20 Cdo 2356/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Pavla Krbka v exekuční
věci oprávněného J. M., zastoupeného advokátem, proti povinné T. S. ČR, a.s.,
zastoupené advokátem, pro částku 57.601.765,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 1 pod sp. zn. 33 Nc 6640/2003, o dovolání oprávněného proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 11.6.2003, č.j. 20 Co 266/2003-114, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11.6.2003, č.j. 20 Co 266/2003-114, a
usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26.3.2003, č.j. 33 Nc 6640/2003-57,
se zrušují a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně k návrhu povinné
zastavil exekuci s odůvodněním, že je podle § 268 odst. 1 písm. h/ občanského
soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“) nepřípustná,
jelikož vymáhaná pohledávka (přiznaná rozhodčím nálezem sp. zn. Rsp 31/99 ze
17.11.2000) byla již před zahájením předmětného exekučního řízení postižena
daňovou exekucí ve prospěch finančních úřadů v P., J. m. a v H. Okolnost, že
druhý z nich proti povinné jako poddlužníkovi vede řízení podle § 315 o.s.ř.,
pokládal za nerozhodnou s odůvodněním, že již v důsledku inhibitoria a
arrestatoria (§ 313 odst. 1 a 3 o.s.ř. ve spojení s § 73 odst. 7 zákona č.
337/1992 Sb. o správě daní a poplatků) uložených daňovými exekučními příkazy
oprávněný (jako daňový dlužník finančních úřadů) „ztratil právo na své
pohledávky,“ takže exekuční titul (rozhodčí nález) nelze vykonat. Za tohoto
stavu je podle odvolacího soudu nadbytečné zabývat se otázkou zániku vymáhané
pohledávky započtením, jelikož ta bude posuzována v řízení o daňové exekuci,
případně v řízení o poddlužnické žalobě.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 238a odst. 1
písm. d/ ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř., oprávněný namítl,
že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a
že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. b/, a/ o.s.ř.). Odvolacímu soudu vytkl
především, že „zaměňuje procesní legitimaci věřitele vůči poddlužníkovi (§ 315
o.s.ř.) s postavením věřitele vůči dlužníkovi“; až okamžikem nabytí právní moci
rozhodnutí (o poddlužnické žalobě), jímž by bylo poddlužníku (zde povinné)
uloženo uhradit postiženou pohledávku věřiteli oprávněného, by totiž podle
dovolatele tomuto věřiteli vznikla pohledávka, jež by mohla „být vymáhána
postupem dle § 251 a násl. o.s.ř.“. Dospěly-li soudy k přesvědčení, že aktivní
legitimace žalobce (v dovolání – viz jeho první strana na č.l. 123 – se
žalobcem míní oprávněný) nezanikla, „nemohou tvrdit, že exekučními příkazy
správce daně jsou vázány, a že nemohou provést exekuci s ohledem na zákazy v
exekučních příkazech obsažené…a právě naopak jsou povinny z úřední povinnosti
výkon rozhodnutí (správně exekuci) provést.“
Povinná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěrem odvolacího
soudu a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, případně (jako nedůvodné)
zamítnuto.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního
stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci zastavení výkonu rozhodnutí; podle
druhého odstavce téhož ustanovení platí § 237 odst. 1 a 3 o.s.ř. obdobně.
Jelikož napadené usnesení není měnícím (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) ani
potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo
odvolacím soudem zrušeno (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází pro
posouzení přípustnosti dovolání v úvahu pouze ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/
o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by
dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní
stránce zásadního významu.
Protože dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je předpokládán zásadně
pro posouzení otázek právních, je k založení přípustnosti způsobilý pouze
dovolací důvod, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným
důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 věta první, o.s.ř.), lze otázku,
zda je rozhodnutí zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch
námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v
rozporu s hmotným právem.
Pozitivní závěr o zásadním právním významu se (v dané věci) vskutku pojí s
otázkou, zda okolnost, že vymáhaná pohledávka byla též postižena daňovou
exekucí (vedenou proti oprávněnému) jejím přikázáním správci daně podle zákona
č. 337/1992 Sb., je důvodem zastavení výkonu rozhodnutí ve smyslu ustanovení §
268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř., jelikož jde o právní otázku, která judikaturou
vyšších soudů dosud vyřešena nebyla.
O nesprávné právní posouzení věci či určité právní otázky ve smyslu dovolacího
důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. jde v případě, že odvolací soud na
zjištěný skutkový stav aplikoval nesprávný právní předpis nebo správně použitý
právní předpis nesprávně vyložil, případně jej nesprávně aplikoval (z podřazení
skutkového stavu hypotéze normy, a to i práva procesního /o kterýžto případ
jde v souzené věci/ vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech
účastníků).
Vymáhání daňových nedoplatků (včetně nedoplatků na pokutách) je upraveno v
ustanovení § 73 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění
pozdějších předpisů. Daňová exekuce se provádí vydáním exekučního příkazu –
mimo jiné – na přikázání pohledávky na peněžní prostředky daňových dlužníků na
účtech vedených u bank nebo jiné pohledávky. Podle ustanovení § 73 odst. 7
tohoto předpisu se pro výkon daňové exekuce použije přiměřeně občanského
soudního řádu.
Správce daně, u něhož je daňový dlužník evidován, provádí sám – na základě
exekučních titulů vyjmenovaných v § 73 odst. 4 a způsoby uvedenými v § 73 odst.
6 zákona č. 337/1992 Sb. – vymáhání nedoplatků daňovou exekucí; o provedení
exekuce však může požádat též soud nebo soudního exekutora (srov. § 73 odst. 3
zákona č. 337/1992 Sb.).
Podle § 268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř. bude výkon rozhodnutí zastaven, jestliže
výkon rozhodnutí je nepřípustný, protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí
nelze vykonat.
Nauka i soudní praxe jsou jednotné potud, že důvody, pro něž je namístě mít
výkon rozhodnutí (exekuci) za nepřípustný (z důvodů jiných než uvedených v §
268 odst. 1 písm. a/ - g/ o.s.ř), se typicky spojují a/ s vadami exekučního
titulu (pokud nezpůsobují jeho – materiální – nevykonatelnost, jež zakládá
důvod zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), b/ s
pochybeními při nařízení výkonu rozhodnutí, c/ s rušivými okolnostmi při
provádění výkonu rozhodnutí, případně d/ se specifickým jednáním povinného -
způsobí-li například započtením zánik vymáhané pohledávky před vydáním
vykonávaného rozhodnutí. Z povahy věci musí přitom jít o takové okolnosti, pro
něž je další provádění výkonu (exekuce) způsobilé založit kolizi s procesními
zásadami, na nichž je výkon rozhodnutí vybudován, anebo je protichůdné jím
sledovanému účelu, tj. zajistit (efektivní) splnění povinností vyplývajících z
vykonávaného titulu.
O žádný z takových důvodů však v dané věci nejde.
Podle ustanovení § 312 a násl. o.s.ř. (účinného před 1.1.2001 i po něm)
se podávají tyto zásady: 1/ výkon rozhodnutí přikázáním jiné peněžité
pohledávky než pohledávky z účtu u peněžního ústavu se provede zákazem výplaty
pohledávky povinnému (arrestatorium), jakož i zákazem povinnému, aby se svou
pohledávkou jakkoli nakládal (inhibitorium); dlužníkovi povinného se zakáže,
aby poté, kdy mu bylo doručeno nařízení výkonu rozhodnutí, povinnému jeho
pohledávku vyplatil, a povinný ztrácí dnem, kdy bylo jeho dlužníkovi doručeno
nařízení výkonu rozhodnutí, právo na vyplacení pohledávky, 2/ jakmile nabude
nařízení výkonu rozhodnutí právní moci, vyrozumí o tom soud dlužníka povinného,
a ten vyplatí pohledávku, je-li již splatná, oprávněnému (není-li pohledávka
povinného dosud splatná, vyplatí ji oprávněnému, jakmile se stane splatnou);
výplatou oprávněnému se zprostí dlužník povinného své povinnosti vůči
povinnému, a 3/ nevyplatí-li dlužník povinného oprávněnému pohledávku, může se
oprávněný domáhat vlastním jménem na dlužníkovi povinného vyplacení pohledávky
v řízení podle části třetí občanského soudního řádu, popřípadě podle zvláštního
zákona; nesmí však s dlužníkem povinného stran této pohledávky uzavřít na úkor
povinného smír, ani prominout její zaplacení, a dlužník povinného si v takovém
případě také nemůže započíst svou vlastní pohledávku, kterou má vůči
oprávněnému.
Z uvedeného plyne, že názor odvolacího soudu, podle nějž výsledek
řízení (neskončeného v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí) o
poddlužnické žalobě proti povinné je nevýznamný, za správný mít nelze.
Na základě daňové exekuce nařízené proti oprávněnému mohla povinná
plnit z ní oprávněnému správci daně, a její dluh vůči oprávněnému by tím
zanikl. To se nestalo, pročež důvod zastavení předmětného výkonu rozhodnutí (§
268 odst. 1 písm. g/ o.s.ř.) nenastal.
Neplnil-li poddlužník (zde povinná) v daňové exekuci oprávněnému (zde
správci daně), vybavuje jej zákon procesní legitimací (jen jí, resp. touto) k
poddlužnické žalobě, jejímž účelem je, aby v daňové exekuci oprávněný získal
titul dalšího výkonu, a to přímo proti poddlužníku.
Poddlužník se může bránit tím, že vůči povinnému dluh nemá, resp. že dluh
zanikl apod., přičemž přirozeným omezením této obrany je i okolnost, že
pohledávka povinného je judikátní.
Jestliže by poddlužník uspěl, a poddlužnická žaloba byla zamítnuta, bylo by tím
provádění výkonu rozhodnutí (daňové exekuce) přikázáním pohledávky fakticky, a
to neúspěšně, ukončeno. Ona (daňová) exekuce ovšem nikterak nezasahuje do
exekuce předmětné, ani k zastavení této exekuce (tj. vedené oprávněným proti
povinné podle zákona č. 120/2001 Sb.) tedy důvodu není .
Avšak v případě, že by oprávněný z daňové exekuce (finanční úřad) naopak v
řízení o poddlužnické žalobě uspěl, nastal by stav, kdy by finanční úřad
jakožto věřitel oprávněného do vztahu mezi oprávněným a povinnou příležitost
zasáhnout měl, a to – podle situace – v režimu podle § 256 odst. 1 o.s.ř. nebo
(bylo-li by již řízení o exekuci podle zákona č. 120/2001 Sb. mezi nimi
zahájeno, případně byla-li by již tato exekuce nařízena) podle § 107a o.s.ř.
Jen v takovémto případě, a jen tehdy, kdy by nebyly možnosti ustanovení § 107a
o.s.ř. využity, by přicházelo v úvahu zastavení exekuce podle § 268 odst. 1
písm. h/ o.s.ř.
Sama skutečnost nařízeného arrestatoria či inhibitoria, jak se mylně domníval
odvolací soud, k tomuto důsledku (zastavení exekuce) nevede (srov. kupříkladu i
– v jiných souvislostech – rozsudek Nejvyššího soudu z 15.2.2001, sp. zn. 21
Cdo 886/2000, uveřejněný pod č. 90/2001 v časopise Soudní judikatura, případně
rozsudek z 27.6.2002, sp. zn. 29 Odo 364/2001, publikovaný pod č. 42/2003 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Odlišný názor odvolacího soudu, který vedl k zastavení exekuce, tedy správný
není, a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl tudíž uplatněn
právem.
Usnesení odvolacího soudu proto Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 věty za
středníkem o.s.ř. zrušil, a poněvadž důvody, pro něž bylo rozhodnutí odvolacího
soudu zrušeno, platí i pro usnesení soudu prvního stupně, zrušil i je, a podle
ustanovení § 243b odst. 3 věty druhé o.s.ř. tomuto soudu věc vrátil k dalšímu
řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§ 243d odst. 1 část
věty první za středníkem o.s.ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. března 2005
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v.r.
předseda senátu