20 Cdo 2302/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové v
exekuční věci oprávněného H. m. P., zastoupeného advokátkou, proti povinnému F.
V., zastoupenému advokátkou, pro částku 197.581,- Kč s příslušenstvím, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 25 Nc 11116/2004, o dovolání
oprávněného proti usnesení Městského soudu v Praze z 30. 1. 2006, č. j. 18 Co
533/2005-86, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Oprávněný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatit
povinnému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.250,- Kč k rukám
advokátky.
Shora označeným rozhodnutím městský soud změnil usnesení z 8. 3. 2004, č. j. 25
Nc 11116/2004-60 (jímž obvodní soud nařídil exekuci), tak, že návrh na její
nařízení zamítl. Opačný právní názor odvolací soud dovodil poté, co dospěl k
závěru, že podkladový rozsudek, jímž byl povinný zavázán k plnění v měsíčních
splátkách pod ztrátou jejich výhody, nenabyl vykonatelnosti, jelikož povinný (a
jeho manželka týmž titulem zavázaná solidárně s ním) uložené splátky ve výši
1.200,- Kč měsíčně plnili řádně a včas, nikdy se s jejich placením neocitli v
prodlení, takže výhodu splátek neztratili, takže k exekuci navržený rozsudek se
nestal vykonatelným. V dané věci, zdůrazňuje odvolací soud, ani oprávněný
netvrdí, že by na základě jiného exekučního titulu či dohody uzavřené mezi
účastníky měl vůči povinnému (jinou) pohledávku splatnou v měsíčních splátkách
po 1.200,- Kč. Za této situace, kdy povinný naopak splátky pravidelně platí
částkou 1.200,- Kč ve lhůtách stanovených titulem, je podle odvolacího soudu
třeba dovodit, že povinný projevil zcela určitě a srozumitelně vůli oprávněnému
poskytovat plnění právě na tento (titulem přisouzený a nyní vymáhaný) dluh.
V dovolání oprávněný uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2
písm. a), b), odst. 3 o.s.ř. Především – podle jeho názoru – samotné
zpochybnění vykonatelnosti titulu není způsobilé založit „přípustnost dovolání
proti usnesení o nařízení exekuce podle § 44 odst. 10 ex. řádu“; o tom, zda
namítaná skutečnost je rozhodná (již) pro nařízení exekuce ve smyslu uvedeného
ustanovení exekučního řádu, nerozhoduje podle dovolatele námitka povinného,
nýbrž soud. Dovolatel však sám připustil, že městský soud tím, že rozhodl
meritorně, námitku nevykonatelnosti titulu posoudil jako okolnost rozhodnou pro
nařízení exekuce (§ 44 odst. 10 věta první ex. řádu), jeho rozhodnutí však v
tomto směru zůstalo bez odůvodnění, a tedy v rozporu s ustanovením § 157 odst.
2 o.s.ř. a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Kromě toho
dovolatel zastává názor, že námitka splnění není – podobně jako v obecných
případech, kdy plnění nebylo uloženo ve splátkách pod ztrátou jejich výhody,
nýbrž jednorázově – relevantní již ve fázi nařízení exekuce, ale teprve v
řízení o jejím zastavení.
Nesprávné právní posouzení věci dovolatel spatřuje v závěru odvolacího soudu,
že v případě, kdy ani samotný oprávněný netvrdí, že by na základě jiného
exekučního titulu či dohody uzavřené mezi účastníky měl vůči povinnému (jinou)
pohledávku splatnou v měsíčních splátkách po 1.200,- Kč, a kdy povinný splátky
pravidelně platí ve lhůtách stanovených titulem, byla určitě a srozumitelně
(byť nikoli výslovně) projevena vůle poskytovat plnění právě na vymáhaný dluh.
Podle dovolatele „za situace, kdy věřitel obdrží od dlužníka jakoukoliv částku,
která není jednoznačně určena, a kdy dlužník má vůči věřiteli více splatných
peněžitých dluhů, je nerozhodné, že obdržená částka koresponduje s výší jednoho
konkrétního dluhu. Samotná výše částky takovou určitost rozhodně neposkytuje.
Zaplacením částky 1.200,- Kč je úkon povinného určitý a srozumitelný pouze
potud, že jím dlužník věřiteli projevuje, že mu platí dluh ve výši 1.200,- Kč.
Co se týče určení tohoto dluhu, nelze z něj při existenci vícera dluhů nic
určitého zjistit.“ S poukazem na nedostatek občanskoprávní úpravy a na „jednotu
právního řádu“ bylo podle dovolatele nutno aplikovat ustanovení § 330 odst. 3
obchodního zákoníku. Kromě toho měl odvolací soud podle dovolatele zohlednit
skutečnost, že částku 12.097,- Kč představující náhradu nákladů nalézacího
řízení povinný uhradil až po podání návrhu na exekuci a že minimálně v tomto
rozsahu byl rozsudek vykonatelný.
Povinný se ztotožnil se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu a navrhl
zamítnutí dovolání mimo jiné s odůvodněním, že od správce oprávněného, firmy L.
s. s.r.o., s manželkou obdrželi předtištěné složenky s variabilním symbolem
uvedené firmy, jimiž pravidelně, a tedy řádně a včas platili právě vykonávaným
titulem přiznané splátky 1.200,- Kč měsíčně, takže oprávněný nemohl mít
jakékoliv pochybnosti o tom, že je placena právě titulem přiznaná pohledávka.
Jelikož vady podle ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3
o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení (§ 241a odst. 2
písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen
přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), z obsahu
spisu nevyplývají (v dovolání byly sice ohlášeny, avšak zůstaly
nespecifikovány), a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím
důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je
předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že povinný, jenž
sice výslovně neurčil, na který z více dluhů plnil, avšak tím, že řádně a včas
platil měsíční splátky ve výši 1.200,- Kč, tedy právě v částkách a termínech
stanovených exekučním titulem, zamezil ztrátě výhody splátek, a že v důsledku
toho titul nenabyl vykonatelnosti.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle
právní normy (nejen hmotného práva, ale – a o takový případ jde v souzené věci
– i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní
normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový
stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil
nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Dovolání (přípustné odle § 237 odst. 1 písm. a/ ve spojení s ustanovením § 238a
odst. 1 písm. c/, odst. 2 o.s.ř.) není důvodné.
Předně se dovolatel mýlí, dovozuje-li, že námitka nevykonatelnosti k exekuci
navrženého rozsudku, odůvodněná tvrzením, že splátky byly placeny řádně a včas,
takže ke ztrátě jejich výhody nedošlo, není okolností rozhodnou pro nařízení
exekuce ve smyslu ustanovení § 44 odst. 10 věty prvé ex. řádu. Opačný názor, že
se tedy (zejména odvolací) soud takovouto námitkou musí zabývat již ve fázi
nařízení exekuce a že s ní musí nakládat jako s odvoláním obsahujícím okolnosti
rozhodné pro nařízení exekuce, nikoli tedy až jako s návrhem na zastavení
exekuce, dovodila jak soudní praxe, tak literatura (srov. Kurka V., Drápal L.,
Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde, Praha, 2004, str. 85, 366, 1.
odstavec).
Důvodná není ani námitka obsažená v posledním odstavci druhé (č. l. 95) a
prvním odstavci třetí strany (č. l. 96) dovolání. Nelze totiž souhlasit s
názorem oprávněného, že „za situace, kdy věřitel obdrží od dlužníka jakoukoliv
částku, která není jednoznačně určena, a kdy dlužník má vůči věřiteli více
splatných peněžitých dluhů, je nerozhodné, že obdržená částka koresponduje s
výší jednoho konkrétního dluhu“, ani s dalším jeho názorem, že „samotná výše
částky takovou určitost rozhodně neposkytuje, a že zaplacením částky 1.200,- Kč
je úkon povinného určitý a srozumitelný pouze potud, že jím dlužník věřiteli
projevuje, že mu platí dluh ve výši 1.200,- Kč“, že však „co se týče určení
tohoto dluhu, nelze z něj při existenci vícera dluhů nic určitého zjistit.“
Oprávněný totiž předně – a to v průběhu řízení, ani v dovolání nezpochybnil ani
provedené platby ve splátkách po 1.200,- Kč, ani jednorázovou platbu z 10. 20.
2003 částkou 49.544,- Kč a nenamítal nic ani proti tvrzení, že všechny platby
po právní moci vykonávaného rozsudku byly provedeny řádně a včas. Jediná jeho
námitka obsažená v dovolání spočívá v závěru, že neurčil-li povinný při
jednotlivých platbách výslovně, který z více dluhů oprávněnému hradí, mohl si
oprávněný jako věřitel jednotlivé platby započíst na jiné splatné dluhy.
Samotná faktická platba jednotlivých splátek ve výši stanovené vykonávaným
rozsudkem (a ve stanovených termínech, tedy pravidelně do posledního dne v
měsíci počínaje dnem právní moci rozsudku), takovým určením podle názoru
dovolatele není, a to přesto, že vykonávaný rozsudek stanovil splátky právě
částkou 1.200,- Kč měsíčně (nikoli tedy částkou jinou), a že on sám, tedy
oprávněný, u odvolacího jednání (č. l. 82 versa) výslovně uvedl, že „neví, zda
oprávněný má vůči povinnému jiný exekuční titul, a že se domnívá, že
identifikací plateb je byt uvedený na složence, který je totožný s bytem, za
jehož užívání povinný dluží titulem přisouzené a nyní vymáhané nájemné.“
Právní závěr odvolacího soudu vyvozený ve druhém odstavci třetí strany
napadeného rozhodnutí (č. l. 87), že za situace, kdy povinný – byť to výslovně
neurčil – pravidelně platí splátky ve výši 1.200,- Kč měsíčně ve lhůtách
stanovených titulem, byla zcela určitě a srozumitelně vůči oprávněnému
projevena vůle poskytovat plnění právě na tento dluh, je v souladu s
judikaturou (srov. rozhodnutí z 30. 11. 2004l, sp. zn. 20 Cdo 1291/2003, v němž
Nejvyšší soud dovodil, že dlužníkovo určení dluhu může spočívat nejen ve
výslovném projevu, ale i v plnění právě v takové výši, jež odpovídá titulem
přisouzené pohledávce).
Pokud jde o dovolací námitku, že náhrada nákladů nalézacího řízení byla
zaplacena po podání návrhu na exekuci a že tudíž „minimálně v tomto rozsahu
byl rozsudek nalézacího soudu vykonatelný“, ta nemá oporu ve spise, jelikož z
fotokopie příjmového pokladního dokladu č. 3263308 (č. l. 12) plyne, že tato
náhrada byla zaplacena 5. 2. 2004, tedy před zahájením exekučního řízení (návrh
na nařízení exekuce byl podán 26. 2. 2004).
S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že se povinnému prostřednictvím
uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit
nepodařilo, Nejvyšší soud tedy bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.)
dovolání jako nedůvodné podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem, odst.
6 o.s.ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení § 142 odst.
1, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř. odůvodněn procesním úspěchem
povinného, ty spočívají v částce 8.534,- Kč představující odměnu za zastoupení
advokátem (§ 1 odst. 1, § 2 odst. 1, § 3 odst. 1 bod 5., § 10 odst. 3 a § 12
odst. 1 písm. a/ bod 1. vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 1. 9.
2006), sníženou dále o 50 % podle § 18 odst. 1 vyhlášky, a v částce 75,- Kč
paušální náhrady podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění účinném
do 1. 9. 2006, a po přičtení 19% daně z přidané hodnoty ve výši 1.636,- Kč (§
137 odst. 3 o.s.ř., § 37 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2008
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu