20 Cdo 864/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly
v exekuční věci oprávněné Bohemia Faktoring, s. r. o. se sídlem v Praze 1,
Letenská č. 121/8, identifikační číslo osoby 27242617, zastoupené JUDr. Ing.
Karlem Goláněm, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Letenská č. 121/8, proti
povinnému V. M., pro 52 524,38 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 4 pod sp. zn. 67 Nc 3181/2009, o dovolání oprávněné proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 14. října 2015, č. j. 62 Co 286/2015-172, takto
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. října 2015, č. j. 62 Co
286/2015-172, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. května 2015, č.
j. 67 Nc 3181/2009-119, se ruší a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu
řízení.
K návrhu oprávněné (původně Komerční banka, a. s. se sídlem v Praze 1, Na
Příkopě č. 33, identifikační číslo osoby 45317054) Obvodní soud pro Prahu 4
usnesením ze dne 3. listopadu 2009, č. j. 67 Nc 3181/2009-7, nařídil exekuci na
majetek povinného podle „vykonatelného“ rozhodčího nálezu vydaného dne 19.
června 2009 rozhodcem Mgr. Pavlem Fryšákem pod sp. zn. K/2009/01271 k vymožení
pohledávky oprávněné v částce 52 524,38 Kč s příslušenstvím, včetně nákladů
exekuce a nákladů oprávněné, které budou určeny v příkazu k úhradě nákladů
exekuce, provedením exekuce pověřil soudního exekutora JUDr. Tomáše Vránu,
Exekutorský úřad Přerov (dále jen „soudní exekutor“).
K návrhu původní oprávněné (Komerční banka, a. s.) ze dne 17. června 2014
soudní exekutor JUDr. Tomáš Vrána, Exekutorský úřad Přerov, usnesením ze dne
28. srpna 2014, č. j. 103 EX 33198/09-19, rozhodl ve smyslu ustanovení § 36
zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, ve znění
pozdějších předpisů (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále též „ex.
řád“), ve spojení s ustanovením § 52 odst. 1 ex. řádu a ustanovením § 107a
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „o. s. ř.“), o procesním nástupnictví společnosti Bohemia Faktoring, s. r.
o., na místo původní oprávněné Komerční banky, a. s.
Podáním ze dne 21. října 2014, doručeným soudnímu exekutorovi JUDr. Tomáši
Vránovi, Exekutorský úřad Přerov, dne 22. října 2014, oprávněná (Bohemia
Faktoring, s. r. o.) ve smyslu ustanovení § 36 ex. řádu ve spojení s
ustanovením § 52 odst. 1 ex. řádu a ustanovením § 107a o. s. ř. navrhla, aby
soudní exekutor rozhodl o vstupu společnosti FOXDALE INVESTMENTS LTD. se sídlem
v Londýně NW11 7TJ, Finchley Road 788-790, Velká Británie, registrační číslo
osoby 6370343, na místo oprávněné, protože smlouvou o postoupení pohledávek
uzavřenou dne 9. června 2014 oprávněná postoupila některé své pohledávky,
včetně pohledávky vymáhané v tomto exekučním řízení, na zmiňovanou společnost.
K podnětu soudního exekutora Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 7.
května 2015, č. j. 67 Nc 3181/2009-119, zastavil exekuci nařízenou usnesením
téhož soudu ze dne 3. listopadu 2009, č. j. 67 Nc 3181/2009-7, žádnému z
účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení a oprávněné uložil
povinnost uhradit soudnímu exekutorovi na nákladech exekuce částku 19 105,90 Kč
do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Uvedl, že exekučním titulem je
rozhodčí nález, který jednak nebyl povinnému řádně doručen a dále jej vydal
rozhodce, který nebyl vybrán podle transparentních pravidel. V této souvislosti
odkázal především na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn.
31 Cdo 1945/2010, uveřejněné pod číslem 121/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31
Cdo 958/2012, uveřejněné pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. Exekuční titul totiž byl vydán rozhodcem vybraným správcem ze
seznamu rozhodců vedených Společností pro rozhodčí řízení, a. s., se sídlem v
Praze 2, Sokolská č. 60, identifikační číslo osoby 26421381 (dále jen
„společnost“). Z uvedeného důvodu exekuční soud exekuci nařízenou na základě
absolutně neplatné rozhodčí doložky ve smyslu § 268 odst. 1 písm. h) zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s.
ř.“), ve spojení s ustanovením § 55 a 52 odst. 1 ex. řádu zastavil. Vzhledem k
tomu, že exekuční titul povinnému nebyl řádně doručen, byl zde rovněž dán důvod
pro zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
K odvolání oprávněné Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. října 2015, č.
j. 62 Co 286/2015-172, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. května
2015, č. j. 67 Nc 3181/2009-119, potvrdil a žádnému z účastníků, ani soudnímu
exekutorovi, nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. K námitce
oprávněné, podle níž soudní exekutor doposud nerozhodl o procesním nástupnictví
na straně oprávněné, mimo jiné uvedl, že v exekučním spise se žádný další
procesní návrh stávající oprávněné nenachází, tuto námitku tudíž považuje za
neopodstatněnou. Rozhodčí doložka, na podkladě které byl vydán exekuční titul,
byla sjednána v rámci smlouvy o úvěru ke kreditní kartě ze dne 3. května 2006,
relevantní je proto právní úprava obsažená v zákoně č. 216/1994 Sb., o
rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném do 31. března
2012 (dále jen „ZRŘ“). Oprávněná s povinným se v posuzované věci nedohodli, že
by jejich vzájemný spor měl řešit stálý rozhodčí soud, nedohodli se ani na
konkrétní osobě rozhodce, neboť tato měla být vybrána ze seznamu rozhodců
vedeného společností. Rozhodčí doložka sjednaná mezi oprávněnou a povinným je
proto neplatná pro obcházení zákona ve smyslu § 39 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“).
Za této situace je tudíž nadbytečné zabývat se tím, zda exekuční titul byl
povinnému řádně doručen či nikoliv, neboť se jednalo o nicotný akt, který by
ani po řádném doručení nemohl nabýt právní moci a vykonatelnosti.
Usnesení odvolacího soudu napadla oprávněná dovoláním, ve kterém odvolacímu
soudu vytýká, že se v otázce, zda lze rozhodnout o zastavení exekuce dříve, než
je rozhodnuto o návrhu účastníka podle ustanovení § 107a o. s. ř., resp. § 36
ex. řádu, na vstup procesního nástupce do řízení, odchýlil od praxe odvolacího
soudu. K tomuto dodává, že stávající oprávněná (společnost Bohemia Faktoring,
s. r. o.) není skutečným vlastníkem pohledávky, neboť tato pohledávka byla na
základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena na třetí osobu, návrh na
změnu účastníka řízení byl podán dne 21. října 2014, ani doposud však o tomto
návrhu nebylo soudním exekutorem rozhodnuto. V této souvislosti odkazuje kromě
jiného na konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu vydaná v obdobných věcech, kde
tento soud dospěl k závěru, že je nezbytné nejprve pravomocně rozhodnout o
procesním nástupnictví a teprve poté lze přistoupit k rozhodování o zastavení
exekuce. Dále se vyjadřuje k podle jejího názoru nesprávnému právnímu posouzení
otázky zavinění zastavení exekučního řízení stranou oprávněnou a posouzení
platnosti rozhodčí doložky exekučním soudem. Uvádí, že ve vztahu k exekučnímu
titulu mělo být procesně postupováno podle § 35 ZRŘ ve znění účinném od 1.
dubna 2012, neboť toto zákonné ustanovení je lex specialis k obecnému
ustanovení občanského soudního řádu, tj. k ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o.
s. ř. Pokud je tedy v předmětné věci exekučním titulem rozhodčí nález, lze
exekuci podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit jen k návrhu povinného,
a to poté, co bude v řízení o zrušení rozhodčího nálezu vedeného podle § 35
odst. 2 ZRŘ tento rozhodčí nález zrušen, do té doby je exekuční soud oprávněn,
resp. povinen exekuci ve smyslu § 35 odst. 1 ZRŘ pouze přerušit a vyčkat
výsledků řízení o návrhu na zrušení rozhodčího nálezu pro vady uvedené v § 35
odst. 1 písm. a) až d) ZRŘ. Jinak řečeno, nelze k podnětu soudního exekutora z
úřední činnosti exekučního soudu zastavit exekuci z důvodu podle § 268 odst. 1
písm. h) o. s. ř., bez toho aniž by předtím došlo ke zrušení rozhodčího nálezu
soudem podle § 35 ZRŘ. Navrhuje proto, aby dovolací soud usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 14. října 2015, č. j. 62 Co 286/2015-172, a současně
usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. května 2015, č. j. 67 Nc
3181/2009-119, zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu
řízení, případně aby usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. května
2015, č. j. 67 Nc 3181/2009-119, změnil tak, že rozhodčí nález vydaný dne 19.
června 2009, sp. zn. K 2009/01271, rozhodcem Mgr. Pavlem Fryšákem, se jako
neplatný zrušuje podle § 31 písm. b) ZRŘ, žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů exekuce a oprávněná ani povinný nejsou povinni uhradit soudnímu
exekutorovi náhradu nákladů exekuce.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání
projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do
31. prosince 2013 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony), a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti
kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. září 2015, sp. zn. 26 Cdo 3381/2015 a
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. října 2015, sp. zn. 26 Cdo 3661/2015),
přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení
jednání (§ 243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je
opodstatněné.
Postup exekučního soudu v této věci je i v současné době nutné posuzovat podle
exekučního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 (k tomu srov. Čl. IV bod
1 zákona č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Z ustanovení § 36 odst. 1 ex. řádu vyplývá, že účastníky exekučního řízení jsou
oprávněný a povinný.
Podle ustanovení § 36 odst. 5 ex. řádu prokáže-li se, že po zahájení exekučního
řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo
přechod práva oprávněného, o něž v exekučním řízení jde, do řízení namísto
dosavadního oprávněného vstupuje jeho právní nástupce. Ten, kdo nastupuje do
řízení na místo dosavadního oprávněného, musí přijmout stav řízení, jaký tu je
v době jeho nástupu do řízení.
Ustanovení § 36 odst. 5 ex. řádu však neobsahuje komplexní úpravu procesního
nástupnictví. Podle ustanovení § 52 odst. 1 ex. řádu nestanoví-li tento zákon
jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního
řádu. Dojde-li proto v exekučním řízení k právní skutečnosti, s níž právní
předpisy spojují přechod nebo převod práva nebo povinnosti účastníka, o něž v
řízení jde, rozhoduje o procesním nástupnictví soudní exekutor přiměřeně podle
ustanovení § 107a o. s. ř., které se uplatní jen v rozsahu, v němž otázku
procesního nástupnictví neřeší exekuční řád. Navrhne-li oprávněný, aby do
řízení vstoupil na jeho místo nabyvatel práv, musí soud, resp. soudní exekutor,
o takovém návrhu rozhodnout, jestliže tak neučiní, odnímá sukcesorovi možnost
jednat před soudem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února
2002, sp. zn. 29 Odo 343/2001).
Odvolací soud námitku oprávněné, podle níž soudní exekutor doposud nerozhodl o
procesním nástupnictví na straně oprávněné, považoval za neopodstatněnou, neboť
v exekučním spise se žádný další procesní návrh stávající oprávněné nenachází.
K výzvě dovolacího soudu však oprávněná předložila podání ze dne 17. října
2014, doručené soudnímu exekutorovi dne 22. října 2014, v němž ve smyslu
ustanovení § 107a odst. 1 o. s. ř. navrhla vstup jejího procesního nástupce do
exekučního řízení.
Nejvyšší soud opakovaně judikoval, že jestliže soudní exekutor rozhodl o návrhu
na zastavení exekuce (a v tomto případě exekuční soud k podnětu soudního
exekutora), který oprávněná podala až poté, co navrhla vstup jejího procesního
nástupce do řízení, ještě před tím, než bylo pravomocně rozhodnuto o dříve
podaném návrhu oprávněné na procesní nástupnictví na její straně, event.
současně s tím, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí věci (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.
listopadu 2010, sp. zn. 20 Cdo 5291/2008). K zastavení exekuce může dojít
teprve poté, co bude rozhodnuto o návrhu oprávněné na procesní nástupnictví na
straně oprávněné, tj. jakmile bude na jisto postaveno, kdo bude nadále v
exekučním řízení vystupovat jako osoba oprávněná. Procesní nástupce oprávněné
pak musí přijmout stav řízení, jaký tu je v době jeho nástupu do řízení (srov.
§ 107a odst. 3 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 107 odst. 4 o. s. ř.) – k
tomu srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. září 2015,
sp. zn. 26 Cdo 3381/2015 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. října 2015, sp.
zn. 26 Cdo 3661/2015. Od tohoto právního názoru dovolací soud nemá důvod se
odchýlit.
K námitce dovolatelky, podle níž mělo být ve vztahu k exekučnímu titulu
procesně postupováno podle § 35 ZRŘ ve znění účinném od 1. dubna 2012, neboť
toto zákonné ustanovení je lex specialis k obecnému ustanovení občanského
soudního řádu, tj. k ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., dovolací soud
uvádí následující.
Podle ustanovení § 35 odst. 1 ZRŘ ve znění novely provedené zákonem č. 19/2012
Sb., kterým se mění zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu
rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony,
účinné od 1. dubna 2012, i když nepodala návrh na zrušení rozhodčího nálezu
soudem, může strana, proti níž byl soudem nařízen výkon rozhodčího nálezu, bez
ohledu na lhůtu stanovenou v § 32 odst. 1 ZRŘ, podat návrh na zastavení
nařízeného výkonu rozhodnutí kromě důvodů uvedených ve zvláštním předpisu i z
důvodů taxativně vymezených v citovaném ustanovení.
Podle ustanovení § 35 odst. 2 ZRŘ ve znění účinném od 1. dubna 2012 je-li podán
návrh podle odstavce 1, soud provádějící výkon rozhodčího nálezu řízení o výkon
rozhodnutí přeruší a uloží povinnému, aby do 30 dnů podal u příslušného soudu
návrh na zrušení rozhodčího nálezu. Není-li v této lhůtě návrh podán, pokračuje
soud v řízení o výkon rozhodčího nálezu.
Námitka dovolatelky, že odvolací soud měl na řízení aplikovat ustanovení § 35
ZRŘ ve znění účinném od 1. dubna 2012, neboť toto ustanovení je lex specialis k
obecnému ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., není případná. V
ustanovení § 35 ZRŘ ve znění účinném od 1. dubna 2012 jsou uvedeny zvláštní
důvody zastavení exekuce doplňující ustanovení § 268 o. s. ř. (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 20 Cdo 1156/2013, či
odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2016, sp. zn. 33 Cdo
913/2014). Citované ustanovení neposkytuje soudu diskreční pravomoc k posouzení
toho, zda povinnost k podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu povinnému
uloží či nikoliv. Je-li podán stranou, proti níž je na základě rozhodčího
nálezu vedena exekuce, z důvodů uvedených v § 35 odst. 1 ZRŘ ve znění účinném
od 1. dubna 2012 návrh na zastavení této exekuce, přičemž zda se jedná o návrh
podaný z těchto důvodů (některého z nich), je povinen posoudit soud (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 20 Cdo 1156/2013),
exekuční soud ve smyslu § 35 odst. 2 ZRŘ ve znění účinném od 1. dubna 2012
přeruší exekuci (výkon rozhodnutí) a povinnému uloží povinnost podat návrh na
zrušení rozhodčího nálezu. Tuto povinnost však exekuční soud nemá, pokud o
zastavení exekuce rozhoduje k podnětu soudního exekutora, tj. z moci úřední.
Exekuční soud je v každé fázi exekučního řízení oprávněn přezkoumávat, zda
rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky (§ 39 obč. zák.)
má k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc; v
negativním případě rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem ve smyslu §
40 odst. 1 písm. c) ex. řádu. Jestliže již byla exekuce na základě rozhodčího
nálezu nařízena a zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomoci orgánu
(rozhodce), který exekuční titul vydal, je třeba, aby exekuci v každém jejím
stádiu pro nepřípustnost podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. byť z moci
úřední - tj. aniž by povinný v rozhodčím řízení či dokonce v exekučním řízení
neplatnost rozhodčí doložky namítal – zastavil (k tomu srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněném
pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Zákon o rozhodčím řízení ve znění účinném od 1. dubna 2012 tedy i nadále
nevylučuje, aby otázka nedostatku pravomoci rozhodce z důvodu, že se jeho výběr
neuskutečnil podle transparentních pravidel, byla zkoumána i v exekučním
řízení, a to bez ohledu na to, zda povinný v rozhodčím řízení neplatnost
rozhodčí doložky namítal. Ustanovení § 35 ZRŘ ve znění účinném od 1. dubna 2012
neupravuje podmínky pro nařízení výkonu rozhodnutí či pověření vedením exekuce,
toliko v návaznosti na rozhodovací praxi Soudního dvora EU ve spotřebitelských
sporech zakotvuje možnost osoby povinné v exekučním řízení (nikoliv povinnost)
domáhat se zrušení rozhodčího nálezu i ve vykonávacím (exekučním) řízení, a to
z důvodů neplatnosti rozhodčí smlouvy (srov. důvodová zpráva k zákonu č.
19/2012 Sb.). Pokud soud prvního stupně, obdobně jako odvolací soud, primárně
zkoumal pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu, rozhodnutí odvolacího
soudu nezávisí na otázce analogické aplikace § 35 ZRŘ ve znění účinném od 1.
dubna 2012 při posuzování zákonných předpokladů exekuce, které musí být splněny
v průběhu celého exekučního řízení a k nimž je exekuční soud oprávněn ex
officio kdykoliv přihlédnout.
Ze shora uvedeného proto pro tuto věc vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu,
obdobně jako soudu prvního stupně, který rozhodl o zastavení exekuce dříve, než
bylo pravomocně rozhodnuto o návrhu účastníka podle ustanovení § 107a o. s. ř.,
resp. ustanovení § 36 ex. řádu, na vstup jeho procesního nástupce do řízení, je
co do výše uvedené procesní situace (otázky) neúplné (předčasné) a tudíž i
(zatím) nesprávné, neboť se soudy nedostatečně zabývaly existencí návrhu
stávající oprávněné na vstup jejího procesního nástupce do exekučního řízení, o
němž by v případě jeho existence mělo být pravomocně rozhodnuto před tím, než
exekuce bude moci být zastavena. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro
změnu napadeného usnesení (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci
rozhodnout), bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) jej zrušil (§
243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 243f odst. 4 o. s. ř.).
Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také
na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a
podle ustanovení § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. věc vrátil k dalšímu řízení
soudu prvního stupně.
Právní názor dovolacího soudu vyslovený v tomto usnesení je pro soudy závazný
(§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o
náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o.
s. ř.), případně o nich rozhodne soudní exekutor ve zvláštním režimu (§ 87 a
násl. ex. řádu).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 5. 2016
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu