20 Cdo 2398/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Petra Šabaty a JUDr. Pavla Krbka ve
věci výkonu rozhodnutí oprávněné V. z. p. ČR, proti povinnému M. B.,
zastoupenému advokátem, pro 147 367,- Kč zřízením soudcovského zástavního
práva, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 29 E 787/2005, o
dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 10. 2005,
č.j. 14 Co 565/2005-16, takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud usnesením ze dne 20. 7. 2005, č.j. 29 E 787/2005-10, nařídil podle
vykonatelných platebních výměrů VZP ČR, Územního pracoviště S., č. ze dne č. ze
dne, č. ze dne a č. ze dne k uspokojení pohledávky oprávněné v částce 147
367,- Kč, výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na ¼
blíže označené nemovitosti s tím, že pro pořadí soudcovského zástavního práva
je rozhodující doba doručení návrhu na jeho zřízení soudu, a žádnému z
účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Krajský soud v záhlaví uvedeným usnesením rozhodnutí okresního soudu potvrdil
(výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího
řízení (výrok II.). Podle odvolacího soudu byly všechny podmínky nařízení
výkonu rozhodnutí splněny, ostatně povinný v odvolání ani jejich nedostatek
nenamítal (poukazoval pouze, že mu nebylo umožněno plnění ve splátkách).
Rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku I. napadl povinný dovoláním, jehož
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 238a
odst. 1 písm. c), odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Vyjádřil pochybnost, zda lze
nařídit výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva za situace, kdy
pro tutéž pohledávku mu již byly nařízeny srážky ze mzdy a jen zaviněním
zaměstnavatelů mu ze mzdy nic sráženo a odváděno nebylo. Dále uvedl, že je
ochoten oprávněnou neprodleně zčásti uspokojit a že nařízení výkonu rozhodnutí
je v rozporu s dobrými mravy, protože zřízením soudcovského zástavního práva
jsou poškozováni i ostatní spoluvlastníci předmětných nemovitostí. Navrhl, aby
dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně
rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu § 238a
odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., který ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ
jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§
237 odst. 3 ve spojení s § 238a odst. 2 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní,
vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních,
navíc otázek zásadního významu; Důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání
je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř, jímž lze namítat
nesprávné právní posouzení věci.
Dovolatel žádné argumenty ve prospěch tvrzení, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam, nepřednesl a dovolací soud ani
hodnocením námitek v dovolání uplatněných k takovému závěru nedospěl.
Otázka, kterou dovolatel nabídl k přezkumu (rozpor nařízení výkonu rozhodnutí s
dobrými mravy), shora uvedené znaky nesplňuje. Nejvyšší soud se jí zabýval v
řadě svých rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11.
2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura 4/2003
pod č. 67) a učinil závěr, že z hlediska případné existence rozporu s dobrými
mravy lze posuzovat pouze výkon práv a povinností (formou právních úkonů či
faktického chování) účastníků občanskoprávních vztahů, nikoliv správnost
rozhodnutí soudu; to je aktem aplikace práva, v jejímž rámci právě soud - v
nalézacím řízení - posuzuje, zda k případnému rozporu s morálními pravidly při
výkonu práv a povinností v hmotněprávních vztazích došlo. Při podání návrhu na
nařízení výkonu rozhodnutí však nejde o výkon práva ve smyslu § 3 odst. 1
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění, nýbrž o využití
možnosti poskytnuté oprávněnému procesním předpisem (§ 251 o. s. ř.) pro
případ, že povinnost uložená exekučním titulem nebyla splněna dobrovolně.
Rozpor s dobrými mravy, jež je institutem hmotněprávním, tedy úspěšně namítat
ve vztahu k usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, jež je institutem
procesněprávním, nelze. Navíc výkonem rozhodnutí je postižen pouze
spoluvlastnický podíl povinného, nikoliv ostatních spoluvlastníků. Nařízení
výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva nebrání ani nařízení
výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy povinného, neboť prvně zmíněný způsob výkonu
rozhodnutí má jen zajišťovací funkci.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud se při svém rozhodování neodchýlil od
ustálené soudní praxe, podmínky přípustnosti ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c),
odst. 3 o. s. ř. nejsou dány. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243b odst.
5, věty první, § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn procesním neúspěchem
povinného (jehož dovolání bylo odmítnuto), jakož i tím, že oprávněné, jež by
měla právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, v tomto stadiu řízení (podle
obsahu spisu) náklady nevznikly (§ 243b odst. 5, věta první, § 224 odst. 1, §
146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. prosince 2008
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu