20 Cdo 2179/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška
a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobkyně K. k. p. na S. proti žalovaným 1/
Ing. J. K., zastoupenému advokátem, a 2/ P. f. České republiky, o určení
vlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 6 C 1662/99, o
dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
12.12.2001, č.j. 30 Co 449/2001-145, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12.12.2001, č.j. 30 Co
449/2001-145, a rozsudek Okresního soudu Praha – západ ze dne 3.4.2001, č.j. 6
C 1662/99-104, ve výroku uvedeném pod bodem I. a ve výroku o nákladech řízení
mezi žalobkyní a prvním žalovaným, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací
okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud potvrdil výrok, jímž ve vztahu k prvnímu žalovanému soud
prvního stupně určil, že žalobkyně je vlastníkem označených nemovitostí. Odmítl
především názor, že by věc měla být – v neprospěch žalobkyně – posuzována podle
zvláštního zákona č. 298/1990 Sb., resp. podle § 32 odst. 2 zákona č. 229/1991
Sb., a dospěl k závěru, že její vlastnictví je dáno proto, že – oproti
předpokladu žalovaných – je nepozbyla ani na základě zákona č. 142/1947 Sb.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že k nabytí
vlastnictví podle tohoto předpisu bylo nutné, aby stát vyjádřil kvalifikovaně
vůli majetek znovu zabraný převzít, a to se mohlo stát pouze na základě
„pravomocného rozhodnutí příslušného úřadu správního, v daném případě
Ministerstva zemědělství“, a to ať již jde o poměry před či po 1.1.1951 o
převzetí“; faktické převzetí nemovitostí státem, stejně jako existence poznámky
zamýšleného převzetí v pozemkových knihách, jsou podle jeho názoru
nepostačující. Stát se nemohl stát jejich vlastníkem ani vydržením, neboť není
splněna podmínka řádné držby, resp. dobré víry.
První žalovaný (zastoupen advokátem) ve včasném dovolání, jež pokládá
za přípustné dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř, za otázky zásadního
právního významu označil posouzení, zda „s ohledem na zákon č. 338/1991 Sb. lze
se domáhat vlastnictví k tzv. církevnímu majetku dle obecných předpisů, zda v
době účinnosti obecného zákoníku občanského platilo bezvýjimečně, že
vlastnictví se mohlo nabýt pouze vkladem do veřejných knih, nebo zda v případě
přechodu vlastnictví podle předpisů o pozemkové reformě a její revizi byla tato
zásada prolomena a vlastnictví se nabývalo převzetím a dále zda převzetí
takového majetku muselo být bezpodmínečně provedeno správním aktem“. Dovolatel
namítl, že zákonem č. 338/1991 Sb. byla „provedena obnova tzv. církevního
majetku a to výčtovým způsobem“, v důsledku čehož se žalobkyně nemůže domáhat
obecných občanskoprávních předpisů. Podle názoru dovolatele nebylo k převzetí
majetku, podrobeného revizi první pozemkové reformy, státem třeba správního
aktu, neboť žádný z příslušných právních předpisů tuto podmínku nestanoví a
dobová judikatura nadto dovodila, že postačí převzetí „jakékoli“, a to dokonce
„jakkoli vadné“. Důkazy, jež byly v řízení provedeny, svědčí tomu, že
nemovitosti stát fakticky převzal, a to v souladu s dobově platnými předpisy.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání především uvedla, že dovolání bylo
podáno neoprávněnou osobou; prioritní je podle jejího přesvědčení, zda „je ve
smyslu § 80 písm. c/ o.s.ř. dán naléhavý právní zájem na vydání požadovaného
určovacího výroku“, neboť vzhledem k tomu, že první žalovaný nabyl dotčený
majetek v rozporu s ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., a tedy neplatně,
nejsou v dané věci dotčeny „oprávněné zájmy či zákonné nároky“ dovolatele. V
dalším textu obsáhlého odůvodnění vyjádření, se žalobkyně ztotožnila se závěry
soudů obou stupňů, připojujíc i jinou než jimi užitou argumentaci.
Podle 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek není měnícím (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiný) rozsudek soudu prvního stupně byl
odvolacím soudem zrušen (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu – k
založení přípustnosti dovolání – toliko ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by
dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní
stránce zásadního významu.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro
posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje proto ten, jímž
lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a
odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným dovolacím důvodem je
dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí
je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených
v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena nebyla, nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v
rozporu s hmotným právem.
Pozitivní závěr o zásadním právním významu se (v dané věci) vskutku pojí s
otázkou, zda k přechodu vlastnictví na stát bylo zapotřebí, aby byla splněna
podmínka existence „správního rozhodnutí, jímž by byla vyjádřena vůle státu
konkrétní nemovitosti převzít, vydaného Ministerstvem zemědělství“, a to proto,
že ji soudy obou stupňů posoudily nesprávně, resp. v rozporu s právními názory,
jež jsou vlastní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (ostatní právní otázky
potřebný znak zásadního významu nemají).
O nesprávně právní posouzení věci či určité právní otázky ve smyslu dovolacího
důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. se jedná v případě, že odvolací soud
na zjištěný skutkový stav aplikoval nesprávný právní předpis nebo správně
použitý právní předpis nesprávně vyložil, popřípadě jej nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26.9.2002, sp. zn. 20 Cdo 1060/2001,
uveřejněném pod č. 186/2002 v časopise Soudní judikatura, formuloval závěr, že
k tomu, aby došlo k přechodu vlastnictví na stát podle zákona č. 142/1947 Sb.,
o revisi právní pozemkové reformy, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon
č. 142/1947 Sb.), ku dni 1.1.1951, resp. po tomto datu, nebylo zapotřebí ani
(dřívějšího) výroku správního úřadu podle ustanovení § 33 písm. d/ zákona č.
95/1871 ř.z., knihovního zákona.
Tento rozsudek se týká věci týchž účastníků řízení (první žalovaný zde
vystupoval jako vedlejší účastník na straně druhého žalovaného), jež vycházela
z obdobných skutkových poměrů a také právní argumentace užitá soudy i účastníky
je tam i zde shodná; jelikož ani Nejvyšší soud nemá důvod tehdejší právní
názory opustit, vyjadřuje je i v dané věci ve shodě s nimi.
Zákon č. 142/1947 Sb. podrobil revizi úpravu pozemkového vlastnictví provedenou
podle zákona č. 215/1919 Sb., o zabrání velkého majetku pozemkového (tzv.
„zákona záborového“), a předpisů provádějících, a to ohledně majetku,
vymezeného v ustanovení § 1 písm. a/ až d/, odst. 2, 3.
Podle § 2 zákona č. 142/1947 Sb. podléhají revizi rozhodnutí a opatření (včetně
rozhodnutí o přídělu, popř. též přídělových listin), vydaná podle označených
právních předpisů příslušnými orgány (odst. 1); provést revizi a vydat
rozhodnutí o jejím výsledku (odst. 2) příslušelo ministerstvu zemědělství, jež
rozhodovalo podle usnesení revisní komise (odst. 3). Revisní komise neměla
povahu veřejného správního orgánu, a rozhodnutí ve smyslu tohoto ustanovení
bylo považováno za samostatný správní akt ministerstva zemědělství.
Podle § 4 odst. 1 ministerstvo zemědělství zrušilo rozhodnutí podle
ustanovení § 3 písm. a/ záborového zákona, kterým byly vyloučeny zabrané
objekty ze záboru, jestliže shledalo, že u vyloučeného objektu nebyly v
počáteční den účinnosti záborového zákona splněny předpoklady „podle tohoto
usnesení“, dále zrušilo též rozhodnutí o propuštění půdy ze záboru podle § 11
záborového zákona, jakož i o ponechání zabrané půdy podle § 20 přídělového
zákona (zákona č. 81/1920 Sb.), jestliže při revizi shledalo, že nebyly splněny
zákonné podmínky, aby půda byla propuštěna nebo ponechána.
Podle § 4 odst. 3 zrušením těchto rozhodnutí stávají se nemovitosti ze záboru
vyloučené nebo propuštěné (ponechané) opět zabranými „ačli v případech
uvedených v odstavci 2 nebude vydáno nové rozhodnutí o propuštění podle § 11,
věty druhé záborového zákona nebo o ponechání podle § 20 přídělového zákona“.
Zákon nestanovil lhůtu, ve které měla být revize provedena; uvádělo se, že doba
revize skončí dnem, kdy vlastníkovi bylo doručeno rozhodnutí o revizi (viz
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.2.2000, sp. zn. 24 Cdo 1232/98).
Zákon č. 142/1947 Sb. je dosud platný; jeho ustanovení se však nepoužijí ode
dne účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, ve znění pozdějších předpisů (§
32 odst. 1).
Vzhledem ke svému účelu (revizi postupů podle jiných předpisů) neupravoval
zákon č. 142/1947 Sb. podrobněji konkrétní postupy přechodu dotčeného
vlastnictví na stát, neboť zrušením výše uvedených rozhodnutí, a tím důsledkem,
že se dotčené nemovitosti staly „opět zabranými“, se logicky uplatnily postupy,
jež zakotvily předpisy předchozí, jmenovitě zmiňovaný zákon záborový, jakož i
zákon náhradový (zákon č. 329/1920 Sb., o převzetí a náhradě za zabraný majetek
pozemkový); podle § 17 zákona č. 142/1947 Sb. se pro řízení podle něho měly
přiměřeně užít předpisy záborového zákona a zákonů jej doplňujících. Uvedené
platilo, pokud zákon č. 142/1947 Sb. nestanovil (přesto) jinak.
Při hodnocení podmínek, za nichž mohl stát nabýt vlastnictví na základě zákona
č. 142/1947 Sb., bylo proto nutné mít na zřeteli především ty, jež stanovily
zákony č. 215/1919 Sb. a č. 329/1920 Sb.
Oba soudy vycházely z toho, vykládajíce pojem „převzetí“ nemovitostí, užívaný
těmito předpisy, že - do účinnosti zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku
- bylo nutnou podmínkou nabytí vlastnictví státem k nemovitostem „opět
zabraným“ podle zákona č. 142/1947 Sb., aby došlo k řádnému zápisu do veřejných
knih k tomu určených podle ustanovení § 431 obecného zákoníku občanského ze dne
1.6.1811 (ku vkladu vlastnického práva neboli intabulaci).
Oproti tomu dovolatel namítá, a odkazuje na dobovou judikaturu, že postačilo
„převzetí“ faktické „jakékoli“, a to dokonce „jakkoli vadné“.
Tento spor, interpretovaný dobovou i současnou právní literaturou
nejednoznačně, však pro výsledek posuzované věci význam nemá.
Tzv. intabulační princip byl totiž opuštěn dnem 1.1.1951, kdy nabyl účinnosti
občanský zákoník č. 141/1950 Sb., který umožnil v ustanovení § 111 odst. 1
nabytí vlastnictví k věcem jednotlivě určeným, tedy i k nemovitostem, již samou
smlouvou, a ustanovením § 114 pozbyl zápis v pozemkové knize konstitutivní
povahu i v případech přechodu vlastnictví výrokem soudu, úřadu nebo orgánu
veřejné správy.
Důsledky toho, pro právní jednání do uvedeného data nedokončená (vkladem do
pozemkových knih), byly již v soudní praxi popsány (viz Ze zprávy o rozhodování
soudů ve věcech vlastnického práva k nemovitostem bývalého Nejvyššího soudu
SSR, Cpj 69/82, uveřejněné ve Sborníku Nejvyšší soud ČSSR, Nejvyšší soud ČSR a
Nejvyšší soud SSR o občanském soudním řízení a o řízení před státní notářstvím,
IV, SEVT Praha, 1986, část první, strana 158, Stanovisko občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 12. 1995, sp.
zn. Cpjn 36/95, k výkladu některých dalších ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. a
jejich aplikaci v praxi soudů, publikované pod č. 16/1996 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu České republiky, uveřejněný pod
č. 166/1995 Sb. a další).
V posledně uvedeném nálezu kupř. Ústavní soud uvedl - posuzuje příbuzný problém
- že po účinnosti občanského zákoníku (1.1.1951) zůstalo jedinou podmínkou
nabytí vlastnictví k přiděleným nemovitostem přídělové řízení završené vydáním
přídělové listiny, takže přídělci podle zákona č. 142/1947 Sb., u nichž vklad
vlastnického práva do pozemkových knih nebyl do 31. 12. 1950 proveden, nabyli
vlastnického práva k nim dnem 1. 1. 1951, tj. dnem účinnosti občanského
zákoníku č. 141/1950 Sb.
Přeneseno do poměrů dané věci to implikuje otázku, jaké podmínky musely být
splněny - v postupech podle téhož zákona - pro to, aby stát k „opět zabraným“
nemovitostem (na základě rozhodnutí podle § 2 odst. 2, § 4 odst. 3 zákona č.
142/1947 Sb.) nabyl vlastnictví - rovněž - dnem 1.1.1951, případně později.
Podle § 3 odst. 2 zákona č. 142/1947 Sb. (ve spojení s § 7 vládního nařízení č.
194/1947 Sb., o soupisu pozemkového majetku pro revisi první pozemkové reformy
a o jejím vyznačení ve veřejných knihách) se na návrh ministerstva zemědělství,
učiněný na základě soupisu pozemkového majetku dle § 1, vyznačilo ve veřejných
knihách, že jde o majetek, který jest předmětem revize (míní se tím tzv.
„poznámka revise“, obdoba k § 16 záborového zákona, o uvedení v patrnost
zabraného majetku knihovní poznámkou).
Podle § 2 zákona č. 329/1920 Sb. oznámil pozemkový úřad (resp. ministerstvo
zemědělství) vlastníku zabraného majetku pozemkového, které jeho nemovitosti se
rozhodl převzít podle svého pracovního plánu.
Podle § 13 zákona č. 215/1919 Sb. bylo nutné před skutečným převzetím osobám,
které do té doby hospodaří na půdě, o jejíž převzetí jde, dát výpověď;
podrobnosti stanovil zákon náhradový v ustanovení § 12 a násl.
Z ustanovení § 14 bodu 2 zákona č. 329/1920 Sb. o převzetí bez předchozí
výpovědi, na základě dohody s vlastníkem, dovodila dobová praxe i postup
„dobrovolným odevzdáním“ nemovitostí vlastníkem a převzetí státem, jež „děje se
protokolem sepsaným při zemědělské půdě na dvoře nebo statku, a při lesní půdě
u ředitelství velkostatku, k nimž půda hospodářsky patřila. Protokol obsahuje
prohlášení obou stran, že jedna z nich držbu pozemků odevzdává a druhá
přejímá“ (viz Hácha, E., Hoetzel, J., Weyr F., Laštovka, K., :Slovník veřejného
práva československého, svazek III, Brno 1934, Nakladatelství: Polygrafia –
Rudolf M. Rohrer – Brno, str. 359, reprint, Eurolex Bohemia s.r.o., Praha 2000).
Oba soudy však měly za to, že k přechodu vlastnictví na stát bylo zapotřebí,
aby byla splněna (jiná) podmínka, aby „byla vyjádřena vůle státu konkrétní
nemovitosti převzít“, k čemuž bylo zapotřebí „pravomocného rozhodnutí
příslušného úřadu správního, v daném případě Ministerstva zemědělství“, a to ať
před účinností občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. nebo poté.
S tímto závěrem se ztotožnit nelze.
A to již – a v prvé řadě – proto, že jej odvolací soud - nikterak (blíže) -
nezdůvodnil. Není zřejmé, jaké rozhodnutí, jímž stát měl vyjádřit vůli revizí
dotčený majetek převzít, měl na mysli, a v jakém právním předpisu by takové
rozhodnutí mělo mít své zakotvení, resp. nalézat potřebnou oporu. Chybí ostatně
i úsudek, proč je vyloučeno, aby jím bylo rozhodnutí podle § 4 odst. 1, 2
zákona č. 142/1947 Sb. (proč je nelze považovat za rozhodnutí o výsledku revize
pozemkové reformy ve smyslu jeho § 2 odst. 1), zejména vzhledem k
účinkům podle § 4 odst. 3 tohoto předpisu, a případně i k tomu, že podle § 26
náhradového zákona platilo, že v případech předchozí poznámky zamýšleného
převzetí zabraného majetku soudy „provedou vklad vlastnického práva pro stát
již „na návrh pozemkového úřadu“, a to (jen) „s odvoláním na § 1 záborového
zákona“ (existenci rozhodnutí, jímž „byl obnoven původní zábor“, pokládá
odvolací soud zřejmě za zjištěnou).
Odvolací soud rovněž nevysvětlil, dospěl-li k závěru, že stát nenabyl
vlastnictví dříve, proč totéž podle jeho názoru platí i pro období po 1.1.1951,
jestliže (zřejmě) připouští, že účinností zákona č. 141/1950 Sb. nastala v
právním režimu nabývání vlastnictví (k nemovitostem) změna potud, že napříště
intabulace (coby způsobu nabytí) třeba nebylo.
Co mělo být splněno pro přechod vlastnictví na stát ku dni 1.1.1951, resp. po
tomto datu, vysvětluje část právní literatury tak, že „převzetí“ nemovitosti
(po odpadnutí
podmínky intabulace) pak je „tím, co zbylo“, a tím má být tzv. vkladní listina,
již v případě zabraných nemovitostí podle předpisů o pozemkové reformě
představuje „výrok správního úřadu, jenž je soudně vykonatelný“.
Tento názor – jako takový – však přijmout nelze; vystihuje totiž tendenci
přenášet - logicky i právně nepřípustně - instituty předchozího právního režimu
(nabývání vlastnictví) do režimu následně účinného, v němž již oporu neměly.
„Výrok správního úřadu, jenž je soudně vykonatelný“, totiž není zde ničím
jiným, než podmínkou právě toho vkladového režimu nabývání vlastnictví k
nemovitostem, který byl ku dni 1.1.1951 opuštěn. Po 1.1.1951, nebylo-li třeba
vkladu, nebylo třeba ani „výroku správního úřadu“ (srov. § 33 písm. d/ zákona
č. 95/1871 ř.z., knihovního zákona), a jeho existence, případně neexistence,
tudíž – sama o sobě – být rozhodnou nemůže.
Z toho samotného samozřejmě neplyne, že by tím byl otevřen rozpor „s právem
civilizovaných zemí“, resp. s ochotou (Nejvyššího soudu) k „nezákonnosti“ či
jejímu „legalizování“, jak se domnívá žalobkyně.
Nejen to, že odvolací soud nevysvětlil, o jaké rozhodnutí „příslušného úřadu
správního“ má jít, resp. že jím stěží může být rozhodnutí podle § 33 písm. d/
zákona č. 95/1871 ř.z., ale jsou zde i okolnosti další, jež činí pochybným
kategorický závěr o potřebnosti takového rozhodnutí.
Ustanovení § 14 odst. 3 zákona č. 142/1947 Sb. totiž stanovilo, že při
provádění knihovního pořádku na veškeré půdě zabrané a přidělené lze užít
přiměřeně ustanovení zákona č. 90/1947 Sb., jež vyjmenovává, a to včetně § 11
odst. 1 a 2. Podle těchto ustanovení jsou vkladnými listinami nejen
„rozhodnutí“, nýbrž i „prohlášení fondu anebo jiného příslušného úřadu“, resp.
„protokol sepsaný u fondu a podepsaný vlastníkem…“ (podle § 18 písm. b/ zákona
č. 142/1947 Sb. se „fondem“ zde rozumí zásadně ministerstvo zemědělství).
Požadavek „ rozhodnutí“ se zde tudíž neklade bezvýjimečně.
Právní názor, který byl pro odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně)
rozhodující, tedy za správný mít nelze (není vyloučeno, že jen dosud). Jelikož
na něm však napadené rozhodnutí spočívá, je namístě závěr, že dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl zde uplatněn důvodně.
Nebylo-li možno dospět k závěru, že rozhodnutí odvolací soudu je správné,
Nejvyšší soud je zrušil; (§ 243b odst. 2 o.s.ř.); jelikož stejnou vadou
nesprávného právního posouzení trpí i rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i
je, a tomuto soudu vrátil věc k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá,
o.s.ř.).
Vyjádřený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§ 243d
odst. 1, věta první, o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém
rozhodnutí ve věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. ledna 2005
JUDr. Vladimír Kůrka, v. r.
předseda senátu