20 Cdo 2214/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy
Jirmanové a JUDr. Pavla Krbka v exekuční věci oprávněné F. H., a.s.,
zastoupené advokátem, proti povinným 1/ I. Ř., 2/ J. Ř., zastoupeným
advokátkou, pro 104.900,- Kč, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn.
23 Nc 5812/2004, o dovolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Praze ze
dne 31. 3. 2005, č.j. 21 Co 126/2005-29, takto:
Dovolání se odmítá.
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil
usnesení ze dne 26. 11. 2004, č.j. 23 Nc 5812/2004-8, kterým okresní soud
nařídil podle notářského zápisu Mgr. J. Š. ze dne 2. 4. 2002, sp. zn. NZ
32/2002, N 35/2002, exekuci a jejím provedením pověřil Mgr. P. K., soudního
exekutora. Odvolací soud dospěl k závěru, že návrh na exekuci je v souladu s
exekučním titulem a splňuje zákonem stanovené náležitosti; nebylo zjištěno, že
by v době nařízení exekuce byl exekuční titul zrušen nebo se stal neúčinným
nebo že by zde byl jiný důvod, pro který by nebylo možno notářský zápis
vykonat. Námitky ohledně existence dvou notářských zápisů téměř shodného
obsahu, správnosti výše částky, kterou se povinní zavázali zaplatit, a důvodů
jejího vzniku se netýkají skutečností rozhodných pro nařízení exekuce. Nebylo
zjištěno, že by řízení předcházející nařízení exekuce trpělo vadou, která by
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nedůvodná je i námitka
nesprávnosti postupu soudního exekutora při doručování, neboť zastoupení
povinných se stalo vůči soudu účinným, jakmile mu bylo oznámeno.
V dovolání – jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 238a
odst. 1 písm. c/ a § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) – namítají
povinní, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. a/, b/ o.s.ř.). Nesouhlasí se závěrem
odvolacího soudu, že námitky ohledně dvou notářských zápisů shodného obsahu,
správnosti výše částky, kterou se zavázali uhradit, a důvodů vzniku pohledávky
se netýkají skutečností rozhodných pro nařízení exekuce. Jsou přesvědčeni, že
nemůže být veden dvojí výkon rozhodnutí na základě dvou shodných rozhodnutí,
protože tomu brání překážka věci rozsouzené. U notáře nemohli nic namítat,
neboť o tomto problému nevěděli a spoléhali na odbornou pomoc notáře. Po
zjištění této okolnosti zaslali notáři dva doporučené dopisy se žádostí o
vysvětlení, odpověď však dosud neobdrželi. Navrhli, aby napadené rozhodnutí
bylo zrušeno.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění
účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – jež podle § 238a
odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v
předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. a §
130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti
(exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon č. 120/2001 Sb.“) – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího
soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li
dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která
v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s
hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných
ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po
právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení
otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem
je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Ačkoli povinní argumenty ve prospěch názoru, že napadené
rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, v dovolání přednesli, jejich
hodnocením k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. O existenci
(dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i
pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na
rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve
smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není
žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek
uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní
praxe.
Závěr odvolacího soudu, že při nařízení exekuce na podkladě notářského
zápisu se svolením k vykonatelnosti se soud nezabývá správností výše částky,
kterou se povinní zavázali uhradit, a důvody vzniku vymáhané pohledávky, je v
souladu s ustálenou soudní praxí, jež dovodila, že způsobilost tohoto
notářského zápisu být exekučním titulem není závislá na tom, zda v něm vtělený
závazek skutečně existuje; nařídí-li soud podle notářského zápisu exekuci,
ačkoli oprávněný nemá na vymáhané plnění podle hmotného práva nárok, je to
důvodem zastavení exekuce podle § 55 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb. a § 268
odst. 1 písm. h/ o.s.ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2000,
sp. zn. 21 Cdo 267/2000, uveřejněný v Soudní judikatuře č. 1, ročník 2001 pod
č. 15).
V souladu s ustálenou praxí je rovněž závěr odvolacího soudu,
že při rozhodování o návrhu na nařízení exekuce soud z hlediska jeho věcného
posouzení nezkoumá, zda vymáhané právo není přiznáno i jiným exekučním titulem
(srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo
2020/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník
2000 pod č. 4). Jsou-li pro tutéž pohledávku vedeny dvě exekuce na podkladě
dvou různých exekučních titulů, je (částečné) vymožení pohledávky v jedné
exekuci důvodem (částečného) zastavení druhé exekuce podle § 55 odst. 1 zákona
č. 120/2001 Sb. a § 268 odst. 1 písm. g/ o.s.ř.
Druhý dovolateli ohlášený (blíže však nekonkretizovaný)
dovolací důvod, spočívající ve vadě řízení, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), způsobilým
důvodem dovolání přípustného jen podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (§
238a odst. 2 o.s.ř.) být nemůže.
Námitkou, že vedení exekuce brání překážka věci rozsouzené,
uplatňují dovolatelé zmatečnost podle § 229 odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jež však
není dovolacím důvodem vůbec a dovolací soud se jí vzhledem k nepřípustnosti
dovolání nemůže zabývat ani podle § 242 odst. 3, věty druhé, o.s.ř.
Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu přicházejícího
ustanovení, Nejvyšší soud je bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o.s.ř.)
podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O nákladech vzniklých oprávněné v dovolacím řízení rozhodne
soudní exekutor (§ 88 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. dubna 2006
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu