20 Cdo 5823/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Karla
Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné Richter + Frenzel s. r. o., se sídlem
v Praze 9, U Technoplynu č. 1572/1, identifikační číslo osoby 61852325,
zastoupené JUDr. Jaroslavou Vodáčkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Ponávka č.
185/2, proti povinnému B. Z., za účasti manželky povinného Z. Z., oběma
zastoupeným Mgr. Ivetou Petřekovou, advokátkou se sídlem v Brně, Lesnická č.
787/10, pro 687 094,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod
sp. zn. 81 EXE 695/2015, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v
Brně ze dne 20. června 2016, č.j. 20 Co 368/2015-48, takto:
Dovolání se odmítá.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst.
1 občanského soudního řádu a že věc je třeba - vzhledem k tomu, že řízení v
projednávané věci bylo zahájeno v době po 1. 1. 2014 - posoudit (srov. Čl. II
bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů, účinném od 1. 1. 2014 (dále též jen "o. s. ř."),
se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním napadeným rozhodnutím odvolací soud zrušil výrok I. usnesení
Městského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2015, č. j. 81 EXE 695/2015-29, jímž byl
zamítnut návrh manželky povinného na částečné zastavení exekuce prováděné
exekučním příkazem exekutorky JUDr. Jany Fojtové, Exekutorský úřad Pelhřimov,
ze dne 16. 3. 2015, č. j. 049 EX 00020/16-026, srážkami z jejího důchodu (výrok
I.), výrok II. usnesení soudu prvního stupně (jímž byl zamítnut návrh manželky
povinného na odklad exekuce v části, v níž navrhla její zastavení) odvolací
soud změnil tak, že se odkládá provedení exekuce v rozsahu, v jakém je
prováděna podle exekučního příkazu soudní exekutorky JUDr. Jany Fojtové ze dne
16. 3. 2015, č. j. 049 EX 00020/15-026, postižením důchodu manželky povinného,
a to do pravomocného skončení řízení o návrhu manželky povinného na zastavení
exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., prováděné výše uvedeným způsobem
(výrok II.). Odvolací soud konečně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení o návrhu manželky povinného na odklad provedení exekuce
před soudy obou stupňů (výrok III.).
V odůvodnění zdůraznil, že v projednávané věci bylo řízení zahájeno podáním
exekučního návrhu dne 6. 11. 2014, a proto soud prvního stupně, který
rozhodoval o návrhu manželky povinného ze dne 25. 3. 2015, postupoval podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu účinného od 1. 1. 2014 do 30. 6. 2015. Byl-li ve vykonávacím řízení podle ustanovení § 262a odst. 1 o. s. ř. ve znění do 30. 6. 2015 postižen majetek, který nepatřil do společného jmění
povinného a jeho manžela, avšak vymáhanou pohledávku z tohoto majetku nebylo
možné uspokojit, příslušela manželu povinného excindační žaloba podle
ustanovení § 267 odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném do 30. 6. 2015. Jestliže byl
exekučně postižen majetek, který nepatřil do společného jmění povinného a jeho
manžela, ale šlo o majetek ve výlučném vlastnictví manžela povinného podle
ustanovení § 262a odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném do 30. 6. 2015 (například
šlo-li o mzdu nebo jiný příjem manžela povinného), aniž by byly splněny
předpoklady pro postižení takového majetku, mohl se manžel povinného domáhat
vyloučení tohoto majetku ze soudního výkonu rozhodnutí (z exekuce) rovněž
excindační žalobou, a to podle ustanovení § 267 odst. 1 o. s. ř. ve znění do
30. 6. 2015. Soud prvního stupně na základě výše uvedených právních závěrů
návrh manželky povinného na zastavení exekuce zamítl, protože nezvolila správný
procesní prostředek k uplatnění svých práv (namísto excindační žaloby zvolila
návrh na částečné zastavení exekuce). Odvolací soud však při rozhodování o
odvolání manželky povinného (dne 20. 6. 2016) musel přihlédnout k tomu, že v
mezidobí, a to zákonem č. 139/2015 Sb., byla s účinností od 1. 7. 2015
novelizována rozhodná ustanovení o. s. ř. i zákona č. 120/2001 Sb., o soudních
exekutorech a exekuční činnosti (dále též jen „ex. řádu“). Ustanovení § 262a o. s. ř., resp. ustanovení § 42 ex. řádu, nově upravují, za jakých podmínek lze v
exekuci postihnout majetek patřící do společného jmění povinného a jeho manžela
a majetek patřící výlučně manželu povinného. Dále od 1. 7. 2015 platí, že
byl-li v exekuci neoprávněně postižen majetek manžela povinného nebo majetek
patřící do společného jmění povinného a jeho manžela, má manžel povinného k
dispozici nikoliv vylučovací žalobu, ale návrh na zastavení exekuce ve vztahu k
neprávem postiženému majetku. Podle přechodných ustanovení obsažených v článku
II. bod 1. a čl. IV. bod 1. zákona č. 139/2015 Sb. (který výše popsanou novou
úpravu zavedl), se nové znění občanského soudního řádu a exekučního řádu
uplatní i v řízeních zahájených před 1. 7. 2015; právní účinky úkonů, které
nastaly přede dnem účinnosti zákona č. 139/2015 Sb., zůstávají zachovány. Jestliže tedy manžel povinného podal návrh na částečné zastavení exekuce před
1. 7. 2015, nelze řízení o takovém návrhu dokončit podle dosavadní právní
úpravy, ale podle úpravy nové. Odvolacímu soudu tedy nezbývá, než rozhodnutí
soudu prvního stupně přezkoumat i podle hledisek vymezených novou právní
úpravou. Proto je třeba zohlednit, že soud prvního stupně se nezabýval
skutečnostmi rozhodnými podle ustanovení § 262a o. s. ř. ve znění od 1. 7.
2015
pro postižení majetku manželky povinného (zejména otázkou, zda vymáhaná
pohledávka patří s ohledem na okolnosti případu do společného jmění povinného a
jeho manželky), když vycházel z názoru, že tyto skutečnosti lze zohlednit pouze
v řízení o vylučovací žalobě. Z toho důvodu bylo na místě usnesení soudu
prvního stupně zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení (ustanovení § 219a odst. 1
písm. b) o. s. ř.), v němž bude zkoumat, zda byly naplněny předpoklady
stanovené v ustanovení § 262a odst. 2 o. s. ř. ve znění od 1. 1. 2014 do 30. 6. 2015 pro postižení majetku manželky povinného v exekuci (zejména otázkou,
jestli vymáhaná pohledávka patří s ohledem na okolnosti případu do společného
jmění povinného a jeho manželky). Odvolací soud konečně uzavřel, že od 1. 7. 2015 nelze za žádných okolností vést exekuci na mzdu manžela povinného, a to
ani v případě, že je vymáhán dluh, který tvoří společné jmění manželů, takže
lze očekávat, že s účinností od 1. 7. 2015 dojde k zastavení exekuce srážkami z
důchodu manželky povinného podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.,
takže je dán důvod pro odklad exekuce podle ustanovení § 266 odst. 2 o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu ve všech výrocích napadla oprávněná dovoláním, v
němž především uvedla, že ze strany odvolacího soudu došlo k zásahu do
rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by soud prvního stupně jakkoliv při svém
rozhodnutí pochybil. Zákon č. 139/2015 Sb. s ohledem na svá přechodná stanovení
v čl. II odst. 1 a čl. IV. odst. 1 způsobuje nepřípustnou pravou retroaktivitu,
protože dopadá také na řízení, která byla zahájena před jeho účinností, čímž
zasahuje do legitimních očekávání účastníků řízení. Proto by dovolací soud měl
podle oprávněné podat u Ústavního soudu návrh na zrušení uvedených přechodných
ustanovení. Oprávněná má za to, že při aplikaci ustanovení § 262a, § 262b a §
267 o. s. ř. ve znění od 1. 7. 2015 a při zvážení, zda vymáhaný dluh je
pohledávkou, která je či není součástí společného jmění povinného a jeho
manželky, nelze aplikovat ustanovení § 710, § 732 ani jiné ustanovení zákona č.
89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), jak podle jejího
názoru učinil odvolací soud. Je totiž třeba vyjít z toho, že ke vzniku závazku
ze strany povinného došlo dne 14. 6. 2011, kdy se povinný jako směnečný rukojmí
zavázal ze směnky. Proto je na místě aplikovat ustanovení § 143 odst. 1 písm.
b) a zejména § 146 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen
„obč. zák.“), protože jde o hmotné právo, které bylo účinné v době vzniku
závazku, který je posuzován. Závazný pokyn odvolacího soudu, aby se soud
prvního stupně zabýval tím, zda byl dán souhlas manželky povinného s převzetím
závazku, je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, podle níž
se pro případ, že jde o závazek plynoucí z podnikatelské činnosti povinného,
souhlas manžela povinného nevyvratitelně presumuje (ustanovení § 146 obč.
zák.). I pro případ, že by situace byla posouzena podle ustanovení § 715 o. z.,
není podle dovolatelky na místě dospět k jinému závěru. Dovolatelka v této
souvislosti (a s poukazem na závazný pokyn odvolacího soudu, podle něhož se
soud prvního stupně má zabývat tím, zda byl dán souhlas manželky povinného s
převzetím závazku) má za to, že dovolací soud má zaujmout postoj k dosud podle
dovolatelky neřešené otázce hmotného práva, zda v případě, že je jedním z
manželů udělen souhlas s užitím majetku nacházejícího se ve společném jmění
manželů k podnikatelským účelům dle ustanovení § 146 obč. zák. nebo dle § 715
odst. 1 o. z., je přípustné dovolávat se ustanovení § 732 o. z., nebo zda
souhlas s užitím majetku nacházejícího se ve společném jmění manželů k
podnikatelským účelům podle ustanovení § 146 obč. zák., nebo podle § 715 odst.
1 o. z. již bez dalšího vylučuje užití ustanovení § 732 o. z.
Uzavřel-li odvolací soud, že v řízení o návrhu manželky povinného na zastavení
exekuce ze dne 25. 3. 2015, jež nebylo pravomocně ukončeno do 30. 6. 2015, se
použijí při rozhodnutí o návrhu manžela povinného na zastavení exekuce
(soudního výkonu rozhodnutí) normy procesního práva účinné od 1. 7. 2015,
včetně ustanovení § 262a, § 262b a § 267 o. s. ř., resp. ustanovení § 42 ex.
řádu ve znění zákona č. 139/2015 Sb., je jeho právní závěr v souladu s
rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8.
2016, sp. zn. 20 Cdo 3416/2016). Námitka oprávněné, že přechodná ustanovení
obsažená v čl. II odst. 1 a čl. IV odst. 1 zákona č. 139/2015 Sb., z nichž
tento závěr vyplývá, způsobují nepřípustnou pravou retroaktivitu, protože se
účastníci (zde oprávněná) nemohou následkem jejich existence spolehnout na to,
jaký účinek bude mít konkrétní procesní návrh (zde návrh manželky povinného na
částečné zastavení exekuce ohledně srážek z jejího důchodu), není opodstatněná.
Přehlíží totiž, že ustanovení § 262a, § 262b a § 267 o. s. ř., resp.
ustanovení § 42 ex. řádu ve znění po novele č. 139/2015 Sb., jsou svojí
základní podstatou normami procesněprávního charakteru, jež řeší to, za jakých
předpokladů soud nařídí soudní výkon rozhodnutí na majetek ve společném jmění
povinného a jeho manžela nebo na výlučný majetek manžela povinného (respektive
za jakých okolností má být přistoupeno k provedení exekuce takového majetku), a
dále to, jaký procesní prostředek má k dispozici manžel povinného, domnívá-li
se, že jeho výlučný majetek nebo majetek ve společném jmění manželů neměl být
podle zvláštního právního předpisu postižen (zda má podat tzv. excindační
žalobu podle ustanovení § 267 o. s. ř. ve znění do 30. 6. 2015, nebo jestli má
k dispozici návrh na částečné zastavení exekuce podle ustanovení § 262b o. s.
ř., resp. podle ustanovení § 42 ex. řádu ve znění od 1. 7. 2015). Hmotněprávní
podstata oprávnění manžela povinného zamezit nepřípustnému postižení jeho
výlučného majetku nebo majetku nacházejícího se ve společném jmění (od 1. 1.
2014 je vyjádřena zejména v ustanoveních § 710, § 715 a § 731 a násl. o. z.)
poté, co byl tento majetek v rozporu s hmotným právem postižen, však zůstává
nedotčena. Skutečnost, že námitky manžela povinného proti údajně nepřípustnému
postižení jeho majetku nebo majetku ve společném jmění má soud od 1. 7. 2015
projednat přímo v exekučním řízení (v rámci posouzení návrhu manžela povinného
na zastavení exekuce a nikoliv na základě excindační žaloby), nezpůsobuje
žádnou reálnou (a pravě retroaktivní) újmu ani na právech oprávněné, ani na
právech ostatních účastníků vykonávacího řízení. Jde totiž jen o to, v jakém
procesním režimu se projednají již vznesené námitky manžela povinného proti
postižení jeho výlučního majetku nebo majetku ve společném jmění, o nichž dosud
nebylo pravomocně rozhodnuto. Nejvyšší soud tedy neshledává důvod, aby navrhl
Ústavnímu soudu zrušení čl. II odst. 1 a čl. IV odst. 1 zákona č. 139/2015 Sb.,
jak navrhuje oprávněná.
Oprávněná dále v dovolání namítla, že odvolací soud nesprávně odůvodnil zrušení
a vrácení věci soudu prvního stupně tak, že je třeba doplnit dokazování o to,
zda byl dán souhlas manželky povinného se vznikem závazku, a tuto potřebu
odůvodňuje odkazem na ustanovení § 710 n. o. z. Právní názor odvolacího soudu,
z něhož plyne potřeba k doplnění dokazování, je však nesprávný, protože
„zvláštním právním předpisem“ ve smyslu ustanovení § 262b o. s. ř., na jehož
základě soud posoudí, zda je majetek ve společném jmění manželů nebo majetek
manžela povinného postižen ve větším rozsahu, je právní předpis, který byl
účinný v době, kdy vznikl závazek povinného, který je předmětem exekuce
(soudního výkonu rozhodnutí). Takovým právním předpisem s ohledem na dobu
vzniku závazku povinného (dne 14. 6. 2011, kdy se jako povinný směnečný rukojmí
směnkou zavázal ke splnění vykonávané povinnosti) je nikoliv zákon č. 89/2012
Sb., tzv. nový občanský zákoník, ale zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákon
(zejména jeho ustanovení § 146, podle něhož je vědomost manželky povinného o
vzniku závazku v daném případě nerozhodná, jestliže již dříve dala souhlas k
použití majetku ve společném jmění k podnikání povinného).
Z usnesení odvolacího soudu se však nepodává, že by soudu prvního stupně
takovou instrukci k doplnění dokazování poskytl. Odvolací soud soudu prvního
stupně uložil, aby se zabýval tím, „zda byly splněny předpoklady pro postižení
majetku manželky povinného (zejména otázkou, zda vymáhaná pohledávka patří s
ohledem na okolnosti případu do společného jmění povinného a jeho manželky)“.
Odvolací soud výslovně neřešil, zda toto posouzení má soud prvního stupně
uskutečnit podle hmotného práva účinného od 1. 1. 2014, nebo podle dřívějších
právních předpisů. V dovoláním napadeném usnesení je sice zmíněno ustanovení §
710 n. o. z. (3. strana), ale jen v rámci popisu rozhodnutí soudu prvního
stupně. Soud prvního stupně tedy není zavázán právním názorem odvolacího soudu
o tom, podle jakých konkrétních norem hmotného práva má uskutečnit závěr o
skutečnostech, které mají být předmětem dalšího dokazování. Proto mu nic
nebrání v tom, aby při zvážení, v jakém směru doplnit dokazování, zohlednil
rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, která je vyjádřena zejména v usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3416/2016, podle něhož
„zvláštním právním předpisem“ ve smyslu ustanovení § 262b o. s. ř., na jehož
základě soud posoudí, zda je majetek ve společném jmění manželů nebo majetek
manžela povinného postižen ve větším rozsahu, je právní předpis, který byl
účinný v době, kdy vznikl závazek povinného, který je předmětem exekuce
(soudního výkonu rozhodnutí). Je rovněž záležitostí soudu prvního stupně, aby v
novém rozhodnutí případně zohlednil existenci ustanovení § 42 odst. 4 ex. řádu
ve znění od 1. 7. 2015, a posoudil jeho vliv na možnost vést exekuci srážkami
ze mzdy manžela povinného (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2017,
sp. zn. 20 Cdo 1874/2016).
S ohledem na výše uvedené dovolací soud dovolání oprávněné do výroku I.
usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.
odmítl pro nepřípustnost. Napadá-li dovolatelka rozhodnutí odvolacího soudu i v
části, v níž bylo rozhodnuto o odkladu provedení exekuce v rozsahu, v němž
manželka povinného podala návrh na zastavení exekuce, není dovolání přípustné
podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. ve znění od 1. 1. 2014.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a
násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti
(exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 3. 2017
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu