20 Cdo 2219/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Pavla Krbka v
exekuční věci oprávněné V. z. p. České republiky, Okresní pojišťovny K.,
proti povinnému M. Ch., pro 115.277,84 Kč, vedené u Okresního soudu v Karviné
– pobočky v Havířově pod sp. zn. 127 Nc 1163/2002, o dovolání oprávněné proti
usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2005, č.j. 9 Co
1540/2004-41, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2005, č.j. 9 Co 1540/2004-41,
a usnesení Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 26. 5. 2004,
č.j. 127 Nc 1163/2002-22, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Karviné –
pobočce v Havířově k dalšímu řízení.
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 26. 5.
2004, č.j. 127 Nc 1163/2002-22, jímž okresní soud zastavil exekuci (nařízenou
usnesením ze dne 19. 8. 2002, č.j. 127 Nc 1163/2002-9). Ztotožnil se se závěrem
soudu prvního stupně, že právo vymáhat platební povinnost stanovenou exekučními
tituly se promlčelo. Exekuční tituly nabyly právní moci dne 8. 1. 1997;
pětiletá promlčecí lhůta podle § 16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném
na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
č. 592/1992 Sb.“), uplynula dne 8. 1. 2002, tedy před podáním návrhu na
nařízení exekuce. Ustanovení § 112 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), se na souzenou věc
nevztahuje, neboť vymáhané nároky jsou nároky veřejnoprávními.
V dovolání oprávněná namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Je přesvědčena, že ustanovení § 112 obč. zák. se na
souzenou věc vztahuje, a to vzhledem k § 53 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o
veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících
zákonů, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož platební výměry zdravotních
pojišťoven jsou vykonatelné podle předpisů o řízení ve věcech občanskoprávních.
Jelikož na základě stejných platebních výměrů byly již v minulosti vedeny
výkony rozhodnutí, nemohlo k jejich promlčení dojít. Navrhla, aby napadené
rozhodnutí bylo zrušeno a bylo vysloveno, že námitka promlčení vznesená
povinným je neúčinná.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.,
dále jen „o.s.ř.“).
Dovolání je podle § 238a odst. 1 písm. d) a odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 237
odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. a § 130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních
exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“), přípustné, neboť
napadené usnesení má po právní stránce zásadní význam; ten se připíná k otázce,
jejíž řešení oprávněná prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle §
241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. zpochybnila, tedy k otázce, zda ustanovení § 112,
věta druhá, obč. zák. se vztahuje na běh promlčecí lhůty podle § 16 odst. 2
zákona č. 592/1992 Sb.
Podle § 16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb., právo vymáhat pojistné se promlčuje
ve lhůtě pěti let od právní moci platebního výměru, jímž bylo vyměřeno.
Podle § 19 zákona č. 592/1992 Sb., pokud jde o splatnost penále, způsob jeho
placení, vymáhání, promlčení a vracení přeplatku na penále, postupuje se stejně
jako u pojistného.
Podle § 112 obč. zák. uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u
jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba
od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží. To platí i o právu, které bylo
pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo u jiného příslušného orgánu
navržen výkon rozhodnutí.
V usnesení ze dne 13. 4. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1940/2004, Nejvyšší soud vyložil,
že při absenci bližší úpravy promlčení v ustanovení § 16 zákona č. 592/1992 Sb.
je třeba obsah tohoto pojmu vykládat analogicky podle ustanovení § 100 až 114
občanského zákoníku jakožto obecného předpisu upravujícího institut promlčení.
To platí i ohledně běhu promlčecí lhůty; jelikož § 16 odst. 2 zákona č.
592/1992 Sb. neobsahuje v tomto směru (na rozdíl od odstavce 1 u promlčení
práva předepsat dlužné pojistné) zvláštní úpravu, je třeba zde použít
ustanovení § 112, větu druhou, obč. zák. Ke stejnému závěru dospívá i odborná
literatura (Holub, M., Fiala, J., Bičovský, J.: Občanský zákoník. Poznámkové
vydání s judikaturou a literaturou, 10. vydání, Linde Praha 2005, str. 140).
Instituty promlčení a prekluze přitom nelze vzájemně zaměňovat a institutu
promlčení nelze přiznávat právní důsledky charakteristické pro prekluzi.
Jestliže v souzené věci odvolací soud dovodil, že uplynutím pětileté promlčecí
lhůty došlo k promlčení vymáhaného nároku bez ohledu na to, že tentýž nárok byl
již dříve vymáhán jinými výkony rozhodnutí, a že ustanovení § 112 obč. zák. se
na tento nárok nevztahuje, vymezil obsah tohoto pojmu způsobem, jenž se neliší
od prekluze; ustanovení § 16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb. však upravuje
promlčení, nikoli prekluzi práva vymáhat pojistné.
Právní názor odvolacího soudu, že ustanovení § 112 obč. zák. se na běh
promlčecí lhůty podle § 16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb. nevztahuje, je tedy
nesprávný.
Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí zrušil (§ 243b odst. 2, část věty za
středníkem, o.s.ř.), a jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno usnesení odvolacího
soudu, platí také na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i je a
věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá, o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy v dalším řízení závazný (§ 243d
odst. 1, § 226 odst. 1 o.s.ř.).
O nákladech vzniklých oprávněné v dovolacím řízení rozhodne soudní exekutor (§
88 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. července 2006
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu