20 Cdo 2536/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Vladimíra
Kůrky v exekuční věci oprávněné Bohemia Faktoring, s. r. o., se sídlem v Praze
1, Letenská 121/8, identifikační číslo osoby 27242617, zastoupené JUDr. Ing.
Karlem Goláněm, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Letenská 121/8, proti
povinnému L. Ř., P., pro 92 740,35 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 38 Nc 7496/2009, o dovolání oprávněné proti
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2016, č. j. 35 Co 20/2016-187,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 30. 10. 2015, č. j. 38 Nc 7496/2009-147, kterým Obvodní soud pro Prahu 6 zastavil exekuci, žádnému
z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení a oprávněné uložil
zaplatit soudnímu exekutorovi JUDr. Tomáši Vránovi náklady exekuce ve výši 7
865 Kč (výrok I.), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení (výrok II.). Stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru,
že rozhodčí doložka je neplatná, neboť byla sjednána bez uvedení konkrétního
jména rozhodce a odkazovala na možnost určení rozhodce prostřednictvím
Společnosti pro rozhodčí řízení, a. s., se sídlem v Praze 2, Sokolská tř. 60,
která však není stálým rozhodčím soudem. Ve světle judikatury Nejvyššího soudu
tak nebyla dána pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu, a proto je dán
důvod k zastavení exekuce. Pochybení neshledal ani při rozhodování o nákladech
řízení. Uvedl, že oprávněná svým vstupem do řízení přijala i procesní důsledky
jednání svého předchůdce. Ztotožnil se i s výpočtem výše nákladů. Oprávněná v dovolání namítá, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Uvedla, že není skutečnou vlastnicí pohledávek, neboť
na základě smlouvy o postoupení pohledávek byla vymáhaná pohledávka postoupena
na třetí osobu. Uvedla, že po zamítnutí návrhu za změnu účastníka ze dne 16. 10. 2014 podala nový návrh na vstup nabyvatele do řízení namísto dosavadního
účastníka dne 6. 5. 2015. Aniž by bylo o tomto návrhu rozhodnuto, došlo k
zastavení exekuce. Tímto postupem se odvolací soud odchýlil od judikatury
Nejvyššího i Ústavního soudu. Oprávněná rovněž nesouhlasila se závěrem, že
zavinila zastavení řízení. Odkázala na usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 1219/15. Rovněž s ohledem na znění § 35 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném
od 1. 4. 2012 oprávněná zastává názor, že namítat neplatnost rozhodčího nálezu
lze jen postupem uvedeným v citovaném ustanovení. Vytýká odvolacímu soudu, že
znemožňuje oprávněné domoci se svého práva na zaplacení pohledávky cestou
soudního nebo rozhodčího řízení, kdy oprávněná nemůže z důvodu překážky věci
rozsouzené podat žalobu u soudu a zároveň ji vystavuje riziku uplynutí
promlčecí lhůty. Navrhla, aby dovolací soudu snesení soudů obou stupňů zrušil a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013
(srovnej část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a dále část první,
čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále též jen „o. s. ř.“. Dovolání není přípustné. Námitku týkající se podání návrhu na vstup nového účastníka do řízení a
zastavení exekuce bez předešlého rozhodnutí o tomto návrhu oprávněná uplatnila
až v dovolacím řízení (viz obsah odvolání na č. l. 159 - 168). K této nové
skutečnosti však nelze v dovolacím řízení již přihlížet (§ 241a odst. 6 o. s. ř.).
Otázku neplatnosti rozhodčí doložky z důvodu netransparentnosti výběru
rozhodce, kdy jeho výběr měl provést správce seznamu rozhodců podle jednacího
řádu vydaného právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na
základě zákona, soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího
soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. května 2014, sp. zn. 21
Cdo 174/2014, uveřejněné pod číslem 53/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, usnesení ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012,
uveřejněné pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odkaz dovolatelky na ustanovení § 35 zákona č. 216/1994 Sb., ve znění účinném
od 1. 4. 2012, je nepřípadný. V projednávané věci je exekučním titulem rozhodčí
nález ze dne 24. 8. 2009, vydaný na základě rozhodčí doložky sjednané jako
součásti smlouvy o úvěru a smlouvy o osobní kreditní kartě ze dne 12. 12. 2007,
jenž byl k podnětu soudního exekutora shledán exekučním soudem nezpůsobilým, a
proto byla již nařízená exekuce zastavena. Na tyto situace se však postup podle
§ 35 zákona č. 216/1994 Sb., ve znění od 1. 4. 2012, nevztahuje (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 20 Cdo 864/2016) a soudům tedy ani
nelze vytýkat, že podle tohoto ustanovení nepostupovaly (srov. usnesení
Ústavního soudu ČR ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1380/15). Dovolání není přípustné ani proti té části výroku I. usnesení odvolacího soudu,
jíž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o nákladech exekutora,
neboť jím bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nižším než 50 000 Kč, a přitom se
nejedná o výjimky předvídané v ustanovení § 238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř. Nejvyšší soud tedy dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3
o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. srpna 2016
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu