U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy
Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného města Dubí, se sídlem v Dubí,
Ruská 264, IČ 00266281, zastoupeného Mgr. Milanem Zunou, advokátem se sídlem v
Teplicích, Ruská 1564/5, proti povinným 1) M. M., zastoupenému JUDr. Zuzanou
Kudrnovou, advokátkou se sídlem v Žitenicích, Litoměřická 24, a 2) M. M., pro
203.402,70 Kč s příslušenstvím, prodejem nemovitostí, vedené u Okresního soudu
v Teplicích pod sp. zn. 35 E 1777/2002, o dovolání prvního povinného proti
usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. ledna 2010, č. j. 10 Co
485/2009 - 262, a proti usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 18. června
2009, č. j. 35 E 1777/2002 - 247, takto:
I. Řízení o dovolání proti usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne
18. 6. 2009, č. j. 35 E 1777/2002 - 247, se zastavuje.
II. Dovolání proti výroku usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze
dne 26. 1. 2010, č. j. 10 Co 485/2009 - 262, jímž bylo potvrzeno usnesení
Okresního soudu v Teplicích ze dne 18. 6. 2009, č. j. 35 E 1777/2002 - 247, ve
výroku o udělení příklepu k vydraženým nemovitostem, se odmítá.
III. První povinný je povinen zaplatit oprávněnému na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 1.300,- Kč k rukám Mgr. Milana Zuny, advokáta se
sídlem v Teplicích, Ruská 1564/5.
Okresní soud v Teplicích usnesením ze dne 18. 6. 2009, č. j. 35 E 1777/2002 -
247, zastavil výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí ohledně částky 21.500,- Kč,
nařízený usnesením téhož soudu ze dne 21. 10. 2002, č. j. 35 E 1777/2002 - 8, k
uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 203.402,70 Kč, pro náklady
předcházejícího řízení ve výši 42.850,- Kč a pro náklady výkonu rozhodnutí ve
výši 21.500,- Kč, částečně zastavený pravomocným usnesením soudu prvního stupně
ze dne 7. 1. 2008, č. j. 35 E 1777/2002 - 140, pro pohledávku ve výši 69.910,70
Kč, a dále pravomocným usnesením ze dne 25. 11. 2008, č. j. 35 E 1777/2002 -
214, pro pohledávku ve výši 133.492,- Kč, dále udělil vydražiteli (oprávněnému)
příklep na vydražených nemovitostech, a to „budově č.p. 18 na parc. č. 259 -
objekt bydlení, pozemku parc. č. 259 - zastavěná plocha a nádvoří o výměře 203
m2 a pozemku parc. č. 260 - zahrada o výměře 315 m2, vše zapsané u
Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, katastrální pracoviště Teplice pro obec
Dubí a k. ú. Dubí - Bystřice na LV č. 1881“, přičemž lhůtu k zaplacení
nejvyššího podání ve výši 408.754,- Kč stanovil do 1 měsíce od právní moci
usnesení o udělení příklepu s tím, že na nejvyšší podání se započítává
vydražitelem složená jistota 306.500,- Kč; současně rozhodl o nákladech
částečného zastavení výkonu rozhodnutí.
K odvolání povinných Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 26. 1.
2010, č. j. 10 Co 485/2009 - 262, usnesení soudu prvního stupně ve výroku o
udělení příklepu k vydraženým nemovitostem, stanovení lhůty k zaplacení
nejvyššího podání a o započtení vydražitelem složené jistoty na nejvyšší podání
ve vztahu k prvnímu povinnému potvrdil s tím, že „jinak zůstává nedotčeno“,
odvolání druhé povinné odmítl a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací
soud neshledal žádné pochybení v postupu soudu prvního stupně při prodeji
předmětných nemovitostí (§ 336b odst. 2, § 336 c odst. 1, § 336e odst. 1, 2 a §
336h až § 336j o. s. ř.). K odvolacím námitkám povinných, že prodej nemovitostí
nebyl namístě, neboť vymáhanou pohledávku uhradili a nic oprávněnému nedluží,
uvedl, že povinní sice zaplatili pohledávku oprávněného ve výši 203.402,70 Kč,
pro niž byl výkon rozhodnutí pravomocně zastaven, neuhradili však náklady
předcházejícího řízení ve výši 42.850,- Kč a náklady výkonu rozhodnutí ve výši
21.500,- Kč, resp. ty uhradili až před dražebním jednáním. Soud prvního stupně
tedy postupoval správně, pokud v pravomocně nařízeném výkonu rozhodnutí pro
náklady předcházejícího řízení pokračoval. Za nedůvodnou považoval krajský soud
rovněž námitku povinných, že došlo k porušení zákona a že se oprávněný na
jejich úkor bezdůvodně obohatil, neboť okolnost, že oprávněný vystupoval v
nařízené dražbě jako dražitel, není porušením zákona, které by mělo za následek
vznik bezdůvodného obohacení na jeho straně na úkor povinných, jelikož řádně
složil jistotu, učinil nejvyšší podaní a k draženým nemovitostem mu byl udělen
příklep. Ve vztahu k druhé povinné odvolací soud odvolání podle § 218 písm. b)
o. s. ř. odmítl jako podané osobou neoprávněnou, neboť proti udělení příklepu
(na rozdíl od prvního povinného) nevznesla žádné námitky (viz § 336k odst. 2 o.
s. ř. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1256/99,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 57, ročník 2000).
Usnesení soudů obou stupňů napadl první povinný dovoláním, jež podle jeho
obsahu (§ 41 odst. 4 o. s. ř.) směřuje proti výrokům, jimiž bylo rozhodnuto o
příklepu vydražených nemovitostí. Poukazuje na to, že ke dni příklepu byla již
„celá dlužná částka“ uhrazena a že nyní splácí jen smluvní pokutu v
pravidelných měsíčních splátkách 5.000,- Kč, jak mu bylo soudem určeno. Namítá,
že výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí byl nepřiměřený a nedůvodný a že
nebylo namístě realizovat dražbu nemovitostí jako krajní řešení úhrady závazku,
když podle § 263 o. s. ř. lze výkon rozhodnutí nařídit jen v takovém rozsahu,
jaký oprávněný navrhl a jaký podle rozhodnutí stačí k jeho uspokojení. Podle
přesvědčení dovolatele, se „proti němu úřady spolčily z toho důvodu, že je Rom
a snaží se ho neoprávněně připravit o dům“ a (opět bez bližší konkretizace)
dodává, že v jeho věci jde o věc zásadního právního významu. Toto dovolání (ze
dne 7. 4. 2010) první povinný následně doplnil podáním ze dne 12. 5. 2010,
podaným téhož dne k poštovní přepravě, a přílohami k podání ze dne 23. 6. 2010,
podanému osobně téhož dne u Nejvyššího soudu.
Oprávněný v písemném vyjádření k dovolání prvního povinného konstatoval, že
povinný ve svém dovolání neuvádí pravdivé skutečnosti, neboť ke dni příklepu
povinní neměli uhrazený celý dluh, a splátky ve výši 5.000,- Kč se netýkají
„exekuce“, která je předmětem dovolání.
Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu
ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz článek II, bodu 12. části první zákona č.
7/2009 Sb.) a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Je-li napadeným rozhodnutím - jako v projednávaném případě - usnesení
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci udělení příklepu ve výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu §
238a odst. 1 písm. e) o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1
písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. § 238a odst. 2 o. s. ř.). Protože odvolací
soud usnesení o udělení příklepu nemůže zrušit (srov. § 336k odst. 3 o. s. ř.),
je použití § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (pojmově) vyloučeno a přípustnost
dovolání lze vyvozovat již jen z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji
spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle
§ 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
První povinný argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní
stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., nepřednesl, a ani
hodnocením námitek obsažených v dovolání k závěru o splnění této podmínky
dospět nelze.
Nejvyšší soud již v řadě rozhodnutí vysvětlil, že řízení o výkon rozhodnutí
prodejem nemovitosti je rozděleno do několika relativně samostatných fází [1)
nařízení výkonu rozhodnutí, 2) určení ceny nemovitosti a jejího příslušenství,
ceny závad a práv s nemovitostí spojených, určení závad, které prodejem v
dražbě nezaniknou, a určení výsledné ceny, 3) vydání dražební vyhlášky, 4)
prodej nemovitosti v dražbě, 5) rozvrh rozdělované podstaty], v nichž se řeší
vymezený okruh otázek, přičemž pravomocné rozhodnutí, jímž je ukončen určitý
úsek, je předpokladem pro další pokračování v řízení a současně vylučuje
možnost v další fázi znovu řešit otázky, o kterých již bylo rozhodnuto (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 20 Cdo 2006/2006,
usnesení ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2769/2006).
Namítá-li dovolatel, že „ke dni příklepu byla již celá dlužná částka uhrazena“,
jedná se jednak o námitku skutkovou, která přípustnost dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá, a navíc o takovou, kterou lze uplatnit jen
v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř.,
nikoliv ve fázi dražby nemovitostí.
Přípustnost dovolání podle výše citovaných ustanovení nejsou způsobilé založit
ani ostatní námitky prvního povinného ohledně rozsahu a způsobu provedení
výkonu rozhodnutí, a to již z toho důvodu, že byly uplatněny až prostřednictvím
mimořádného opravného prostředku, a z hlediska § 241 odst. 4 o. s. ř. se tak
jedná o nepřípustné novoty.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu nemá v napadeném výroku po
právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., ve znění
účinném od 1. 7. 2009, a dovolání proti němu podle § 238a odst. 1 písm. d),
odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve stejném
znění, není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání prvního povinného
podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž přihlédl
k opožděnému doplnění dovolání ze dne 12. 5. 2010 a k dalšímu podání ze dne
23. 6. 2010, v němž první povinný ostatně pouze opakuje námitky obsažené v
dovolání ze dne 7. 4. 2010.
Usnesení soudu prvního stupně dovoláním úspěšně napadnout nelze. Z ustanovení
§ 236 odst. 1 o. s. ř., plyne, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem
proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu. Opravným prostředkem pro
přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle § 201 o. s. ř. odvolání,
pokud to zákon nevylučuje. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční
příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního
stupně. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem
podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“, pokud směřuje proti
usnesení soudu prvního stupně, podle § 243c odst. 1 a § 104 odst. 1, věty
první, o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999,
sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 4/2000 pod č.
45).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť oprávněný
má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které
sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci
(vyjádření k dovolání) v částce 1.000,- Kč [odměna z částky určené podle § 2
odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle § 12 odst. 1 písm. b),
snížená na polovinu podle § 14 odst. 1 ve spojení s § 15 a o dalších 50 % podle
§ 18 odst. 1], a náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb., v částce 300,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení
oprávněného ve výši 1.300,- Kč je první povinný povinen zaplatit k rukám
advokáta, který oprávněného v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. srpna 2010
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu