23 Cdo
231/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně
JUDr. V. H., zastoupené JUDr. Janem Špilháčkem, advokátem, se sídlem v
Olomouci, Třebízského 32, proti žalovanému L. H. o zaplacení částky 487.528,-
Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C
287/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
27. dubna 2009, č. j. 15 Co 277/2008-202, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. dubna 2009, č. j. 15 Co
277/2008-202, se ve výroku pod bodem I, jímž změnil rozsudek Okresního soudu v
Olomouci ze dne 14. března 2008, č. j. 16 C 287/97-17, tak, že zamítl žalobu,
pokud se jí žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 137.528,- Kč s 18
% úrokem z prodlení z částky 487.528,- Kč za dobu od 1. 7. 1996 do zaplacení, a
ve výrocích o nákladech řízení před soudy obou stupňů pod body III a IV,
zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu
řízení.
prodlení od 1. 7. 1996 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že účastníci uzavřeli dne 17. 6. 1995 smlouvu o
dílo, jíž účastníci podřídili svůj závazkový vztah obchodnímu zákoníku (dále
též jen „obch. zák.“) a v níž se žalovaný zavázal provést rekonstrukci a opravu
rodinného domu žalobkyně podle projektové dokumentace, termín ukončení prací
byl dohodnut do 20. 10. 1995, cena díla byla sjednána v částce 1,024.220,- Kč a
žalovaný se pro případ nesplnění termínu dokončení díla zavázal zaplatit
žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,2 % z dohodnuté ceny díla za každý den
prodlení. Došlo sice „ke zvýšení rozsahu prováděných prací dle uzavřené smlouvy
o dílo“, v souvislosti s těmito pracemi však nebyly ke smlouvě o dílo uzavřeny
dodatky, jež by se týkaly rozsahu smlouvy a doby ukončení prací. Žalobkyně dne
17. 6. 1996 pro prodlení žalovaného s dokončením díla od smlouvy odstoupila a
vyúčtovala žalovanému smluvní pokutu v částce 487.528,70 Kč za 238 dní prodlení
ke dni 14. 6. 1996, k jejímuž zaplacení stanovila lhůtu do 30. 6. 1996. Cena
prací provedených žalovaným činila 1,705.820,- Kč, cena domu žalobkyně před
započetím prací 736.260,- Kč a po jejich ukončení 1,894.340,- Kč a náklady na
odstranění vad a nedodělků činily 274.084,- Kč. Na základě závěru, že žalovaný porušil povinnosti zajištěné smluvní pokutou, a
s poukazem na to, že v obchodních závazkových vztazích je povinnost k zaplacení
smluvní pokuty založena na objektivním principu, bez zřetele na dlužníkovo
zavinění, soud prvního stupně posoudil požadavek žalobkyně na zaplacení smluvní
pokuty jako důvodný. Podmínky pro využití moderačního práva nehledal; dovodil,
že smluvní pokuta není nepřiměřeně vysoká s ohledem na hodnotu a význam
zajišťované povinnosti. Zdůraznil, že „hodnota ceny“ díla přesáhla částku
1,000.000,- Kč a bylo v zájmu žalobkyně, aby bylo dílo včas dokončeno, když šlo
o rodinný dům a po rekonstrukci v něm žalobkyně chtěla bydlet v termínu
dohodnutém ve smlouvě. Z téhož důvodu soud prvního stupně neshledal výši
smluvní pokuty v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Výši
přiznaného úroku z prodlení odůvodnil poukazem na ustanovení § 369 odst. 1 ve
spojení s § 502 odst. 1 obch. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2002, s tím, že
výše obvyklých úroků požadovaných za úvěry poskytované bankami v místě sídla
žalovaného činila v době uzavření smlouvy 17,5 %. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. dubna 2009,
č. j. 15 Co 277/2008-202, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl
žalobu, pokud se jí žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 137.528,-
Kč s 18 % úrokem z prodlení z částky 487.528,- Kč za dobu od 1. 7. 1996 do
zaplacení (výrok pod bodem I), v části, jíž byla žalovanému uložena povinnost
zaplatit žalobkyni částku 350.000,- Kč, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
(výrok pod bodem II) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů
(výroky pod body III a IV).
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a v
otázce práva žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty se ztotožnil též s jeho
posouzením právním. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že
s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti je třeba v souladu s
ustanovením § 301 obch. zák. požadovanou výši smluvní pokuty snížit. S poukazem
na tvrzení žalobkyně, že jí v důsledku porušení povinnosti zajištěné smluvní
pokutou vznikla přímá škoda spočívající v tom, že musela platit náklady na
bydlení – nájemné ve výši 3.000,- Kč měsíčně, shledal přiměřeně vysokou a z
hlediska sankční funkce dostatečně účinnou smluvní pokutu ve výši 350.000,- Kč,
jež je podle jeho názoru v relaci s dohodnutou cenou díla i dobou, po kterou
byl žalovaný v prodlení se splněním své povinnosti, a odpovídajícím způsobem
odráží skutečnost, že žalobkyni vznikla minimální přímá škoda. S využitím korektivu dobrých mravů podle ustanovení § 3 odst. 1 občanského
zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) odvolací soud dovodil, že žalobkyni právo
na úroky z prodlení ze smluvní pokuty přiznat nelze. Usoudil totiž, že ačkoli
žalovaný hrubým způsobem porušil smluvní i zákonnou povinnost vyplývající ze
smlouvy o dílo, když dílo nedokončil řádně a včas, sankce za toto porušení
závazku ve formě smluvní pokuty ve výši 350.000,- Kč je pro něj dostatečným
postihem. Rozsudek odvolacího soudu ve výroku pod bodem I napadla žalobkyně dovoláním,
jehož přípustnost spatřovala v ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a jež odůvodnila tím, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř.]. Žalobkyně vytkla odvolacímu soudu, že nepatřičně použil moderačního práva, a
zpochybnila jeho závěr, že snížená smluvní pokuta je v relaci s dohodnutou
cenou díla i dobou, po kterou byl žalovaný v prodlení se splněním zajišťované
povinnosti. Zdůraznila mimo jiné, že smluvní pokuta byla konstruována jako
součin denní procentuální sazby z ceny díla, jehož dokončení v termínu bylo
zajišťováno, a délky prodlení s jeho dokončením, tedy v závislosti na „stupni
zavinění“ žalovaného. Denní sazbu ve výši 0,2 % označila za přiměřenou a
všeobecně akceptovanou. Argumentovala, že délka prodlení je zcela objektivní
faktor, který nelze moderovat, a její bagatelizace by vedla k absurdní situaci,
že čím delší by bylo prodlení žalovaného, tím „závažnější“ by byl důvod ke
snížení smluvní pokuty. Zdůraznila, že doba prodlení žalovaného použitá k
vyčíslení smluvní pokuty představuje dvojnásobek doby smluvené k provedení
díla, a že vyčíslená smluvní pokuta tvoří necelých 48 % ceny díla. Snížení
smluvní pokuty tak podle jeho mínění nenachází opodstatnění ani v logice věci,
ani v morálních aspektech, naopak nepřijatelně zvýhodňuje žalovaného. Žalobkyně zpochybnila též opodstatněnost použití korektivu dobrých mravů ve
vztahu k úrokům z prodlení ze smluvní pokuty; podle jejího přesvědčení je jeho
použití odvolacím soudem nesprávné a oslabuje jistotu právního styku.
Namítla,
že úroky z prodlení nebyly sjednány, nýbrž vyplývají ze zákona, a poukázala na
to, že kdyby žalovaný zaplatil smluvní pokutu ve lhůtě, byly by úroky z
prodlení bezpředmětné. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před 1. červencem 2009, kdy
nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009
Sb., Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) jako soud
dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v
článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009. Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně
zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovodil, že dovolání proti výroku pod bodem I rozsudku
odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
neboť směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně. Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, §
229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když
nebyly v dovolání uplatněny. Při přezkoumání rozhodnutí
odvolacího soudu je tedy dovolací soud zásadně vázán uplatněnými dovolacími
důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Dovolání shledal Nejvyšší soud ohledně obou napadených závěrů odvolacího soudu
důvodným. Podle ustanovení § 301 obch. zák. nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu může soud
snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, a to až do
výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na
kterou se vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody vzniklé později je poškozený
oprávněn do výše smluvní pokuty podle § 373 a násl. Z citovaného ustanovení vyplývá, že předpokladem pro moderaci smluvní pokuty je
závěr o tom, že smluvní pokuta byla sjednána v nepřiměřené výši. Pro toto
posouzení zákon žádná kritéria nestanoví; ustanovení § 301 obch. zák. patří k
právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým
normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak
přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě
vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu
okolností. Závěr o tom, zda je sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, je
tedy zákonodárcem ponechán na uvážení soudu, založeném na posouzení
individuálních okolností konkrétního případu, které soud shledá – se zřetelem
na funkce smluvní pokuty a na účel moderačního oprávnění soudu – právně
významnými.
Judikatura Nejvyššího soudu dovodila, že při posouzení přiměřenosti
smluvní pokuty se bere zřetel zejména na důvody, které ke sjednání posuzované
výše smluvní pokuty vedly, a na okolnosti, které je provázely, přičemž není
vyloučeno, aby soud již při posuzování této otázky přihlédl k významu a hodnotě
zajišťované povinnosti, tedy ke kritériu, jež je podle citovaného ustanovení
rozhodné až pro úvahu o míře snížení smluvní pokuty, podmíněnou předchozím
závěrem o nepřiměřenosti sjednané smluvní pokuty ( srov. zejména rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 400/2004, uveřejněný pod č. C 3213 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek
CD-2, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 32
Odo 3171/2008, uveřejněný tamtéž pod č. C 7005, svazek CD-9). Výše škody, jež
vznikla oprávněnému porušením povinnosti zajištěné smluvní pokutou, není –
vzhledem ke konstrukci upravené v ustanovení § 301 obch. zák. - kritériem ani
pro úvahu o nepřiměřenosti smluvní pokuty, ani pro úvahu o odpovídající míře
jejího snížení, nýbrž určuje pouze hranicí, pod kterou nelze pokutu snížit
(srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 32 Odo
631/2002, uveřejněný pod č. C 2398 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího
soudu, C. H. Beck, svazek 28). V posuzované věci byla konečná výše smluvní pokuty plně závislá na době, po
kterou žalovaný nedostál smluvně převzaté povinnosti, výsledná výše smluvní
pokuty je tudíž důsledkem relativně dlouhé doby, po kterou trvalo jeho prodlení
(do zániku jeho závazku, k němuž ostatně nedošlo dodatečným splněním, nýbrž
odstoupením žalobkyně od smlouvy). Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vyložil,
že z pohledu přiměřenosti výše smluvní pokuty je na místě hodnotit jinak
smluvní pokutu sjednanou ve formě pevně stanovené částky a smluvní pokutu
sjednanou formou určité sazby za stanovenou časovou jednotku. Pevně stanovenou
smluvní pokutu by bylo možno (při současném zohlednění všech okolností případu)
považovat za nepřiměřenou s ohledem na poměr mezi hodnotou zajištěné pohledávky
a výší smluvní pokuty, kterou by v takovém případě byl dlužník povinen zaplatit
i třeba jen za několik dnů prodlení. Stejné měřítko však nelze použít, dosáhne-
li smluvní pokuta zajištěné pohledávky určité výše v důsledku dlouhodobého
prodlení dlužníka; zde výše smluvní pokuty plně odvisí od doby, po kterou
dlužník své smluvní pokutou zajištěné povinnosti neplní – čím delší je doba
prodlení, tím vyšší je smluvní pokuta. Jinak řečeno, na nepřiměřenost smluvní
pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého
prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou „denní sazbu“ smluvní
pokuty. Opačný závěr je nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval
dlužníka (čím déle by dlužník své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn
při posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty), a znamenal by
zpochybnění funkcí, které má smluvní pokuta plnit (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003, uveřejněný pod č.
C 2801 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 30,
či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Cdo 2926/2007,
uveřejněný tamtéž pod č. C 5609 tamtéž, svazek CD-8). Porovnání výkladu
ustanovení § 301 obch. zák. podaného judikaturou Nejvyššího soudu s důvody, na
nichž je založeno napadené rozhodnutí odvolacího soudu, vede bez dalšího k
závěru, že toto rozhodnutí je v dovoláním zpochybněné části, jež se týká
moderace smluvní pokuty, v rozporu s hmotným právem a tudíž nesprávné. Odvolací
soud se vůbec nezabýval posouzením přiměřenosti výše smluvní pokuty, tak jak
byla sjednána, tj. ve výši 0,2 % z dohodnuté ceny díla za každý den prodlení. Za základ svých úvah vzal poznatek o její celkové výši, a ten pak poměřoval
toliko s hodnotou a významem zajištěné povinnosti, což zřejmě souvisí s tím, že
v jeho pojetí úvahy o předpokladech moderace a o jejím rozsahu splývají v
jedno. Nevzal v potaz okolnosti, za nichž byla smluvní pokuta dohodnuta,
zejména důvody, které vedly k jejímu sjednání, naproti tomu však přihlédl k
výši způsobené škody, ačkoliv ta pouze určuje limit, pod nějž nelze smluvní
pokutu snížit. Bližší poznatky o okolnostech, za nichž byla smluvní pokuta sjednána, a o
důvodech, které k jejímu sjednání vedly, ve skutkovém stavu zjištěném soudy
nižších stupňů obsaženy nejsou (srov. v té souvislosti např. tvrzení
dovolatelky, že to byl sám žalovaný, kdo takto koncipovanou smluvní pokutu
navrhl, a že žalovaný dobře věděl o její naléhavé potřebě užívat dům k
uspokojení bytových potřeb její rodiny). Lze však konstatovat, vzhledem k
ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, že smluvní pokuta zajišťující
pohledávku odpovídající splnění hlavního závazku ze smlouvy (zde závazku
dodavatele provést dílo řádně a včas) sjednaná ve výši 0,2 % denně z dohodnuté
ceny díla (tedy z peněžního ekvivalentu věcného plnění dodavatele) není, obecně
vzato (neboť okolnosti konkrétního případu mohou vést k jinému závěru),
nepřiměřeně vysoká. Správný není ani závěr odvolacího soudu o rozporu uplatnění nároku na zákonný
úrok z prodlení z žalované částky (ze smluvní pokuty) s dobrými mravy podle
ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., již proto ne, že tento závěr je založen na
logicky vadné úvaze. Úrok z prodlení požadovaný žalobkyní se totiž neváže k
prodlení žalovaného s plněním jeho závazku ze smlouvy (ani nemůže, když mělo
jít o plnění nepeněžní, srov. § 369 odst. 1 obch. zák.), jež založilo právo
žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty, nýbrž je spjat s prodlením při splnění
jiného závazku, závazku k zaplacení smluvní pokuty, jenž je, jak je konstantně
judikováno, sice závazkem odvozeným od závazku hlavního (odpovídajícího
zajištěné pohledávce), avšak je závazkem samostatným, s vlastním skutkovým
základem. Jinými slovy řečeno, požadovaný úrok z prodlení není příslušenstvím
(srov. § 121 odst. 3 obč. zák.) pohledávky zajištěné smluvní pokutou, nýbrž
příslušenstvím pohledávky z titulu práva na zaplacení smluvní pokuty.
Úvaha, na
níž je založeno rozhodnutí odvolacího soudu v této části, totiž že smluvní
pokuta je dostatečnou sankcí za porušení závazku dokončit dílo řádně a včas a
uplatnění nároku na úroky z prodlení je proto výkonem práv v rozporu s dobrými
mravy, tedy neobstojí. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není v dovoláním napadené části z uvedených
důvodů správné, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1,
věta první, o. s. ř.), toto rozhodnutí v této části podle ustanovení § 243b
odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, včetně závislého výroku o
nákladech řízení [§ 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a věc podle ustanovení §
243b odst. 3, věty první, o. s. ř. vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§
243d odst. 1, část věty před středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení nákladů včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud
v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věty druhé, o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.