20 Cdo 2525/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného L. D., zastoupeného advokátem proti povinnému J. M., zastoupenému advokátem, pro 5.072,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 15 Nc 7062/2005, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2006, č. j. 19 Co 134/2006-46,
Dovolání se odmítá.
V záhlaví uvedeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení ze dne 27. 7. 2005, č. j. 15 Nc 7062/2005-31, kterým Obvodní soud pro Prahu 8 nařídil podle svého rozsudku ze dne 24. 4. 1995, sp. zn. 14 C 18/95, k vydobytí pohledávky 5.072,- Kč s 19 % úroky z prodlení ročně od 11. 7. 1997 do zaplacení na majetek povinného exekuci, jejímž provedením pověřil JUDr. I. L., soudního exekutora. Předpoklady pro nařízení exekuce ve smyslu ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“), měl odvolací soud za splněny, zejména shledal podkladový rozsudek (formálně) vykonatelným. Protože není možné připojit nalézací spis, který je po povodni v srpnu 2002 zakonzervován v areálu kladenských mrazíren, vyšel z notářsky ověřené fotokopie rozsudku opatřené doložkou, podle níž rozsudek nabyl 22. 6. 1995 právní moci, od níž běžela jednoměsíční lhůta k plnění.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jímž namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“), a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Naplnění prvního z dovolacích důvodů shledává v tom, že odvolací soud neprovedl žádný důkaz k prokázání či vyvrácení tvrzení, že mu podkladový rozsudek nebyl doručen, zejména opomněl provést důkaz doručenkou v nalézacím spise. Nesprávný je proto – a to již z pohledu dovolacího důvodu uvedeného na druhém místě – závěr, že vykonatelnost titulu vyplývá bez dalšího z notářsky ověřené fotokopie rozsudku opatřené doložkou právní moci, které svědčí jako úřednímu osvědčení o právní skutečnosti – podle názoru vyjádřeného v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 456/97 – presumpce správnosti. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce, § 130 zákona č. 120/2001 Sb.), je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. § 238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení, jímž byla nařízena exekuce, nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí soudu prvního stupně), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší- li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem, kterým – mimo jiné – dovolatel správnost rozhodnutí poměřuje, je dovolací soud vázán (včetně jeho konkretizace) a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§ 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Otázku, kterou dovolatel nabídl k přezkumu [zda ke kladnému (právnímu) závěru o vykonatelnosti podkladového rozhodnutí postačí – v poměrech dané věci – zjištění učiněné z úředně ověřené fotokopie rozsudku opatřené doložkou právní moci], shora uvedené znaky nesplňuje.
Předpokladem pro nařízení exekuce je existence vykonatelného rozhodnutí nebo jiného titulu (§ 40 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.). V řízení, jež nařízení exekuce předchází, se proto soud zabývá mimo jiné i tím, zda exekuční titul je z hledisek zakotvených v příslušných právních předpisech (formálně) vykonatelný.
Je-li exekučním titulem rozhodnutí vydané v občanském soudním řízení (§ 40 odst. 1 písm. a/ zákona č. 120/2001 Sb.), vychází soud především z připojeného stejnopisu rozhodnutí opatřeného potvrzením o jeho vykonatelnosti, případně z potvrzení vykonatelnosti vyznačeného přímo na návrhu na nařízení exekuce (§ 38 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., § 261 odst. 2, 3 o. s. ř.). Soudní praxe je jednotná v tom, že záznam soudce na vyhotovení rozhodnutí založeném ve spise, že nastala jeho právní moc, který slouží pro následné vyznačování doložek o právní moci a vykonatelnosti na stejnopisech rozhodnutí (srov. § 24 odst. 1, 2 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů), nemá povahu rozhodnutí, jímž by byl exekuční soud vázán, a že doložka vykonatelnosti, kterou je opatřen stejnopis rozhodnutí, případně návrh na nařízení exekuce má charakter veřejné listiny podle ustanovení § 134 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 20 Cdo 2012/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 20 Cdo 409/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1557/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1257/2004, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura 10/2005 pod č. 167, nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. III. ÚS 138/2000).
K posouzení vykonatelnosti rozhodnutí slouží listiny, jež mají povahu listin veřejných, a to doložka právní moci, kterou je stejnopis rozhodnutí opatřen, a – v případě pochybností – doručenka, jež je součástí nalézacího spisu. Opře-li soud závěr o způsobilosti rozhodnutí být exekučním titulem o tyto listiny, které osvědčují nebo potvrzují pravdivost skutečností v nich uvedených, je na povinném, aby prokázal opak, jinak řečeno, povinného zatěžuje povinnost tvrdit a ke svým tvrzením navrhovat důkazy, namítá-li obsahovou nesprávnost uvedených listin.
Odvolací soud vyšel z presumpce správnosti doložky právní moci podkladového rozsudku v situaci, kdy listinami ve spisu Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. 14 C 18/95, nelze provést důkaz a kdy povinný netvrdil konkrétní skutečnosti, které by vylučovaly možnost účinného doručení podkladového rozsudku. V odvolání proti usnesení o nařízení exekuce se povinný bránil jen tím, že mu „není známa existence jakéhokoli soudního řízení č. j. 14 C 18/95 vedeného Obvodním soudem pro Prahu 8“ a že „nikdy nebyl pozván k jakémukoli soudnímu jednání v uvedené věci, natož aby mi byl doručen rozsudek“, takže „se domnívá“, že rozsudek právní moci nenabyl. I když odvolací soud může v řízení o odvolání proti usnesení o nařízení exekuce doplnit dokazování k okolnostem týkajícím se doručení exekučního titulu, je odkázán (vyjma případu /o který zde nejde/, kdy potřeba provedení důkazů vyšla v řízení jinak najevo) na relevantní tvrzení účastníka a – je-li takového – na jeho důkazní návrhy (srov. § 213 odst. 4, § 213a odst. 1 o. s. ř.). Jelikož tvrzení, která do řízení povinný odvoláním vnesl, se konkrétních okolností doručování titulu, resp. okolností, které účinné doručení v rozhodné době vylučovaly, netýkaly, je jeho závěr o vykonatelnosti rozsudku výrazem standardní judikatury (viz shora).
Nejsou-li dány podmínky přípustnosti dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. října 2007
JUDr. Pavel K r b e k , v. r.
předseda senátu