20 Cdo 2154/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové,
Ph.D. v exekuční věci oprávněného Dopravního podniku hlavního města Prahy, a.
s. se sídlem v Praze 9, Sokolovská 217/42, identifikační číslo osoby 00005886,
proti povinnému J. M., zastoupenému JUDr. Janem Luhanem, advokátem se sídlem v
Lysé nad Labem, Masarykova 1250/50, pro částku 208,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 9 Nc 5187/2008, o dovolání
povinného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v
Táboře z 30. srpna 2012, č. j. 15 Co 580/2012-139, takto:
Dovolání se odmítá.
Shora označeným rozhodnutím krajský soud (kromě toho, že v prvním odstavci
výroku napadeného usnesení zamítl návrh povinného na přerušení řízení) potvrdil
usnesení z 15. září 2010, jímž okresní soud zamítl návrh povinného na zastavení
exekuce (nařízené usnesením z 11. září 2008 /doručeným povinnému 8. července
2009/ pravomocně 30. prosince 2009), odůvodněný tvrzením, že vymáhanou
pohledávku a náhradu nákladů nalézacího řízení dobrovolně zaplatil. Odvolací
soud uzavřel, že plnění z 1. března 2010 nelze považovat za dobrovolné, byl-li
povinný k úhradě pohledávky a náhrady nákladů řízení soudním exekutorem vyzván
již podáním z 3. července 2009 (č. l. 44), s poučením, že pokud pohledávku a
náhradu nákladů řízení uhradí nejpozději do 3 dnů od doručení výzvy, bude
plnění považováno za dobrovolné ve smyslu § 11 vyhlášky č. 330/2001 Sb. a
odměna exekutora bude vymáhána pouze v poloviční výši (s dalším upozorněním, že
ani v takovém případě nemůže být nižší než 3000 Kč). Z uvedeného podle
odvolacího soudu plyne, že plnění, bylo-li exekutorovi poukázáno až na základě
jeho výzvy, je třeba považovat za plnění v rámci exekuce, které není důvodem
pro její zastavení podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. Na uvedenou povahu
úhrady povinného nemá žádný vliv ani jeho odvolací argumentace, že nebyl
vyrozuměn o nabytí právní moci usnesení o nařízení exekuce, jelikož taková
povinnost pro exekutora z exekučního řádu neplyne. Odvolací soud pak uzavřel,
že exekuce je i nadále vedena důvodně pro vymožení nákladů oprávněného v
exekučním řízení a pro náklady soudního exekutora
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s odůvodněním, že
napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, jelikož je v něm řešena otázka,
„kdy je splnění exekučně vymáhané povinnosti k rukám exekutora dobrovolným
splněním a kdy je splněním pod tlakem exekuce v situaci, kdy povinný splnil až
po vyřešení námitky podjatosti a po právní moci usnesení o nařízení exekuce.“
Nesprávné právní posouzení věci povinný spatřuje v závěru odvolacího soudu, že
úhradu vymáhané pohledávky teprve po doručení exekutorovy výzvy k zaplacení
vymáhané pohledávky s příslušenstvím nelze považovat za splnění mimo rámec
exekuce, a že takováto platba nemůže vést k jejímu zastavení podle § 268 odst.
1 písm. g) o. s. ř. Povinný má za to, že takto striktní výklad je v rozporu se
smyslem zákona a s jeho ústavně zaručenými právy. Podle jeho názoru teprve
poté, co je najisto postaveno, že určitou povinnost má, přichází v úvahu buď
její dobrovolné splnění nebo jeho vymáhání exekucí; navíc je povinný přesvědčen
o tom, že napadené rozhodnutí je nedostatečně odůvodněno.
Oprávněný navrhl odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění
účinném od 1.7.2009 do 31.12.2012 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12,
zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II Přechodných ustanovení, bod 7, zákona č. 404/2012
Sb.) se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k
závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř je dovolání proti
potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační
rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména
tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/
a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. Pl
ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však
nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze
6.3.2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní,
vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních,
navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávným právním posouzením věci). Při
přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu
právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je
dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242
odst. 3 věta první o. s. ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.
s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové
právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz usnesení Nejvyššího
soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).
Povinný sice napadenému rozhodnutí přisuzuje zásadní právní význam, hodnocením
námitek obsažených v dovolání však k závěru o splnění této podmínky dospět
nelze. O existenci (dovoláním otevřené) dovolacím soudem neřešené právní otázky
ani otázky, jež by měla být řešena jinak, totiž v souzené věci nejde, jelikož
není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek
rozhodných pro udělení příklepu uplatnil právní názory nestandardní, případně
vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
V usnesení z 29. 1. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2765/2006, Nejvyšší soud s ohledem na
možnost splnění dluhu i po nařízení výkonu rozhodnutí uzavřel, že o dobrovolné
plnění, jehož důsledkem je zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1
písm. g) o. s. ř., jde jen tehdy, jestliže povinný plnil mimo rámec výkonu
rozhodnutí nařízeného některým ze způsobů vyjmenovaných v § 258 odst. 1 o. s. ř.
Stejně tak i v řízení podle exekučního řádu lze po nařízení exekuce splnit
vymáhanou povinnost dobrovolně (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2007,
Pl. ÚS 8/06, nebo např. ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 2134/09). Dobrovolně
lze plnit i po vydání exekučních příkazů (viz např. nález Ústavního soudu ze
dne 11. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 233/09). Za dobrovolné plnění mimo rámec
exekučního řízení lze však považovat jen takové plnění, k němuž došlo před
doručením usnesení o nařízení exekuce (viz nález Ústavního soudu ze dne 29. 7.
2009, sp. zn. II. ÚS 1540/08, týkající se dobrovolného plnění v souvislosti s
výkladem ustanovení § 5 odst. 1 vyhl. č. 330/2001 Sb., ve znění vyhlášky č.
233/2004 Sb.). Vzhledem k uvedenému závěru (zaujatému Nejvyšším soudem v
usnesení z 3. prosince 2012, sp. zn. 20 Cdo 3907/2011) je třeba plnění
povinného z 1. března 2010 považovat za dobrovolné plnění, poskytnuté povinným
sice bez přímé účasti soudního exekutora, avšak v rámci exekučního řízení, což
má (kromě vlivu na rozhodnutí o nákladech exekuce) za následek, že takovéto
plnění nemůže být důvodem pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) o.
s. ř.
Na uvedeném závěru nic nemění ani skutečnost, že povinný podal námitku
podjatosti soudců, a to tím spíše, že tuto námitku vznesl až 14. listopadu
2011, tedy asi 14 měsíců po vydání zamítavého rozhodnutí soudu prvního stupně
(není tedy pravdivé jeho dovolací tvrzení, že „plnil po vyřešení námitky
podjatosti“).
Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním
významu napadeného rozhodnutí, není dovolání přípustné podle žádného z výše
uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§ 243a odst.
1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř.
odmítl.
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení
hlavy VI. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2013
JUDr. Vladimír Mikušek
předseda senátu