20 Cdo 1380/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr.Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v
právní věci žalobce R. ř. K. s č. h. v P, zastoupeného advokátem, proti
žalovanému Zemědělskému družstvu V. P., zastoupenému advokátkou, o určení
vlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 4 C 2009/93, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soud v Praze ze dne 22.9.1999,
č.j. 26 Co 61/99 - 111, takto:
Rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 22.9.1999, č.j. 26 Co
61/99-111, a Okresního soudu Praha - západ ze dne 22.9.1998, č.j. 4 C 2009/93 -
87, se zrušují a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo
určeno, že žalobce je vlastníkem označených nemovitostí. Soudu prvního stupně
přisvědčil, že na určení vlastnického práva má žalobce naléhavý právní zájem, a
že darovací smlouva ze dne 6.4.1965, kterou nemovitosti, dotud vlastněné
žalobcem, převedla Náboženská matice na stát (předchůdce žalovaného), je
absolutně - podle § 39 občanského zákoníku - neplatná, jelikož tehdejšími
předpisy byla Náboženská matice pověřena pouze správou řeholního majetku, z níž
oprávnění jej zcizovat neplynulo. To je ostatně v souladu s dobovou
judikaturou, mínil odvolací soud, jestliže již Krajský soud v Nitře v
rozhodnutí uveřejněném pod č. 19/1954 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
připustil, že svůj majetek může „církev“ převádět sama, pokud k tomu má souhlas
příslušných správních orgánů. Žalovaný pak nenabyl vlastnické právo ani
vydržením, neboť institut vydržení původně v občanském právu nebyl upraven
vůbec, a posléze (viz zákon č. 131/1982 Sb.) se uplatnil jen ohledně věcí,
které mohly být v osobním vlastnictví. K námitce, že žalobce není - se zřetelem
k zákonu č. 298/1990 Sb. - k určení vlastnictví aktivně legitimován, odvolací
soud uvedl, že tento - byť speciální - předpis nelze „vykládat extenzívně“;
nepředstavuje „generální ustanovení pro veškerý církevní majetek“, nýbrž
upravuje „pouze některé, zcela konkrétní“ majetkové vztahy „vyjmenovaných
subjektů, k přesně označeným objektům“. Proto není vyloučeno, aby se jednotlivé
církevní subjekty domáhaly ochrany svých práv „podle obecné zákonné úpravy“.
Tomuto závěru nepřekáží, uzavřel odvolací soud, ani ustanovení § 29 zákona č.
229/1991 Sb., neboť v daném případě jde o určení vlastnického práva (k
dotčenému majetku), nikoli o jeho převod na základě kupní či darovací smlouvy,
a jen ten je (vskutku) zapovězen. „Způsob aplikace“ tohoto ustanovení, jež
předpokládá přijetí speciálního zákona, pokládal odvolací soud za otázku
zásadního právního významu, a s tímto odůvodněním zvláštním výrokem vyslovil,
že se proti rozsudku připouští dovolání.
Ve včasném dovolání žalovaný (zastoupen advokátem) uplatnil námitku, že
rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního názoru. jejím
prostřednictvím napadl závěr o existenci naléhavého právního zájmu na určení
podle § 80 písm. c/ o.s.ř., jakož i o neplatnosti darovací smlouvy uzavřené
Náboženskou maticí, zpochybniv samostatně argumentaci judikátem R 19/1953; za
„kardinální“ však pokládal otázku, zda je přípustné, aby v případě, že existují
speciální zákony o restituci tzv. církevního majetku, se církevní subjekty
mohly domoci navrácení práv, jež jim byla odňata (ať na základě neplatných
právních úkonů nebo bez právního důvodu), žalobami vycházejícími z obecných
občanskoprávních předpisů. Odvolací soud se (nesprávně) přiklonil k odpovědi
kladné, ačkoli mu muselo být známo, že jak Nejvyšší soud (sp. zn. 3 Cdon
404/96) tak Ústavní soud (sp. zn. I. ÚS 280/96) zastávají názor opačný.
Jestliže sporné nemovitosti nebyly navráceny speciálním zákonem č. 298/1990
Sb., je podle dovolatele nutno vyčkat na další předpisy, které mají být podle §
29 zákona č. 229/1991 Sb. přijaty.
Žalobce navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto. Napadený rozsudek je podle jeho
názoru správný; správná je úvaha, že zákon č. 298/1990 Sb. není úpravou
komplexní (všech majetkových vztahů všech řádů a kongregací), a jeho smyslem
bylo (jen) „co nejvíce“ zjednodušit způsob, jak v některých případech dosáhnout
nápravy dřívějších majetkových křivd, aniž bylo třeba podstoupit „zdlouhavý a
složitý proces, stanovený obecnou občanskoprávní úpravou“. Výklad, podaný
dovolatelem, je ve svém účinku protiústavní, neboť po vydání zákona č. 298/1990
Sb. by dotčeným subjektům bylo přiznáváno méně práv, než jim přiznávaly zákony
předchozího období „státu nedemokratického“.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným
přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném
podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do
1.1.2001 - dále jen „o.s.ř.“).
Dovolání je přípustné (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), neboť odvolací soud tak zvláštním
výrokem stanovil (§ 239 odst. 1 o.s.ř.); jelikož právní otázku, pro kterou
pokládal své rozhodnutí za zásadně významné, formuloval toliko v jeho
odůvodnění, je nutné mít zato, že dovolacímu přezkumu jsou otevřeny všechny
otázky, na jejichž posouzení napadené rozhodnutí spočívá (srov. nález Ústavního
soudu České republiky ze dne 20.2.1997, sp. zn. III. ÚS 253/96, uveřejněný v
příloze částky 7/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z toho, že
založení přípustnosti dovolání vychází z předpokladu zásadního významu
rozhodnutí po stránce právní, plyne, že způsobilým dovolacím důvodem je pouze
důvod ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., jehož prostřednictvím
lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci, a ten dovolatel svými námitkami, které uplatnil v dovolání,
skutečně vystihl.
Jelikož s výjimkou vad řízení podle § 242 odst. 3 o.s.ř. (jež nebyly v dovolání
tvrzeny a z obsahu spisu se nepodávají) je dovolací soud vázán uplatněným
dovolacím důvodem (včetně toho, jak byl dovolatelem obsahově vymezen), je
předmětem dovolacího přezkumu - z logiky věci především - správnost posouzení,
jaké důsledky pro dotčené právní poměry lze vyvozovat ze zákona č. 298/1990
Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a
arcibiskupství olomouckého, ve znění zákona č. 338/1991 Sb. (dále jen zákona č.
298/1990 Sb.), ke kterému v dané věci dospěl odvolací soud.
Dovolání je důvodné.
Podle preambule zákona č. 298/1990 Sb. je jeho účelem náprava křivd způsobených
řeholním řádům a kongregacím v padesátých letech, zejména protiprávním odnětím
jejich nemovitého majetku. K naplnění tohoto účelu byl ustanovením § 1 odst. 1,
3 nemovitý majetek uvedený v příloze č. 1 a 3 prohlášen ke dni účinnosti (resp.
k 1.8.1991) za vlastnictví jednotlivých řádů a kongregací, nemovitý majetek
uvedený v příloze č. 2 za vlastnictví arcibiskupství olomouckého, a za
vlastnictví jednotlivých řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého byl
prohlášen také movitý majetek (§ 1 odst. 4), který byl ke dni 10.4.1950 umístěn
v těchto nemovitostech, pokud existuje a je známo, kde se nachází.
V judikatuře Nejvyššího soudu byl vícekrát (kupř. v rozsudcích ze dne
30.5.1996, sp. zn. 3 Cdon 647/96, ze dne 29.5.1997, sp. zn. 3 Cdon 404/96, ze
dne 23.2.1999, sp. zn. 2 Cdon 669/97, ze dne 25.2.1999, sp. zn. 2 Cdon 1802/97,
ze dne 30.6.1999, sp. zn. 20 Cdo 409/98, ze dne 30.11.1999, sp. zn. 20 Cdo
1601/98, ze dne 30.5.2000, sp. zn. 20 Cdo 2044/98, ze dne 29.6.2000, sp. zn. 20
Cdo 2181/98, ze dne 28.11.2001, sp. zn. 20 Cdo 28/2000, a ze dne 13.12.2001,
sp. zn. 20 Cdo 1276/2000) vysloven názor, že subjekt, který je podle zákona č.
298/1990 Sb. oprávněným k majetku vypočtenému v příloze tohoto zákona, není
legitimován k uplatnění vlastnického práva k tomu majetku, který sice byl odňat
řeholním řádům a kongregacím při výkonu státního dozoru nad majetkem církví a
náboženských společností, ale v příloze tohoto zákona uveden není (s touto
právní větou byl rozsudek ve věci sp. zn. 3 Cdon 404/96 uveřejněn v časopise
Soudní judikatura pod č. 78/1997).
Nejvyšším soudem zastávané pojetí vychází z toho, že určité postupy odnětí
majetku, vycházející z existence státního dozoru nad majetkem církví a
náboženských společností, byly uplatněny při odnímání majetku církevních
subjektů coby postupy typické resp. obecné, přičemž jejich organizační a ideový
základ spočíval v tom, že byly regulovány obecnými právními instrumenty, a
vyplývaly ze všeobecného záměru, jímž byla univerzální likvidace majetkových
podstat řádů a kongregací. Tomu pak odpovídá, stejně jako v případě jiných
restitučních předpisů, že zákon č. 298/1990 Sb. postihuje svými restitučními
prostředky především je, jestliže zásadně jimi byly napravované majetkové
křivdy páchány, a to nejméně potud, že upravuje vlastnické poměry k tomu
majetku, jenž byl právě v jejich rámci ve prospěch státu odnímán. Navzájem
odlišné vlastnické důsledky (jednou je majetek výčtem zákona pozitivně dotčen,
a podruhé dotčen není, přičemž v prvém případě je prohlášen za vlastnictví
zákonem určeného oprávněného, zatímco v druhém případě se stávající právní
poměry nemění) proto nejsou nikterak závislé na právní kvalifikaci úkonů, které
k tomuto odnětí vedly, resp. na tom, zda byl jimi majetek odňat platně či
neplatně, ale toliko na tom, zda jde nebo nejde o majetek určený zvláštní
výčtovou metodou, již zákon č. 298/1990 Sb. v § 1 zvolil.
Výklad speciality zákona č. 298/1990 Sb. tedy Nejvyšší soud spojuje s vymezením
jeho celkového „restitučního“ charakteru; subjektová určení (osob oprávněných a
povinných) stejně jako právní nástroje obnovy vlastnictví (prohlášení výčtem)
jsou z něj samozřejmé, a „restituční skutkovou podstatu“ (určitou formu odnětí
majetku) lze v konkrétních případech dovodit. Její konstrukce vychází, jak je
výše uvedeno, z existence státního dozoru nad majetkem církví a náboženských
společností, jenž nalézal výrazu v působnosti Státního úřadu pro věci církevní,
resp. ministerstva školství a kultury, v existenci správy majetkových podstat
řádů a kongregací (jež nesloužily řeholním účelům) Náboženskou maticí, a v
oprávněních, plynoucích pro ni z jejího statutu, jež byly posléze - ohledně
spravovaného majetku - (typicky) finalizovány darovacími smlouvami ve prospěch
československého státu (právě z této skutkové základny soudy v posuzovaném
případě vycházely). K tomu není třeba, jak se domnívá odvolací soud, aby úprava
provedená zákonem č. 298/1990 Sb. byla identifikována s úpravou (církevních
majetkových poměrů) komplexní resp. aby šlo o „generální ustanovení pro
církevní majetek“.
Zákon č. 298/1990 Sb. tím nabývá znaků obdobných těm, jež náleží restitučním
předpisům ostatním, pročež se uplatní právě ty rysy speciality, které jsou jim
vlastní. Problém vztahu speciálních (restitučních) předpisů k předpisům obecným
je v soudní praxi dlouhodobě známý; platí, že jsou-li splněny subjektové i
předmětové předpoklady aplikace předpisů restitučních, lze užít jen je, a k
vlastnické obnově jsou k dispozici pouze ty instrumenty, které jsou jimi
upraveny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.11.1997, sp. zn. 2 Cdon
1393/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9/1999).
Ani žalobcem předkládané pojetí, zužující „restituční“ povahu zákona č.
298/1990 Sb. (jakožto předpisu speciálního) na majetkovou obnovu, odůvodněnou
potřebou zjednodušeného způsobu řešení právních poměrů konkrétních subjektů,
obstát nemůže. Není představitelné, aby toliko na základě zjevně nahodilých
okolností (politické vůle, podkladové dostupnosti či hospodářské potřeby) bylo
deklarováno, že ohledně jedné věci (ve výčtu příloh uvedené) se určitý subjekt
stal vlastníkem až účinností restitučního zákona, zatímco ohledně jiné věci
(neuvedené) jím nikdy být nepřestal, ačkoli obě věci byly (případně) odňaty
naráz a stejným způsobem, (toutéž) darovací smlouvou Náboženské matice.
Existující vlastnické právo může stěží být „navíc“ založeno zákonem, a to k
okamžiku jinému, než od kterého vlastníku předtím svědčilo.
Ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
uvádí, že majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské
společnosti, řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do
přijetí zákonů o tomto majetku. Z toho logicky plyne, že tyto subjekty
(jmenovitě řády a kongregace) za současné vlastníky nepokládá. Z pohledu
intencionálního zákon č. 298/1990 Sb. zjevně představoval jistý (první) krok
obnovy vlastnictví tzv. církevního majetku, a citované ustanovení zákona č.
229/1991 Sb. výslovně předjímá legislativní kroky další. V případě, že by se
prosadil názor, který zastává odvolací soud, byly by prakticky vyloučeny;
„restituce církevního majetku“ by se prováděly v rámci soudních řízení, na
základě obecných občanskoprávních předpisů. Jen to může být skutečným důsledkem
citovaného ustanovení v souvislostech, jež jsou zde sledovány; že zákaz převodu
určitého majetku sám o sobě nebrání tomu, aby soud k němu určil vlastnictví
(čehož coby argumentu ve prospěch svého závěru užil odvolací soud), je
samozřejmostí.
Obavu z protiústavnosti konečného účinku zákona č. 298/1990 Sb. by v té podobě,
jak ji vyjádřil žalobce, bylo možno spojovat i s jinými restitučními předpisy
(srov. kupř. § 6 odst. 2, § 19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, § 6 odst. 1 písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, a další). Názor, který Nejvyšší soud aplikuje,
koresponduje tomu, který vyjádřil Ústavní soud v usnesení ze dne 5.12.1996, sp.
zn. I. ÚS 280/96, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České
republiky pod č. 33 ve svazku 6, ročník 1996, díl II., na straně 607 až 609,
stejně jako v usnesení ze dne 25.4.2000, sp. zn. II. ÚS 107/2000. Podávaný
výklad je proto podle přesvědčení Nejvyššího soudu ústavně konformní.
Posledně uvedeným usnesením odmítl Ústavní soud ústavní stížnost (právě)
žalobce proti rozsudku ze dne 30.11.1999, sp. zn. 20 Cdo 1601/98, v němž
Nejvyšší soud vyslovil závěry shodné, stejně jako v rozhodnutích v dalších
žalobcových sporech, jmenovitě v rozsudku ze dne 23.2.1999, sp. zn. 2 Cdon
669/97, ze dne 30.6.1999, sp. zn. 20 Cdo 409/98, jakož i ze dne 31.10.2000, sp.
zn. 20 Cdo 961/2000.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy nesprávné, v důsledku čehož
nelze logicky dospět ani k závěru, že je správný - ve smyslu § 243b odst. 1
o.s.ř. - rozsudek, který na něm spočívá. Nejvyšší soud proto rozsudek
odvolacího soudu zrušil a jelikož toutéž vadou trpí i rozsudek soudu prvního
stupně, zrušil i jej, a soudu prvního stupně věc vrátil k dalšímu řízení (§
243b odst. 1, 2 o.s.ř.).
Ostatní dovolatelovy námitky jsou již pro výsledek dovolacího řízení
nerozhodné. Pro pořádek, vzhledem ke specifickému místu námitky nedostatku
naléhavého právního zájmu na požadovaném určení (§ 80 písm. c/ o.s.ř.), je
namístě uvést, že důvodná není, neboť odvolací soud tuto otázku posoudil
konformně s ustálenou soudní praxí (viz kupř. odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 27.3.1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněné pod č. 21/1997 v
časopise Soudní judikatura, ze dne 1.3.1999, sp. zn. 23 Cdo 185/98 a ze dne
27.10.1999, sp. zn. 2 Cdon 1052/97, uveřejněná pod č. 42/2000 a č. 54/2000
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§ 243d odst. 1 věta
druhá o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém
rozhodnutí ve věci (§ 243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. ledna 2002
JUDr. Vladimír K u r k a , v.r.
předseda senátu