (při současném
zohlednění všech okolností daného případu) považovat za nepřiměřenou s ohledem
na poměr mezi hodnotou zajištěné pohledávky a výší smluvní pokuty, kterou by v
takovém případě byl dlužník povinen zaplatit i třeba jen za několik dnů
prodlení. Stejné měřítko však nelze použít, dosáhne-li smluvní pokuta zajištěné
pohledávky určité výše v důsledku dlouhodobého prodlení dlužníka; zde výše
smluvní pokuty plně odvisí od doby, po kterou dlužník své smluvní pokutou
zajištěné povinnosti neplní – čím delší je doba prodlení, tím vyšší je smluvní
pokuta. Jinak řečeno, na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její
celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným
navyšováním o jinak přiměřenou „denní sazbu“ (0,5 % z ceny díla za každý den
prodlení) smluvní pokuty (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 2.
2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005 a ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 33 Odo 810/2006,
podle nichž není smluvní pokuta sjednaná ve výši 0,5 % za každý den prodlení z
dlužné částky nepřiměřená a ujednání o smluvní pokutě v takové výši není
neplatné podle § 39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy).
Bylo-li tedy rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu, jak výše uvedeno,
vydáno v rozporu s hmotným právem, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v
tomto rozsahu týkající se částky 1 548 800 Kč, představující jednu polovinu
sjednané smluvní pokuty, podle ustanovení § 243b odst. 2 věty za středníkem o.
s. ř. zrušil; jelikož důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen,
platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v tomto rozsahu
i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání žalované.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalované směřující proti části
výroku I. uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně o povinnosti žalované zaplatit žalobcům částku 2
494 803,90 Kč se 17% úrokem ročně od 30. 6. 2000 do zaplacení, není podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá v
této části ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam.
Právní otázka přiznání náhrady škody položená dovolatelkou, zda je možné, aby
se objednatelé (žalobci) domáhali náhrady škody vzniklé jim v důsledku teprve
budoucího neuskutečněného vynaložení nákladů na odstranění vad díla, nelze-li
se domáhat plnění z jiného právního důvodu, nebyla v dané věci řešena v rozporu
s dosavadní ustálenou judikaturou (srov. Judikát R 55/1971, str. 151, podle
něhož se skutečnou škodou rozumí i újma, spočívající ve zmenšení majetkového
stavu poškozeného a reprezentující majetkové hodnoty, které by bylo nutno
vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu). V daném případě ze
skutkových zjištění, zejména ze znaleckého posudku Ing. J. K. vyplývá, že
žalovaná vadně provedla dílo a na odstranění jeho vad budou muset žalobci
vynaložit náklady ve výši 516 580 Kč. Tato částka tedy představuje ve smyslu
výše uvedeného újmu žalobců, resp. skutečnou škodu, spočívající ve zmenšení
majetkového stavu žalobců a reprezentující finanční hodnotu, kterou bude nutno
vynaložit, aby dílo zhotovované žalovanou bylo bez vad. Je třeba rovněž
konstatovat, že odvolací soud nerozhodl v rozporu s hmotným právem, pokud
požadovaný nárok posoudil jako náhradu škody a nikoliv jako nárok z
odpovědnosti za vady (§ 560 obch. zák.), došlo-li k odstoupení od smlouvy, když
dílo nebylo ve smyslu § 554 obch. zák. splněno jeho řádným ukončením a předáním
předmětu díla objednateli. Zhotovitel podle § 560 odst. 2 obch. zák. odpovídá
za vady díla, jež má dílo v době předání (§ 554 obch. zák.), tudíž nebylo-li
dílo v posuzované věci dokončeno, nelze uplatnit právo z odpovědnosti za vady.
Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, správně aplikoval § 351 obch.
zák., podle jehož věty druhé se odstoupení od smlouvy nedotýká nároku na
náhradu škody vzniklé porušením smlouvy.
Pokud žalovaná namítá, že řízení je postiženo vadou, byl-li přiznán žalobcům
nárok na náhradu škody ve výši 516 580 Kč bez důkazu o skutečném vzniku a
existenci škody, je tato výtka směřována do neúplného skutkového zjištění a zde
je třeba konstatovat, že správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska této
výtky nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek
odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v
podstatné části oporu v provedeném dokazování, případně že skutkový závěr soudu
vycházel z neúplného dokazování a že řízení je tak postiženo vadou, ve smyslu §
241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., spočívající v neúplnosti nebo nesprávnosti
zjištění skutkového stavu, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou totiž být jen ty
skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou
zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Skutkový stav věci
a výsledky důkazního řízení nemohou před dovolacím soudem doznat změny.
Dovolací soud není oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán
skutkovými zjištěními odvolacího soudu.
Dovolací soud se dále zabýval další otázkou zásadního významu, položenou
dovolatelkou, a to, zda lze smluvní penále vykládat jako smluvní pokutu. Ani v
tomto případě nedospěl dovolací soud k závěru, že by rozhodnutí odvolacího
soudu mělo v této části ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce
zásadní význam. V právní úpravě obchodních závazkových vztahů zajišťovací
institut v podobě smluvního penále neexistuje, a proto bylo namístě posoudit
ujednání účastníků o smluvním penále ve smyslu § 266 odst. 1 obch. zák. tak, že
se projev vůle vyloží podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl
straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám. V daném
případě odvolací soud v souladu s uvedeným ustanovením vyložil úmysl účastníků
sjednat pro případ porušení závazku zhotovitele (žalované) sankci a správně
dovodil, že není rozhodující názvosloví této sankce. Nazvali-li účastníci tuto
sankci smluvním penálem, jež právní úprava obchodních vztahů nezná, bylo
správně jejich ujednání vyloženo jako ujednání o smluvní pokutě ve smyslu § 300
a násl. obch. zák. ve spojení s § 544 obč. zák., jako možného nástroje k
zajištění jejich závazku v obchodněprávním vztahu.
Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, tedy i jeho
výrok, jímž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve zbývající
části jeho zamítavého výroku II. ohledně částky 1 548 800 Kč. Nejvyšší soud
však již v usnesení ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném
v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, jakož i v
dalších svých rozhodnutích formuloval a odůvodnil závěr, podle nějž k podání
dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten účastník, v jehož
poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že
dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Tím, že odvolací soud v uvedeném rozsahu
zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil, nenastala v poměrech
žalované rozhodnutím odvolacího soudu žádná újma. Z tohoto důvodu je v tomto
rozsahu dovolání žalované (podané tím, kdo k němu není oprávněn) zjevně
subjektivně nepřípustné, a Nejvyšší soud je jako takové podle § 243b odst. 5 a
§ 218 písm. b) o. s. ř. v tomto rozsahu odmítl.
Podala-li dovolatelka dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v plném rozsahu,
napadla tím zároveň i měnící výrok rozsudku odvolacího soudu týkající se částky
35 978 Kč s příslušenstvím. Přitom podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není
dovolání podle prvního odstavce § 237 o. s. ř. přípustné ve věcech, v nichž
dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20
000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom
nepřihlíží.
V předmětném sporu jde nepochybně o obchodní věc, kdy podle obsahu spisu se
jednalo o nárok na náhradu škody ve výši 35 978 Kč s příslušenstvím po
odstoupení od smlouvy o dílo uzavřené podle § 536 a násl. obch. zák. a za
situace, kdy si účastníci sjednali, že jejich závazkový vztah se ve smyslu §
262 odst. 1 obch. zák. řídí obchodním zákoníkem.
Nebylo-li tedy uvedeným měnícím výrokem rozsudku odvolacího soudu rozhodnuto o
peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč, je přípustnost dovolání z toho důvodu
vyloučena uvedeným ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Lze tak
uzavřít, že dovolání žalované v tomto rozsahu směřuje proti rozhodnutí
odvolacího soudu, proti němuž není v uvedené části, týkající se částky 35 978
Kč s příslušenstvím, tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší
soud proto podané dovolání v tomto rozsahu usnesením odmítl pro nepřípustnost
[§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.].
Pro napadení rozsudku odvolacího soudu žalovanou v plném rozsahu, bylo třeba se
vypořádat i s přípustností dovolání týkající se napadení výroku rozsudku
odvolacího soudu, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v
jeho výroku IV. o vzájemném návrhu žalované. Vůči rozhodnutí odvolacího soudu v
tomto rozsahu nebyla ale dovolatelkou vznesena žádná otázka zásadního právního
významu, kterou by se dovolací soud mohl zabývat. Protože dovolání žalované
směřuje i v tomto rozsahu proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný
opravný prostředek přípustný, dovolací soud je – aniž se mohl věcí dále zabývat
– podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. i v tomto rozsahu
odmítl.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1, věta první
za středníkem o. s. ř.); v novém rozhodnutí soud prvního stupně rozhodne nejen
o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech
původního řízení (§ 243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2007
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu