20 Cdo 2273/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové v
exekuční věci oprávněného města T., zastoupeného advokátem, proti povinnému
B. T., zastoupenému advokátem, pro částku 113.198.197,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. Nc 2578/2003, o
dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích z 28.
2. 2005, č.j. 7 Co 376/2005-64, takto:
I. Dovolání proti výroku, jímž bylo usnesení soudu prvního stupně změněno, se
odmítá.
II. Usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci z 1. 8. 2003, č.j. Nc
2578/2003-30, a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích z 28. 2. 2005,
č.j. 7 Co 376/2005-64, ve výroku, jímž bylo usnesení soudu prvního stupně
potvrzeno, se zrušují a věc se v tomto rozsahu okresnímu soudu vrací k dalšímu
řízení.
Usnesením z 1. 8. 2003, č.j. Nc 2578/2003-30, nařídil okresní soud
„podle vykonatelného rozsudku“ Krajského soudu v Českých Budějovicích z 30. 8.
2002, č.j. 17 T 13/2001-1133, na majetek povinného exekuci, jejímž provedením
pověřil označeného soudního exekutora.
K odvolání povinného z 27. 1. 2005, odůvodněnému tím, že v mezidobí (po
vydání usnesení soudu prvního stupně o nařízení exekuce a před podáním
odvolání) byl k exekuci navržený trestní rozsudek i s usnesením Vrchního soudu
v Praze z 26. 3. 2003, č.j. 9 To 177/2002-1266, jímž bylo odvolání povinného
zamítnuto, zrušen usnesením Nejvyššího soudu z 30. 1. 2004, sp. zn. 11 Tdo
902/2003, pak krajský soud napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu,
pokud jím byla nařízena exekuce pro částku 80.649.015,- Kč s příslušenstvím,
„potvrdil s tím, že exekuce se nařizuje podle rozsudku Krajského soudu v
Českých Budějovicích z 30. 8. 2002, č.j. 17 T 13/2001-1133, ve spojení s
rozsudkem Vrchního soudu v Praze z 25. 8. 2004, č.j. 9 To 62/2004-1492; ve
zbytku, tj. ohledně částky 32.549.182,- Kč s příslušenstvím, pak usnesení
okresního soudu změnil tak, že návrh na nařízení exekuce k vydobytí této částky
zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že po zrušení rozhodnutí soudů obou
stupňů usnesením Nejvyššího soudu rozhodl vrchní soud v trestní věci znovu (dne
25. 8. 2004 pod č.j. 9 To 62/2004-1492) a to tak, že původní rozsudek trestního
soudu prvního stupně z 30. 8. 2002, č.j. 17 T 13/2001-1133 sice zrušil, že však
současně v adhezním řízení sám povinného zavázal k zaplacení náhrady škody v
částce 80.649.015,- Kč s příslušenstvím (a se zbytkem uplatněného nároku na
náhradu škody oprávněného odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních).
Protože toto rozhodnutí vrchního soudu z 25. 8. 2004, ukládající povinnému
platební povinnost, „bylo vydáno ve stejném řízení“, je podle názoru odvolacího
soudu – nyní ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích z
30. 8. 2002, č.j. 17 T 13/2001-1133 – exekučním titulem k vydobytí částky
80.649.015,- Kč s příslušenstvím.
Proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu podal povinný dovolání
směřující „proti všem výrokům napadeného usnesení v celém jejich rozsahu“.
Zásadní právní význam přesahující rámec „pouhého občanského procesu“ a
zasahující „do oblasti ústavního práva“ přikládá tomu, že „odvolací soud bez
součinnosti povinného o své vůli změnil exekuční titul, pro který byl nárok
přiznán“, čímž „porušil nejen občanský soudní řád, ale i základní právo
povinného, které má vůči státu, totiž že státní moc lze vykonávat jen způsobem,
který zákon stanoví“. Povinný, posuzováno podle obsahu dovolání, namítá, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Naplnění dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu ve znění
pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“) spatřuje především v tom, že
odvolací soud nařídil exekuci titulu jiného než navrženého (k exekuci byl
navržen – výlučně – rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích z 30. 8.
2002, č.j. 17 T 13/2001-1133, exekuce však byla nařízena podle tohoto rozsudku
ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze z 25. 8. 2004, č.j. 9 To
62/2004-1492, navíc za stavu, kdy v mezidobí byl tento rozsudek krajského soudu
zrušen). Další důvod ke zrušení napadeného usnesení vidí dovolatel v tom, že
exekuce byla nařízena v době, kdy původní k výkonu navržený titul již byl
zrušen, kterážto okolnost sama o sobě měla podle něho – nazíráno z hlediska
ustanovení § 268 odst. 1 písm. b) ve spojení s kogentním ustanovením § 269
odst. 1 o.s.ř. – vést k tomu, že exekuce vůbec neměla být nařizována, ale že
návrh měl být zamítnut.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru
dospěl k závěru, že dovolání v té části, jíž povinný brojí proti měnícímu
výroku napadeného usnesení, není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení je objektivní
kategorií /dovolání je nebo není přípustné jako takové/, která se zásadně
neváže na konkrétního účastníka. Subjektivní přípustnost dovolání oproti tomu
implikuje otázku určení subjektu, který je v daném případě oprávněn - ve smyslu
ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. b) o.s.ř. - dovolání, jež je
objektivně přípustné, podat. Subjektivní přípustnost reflektuje stav procesní
újmy v osobě určitého účastníka řízení, který se projevuje v poměření
nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým
rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil. Z povahy
dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že oprávnění je podat /subjektivní
přípustnost/ svědčí účastníku, v jehož neprospěch toto poměření vyznívá, je-li
způsobená újma na základě dovolání odstranitelná tím, že dovolací soud napadené
rozhodnutí zruší. Usnesením, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního
stupně tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl (tedy rozhodl ve prospěch
povinného), však dovolateli újma způsobena nebyla ani být nemohla (srov. též
usnesení Nejvyššího soudu z 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/1996, a z 29. 7.
1999 sp. zn. 20 Cdo 1760/1998, uveřejněná v časopise Soudní judikatura č.
3/1998 a č. 1/2000 pod poř. č. 28 a 7), takže dovolání v této části nezbylo než
jako subjektivně nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. b)
o.s.ř. odmítnout.
V části směřující proti potvrzujícímu výroku napadeného rozhodnutí
dovolání naopak přípustné je, jelikož napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/, ve spojení s ustanovením
§ 238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 o.s.ř.), daný tím, že je v něm řešena
judikaturou dovolacího soudu dosud nevyřešená právní otázka (§ 237 odst. 3
o.s.ř.), jejíž posouzení má význam nejen pro předmětnou věc, ale pro soudní
praxi obecně, a je také důvodné.
Jelikož vady podle ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3
o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení (§ 241a odst. 2
písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen
přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v dovolání
namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací
soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242
odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr, že
usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil exekuci, může být odvolacím soudem
potvrzeno přesto, že po nařízení exekuce byl podkladový titul pravomocně
zrušen, a dále závěr, že k návrhu na exekuci určitého, v návrhu nezaměnitelně
specifikovaného rozhodnutí, může být nařízena exekuce rozhodnutí jiného,
vydaného – byť v témže nalézacím řízení – později, totiž po zrušení titulu,
jehož exekuce byla (původně) navržena.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil
podle právní normy (a to i práva procesního, o kterýžto případ jde v souzené
věci), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně
určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení
skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a
povinnostech účastníků).
Že zrušení podkladového rozhodnutí po nařízení exekuce je důvodem k
jejímu zastavení, je mimo jakoukoli pochybnost, jelikož tak výslovně stanoví
občanský soudní řád v § 268 odst. 1 písm. b). Otázkou judikatorně dosud
neřešenou však je, zda (při respektování relativní samostatnosti jednotlivých
fází exekuce, tedy např. jejího nařízení, provádění, zastavení apod.) zrušení
podkladového titulu, dojde-li k němu v průběhu odvolacího řízení, v této fázi
(nařízení) exekuce vliv nemá, což by ovšem vedlo k tomu, že by odvolací soud
usnesení soudu prvního stupně potvrdil, avšak s tím, že by takto nařízená
exekuce musela být (a to – s ohledem na ustanovení § 269 odst. 1 o.s.ř. – i z
úřední povinnosti) bezprostředně poté zastavena, nebo zda – naopak – se takové
zrušení podkladového titulu promítne (již ve fázi nařízení exekuce, nikoli tedy
až v řízení o jejím zastavení) do rozhodnutí odvolacího soudu tak, že ten
rozhodnutí soudu prvního stupně změní a návrh na nařízení exekuce zamítne.
Soudní praxe i právní nauka – vedeny jak potřebami praktického života,
tak zásadou, že nařízení exekuce, kterou by bylo třeba ihned zastavit, by
neodpovídalo účelu tohoto vynucovacího procesněprávního institutu ani celkové
právní úpravě provedené částí šestou občanského soudního řádu – dospívají k
závěru uvedenému v předchozím odstavci jako v pořadí druhému (viz též např.
Výkon rozhodnutí v soudním řízení, JUDr. V. Kůrka a JUDr. L. Drápal, Linde,
Praha 2004, str. 94, 308, 368). I když je tedy zrušení exekučního titulu po
nařízení exekuce typicky důvodem k jejímu zastavení podle § 268 odst. 1 písm.
b) o.s.ř., nelze – vzhledem k výše (v předcházejícím odstavci)
uvedenému – mechanicky dovozovat, že by krajský soud v řízení o odvolání proti
usnesení o nařízení exekuce nemohl ono zrušení titulu promítnout do svého
rozhodování tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně změní a návrh na nařízení
exekuce zamítne.
Pokud jde o druhou otázku nabídnutou k dovolacímu přezkumu, zda totiž
lze nařídit exekuci jiného než v návrhu uvedeného titulu, tuto nutno zodpovědět
záporně. Exekuční řízení je ve fázi podání návrhu (nejde-li o výkon rozhodnutí
podle § 272 a 273 o.s.ř.) na nařízení exekuce ovládáno (srov. J. Macur, Kurs
občanského práva procesního, C.H.Beck, 1998 str. 82, 83) zásadou dispoziční (až
na – v souzené věci ovšem nerelevantní – výjimky, kdy se uplatní zásada opačná,
totiž zásada oficiality, viz např. § 263 odst. 2 nebo § 264 odst. 1 o.s.ř.).
Projevem zásady dispoziční je především to, že exekuční řízení lze zahájit
pouze na návrh oprávněného a že musí být zastaveno, jestliže oprávněný
zastavení exekuce navrhne. Protože „vylíčením rozhodujících skutečností“ ve
smyslu § 254 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 79 odst. 1 o.s.ř. je u návrhu
na nařízení exekuce především správná identifikace exekučního titulu a přesné
označení povinnosti, jež má být vynucena, je soud – a to je dalším projevem
dispoziční zásady – údajem v návrhu uvedeným o tom, který titul má být vykonán,
vázán, a nemůže tudíž nařídit exekuci titulu jiného (byť vydaného později v
témže nalézacím řízení). Napadené rozhodnutí je kromě toho nesprávné proto, že
– v rozporu s údaji uvedenými v odůvodnění, kde se praví, že vrchní soud ve
věci (poté, co zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze 30. 8.
2002, č.j. 17 T 13/2001-1133) sám rozhodl – je ve výroku výslovně uvedeno, že
vykonávaným titulem je onen rozsudek krajského soudu ve spojení s rozsudkem
Vrchního soudu v Praze z 25. 8. 2004, č.j. 9 To 62/2004-1492.
Zásadní nesprávností však zůstává, že odvolací soud rozhodnutí soudu
prvního stupně změnil tak, že nařídil exekuci titulu jiného než navrženého
(navíc takového, jímž byla oprávněnému přiznána částka 80.649.015,- Kč s
příslušenstvím ve skutečnosti jako titulem jediným, tedy bez spojení s původním
rozsudkem krajského soudu, jenž byl – viz výše – později, a to 25. 8. 2004,
zrušen).
Protože usnesení odvolacího soudu je z obou uplatněných dovolacích
důvodů nesprávné, Nejvyšší soud je bez jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) podle §
243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil, a protože důvody (resp. první z
nich, tedy nařízení exekuce titulu posléze v průběhu řízení zrušeného), pro
ně(j)ž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu
prvního stupně (byť ten v době svého rozhodování v naznačeném směru
nepochybil), zrušil dovolací soud i je a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst.
1 věta první o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i
o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.
s. ř.), případně se o náhradě nákladů rozhodne ve zvláštním režimu (§ 87 a
následující exekučního řádu).
Proti to usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. března 2006
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu