20 Cdo 2461/2025-1016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné Městské části Praha 7, se sídlem v Praze 7, U průhonu č. 1338/38, identifikační číslo osoby 00063754, proti povinné D. V., za účasti procesních nástupců manžela povinné: 1) D. V., 2) D. P., a 3) J. V., zastoupeného Mgr. Markem Šimákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Havlíčkova č. 1682/15, pro 2 490 924 Kč s příslušenstvím, o návrhu manžela povinné B. V., zemřelého XY, na částečné zastavení exekuce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 64 EXE 3286/2013, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. dubna 2025, č. j. 23 Co 107/2024-951, takto:
I. Dovolání oprávněné se odmítá. II. Procesnímu nástupci manžela povinné J. V. se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává. III. Procesní nástupkyně manžela povinné D. V. a D. P. nemají nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále též jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 19. ledna 2024, č. j. 64 EXE 3286/2013-853, částečně zastavil exekuci co do provedení exekuce přikázáním pohledávky z účtu manžela povinné podle exekučního příkazu soudního exekutora Mgr. Daniela Vlčka, Exekutorský úřad Praha 7 (dále též jen „soudní exekutor“), ze dne 9. července 2014, č. j. 101 EX 07909/13-089 (výrok I.), a uložil oprávněné povinnost zaplatit manželu povinné náhradu nákladů řízení (výrok II.) a České republice- Obvodnímu soudu pro Prahu 4 náklady státu v podobě znalečného (výrok III.).
Vyšel ze zjištění, že v projednávané věci je exekučním titulem rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 29. ledna 2013, č. j. 25 T 105/2009-783, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. 61 To 113/2023, jímž byla žalovaná (zde povinná) uznána vinnou trestným činem neoprávněného nakládání s osobními údaji v jednočinném souběhu s trestným činem zpronevěry, kterých se měla dopouštět v letech 2001 až 2005, a jímž byla povinné uložena povinnost uhradit poškozené (zde oprávněné) na náhradě škody částku ve výši 2 490 924 Kč. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že uvedený deliktní závazek povinné není součástí společného jmění manželů, neboť přesahoval míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů podle ustanovení § 143 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obč. zák.“), a povinná jej převzala bez souhlasu manžela.
Jelikož jde o vydobytí závazku, který nepatří do společného jmění manželů, postižení účtu manžela povinné je nepřípustné a v této části je namístě exekuci zastavit. Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) k odvolání oprávněné usnesením ze dne 9. dubna 2025, č. j. 23 Co 107/2024-951, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. (výrok I.), změnil výrok II. usnesení tak, že dědicům manžela povinné se nepřiznává náhrada nákladů za předchozí stupně řízení (výrok II.), nepřiznal J.
V. náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.) a rozhodl, že D. V. a D. P. nemají nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV.) Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle kterého deliktní závazek povinné nebyl součástí společného jmění povinné a jejího zemřelého manžela, protože rozsah závazku přesahoval míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů a povinná jej převzala bez souhlasu manžela. Odvolatelce přisvědčil v tom, že podle § 42 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění účinném do 30.
června 2015 (dále též jen „ex. řád“), bylo možné vést exekuci na majetek patřící do společného jmění manželů také v případě vymáhání dluhu, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů. Jde-li ovšem o přikázání pohledávky manžela povinné z účtu u peněžního ústavu, uvedený způsob provedení exekuce bylo možné zvolit jen tehdy, jestliže se jednalo o vydobytí dluhu patřícího do společného jmění manželů, což v projednávané věci není splněno.
Na základě shora uvedeného odvolací soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o částečném zastavení exekuce co do provedení exekuce přikázáním pohledávky z účtu manžela povinné. Usnesení odvolacího soudu napadla oprávněná ve výroku I. dovoláním, jehož přípustnost vymezila tak, že napadené usnesení závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soud, a to zda lze podle právní úpravy účinné od 1. července 2015 vést exekuci pro výlučný závazek povinné (vzniklý za trvání manželství) přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu manžela povinné (která je součástí společného jmění), a to v případě exekučního řízení zahájeného před 1.
červencem 2015 pro dluhy, které vznikly za účinnosti obč. zák., ve znění účinném do 31. prosince 2013. Dovolatelka nerozporuje závěr odvolacího soudu, že v exekuci je vymáhán výlučný závazek povinné, který není součástí společného jmění povinné a jejího manžela. Má však za to, že pro vymožení uvedeného závazku lze vést exekuci přikázáním pohledávky z účtu manžela povinné a v této souvislosti odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2020, sp. zn. 20 Cdo 2390/2020, podle kterého lze výlučný dluh povinného uspokojit ze společného jmění manželů, a dále na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7.
března 2017, sp. zn. 20 Cdo 5823/2016, či ze dne 20. října 2020, sp. zn. 2390/2020, podle kterých návrh manžela povinného na zastavení exekuce je třeba projednat podle ustanovení § 262b odst. 1 o. s. ř. účinného od 1. července 2015, čili ve znění novely občanského soudního řádu č. 139/2015 Sb., bez ohledu na to, kdy byla dosud pravomocně neskončená exekuce zahájena. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení a rovněž navrhla odklad vykonatelnosti napadeného usnesení.
Procesní nástupce manžela povinné J. V. ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že dovolatelka opomíjí dobu vzniku vymáhaného závazku, která je z hlediska právního posouzení věci rozhodující, a ztotožnil se se závěrem odvolacího soudu. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2022 (srov. část první čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. V posuzované věci bylo exekuční řízení zahájeno dne 27.
září 2013. Soudní exekutor vydal dne 9. července 2014, č. j. 101 EX 07909/13-089, exekuční příkaz přikázáním pohledávky z účtu manžela povinné. Dovolatelce je třeba dát za pravdu, že Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil, že podle právního stavu v době vzniku dluhu (v posuzované věci tedy podle právního stavu do 31. prosince 2013) je pro účely posouzení, zda výlučný dluh povinného lze uspokojit ze společného jmění manželů, podstatné, zda vymáhaný závazek vznikl za trvání manželství či nikoliv a zda (ne)byl předmětem vypořádání společného jmění manželů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.
října 2020, sp. zn. 20 Cdo 2390/2020, či ze dne 22. srpna 2023, sp. zn.
20 Cdo 2015/2023). Dovolatelce lze přisvědčit i v tvrzení, že i když bylo exekuční řízení zahájeno před 1. červencem 2015, s účinností od
1. července 2015 se na toto exekuční řízení použije právní úprava exekučního řádu a občanského soudního řádu ve znění účinném od tohoto data, čili ve znění novely občanského soudního řádu č. 139/2015 Sb. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. března 2017, sp. zn. 20 Cdo 5823/2016, či ze dne 20. října 2020, sp. zn. 2390/2020). Pro posouzení, zda byl soudní exekutor oprávněn vydat exekuční příkaz, kterým přikázal pohledávku z účtu manžela povinné u peněžního ústavu, je ovšem (vzhledem k datu vydání exekučního příkazu) rozhodující právní úprava účinná do 30. června 2015 (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2017, sp. zn. 20 Cdo 1874/2016, či ze dne 1. srpna 2017, sp. zn. 20 Cdo 601/2017). Podle ustanovení § 262a odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2014 do
30. června 2015 ve spojení s ustanovením § 52 odst. 1 ex. řádu bylo možné, jde-li o vydobytí dluhu patřícího do společného jmění manželů, nařídit exekuci vydáním exekučního příkazu srážkami ze mzdy nebo jiného příjmu manžela povinného, přikázáním pohledávky manžela povinného z účtu u peněžního ústavu, přikázáním jiné peněžité pohledávky manžela povinného nebo postižením jiných majetkových práv manžela povinného. Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že závazek povinné není součástí společného jmění povinné a jejího manžela.
Dovolatelka v dovolání uvedla, že tento závěr akceptuje, dovolací soud se proto ke správnosti tohoto závěru nevyjadřoval. Soudní exekutor tak vydal exekuční příkaz v době, kdy bylo možné vydat exekuční příkaz přikázáním pohledávky z účtu manžela povinné pouze v případě vymáhání pohledávky patřící do společného jmění manželů, nikoli pro vydobytí výlučného dluhu povinné, jako je tomu v projednávané věci; proto bylo namístě přistoupit k částečnému zastavení exekuce co do uvedeného exekučního příkazu.
Protože usnesení odvolacího soudu je (v dovoláním napadeném výroku I.) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a dovolatelkou přednesená argumentace není způsobilá zpochybnit jeho správnost, Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Oprávněná současně v dovolání navrhla, aby dovolací soud odložil vykonatelnost dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o.
s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na výše uvedené se Nejvyšší soud návrhem dovolatelky na odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu nezabýval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 11. 2025
JUDr. Zbyněk Poledna předseda senátu