20 Cdo 1060/2001
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v právní
věci žalobkyně K. k. p. n. S., proti žalované České republice – P. f. Č. r., za
účasti vedlejšího účastníka na straně žalované, zastoupeného advokátem, o
určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 6 C
1537/98, o dovolání vedlejšího účastníka proti rozsudku Krajského soudu v Praze
ze dne 24.1.2001, č.j. 26 Co 358/99-278, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 24.1.2001, č.j. 26 Co 358/99- 278, a
rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 2.2.1999, č.j. 6 C 1537/98 - 113,
se zrušují, a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně určil, že
žalobkyně je vlastníkem ve výroku označených nemovitostí. Přisvědčil především
názoru, že při nedostatku úpravy, která by „řešila restituci církevního
majetku“, a vzhledem k tomu, že nelze užít ani ustanovení § 32 odst. 2 zákona
č. 229/1991 Sb., je namístě, aby věc byla posouzena podle obecných
občanskoprávních předpisů. Žalobkyně byla nesporným původním vlastníkem
dotčených nemovitostí, a jejich vlastnictví stát „postupem podle předpisů o
pozemkových reformách“ nikdy nenabyl, pročež vlastnictví nemohlo být ani platně
(posléze) převedeno na vedlejšího účastníka. Za správný pokládal odvolací soud
i závěr, že k nabytí vlastnictví na základě zákona č. 142/1947 Sb. bylo nutné,
aby stát vyjádřil kvalifikovaně vůli majetek znovu zabraný převzít, a to se
mohlo stát pouze „řádným správním rozhodnutím“, a nikoli jen faktickým
převzetím (poznámka zamýšleného převzetí v pozemkových knihách měla význam jen
informativní). Protože tato podmínka (správního rozhodnutí) splněna nebyla,
nemohlo dojít k přechodu vlastnictví na stát ani dnem 1.1.1951, kdy nabyl
účinnosti občanský zákoník č. 141/1950 Sb., který opustil princip, že k
přechodu vlastnictví k věcem nemovitým bylo zapotřebí zápisu do pozemkových
knih. Proti svému rozsudku připustil odvolací soud dovolání.
Vedlejší účastník na straně žalované (zastoupen advokátem) ve včasném
dovolání odvolacímu soudu vytkl, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném
právní posouzení otázky přechodu vlastnictví na stát, k němuž docházelo na
základě zákona č. 142/1947 Sb. Podle dovolatele zákon č. 142/1947 Sb. výslovně
ukládal státu pouze provést revizi a vydat rozhodnutí o jejím výsledku, a v
daném případě takové rozhodnutí nesporně vydáno bylo; povinnost vydat další
rozhodnutí (o převzetí majetku) ze zákona nevyplývá, což dokládá i dobová
soudní praxe, jestliže za podmínku nabytí vlastnického práva měla toliko
„faktické převzetí“ zabraných nemovitostí. I kdyby však takové rozhodnutí bylo
nutno vydat, popř. převzetí zapsat do pozemkových knih, a do 1.1.1951 se tak
nestalo, k přechodu vlastnického práva na stát by stejně došlo, a to účinností
zákona č. 141/1950 Sb. Za nesprávný označil dovolatel též názor, že spor lze
posuzovat podle obecných předpisů, neboť je k dispozici úprava speciální,
provedená zákonem č. 298/1991 Sb., a řeholní řády a kongregace nemohou
vlastnické právo k nemovitému majetku neplatně převedenému na stát uplatnit
jinak, než v jeho mezích.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s odvolacím soudem;
podle jejího názoru vlastnictví na stát přecházelo až převzetím nemovitostí ve
formě vydání náležitého správního aktu (vkladní listiny), a to se nestalo.
Restituční zákon č. 298/1990 Sb. použít nelze, poněvadž se nevztahuje na
zemědělskou a lesní půdu, obytné a hospodářské budovy sloužící k zemědělské a
lesní výrobě, jakož i na ostatní zemědělský majetek.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění
účinném od 1.1.2001 - dále jen „o.s.ř.“).
Dovolání je přípustné (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), neboť odvolací soud tak
zvláštním výrokem stanovil (§ 239 odst. 1 o.s.ř.); jelikož právní otázku, pro
kterou pokládal své rozhodnutí za zásadně významné, formuloval toliko v jeho
odůvodnění, je nutné mít zato, že dovolacímu přezkumu jsou otevřeny všechny
otázky, na jejichž posouzení napadené rozhodnutí spočívá (srov. nález Ústavního
soudu České republiky ze dne 20.2.1997, sp. zn. III. ÚS 253/96, uveřejněný v
příloze částky 7/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z toho, že založení přípustnosti dovolání vychází z předpokladu zásadního
významu rozhodnutí po stránce právní, plyne, že způsobilým dovolacím důvodem je
pouze důvod ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. (jehož
prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci), a ten dovolatel svými námitkami, které
uplatnil v dovolání, skutečně vystihl. Skutkové závěry odvolacího soudu ( s
výjimkou jejich kvalifikované neúplnosti - viz dovolací důvod § 241 odst. 3
písm. b/ o.s.ř.) tedy přezkumu nepodléhají a dovolací soud z nich vychází
(srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28.1.1993, sp. zn. 7 Cdo 14/92,
uveřejněný pod č. 34/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jelikož s výjimkou vad řízení podle § 242 odst. 3 o.s.ř. (jež nebyly v dovolání
tvrzeny a z obsahu spisu se nepodávají) je dovolací soud vázán uplatněnými
dovolacími důvody (včetně toho, jak byly dovolatelem obsahově vymezeny), je
předmětem dovolacího přezkumu v první řadě správnost dovolatelovy námitky, že
právní posouzení věci mělo vycházet nikoli z obecných občanskoprávních
předpisů, nýbrž z předpisů zvláštních, jmenovitě zákona č. 298/1990 Sb.
O nesprávné právní posouzení věci či určité právní otázky ve smyslu dovolacího
důvodu dle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. se jedná v případě, že odvolací soud
na zjištěný skutkový stav aplikoval nesprávný právní předpis nebo správně
použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej nesprávně aplikoval.
Podle preambule zákona č. 298/1990 Sb., ve znění zákona č. 338/1991 Sb., o
úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a
arcibiskupství olomouckého (dále jen zákona č. 298/1990 Sb.), je jeho účelem
náprava křivd způsobených řeholním řádům a kongregacím v padesátých letech,
zejména protiprávním odnětím jejich nemovitého majetku. K naplnění tohoto účelu
byl ustanovením § 1 odst. 1, 3 nemovitý majetek uvedený v příloze č. 1 a 3
prohlášen ke dni účinnosti zákona (19.7.1990 resp. 1.8.199l) za vlastnictví
jednotlivých řádů a kongregací, nemovitý majetek uvedený v příloze č. 2 za
vlastnictví a. o., a za vlastnictví jednotlivých řádů a kongregací a a. o. byl
prohlášen také movitý majetek (§ 1 odst. 4), který byl ke dni 10.4.1950 umístěn
v těchto nemovitostech, pokud existuje a je známo, kde se nachází.
V judikatuře Nejvyššího soudu byl vícekrát (kupř. v rozsudcích ze dne
30.5.1996, sp. zn. 3 Cdon 647/96, ze dne 29.5.1997, sp. zn. 3 Cdon 404/96, ze
dne 23.2.1999, sp. zn. 2 Cdon 669/97, ze dne 25.2.1999, sp. zn. 2 Cdon 1802/97,
ze dne 30.6.1999, sp. zn. 20 Cdo 409/98, ze dne 30.11.1999, sp. zn. 20 Cdo
1601/98, ze dne 30.5.2000, sp. zn. 20 Cdo 2044/98, ze dne 29.6.2000, sp. zn. 20
Cdo 2181/98, ze dne 28.11.2001, sp. zn. 20 Cdo 28/2000, ze dne 13.12.2001, sp.
zn. 20 Cdo 1276/2000, ze dne 30.1.2002, sp. zn. 20 Cdo 910, 20 Cdo 1380/2000,
20 Cdo 1314/2001, 20 Cdo 1497/2001 a 20 Cdo 1374/2001, a ze dne 28.2.2002, sp.
zn. 2303/2000) vysloven názor (z něhož odvolací soud vycházel), že subjekt,
který je podle zákona č. 298/1990 Sb. oprávněným k majetku vypočtenému v
příloze tohoto zákona, není legitimován k uplatnění vlastnického práva k tomu
majetku, který sice byl odňat řeholním řádům a kongregacím při výkonu státního
dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, ale v příloze tohoto
zákona uveden není (s touto právní větou byl rozsudek ve věci sp. zn. 3 Cdon
404/96 uveřejněn v časopise Soudní judikatura pod č. 78/1997).
Toto pojetí vychází z toho, že určité postupy odnětí majetku, vycházející z
existence státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, byly
uplatněny při odnímání majetku církevních subjektů coby postupy typické resp.
obecné, přičemž jejich organizační a ideový základ spočíval v tom, že byly
regulovány obecnými právními instrumenty, a vyplýval z všeobecného záměru, jímž
byla univerzální likvidace majetkových podstat řádů a kongregací. Zákon č.
298/1990 Sb. proto postihuje svými restitučními prostředky především je,
jestliže zásadně jimi byly napravované majetkové křivdy páchány, a to nejméně
potud, že upravuje restituci vlastnictví toho majetku, jenž byl právě v jejich
rámci odňat původním vlastníkům.
Tím se vymezuje i restituční charakter tohoto zákona; subjektová určení (osob
oprávněných a povinných) stejně jako právní nástroje obnovy vlastnictví
(prohlášení výčtem) jsou z něj samozřejmé, a „restituční skutkovou
podstatu” (určitou formu odnětí majetku) lze v konkrétních případech dovodit.
Zákon č. 298/1990 Sb. tak nabývá znaků obdobných těm, jež jsou vlastní
restitučním předpisům ostatním, pročež se uplatní právě ty rysy speciality,
které jsou jim vlastní.
Problém vztahu speciálních restitučních předpisů k předpisům obecným je v
soudní praxi dlouhodobě známý; platí, že jsou-li splněny subjektové i
předmětové předpoklady aplikace předpisů restitučních, lze užít jen je, a k
vlastnické obnově jsou k dispozici pouze ty instrumenty, které jsou jimi
upraveny.
Aby mohl být restituční zákon č. 298/1990 Sb. aplikován (aby z
přihlédnutí k němu mohly být vyvozovány závěry o tom určení, o které v dané
věci šlo), aniž se uplatní obecné občanskoprávní předpisy, je tedy nezbytné,
aby pro posuzovaný právní vztah měl povahu předpisu (ve vztahu k úpravě obecné)
speciálního. To předpokládá, jak bylo řečeno, splnění určitých podmínek, včetně
té, jež se pojí s vymezením restituční skutkové podstaty.
Ve smyslu závěrů, jež ve výše označených rozhodnutích Nejvyšší soud formuloval,
je proto okolnost, že nemovitý majetek (určení vlastnictví k němuž se žalobkyně
domáhá) není v přílohách zákona č. 298/1990 Sb. uveden, významná (ve prospěch
toho, že se s úspěchem takového určení domáhat nemůže) jen tehdy, jestliže do
dotčených právních poměrů žalobkyně tento zákon vůbec dopadá.
Konstrukce „restituční skutkové podstaty“, jež je součástí vymezení celkového
„restitučního“ charakteru zákona č. 298/1990 Sb., vychází - jak uvedeno shora –
z existence státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností,
jenž nalézal výrazu v působnosti Státního úřadu pro věci církevní, resp.
ministerstva školství a kultury, v existenci správy majetkových podstat řádů a
kongregací (jež nesloužily řeholním účelům) Náboženskou maticí, a v oprávněních
dovozovaných z jejího statutu, jež byly posléze - ohledně spravovaného majetku
- (typicky) finalizovány darovacími smlouvami ve prospěch československého
státu.
Existenci této „restituční skutkové podstaty“ však v dané věci dovodit nelze,
jestliže sporné nemovitosti přešly na stát (již) při revizi první pozemkové
reformy podle zákona č. 142/1947 Sb.
Do posuzovaných právních poměrů tudíž zákon č. 298/1990 Sb. nezasahuje, a ve
vztahu k nim povahu speciálního předpisu, vylučujícího užití předpisů obecných,
proto mít nemůže. Důsledky speciality zákona č. 298/1990 Sb. se neprosadí, a z
toho, že sporné nemovitosti nejsou uvedeny ve výčtu jeho příloh, žádný
relevantní závěr (obdobný tomu, který za jiných souvislostí Nejvyšší soud
pokládá za klíčový) vyvodit nelze.
Opačný názor, vyjádřený v dovolání, proto neobstojí, a dovolací důvod, který na
něm dovolatel založil, tedy neobstojí rovněž.
Jinak je tomu co do další námitky dovolání, směřující proti právnímu posouzení
předpokladů přechodu vlastnictví na stát v případě, kdy byl tento přechod
založen zákonem č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen zákonem č. 142/1947 Sb.).
Tento zákon podrobil revizi úpravu pozemkového vlastnictví provedenou podle
zákona č. 215/1919 Sb., o zabrání velkého majetku pozemkového (tzv. \"zákona
záborového\"), a předpisů provádějících, a to ohledně majetku, vymezeného v
ustanovení § 1 písm. a/ až d/, odst. 2, 3.
Podle § 2 zákona č. 142/1947 Sb. podléhají revizi rozhodnutí a opatření (včetně
rozhodnutí o přídělu, popř. též přídělových listin), vydaná podle označených
právních předpisů příslušnými orgány (odst. 1); provést revizi a vydat
rozhodnutí o jejím výsledku (odst. 2) příslušelo ministerstvu zemědělství, jež
rozhodovalo podle usnesení revisní komise (odst. 3). Revisní komise neměla
povahu veřejného správního orgánu, a rozhodnutí ve smyslu tohoto ustanovení
bylo považováno za samostatný správní akt ministerstva zemědělství.
Podle § 4 odst. 1 ministerstvo zemědělství zrušilo rozhodnutí podle ustanovení
§ 3 písm. a/ záborového zákona, kterým byly vyloučeny zabrané objekty ze
záboru, jestliže shledalo, že u vyloučeného objektu nebyly v počáteční den
účinnosti záborového zákona splněny předpoklady „podle tohoto usnesení“, dále
zrušilo též rozhodnutí o propuštění půdy ze záboru podle § 11 záborového
zákona, jakož i o ponechání zabrané půdy podle § 20 přídělového zákona (zákona
č. 81/1920 Sb.), jestliže při revizi shledalo, že nebyly splněny zákonné
podmínky, aby půda byla propuštěna nebo ponechána. Podle § 4 odst. 3 zrušením
těchto rozhodnutí stávají se nemovitosti ze záboru vyloučené nebo propuštěné
(ponechané) opět zabranými „ačli v případech uvedených v odstavci 2 nebude
vydáno nové rozhodnutí o propuštění podle § 11, věty druhé záborového zákona
nebo o ponechání podle § 20 přídělového zákona“.
Zákon nestanovil lhůtu, ve které měla být revize provedena; uvádělo se, že doba
revize skončí dnem, kdy vlastníkovi bylo doručeno rozhodnutí o revizi (viz
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.2.2000, sp. zn. 24 Cdo 1232/98).
Zákon č. 142/1947 Sb. je dosud platný; jeho ustanovení se však nepoužijí ode
dne účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, ve znění pozdějších předpisů (§
32 odst. 1).
Vzhledem ke svému účelu (revizi postupů podle jiných předpisů) neupravoval
zákon č. 142/1947 Sb. podrobněji konkrétní postupy přechodu dotčeného
vlastnictví na stát, neboť zrušením výše uvedených rozhodnutí, a tím důsledkem,
že se dotčené nemovitosti staly „opět zabranými“, se logicky uplatnily postupy,
jež zakotvily předpisy předchozí, jmenovitě zmiňovaný zákon záborový, jakož i
zákon náhradový (zákon č. 329/1920 Sb., o převzetí a náhradě za zabraný majetek
pozemkový); podle § 17 zákona č. 142/1947 Sb. se pro řízení podle něho měly
přiměřeně užít předpisy záborového zákona a zákonů jej doplňujících. Uvedené
platilo, pokud zákon č. 142/1947 Sb. nestanovil (přesto) jinak.
Při hodnocení podmínek, za nichž mohl stát nabýt vlastnictví na základě zákona
č. 142/1947 Sb., bylo proto nutné mít na zřeteli především ty, jež stanovily
zákony č. 215/1919 Sb. a č. 329/1920 Sb.
Oba soudy vycházely z toho, vykládaje pojem „převzetí“ nemovitostí, užívaný
těmito předpisy, že - do účinnosti zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku
- bylo nutnou podmínkou nabytí vlastnictví státem k nemovitostem „opět
zabraným“ podle zákona č. 142/1947 Sb., aby došlo k řádnému zápisu do veřejných
knih k tomu určených podle ustanovení § 431 obecného zákoníku občanského ze dne
1.6.1811 (ku vkladu vlastnického práva neboli intabulaci).
Oproti tomu dovolatel namítá, a odkazuje na dobovou judikaturu, že postačilo
„převzetí“ faktické.
Tento spor, interpretovaný dobovou i současnou právní literaturou
nejednoznačně, však pro výsledek posuzované věci význam nemá.
Tzv. intabulační princip byl totiž opuštěn dnem 1.1.1951, kdy nabyl účinnosti
občanský zákoník č. 141/1950 Sb., který umožnil v ustanovení § 111 odst. 1
nabytí vlastnictví k věcem jednotlivě určeným, tedy i k nemovitostem, již samou
smlouvou, a ustanovením § 114 pozbyl zápis v pozemkové knize konstitutivní
povahu i v případech přechodu vlastnictví výrokem soudu, úřadu nebo orgánu
veřejné správy.
Důsledky toho, pro právní jednání do uvedeného data nedokončená (vkladem do
pozemkových knih), byly již v soudní praxi popsány (viz Ze zprávy o rozhodování
soudů ve věcech vlastnického práva k nemovitostem bývalého Nejvyššího soudu
SSR, Cpj 69/82, uveřejněné ve Sborníku Nejvyšší soud ČSSR, Nejvyšší soud ČSR a
Nejvyšší soud SSR o občanském soudním řízení a o řízení před státní notářstvím,
IV, SEVT Praha, 1986, část první, strana 158, Stanovisko občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 12. 1995, sp.
zn. Cpjn 36/95, k výkladu některých dalších ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. a
jejich aplikaci v praxi soudů, publikované pod č. 16/1996 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu České republiky, uveřejněný pod
č. 166/1995 Sb. a další).
V posledně uvedeném nálezu kupř. Ústavní soud uvedl - posuzuje příbuzný problém
- že po účinnosti občanského zákoníku (1.1.1951) zůstalo jedinou podmínkou
nabytí vlastnictví k přiděleným nemovitostem přídělové řízení završené vydáním
přídělové listiny, takže přídělci podle zákona č. 142/1947 Sb., u nichž vklad
vlastnického práva do pozemkových knih nebyl do 31. 12. 1950 proveden, nabyli
vlastnického práva k nim dnem 1. 1. 1951, tj. dnem účinnosti občanského
zákoníku č. 141/1950 Sb.
Přeneseno do poměrů dané věci to implikuje otázku, jaké podmínky musely být
splněny - v postupech podle téhož zákona - pro to, aby stát k „opět zabraným“
nemovitostem (na základě rozhodnutí podle § 2 odst. 2, § 4 odst. 3 zákona č.
142/1947 Sb.) nabyl vlastnictví - rovněž - dnem 1.1.1951, případně později.
Podle § 3 odst. 2 zákona č. 142/1947 Sb. (ve spojení s § 7 vládního nařízení č.
194/1947 Sb., o soupisu pozemkového majetku pro revisi první pozemkové reformy
a o jejím vyznačení ve veřejných knihách) se na návrh ministerstva zemědělství,
učiněný na základě soupisu pozemkového majetku dle § 1, vyznačilo ve veřejných
knihách, že jde o majetek, který jest předmětem revize (míní se tím tzv.
„poznámka revise“, obdoba k § 16 záborového zákona, o uvedení v patrnost
zabraného majetku knihovní poznámkou).
Podle § 2 zákona č. 329/1920 Sb. oznámil pozemkový úřad (resp. ministerstvo
zemědělství) vlastníku zabraného majetku pozemkového, které jeho nemovitosti se
rozhodl převzít podle svého pracovního plánu.
Podle § 13 zákona č. 215/1919 Sb. bylo nutné před skutečným převzetím osobám,
které do té doby hospodaří na půdě, o jejíž převzetí jde, dát výpověď;
podrobnosti stanovil zákon náhradový v ustanovení § 12 a násl.
Z ustanovení § 14 bodu 2. zákona č. 329/1920 Sb. o převzetí bez předchozí
výpovědi, na základě dohody s vlastníkem, dovodila dobová praxe i postup
„dobrovolným odevzdáním“ nemovitostí vlastníkem a převzetí státem, jež „děje se
protokolem sepsaným při zemědělské půdě na dvoře nebo statku, a při lesní půdě
u ředitelství velkostatku, k nimž půda hospodářsky patřila. Protokol obsahuje
prohlášení obou stran, že jedna z nich držbu pozemků odevzdává a druhá
přejímá“ (viz Hácha, E., Hoetzel, J., Weyr F., Laštovka, K., :Slovník veřejného
práva československého, svazek III, Brno 1934, Nakladatelství: Polygrafia –
Rudolf M. Rohrer – Brno, str. 359, reprint, Eurolex Bohemia s.r.o., Praha 2000).
Jak se podává z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a z toho, že s jeho
skutkovými zjištěním se odvolací soud ztotožnil, všechny - uvedenému
odpovídající - okolnosti byly pokládány v daném řízení za zjištěné.
Oba soudy však měly za to, že k přechodu vlastnictví na stát bylo zapotřebí,
aby byla splněna (jiná) podmínka, že „stát vyjádřil vůli převzít majetek“, což
„se muselo stát řádným správním rozhodnutím“. Jelikož k tomu nedošlo, uzavřel
odvolací soud, stát „před rokem 1950“ vlastnictví nenabyl, a „ze stejného
důvodu“ je nemohl nabýt ani po „vydání občanského zákoníku č. 141/1950 Sb.,
tzn. po datu 1.1.1951.“
S tímto závěrem se ztotožnit nelze.
A to již proto, že jej odvolací soud - nikterak (blíže) - nezdůvodnil. Není
zřejmé, jaké rozhodnutí, jímž stát měl vyjádřit vůli revizí dotčený majetek
převzít, měl na mysli, a v jakém právním předpisu by takové rozhodnutí mělo mít
své zakotvení, resp. nalézat potřebnou oporu. Naznačený argument, že opak
(absence takového rozhodnutí) by znamenal „odchýlit se od základních zásad
kulturního právního řádu“, zjevně nepostačí, a podobné platí o úvaze, že
„právní řád před rokem 1950 se vyznačoval zřetelnou tendencí vlastnictví
chránit (jako jeden z pilířů, na nichž je postavena společnost)“. O nepřípustné
nabytí vlastnictví „faktickým uchopením“, o němž uvažoval odvolací soud též,
lze - vzhledem k popsaným postupům „převzetí“ zabraného majetku - hovořit (i
kdyby „převzetí“ s vkladem do pozemkových knih ztotožněno nebylo) jen stěží.
Měl-li odvolací soud zde na mysli rozhodnutí (knihovního) soudu o povolení
vkladu podle § 31 a násl., § 75 a násl. zákona č. 95/1871 ř.z., o zavedení
obecného zákona o pozemkových knihách (knihovního zákona), pak vyslovil závěr -
z pohledu jím zastávaného názoru, že převzetí nemovitostí v rámci postupů podle
zákona č. 142/1947 Sb. se identifikovalo s vkladem do pozemkových knih -
samozřejmý; tím totiž jen zopakoval, že nebylo-li vkladu ve prospěch státu,
stát se nestal vlastníkem.
Odvolací soud rovněž nevysvětlil, dospěl-li k závěru, že stát nenabyl
vlastnictví „před rokem 1950“, proč totéž podle jeho názoru platí i pro období
po 1.1.1951, jestliže (zřejmě) připouští, že účinností zákona č. 141/1950 Sb.
nastala v právním režimu nabývání vlastnictví (k nemovitostem) změna potud, že
napříště intabulace (coby způsobu nabytí) třeba nebylo.
Co mělo být splněno pro přechod vlastnictví na stát ku dni 1.1.1951 vysvětluje
část právní literatury (na kterou se odvolací soud odvolával) tak, že
„převzetí“ nemovitosti (po odpadnutí podmínky intabulace) pak je „tím, co
zbylo“, a tím má být tzv. vkladní listina, již v případě zabraných nemovitostí
podle předpisů o pozemkové reformě představuje „výrok správního úřadu, jenž je
soudně vykonatelný“.
Tento názor však přijmout nelze; vystihuje totiž tendenci přenášet - logicky i
právně nepřípustně - instituty předchozího právního režimu (nabývání
vlastnictví) do režimu následně účinného, v němž již oporu neměly. „Výrok
správního úřadu, jenž je soudně vykonatelný“, totiž není ničím jiným (ostatně
pramen, z něhož odvolací soud vycházel, odkazuje výslovně na ustanovení § 33
písm. d/ zákona č. 95/1871 ř.z., knihovního zákona) než specifickou podmínkou
právě toho vkladového režimu nabývání vlastnictví k nemovitostem, který byl ku
dni 1.1.1951 opuštěn. Po 1.1.1951, nebylo-li třeba vkladu, nebylo třeba ani
„výroku správního úřadu“ (podle § 33 písm. d/ knihovního zákona), a jeho
existence, případně neexistence, tudíž být jakkoli rozhodnou nemůže.
Odvolací soud nerozlišoval, co se stalo - z hlediska nedokončených postupů
záboru nemovitostí - již dnem 1.1.1951, kdy nabyl účinnosti zákon č. 141/1950
Sb., a co se mohlo stát po tomto dni. Zcela stranou jeho pozornosti tím zůstala
otázka, jak – z hlediska jím zaujatého názoru - by mohl stát vlastnictví k
„opět zabraným“ nemovitostem nabýt nikoli ku dni 1.1.1951, ale poté, jestliže
postupy podle zákona č. 142/1947 Sb. by probíhaly (a není důvod je vyloučit) i
po 1.1.1951 (protože dotud nebyly dokončeny vkladem do pozemkových knih).
Jinými slovy, jaké správní rozhodnutí (aniž by bylo zapotřebí vkladu) měl podle
odvolacího soudu stát vydat, aby jím „vyjádřil vůli převzít majetek“, a čemu by
- podle poté účinných právních předpisů (a kterých) - mělo takové rozhodnutí
sloužit. Opomenut tak zůstal výklad § 562 zákona č. 141/1950 Sb., podle kterého
ustanoveními tohoto zákona se (zásadně) řídily i právní poměry vzniklé před
1.1.1951, zatímco do tohoto dne právem dřívějším.
Právní názor, že k přechodu vlastnictví na stát bylo v dané věci zapotřebí, aby
stát „vyjádřil vůli převzít majetek řádným správním rozhodnutím“, tedy za
správný (není vyloučeno, že jen dosud) považovat nelze. Jelikož na tomto názoru
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, je namístě závěr, že dovolací důvod podle
§ 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. byl zde uplatněn důvodně.
Tomu odpovídá, že dovoláním napadené rozhodnutí nemůže být kvalifikováno jako
správné, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je proto zrušit (§ 243b odst. 1
o.s.ř.); jelikož stejnou vadou nesprávného právního posouzení věci trpí i
rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i je, a tomuto soudu věc vrátil k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).
Vyjádřený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§ 243d
odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém
rozhodnutí ve věci (§ 243d odst. 1, věta třetí, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. září 2002
JUDr. Vladimír K u r k a , v.r.
předseda senátu