20 Cdo 3416/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka
Poledny a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční
věci oprávněných a) nezletilého T. S., b) nezletilého M. S., zastoupených Mgr.
Michalem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Americká č. 17, proti
povinnému T. O., zastoupenému Mgr. Petrem Poláchem, advokátem se sídlem v
Blansku-Klepačov, Smetanova č. 6, za účasti bývalé manželky povinného S. O.,
zastoupené JUDr. Danielovu Trávníčkovou, advokátkou se sídlem v Blansku,
Svitavská č. 1018/1, pro 2.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu Praha – východ pod sp. zn. 27 EXE 3398/2012, o návrhu bývalé manželky
povinného na zastavení exekuce, o dovolání oprávněných proti usnesení Krajského
soudu v Praze ze dne 28. ledna 2016, č. j. 28 Co 103/2015-468, takto:
Dovolání oprávněných se zamítá.
Oprávnění se návrhem podaným dne 7. 11. 2012 domáhali nařízení exekuce k
uspokojení svých peněžitých pohledávek ve výši 1.000.000,- Kč pro každého z
nich podle vykonatelného notářského zápisu notářky JUDr. Moniky Kroulíkové ze
dne 17. 5. 2012, sp. zn. NZ 121/2012, N 128/2012, v němž povinný vůči
oprávněným uznal svůj dluh z předmětných pohledávek a svolil k vykonatelnosti
notářského zápisu, když se jednalo o dluh ze smlouvy o půjčce ve výši
2.000.000,- Kč uzavřené mezi Ing. T. S. jako věřitelem a povinným jako
dlužníkem ze dne 1. 4. 2005. Oprávnění přitom jsou dědici věřitele každý jednou
polovinou, povinný dosud ničeho neplnil.
Usnesením ze dne 12. 11. 2012, č. j. 27 EXE 3398/2012-17, které nabylo právní
moci dne 23. 8. 2013, Okresní soud Praha – východ nařídil exekuci na majetek
povinného pro uspokojení pohledávek oprávněných, jakož i nákladů exekuce a
nákladů oprávněných. Provedením exekuce byl pověřen Mgr. Petr Jaroš, exekutor
se sídlem v Chrudimi, Škroupova č. 150.
Podáním ze dne 23. 1. 2013 doplněným podáními ze dne 28. 1. 2013 a 22. 10.
2014 bývalá manželka povinného navrhla částečné zastavení exekuce v rozsahu,
jímž je exekuce vedena vůči majetku ve společném jmění povinného a jeho bývalé
manželky na základě exekučního příkazu exekutora Mgr. Petra Jaroše přikázáním
pohledávky ze dne 28.11. 2012, č. j. 129 EX 9752/2012-14, za notářkou JUDr.
Danuší Motáčkovou. Přitom se jedná o prostředky v původní výši 4.700.000,- Kč,
které u notářky JUDr. Danuše Motáčkové za trvání manželství povinného o jeho
bývalé manželky (prodávajících) byly složeny ve prospěch jejich společného
jmění ze strany manželů D. a J. K. (kupujících), když se jednalo o část kupní
ceny za nemovitosti v k. ú. V. n. M. (budova Veselice a pozemky p. č. st. 133 a
p. č. 165/13), které se před prodejem nacházely ve společném jmění povinného a
jeho bývalé manželky. Bývalá manželka povinného odůvodnila návrh na částečné
zastavení exekuce tím, že smlouva o půjčce je fiktivní, podpis Ing. S. je
falešný. I kdyby závazek za smlouvy o půjčce vznikl, je promlčen. Uvedla
rovněž, že přijal-li povinný závazek, učinil tak bez jejího vědomí a souhlasu.
Částka 2.000.000,- Kč přesahovala míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů,
takže se nestala součástí jejího společného jmění s povinným. S možnou
existencí závazku ze smlouvy půjčce ji povinný seznámil až během roku 2010,
když podle kopie smlouvy měl být věřitelem nikoliv Ing. T. S., ale Ing. P.
Konečně manželka povinného uvedla, že notářka JUDr. Motáčková se přijetím peněz
do úschovy za účelem jejich předání jí a povinnému nestala dlužnicí povinného a
jeho manželky.
Usnesením ze dne 16. 12. 2014, č. j. 27 EXE 3398/2012-224, soud prvního stupně
návrh bývalé manželky oprávněného na částečné zastavení exekuce zamítl (výrok
I.) a rovněž i zamítl její návrh na odklad exekuce ze dne 21. 8. 2014 (výrok
II.), když přezkum výroku II. není předmětem dovolacího řízení. Vzal za
prokázané, že povinný uzavřel za trvání manželství se svojí bývalou manželkou s
Ing. T. S. dne 1. 4. 2005 písemnou smlouvu o půjčce, když ke splácení půjčky v
úhrnné výši 2.000.000,- Kč se zavázal v blíže nepopsaných splátkách počínaje 1. 8. 2008. Peníze byly povinnému vyplaceny v hotovosti. Původní věřitel Ing. S. zemřel dne 29. 8. 2009. Dne 17. 5. 2012 povinný „sepsal“ notářský zápis, v němž
uznal dluh z předmětné smlouvy o půjčce s tím, že ji splatí nejpozději do 31. 7. 2012. Povinný v zápisu zároveň svolil k jeho vykonatelnosti, když pohledávka
činila úhrnem 2.000.000,- Kč, jako „oprávněné osoby“ byly uvedeni nezletilí
oprávnění, neboť Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 7. 9. 2012, č. j. 27 D 1700/2009-783, při dodatečném projednání dědictví potvrdil oprávněným jako
zákonným dědicům po zůstaviteli Ing. T. S. mimo jiné i pohledávku z předmětné
smlouvy o půjčce. Soud prvního stupně na rozdíl od bývalé manželky povinného po
skutkové stránce uzavřel, že smlouva o půjčce nebyla simulovaným právním úkonem
a že k ní skutečně došlo. Dluh není promlčen, protože ve smlouvě o půjčce byla
splatnost sjednána do 31. 12. 2011. Věřitelem byl skutečně Ing. T. S. Po právní
stránce soud prvního stupně uzavřel, že při posouzení důvodnosti návrhu bývalé
manželky povinného na zastavení exekuce je třeba aplikovat ustanovení § 262a
odst. 1 a § 267 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. (dále jen "o. s. ř.") ve znění do
novely č. 139/2015 Sb. (soud prvního stupně rozhodoval před účinností této
novely). Dovodil, že návrh na částečné zastavení exekuce proto, že exekučně
vymáhaná pohledávka nespadá do společného jmění manželů, nemůže uspět, když
manželka povinného má jako obranu k dispozici jen institut tzv. excindační
žaloby podle ustanovení § 267 odst. 2 o. s. ř. (ve znění do novely občanského
soudního řádu č. 139/2015 Sb.). Pouze uspěje-li s touto excindační žalobou
(což je možné jen v případech, které jsou v tomto ustanovení výslovně uvedeny),
může dojít k zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Z toho důvodu soud návrh bývalé manželky povinného na zastavení exekuce zamítl. Jde-li o existenci pohledávky povinného a jeho manželky, z níž má být nárok
oprávněných uspokojen, soud prvního stupně vyšel ze shodného tvrzení účastníků,
že povinný a jeho bývalá manželka za trvání manželství prodali nemovitosti
nacházející se v jejich společném jmění v k. ú. V. n. M., přičemž současně byla
uzavřena smlouva o svěřenectví mezi notářkou JUDr. Danuší Motáčkovou, povinným
a jeho bývalou manželkou (prodávajícími) a manželi K. (kupujícími), na jejímž
základě kupující dne 18. 1. 2012 složili část kupní ceny ve výši 4.700.000,- Kč
do notářské úschovy a JUDr.
Motáčková se zavázala za podmínky, že prodej bude
realizován, vyplatit část z přijaté částky povinnému a jeho bývalé manželce, a
to po snížení o úhradu nedoplatku hypotéky a daně z převodu předmětných
nemovitostí. Tento nárok byl postižen exekučním příkazem soudního exekutora
Mgr. Petra Jaroše ze dne 28.11. 2012, č. j. 129 EX 9752/12-14, a to přikázáním
jiné pohledávky, kterou má povinný a jeho bývalá manželka za dlužníkem JUDr. Danuší Motáčkovou.
K odvolání manželky povinného Krajský soud v Praze usnesení soudu prvního
stupně ve výroku I., jímž byl zamítnut návrh manželky povinného na zastavení
exekuce, zrušil a vrátil věc v tomto rozsahu k dalšímu řízení (výrok I.
usnesení odvolacího soudu). Dále odložil provedení exekuce do právní moci
rozhodnutí o zastavení exekuce (výrok II. usnesení odvolacího soudu, který není
dovoláním napaden). Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že za trvání
manželství povinného s jeho bývalou manželkou dne 1. 4. 2005 skutečně došlo k
půjčce částky 2.000.000,- Kč povinnému ze strany Ing. T. S., jakož i se
závěrem, že exekučním příkazem ze dne 6.12. 2012, č. j. 129 EXE 9752/2012-14,
je postižena pohledávka, která náleží do dosud nevypořádaného společného jmění
povinného a jeho bývalé manželky. Při posouzení, zda může uspět návrh bývalé
manželky povinného na částečné zastavení exekuce, odvolací soud na rozdíl od
soudu prvního stupně využil ustanovení § 262b odst. 1 o. s. ř. ve znění novely
občanského soudního řádu č. 139/2015 Sb. Dále uzavřel, že „zvláštním právním
předpisem“ ve smyslu ustanovení § 262b odst. 1 o. s. ř., který vymezuje, co je
postižením majetku ve společném jmění manželů ve větším než přípustném
rozsahu, je nikoliv ustanovení § 732 zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen "občanský
zákoník“), ale ustanovení § 143 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb. (dále
jen "obč. zák."). S ohledem na změnu právní úpravy, jež nastala od doby
rozhodování soudu prvního stupně, již neobstojí právní argumentace uvedená v
odvoláním napadeném rozhodnutí, podle níž obrana bývalé manželky povinného, že
exekučně vymáhaná pohledávka nespadá do společného jmění manželů, neodůvodňuje
zastavení exekuce. Naopak je třeba zkoumat, zda manželka povinného o půjčce
věděla, zda s dluhem souhlasila a jestli závazek v době jeho vzniku překračoval
míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů. Protože se soud prvního stupně
těmito otázkami nezabýval, odvolací soud usnesení soudu prvního stupně v části,
v níž byl zamítnut návrh manželky povinného na částečné zastavení exekuce,
podle ustanovení § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř., zrušil a vrátil věc soudu
prvního stupně k novému rozhodnutí a zároveň usnesení soudu prvního stupně ve
výroku II. změnil tak, že provedení exekuce se odkládá do pravomocného
rozhodnutí o návrh manželky povinného na zastavení exekuce.
Usnesení odvolacího soudu napadli oprávnění ve výroku I. včasným odvoláním.
Mají za to, že právní posouzení návrhu bývalé manželky povinného na zastavení
exekuce měl odvolací soud provést podle ustanovení § 262a a § 262b o. s. ř. ve
znění novely č. 139/2015 Sb., a to za použití ustanovení § 731 a § 732
občanského zákoníku. Uzavřel-li odvolací soud, že pohledávka ve výši
2.000.000,-. Kč ze smlouvy o půjčce povinnému vznikla za trvání manželství,
bylo by možné se ze strany manželky povinného s úspěchem domoci zastavení
exekuce jen v případě, že svůj nesouhlas projevila ve vztahu k věřiteli bez
zbytečného odkladu poté, co se o dluhu dozvěděla (ustanovení § 732 o. z. 2012).
Jestliže by odvolací soud zastával tento podle oprávněných správný právní
názor, pokládal by za rozhodující skutečnost, že o existenci dluhu bývalá
manželka povinného podle provedených důkazních prostředků věděla nejpozději od
uzavření smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 31. 3. 2010 mezi povinným, bývalou
manželkou povinného a společností DRAKMOR s.r.o., a že svůj nesouhlas s půjčkou
projevila až v exekučním řízení v roce 2013, tedy nikoliv neprodleně.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že
věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci
bylo zahájeno v době před 1. 1. 2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č.
293/2013 Sb.) podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013,
se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Pro rozhodnutí odvolacího soudu bylo mimo jiné podstatné, zda návrh manžela
povinného na zastavení exekuce, který byl podán před účinností novely č.
139/2015 Sb., je třeba projednat podle ustanovení § 262b odst. 1 o. s. ř. ve
znění novely občanského soudního řádu č. 139/2015 Sb. a nikoliv podle
procesních ustanovení účinných do této novely. Je-li tomu tak, bylo dále třeba
vyřešit, jestli „zvláštním právním předpisem“ ve smyslu ustanovení § 262b odst.
1 o. s. ř. ve znění novely č. 139/2015 Sb., na jehož základě soud posoudí, zda
je majetek ve společném jmění manželů nebo majetek manžela povinného postižen
ve větším než přípustném rozsahu, je právní předpis, který byl účinný v době,
kdy vznikl závazek povinného, který je předmětem exekuce, nebo ustanovení § 732
o. z. 2012. Protože tyto právní otázky dosud nebyly dovolacím soudem v daném
kontextu řešeny, dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že dovolání žalobkyně proti
rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez
nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) Nejvyšší soud ČR dospěl k
závěru, že dovolání žalobkyně není opodstatněné.
Podle ustanovení II. odst. 1 zákona č. 139/2015 Sb., není-li dále stanoveno
jinak, použije se občanský soudní řád ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona;
právní účinky úkonů, které v řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona, zůstávají zachovány.
Podle ustanovení II. odst. 2 zákona č. 139/2015 Sb., o možnosti domáhat se
zastavení výkonu rozhodnutí podle § 262b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., ve
znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, poučí soud manžela
povinného v řízeních zahájených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona v
usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, bylo-li toto usnesení vydáno ode dne
nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle ustanovení II. odst. 3 zákona č. 139/2015 Sb., o návrzích na vyloučení
majetku z výkonu rozhodnutí podle § 267 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění
účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, které byly podány přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona, se rozhodne podle dosavadních právních předpisů.
Z čl. II. odst. 1-3 zákona č. 139/2015 Sb. je nepochybné, že ustanovení § 262b
o. s. ř. ve znění této novely (jež manželu povinného umožňuje domáhat se
zastavení exekuce, jestliže je výkonem postižen majetek ve společném jmění
manželů ve větším rozsahu, než stanoví zvláštní právní předpis) se použije i ve
vykonávacím řízení, které bylo zahájeno před účinností této novely, k níž doš1o
dne 1. 7. 2015. Vyplývá to jak z dikce čl. II. odst. 1 novely (podle něhož
není-li dále stanoveno jinak, použije se občanský soudní řád ve znění účinném
ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona i pro řízení zahájená přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona), tak z čl. II. odst. 2 novely, který soudu ukládá, aby
manžela povinného o návrhu na zastavení exekuce jako o novém způsobu procesní
obrany před postižením majetku ve společném jmění dodatečně poučil. Výjimkou je
případ uvedený v čl. II. odst. 3, jestliže do 30. 6. 2015 manžel povinného
podal návrh na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí (z exekuce) podle
ustanovení § 267 odst. 2 o. s. ř. ve znění do 30. 6. 2015, když o tomto návrhu
bude rozhodnuto podle dosavadních procesních předpisů. Takové řízení však v
posuzované záležitosti neprobíhalo a neprobíhá. Proto je návrh bývalé manželky
povinného na zastavení exekuce na místě posoudit podle ustanovení § 262b o. s.
ř. ve znění po novele č. 139/2015 Sb. Na tom ničeho nemění skutečnost, že soud
prvního stupně o návrhu bývalé manželky povinného na zastavení exekuce
rozhodoval dne 16. 12. 2014 (tedy před účinností novely občanského soudního
řádu zákonem č. 139/2015 Sb.), jestliže odvolací soud odvolání do tohoto
nepravomocného rozhodnutí projednával až po účinnosti této novely.
Zbývá vyřešit otázku, jaká hmotněprávní norma (který „zvláštní právní předpis“)
je v posuzovaném případě (za situace, kdy předmětem exekuce je notářský zápis
se svolením k vykonatelnosti ze dne 17. 5. 2012, v němž povinný vůči oprávněným
uznal svůj dluh ve výši 2.000.000,- Kč a svolil k vykonatelnosti notářského
zápisu, když se jednalo o závazek ze smlouvy o půjčce ve výši 2.000.000,- Kč
uzavřené mezi zemřelým právním předchůdcem oprávněných Ing. T. S. jako
věřitelem a povinným jako dlužníkem ze dne 1. 4. 2005) určující pro právní
posouzení, že výkonem rozhodnutí je postižen majetek ve společném jmění manželů
nebo majetek manžela povinného ve větším rozsahu, než připouští tento „zvláštní
právní předpis“. V projednávané věci jde o to, jestli takovou právní normou
jsou ustanovení § 144 a § 143 písm. b) obč. zák., nebo ustanovení § 732 o. z.
2012.
Podle ustanovení § 3028 odst. 1 občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí
práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.
Podle ustanovení § 3028 odst. 2 občanského zákoníku, není-li dále stanoveno
jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv
osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich
vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle
dosavadních právních předpisů.
Podle ustanovení § 3028 odst. 3 o. z. 2012, není-li dále stanoveno jinak, řídí
se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož
i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv
uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními
předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou
řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.
Právní skutečností hmotného práva, od níž se odvíjejí vztahy mezi oprávněnými,
povinným a manželem povinného, včetně výčtu právních skutečností, při jejichž
naplnění by se manžel povinného mohl s úspěchem domoci zastavení exekuce podle
ustanovení § 262b odst. 1 o. s. ř. ve znění od 1. 7. 2015, je právní a skutková
situace, která byla v době uzavření smlouvy o půjčce mezi povinným jako
dlužníkem a Ing. T. S. jako věřitelem ve výši 2.000.000,- Kč, k níž došlo dne
1. 4. 2005. Právě smlouva o půjčce totiž dává základ pro vznik jejich
vzájemných práv a povinností podle hmotného práva, když tato práva a povinnosti
lze z pohledu manželky povinného nyní realizovat pouze uplatněním
procesněprávního návrhu na zastavení exekuce podle § 262b odst. 1 o. s. ř. ve
znění od 1. 7. 2015 (ustanovení § 3028 odst. 3 o. z. 2012). Nelze pominout, že
jiný výklad vedl ke vzniku neúnosné situace, kdy by nyní bylo vyžadováno, aby
manželka povinného pro případ, že se chce domoci zastavení exekuce, již v době
uzavření smlouvy o půjčce (dne 1. 4. 2005) předvídala existenci nynějšího
ustanovení § 732 o. z. 2012, a již v době, kdy se o uzavření půjčky dozvěděla,
bez zbytečného odkladu projevila věřiteli nesouhlas s uzavřením této smlouvy, s
tím, že byla uzavřena proti její vůli. Takový výklad by byl nepřípustný pro
pravou retroaktivitu, protože by až dodatečně přikládal právní význam
skutečnosti, která je podstatná až podle hmotněprávní úpravy, jež byla přijata
s mnohaletým odstupem od uzavření smlouvy o půjčce.
Právní závěr odvolacího soudu, že „zvláštním právním předpisem“, který je třeba
využit při posouzení, zda byl majetek ve společném jmění manželů postižen ve
větším rozsahu (§ 262b odst. 1 o. s. ř. ve znění od 1. 7. 2015), je ustanovení
§ 143 a násl. obč. zák, (zejména ustanovení § 143 odst. 1 písm. b) zákona č.
40/1964 Sb.), je tedy správný. Naopak není na místě se ztotožnit s právním
názorem oprávněných, že se při posouzení této otázky uplatní ustanovení § 732
občanského zákoníku.
Podle ustanovení § 144 obč. zák., pokud není prokázán opak, má se za to, že
majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání manželství tvoří společné jmění
manželů.
Podle ustanovení § 143 písm. b) obč. zák., společné jmění manželů tvoří
závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za
trvání manželství, s výjimkou závazků týkajících se majetku, který náleží
výhradně jednomu z nich, a závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou
majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého.
Ustanovení § 144 a § 143 písm. b) obč. zák., jsou „zvláštním právním
předpisem“, který ve smyslu ustanovení § 262b odst. 1 o. z. (a vzhledem k době,
kdy vznikl závazek ze smlouvy o půjčce ze dne 1. 4. 2005) mimo jiné upravuje,
co se pro účely rozhodování o zastavení exekuce (výkonu rozhodnutí) pokládá za
majetek ve společném jmění manželů, který je exekucí (výkonem) postižen ve
větším rozsahu, než se připouští. Podává se z nich, že závazek povinného ze
smlouvy o půjčce ze dne 1. 4. 2005 se má pokládat za součást společného jmění
manželů (a za závazek, který lze uspokojit ze společného jmění manželů), není-
li prokázáno, že tento závazek převzal povinný bez souhlasu své tehdejší
manželky a že rozsah tohoto závazku v době svého vzniku přesahoval míru
přiměřenou majetkovým poměrům manželů. Jestliže proto odvolací soud k odvolání
bývalé manželky povinného zrušil usnesení Okresního soudu Praha – východ ze dne
16. 12. 2014, č. j. 27 EXE 3398/2012-224, s tím, že se soud prvního stupně má
zabývat tím, zda jsou po skutkové stránce naplněny právě uvedené okolnosti, je
jeho právní názor i v tomto bodu správný.
Lze tedy shrnout, že návrh manžela povinného na zastavení exekuce je třeba
projednat podle ustanovení § 262b odst. 1 o. s. ř. ve znění novely občanského
soudního řádu č. 139/2015 Sb. bez ohledu na to, kdy byla dosud pravomocně
neskončená exekuce (soudní výkon rozhodnutí) zahájena. „Zvláštním právním
předpisem“ ve smyslu ustanovení § 262b odst. 1 o. s. ř., na jehož základě soud
posoudí, zda je majetek ve společném jmění manželů nebo majetek manžela
povinného postižen ve větším rozsahu, je právní předpis, který byl účinný v
době, kdy vznikl závazek povinného, který je předmětem exekuce (soudního výkonu
rozhodnutí).
Dodává se, že za běžných okolností přijetím peněz do úschovy podle § 86 a násl.
zákona č. 358/1992 Sb., notářského řádu, vzniká právní vztah pouze mezi notářem
a složitelem. Notář se nestává dlužníkem osoby, které má podle ujednání peníze
vydat, protože tato osoba není účastníkem předmětného právního vztahu. Výjimku
však představuje situace, kdy dojde k uzavření tzv. svěřenecké smlouvy, jež
byla do 31.12. 2013 nepojmenovaným kontraktem podle § 51 obč. zák., kterou s
notářem uzavírají jak složitel, tak příjemce složené částky (v daném případě
byli podle „smlouvy o svěřenství“ ze dne 9. 1. 2012 složiteli manželé K. jako
kupující a příjemci povinný a jeho bývalá manželka jako prodávající). Následkem
uzavření svěřenecké smlouvy vznikla notářce JUDr. Danuši Motáčkové vůči
povinnému a jeho manželce přímá povinnost k vyplacení peněz za podmínek
stanovených ve svěřenecké smlouvě. Takový závazek notářky je „jinou peněžitou
pohledávkou“, která podle § 312 a násl. o. s. ř. může být exekučně postižena
(srov. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo
1981/2002, nebo s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo
399/2003). I v tomto směru je východisko odvolacího soudu (který v tomto směru
zjevně aproboval závěr soudu prvního stupně) správné.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je - z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů - věcně správné. Protože nebylo zjištěno, že by rozhodnutí
odvolacího soudu bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 229
odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o.
s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání oprávněných podle ustanovení §
243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Protože se tímto usnesením dovolacího soudu řízení ve věci nekončí, bude
rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých za dovolacího řízení v konečném
rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě odvolacího soudu (§ 89 zákona č.
120/2001 Sb., exekučního řádu).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. srpna 2016
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu