20 Cdo 2464/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v
exekuční věci oprávněné Okresní správy sociálního zabezpečení Karlovy Vary,
Krymská 2a, identifikační číslo osoby 00006963, proti povinnému P. L., pro
částku 20.473,- Kč, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 26
Nc 3297/2007, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Plzni z 30.
6. 2008, č. j. 11 Co 240/2008-50, takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni z 30. 6. 2008, č. j. 11 Co 240/2008-50, a
usnesení Okresního soudu v Karlových Varech z 28. 12. 2007, č. j. 26 Nc
3297/2007-20, pokud jimi bylo rozhodnuto o návrhu povinného na zastavení
exekuce nařízené k vymožení částky 3.000,- Kč podle rozhodnutí oprávněné z 30.
4. 1996, č. j. P-11/96, se ruší, a věc se v tomto rozsahu vrací okresnímu soudu
k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá.
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 28. 12. 2007, č.
j. 26 Nc 3297/2007-20, jímž okresní soud zamítl návrh povinného na zastavení
exekuce, nařízené (k návrhu ze 4. 10. 2007) usnesením z 10. 10. 2007, č. j. 26
Nc 3297/2007-7, k vymožení částek 17.363,- Kč, 110,- Kč a 3.000,- Kč podle
platebních výměrů oprávněné z 28. 9. 1998, č. j. 810/98-12, a ze 16. 2. 2001,
č. j. 100/2001, a jejího rozhodnutí (o uložení pokuty) z 30. 4. 1996, č. j.
P-11/96. Pokud jde o vymáhanou pohledávku ve výši 3.000,- Kč, shodl se odvolací
soud s poukazem na ustanovení § 18 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb. se soudem
prvního stupně v závěru, že ta promlčena není, jelikož desetiletá promlčecí
doba počítaná od právní moci exekučního titulu (19. 7. 1996) v období od 24. 4.
1997 do 13. 1. 2000, kdy k vymožení téže pohledávky probíhalo u stejného soudu
pod sp. zn. 23 E 532/1997 jiné vykonávací řízení, neběžela. S odvolací námitkou
povinného, že předmětnému exekučnímu řízení brání překážka věci rozsouzené, se
krajský soud vypořádal závěrem, že tomu tak není, jelikož výkon rozhodnutí
vedený pod sp. zn. 23 E 532/1997 nebyl zastaven pro materiální nevykonatelnost
titulu, jak tvrdil povinný, nýbrž podle § 268 odst. 1 písm. d) o. s. ř. proto,
že postihoval věci z něj vyloučené.
V dovolání povinný odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci (§
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), jež spatřuje v jeho závěru, že pohledávka
přiznaná rozhodnutím oprávněné z 30. 4. 1996, č. j. P-11/96, promlčena není,
jelikož promlčecí doba po dobu trvání vykonávacího řízení sp. zn. 23 E 532/1997
od 24. 4. 1997 do 13. 1. 2000 neběžela. Podle jeho názoru je sice nutno
aplikovat ustanovení § 18 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb., avšak ve znění
účinném v době, kdy rozhodnutí oprávněné z 30. 4. 1996, č. j. P-11/96, nabylo
právní moci, tedy k datu 19. 7. 1996 (viz č. l. 6). Dále pak namítá, že o
nárocích vyplývajících z dalších dvou exekučních titulů již bylo pravomocně
rozhodnuto ve vykonávacích řízeních proběhlých u téhož okresního soudu pod sp.
zn. 24 E 419/99 a 25 E 489/2001, a to tak, že výkon platebních výměrů z 28. 9.
1998, č. j. 810/98-12, a ze 16. 2. 2000, č. j. 100/2001, nařízený prodejem
movitých věcí byl usneseními z 8. 7. a z 9. 8. 2002 zcela zastaven, předmětné
řízení tedy podle jeho názoru bylo postiženo zmatečnostní vadou podle § 229
odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do
30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb
Dovolání, přípustné v části týkající se exekuce nařízené k vymožení pohledávky
přiznané rozhodnutím oprávněné z 30. 4. 1996, č. j. P-11/96, podle § 238a odst.
1 písm. d), odst. 2 ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.
s. ř. (pro rozpor s hmotným právem), je v této části i důvodné.
Jelikož vady podle ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3
o.s.ř. (tzv. zmatečnosti), ani vady, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud –
je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst.
3 věta druhá o.s.ř.), v části dovolání týkající se exekuce nařízené k vymožení
pohledávky přiznané rozhodnutím oprávněné z 30. 4. 1996, č. j. P-11/96,
namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací
soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242
odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího
soudu, že vymáhaná pohledávka – protože promlčecí doba po dobu trvání
probíhajícího jiného vykonávacího řízení neběžela – promlčena není.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle
právní normy (práva hmotného i procesního), jež na zjištěný skutkový stav
nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil,
případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového
stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech
účastníků).
Podle ustanovení § 18 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální
zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění účinném do
31. 12. 2008 (tedy jak v době právní moci exekučního titulu, tj. k 19. 7. 1996,
tak v době zahájení exekučního řízení, tedy 4. 10. 2007, a vydání rozhodnutí
okresního /28. 12. 2007/ i krajského /30. 6. 2008/ soudu), se právo vymáhat
pojistné promlčuje za deset let od právní moci platebního výměru, jímž bylo
vyměřeno. Větou „Promlčecí doba neběží po dobu řízení u soudu“ bylo ustanovení
§ 18 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb. doplněno až ustanovením článku XXI., bod
59, zákona č. 189/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s
přijetím zákona o nemocenském pojištění, a to teprve s účinností od 1. 1. 2009
podle článku LXVIII. tohoto zákona (speciální přechodná ustanovení článku XXII.
uvedeného zákona, vztahující se k zákonu 589/1992 Sb., se otázkou stavení
promlčecí doby nezabývají).
Z uvedeného plyne, že veřejnoprávní úprava (srov. ustanovení § 108 zákona č.
582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, podle něhož
pokud tento zákon nestanoví jinak, platí pro řízení ve věcech nemocenského
pojištění a důchodového pojištění a pro řízení ve věcech pojistného na sociální
zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti obecné předpisy o
správním řízení) účinná ke dni právní moci exekučního titulu, od níž běží
promlčecí doba, institut stavení této doby neznala. Je-li tomu tak, pak
desetiletá promlčecí doba podle § 18 odst. 2 věty první a § 22 odst. 4 (jde o
pokutu) zákona č. 589/1992 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2008, uběhla 19. 7.
2006, a protože návrh na nařízení exekuce byl podán teprve 4. 10. 2007, důvod k
jejímu zastavení podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dán je.
Dospěl-li odvolací soud k závěru jinému, je jeho právní posouzení věci
nesprávné, a protože na tomto nesprávném právním posouzení napadené rozhodnutí
spočívá (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), Nejvyšší soud je bez jednání (§ 243a
odst. 1 o.s.ř.), podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil;
poněvadž důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na
rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i je a věc tomuto soudu
vrátil podle druhé věty třetího odstavce téhož ustanovení k dalšímu
řízení.
Právní názor dovolacího soudu je závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem o.s.ř.).
Pokud jde o řízení o návrhu na zastavení exekuce nařízené k vymožení pohledávek
17.363,- Kč a 110.000,- Kč přiznaných dalšími dvěma exekučními tituly, tedy
platebními výměry z 28. 9. 1998, č. j. 810/98-12, a ze 16. 2. 2000, č. j.
100/2001, povinný námitkou, že řízení je v této části stiženo zmatečnostní
vadou podle § 229 odst. 2 písm. b) o. s. ř. neuplatňuje žádný z taxativně
vymezených dovolacích důvodů; zmatečnosti totiž již podle právní úpravy účinné
od 1. 1. 2001 - jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. -
způsobilým dovolacím důvodem nejsou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z
15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005). Dovolací soud sice smí ke zmatečnostem
podle § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. přihlédnout (a to
i kdyby nebyly v dovolání uplatněny), avšak jen tehdy, je-li dovolání přípustné
(§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Uvedený předpoklad však v projednávané
věci naplněn není, neboť jinou námitku, z níž by bylo možno dovodit zásadní
právní význam napadeného rozhodnutí, dovolatel ani nepřednesl. Má-li za to, že
předmětnému exekučnímu řízení bránila překážka věci rozsouzené, může svou
námitku uplatnit (za předpokladu, že mu dosud neuplynula lhůta) prostřednictvím
žaloby pro zmatečnost.
Protože tedy dovolání v této části není přípustné podle žádného z výše
uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.) podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř.
odmítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. května 2011
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu