20 Cdo 1156/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové,
Ph.D., v exekuční věci oprávněného REAL ESTATE AGENCY 001, s.r.o., se sídlem v
Otrokovicích, Jungmannova 1236, identifikační číslo osoby 255 76 615, proti
povinnému M. K., zastoupenému opatrovníkem Městem Prostějov, právně
zastoupenému Mgr. Tomášem Greplem, advokátem se sídlem v Olomouci, Horní nám.
365/7, pro 45.311,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prostějově
pod sp. zn. 15 Nc 6257/2006, o dovolání povinného proti usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 24. října 2012, č. j. 12 Co 152/2012 - 65, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. října 2012, č. j. 12 Co 152/2012 -
65, a usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 22. listopadu 2011, č. j. 15
Nc 6257/2006 -53, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Prostějově k dalšímu
řízení.
Povinný, zastoupený opatrovníkem Městem Prostějov jako zákonným zástupcem,
právně zastoupený na základě plné moci ze dne 13. 9. 2010 advokátem Mgr.
Tomášem Greplem, podal dne 7. 3. 2011 u soudu prvního stupně návrh na zastavení
exekuce nařízené usnesením téhož soudu ze dne 23. 10. 2006, č. j. 15 Nc
6257/2006 - 8, podle rozhodčího nálezu ze dne 10. 8. 2006, sp. zn.
Ku-83-30/2006-12, k uspokojení pohledávky právní předchůdkyně oprávněné ve výši
45.311,- Kč s příslušenstvím, pro náhradu nákladů rozhodčího řízení ve výši
1.600,- Kč a pro náklady oprávněného a náklady exekuce, které budou v průběhu
řízení stanoveny. Návrh odůvodnil - s poukazem na rozhodnutí Krajského soudu v
Ostravě sp. zn. 33 Cm 13/2009 - tím, že rozhodčí nález je nicotným právním
aktem z důvodu, že rozhodčí doložka není ve spotřebitelských smlouvách
přípustná, resp. není platná (v jeho případě šlo o formulářovou smlouvu o
revolvingovém úvěru č. 81631, kterou dne 30. 3. 2005 uzavřel s právním
předchůdcem oprávněného Profireal, a.s., jež obsahovala rozhodčí doložku), a
dále tím, že v insolvenčním řízení bylo zjištěno, že v době uzavírání smlouvy o
půjčce byl stižen duševní chorobou. Dále povinný odkázal na rozsudek Okresního
soudu v Olomouci ze dne 4. 9. 2008, č. j. 35 Nc 1602/2008 - 41, pravomocný dne
4. 9. 2008, jímž byl pro vážnou duševní chorobu, která není pouze přechodného
rázu, zbaven způsobilosti k právním úkonům, na usnesení téhož soudu ze dne 10.
3. 2009, pravomocné dne 20. 9. 2010, jímž mu bylo opatrovníkem ustanoveno
Statutární město Prostějov, a dále na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne
13. 1. 20011, č. j. KSBR 28 INS 1081/2008, 3 VSOL 285/2010 - B - 133, vydané v
jeho insolvenční věci.
Okresní soud v Prostějově usnesením ze dne 22. 11. 2011, č. j. 15 Nc 6257/2006
- 53, návrh povinného (nesprávně uvedeno návrh opatrovníka povinného) na
zastavení exekuce zamítl. Vyšel z konstantní judikatury Nejvyššího soudu (viz
usnesení ze dne 29. března 2005, sp. zn. 20 Cdo 2668/2004, ze dne 13. 12. 2005,
sp. zn. 20 Cdo 1152/2005), podle níž soud v exekučním řízení již není oprávněn
přezkoumávat správnost exekučního titulu, což platí i pro případ, že tímto
titulem je rozhodčí nález. Taktéž dovodil, že v exekučním řízení - z hlediska
posouzení vykonatelnosti titulu - je právně irelevantní okolnost, zda v době
nalézacího řízení byl povinný jako jeho účastník stižen duševní poruchou, pro
kterou nemohl v řízení jednat, případně, zda mu měl soud ustanovit opatrovníka
(viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2010, sp. zn. 20 Cdo
5102/2008, a dále např. usnesení téhož soudu ze dne 8. srpna 2006, sp. zn. 20
Cdo 1558/2006, v němž zdůraznil, že stěžejním principem exekučního řízení je
zásada, podle níž věcná správnost vykonávaného rozhodnutí nemůže být „jakkoli,
tedy ani nepřímo prostřednictvím výtky vad nalézacího řízení“ v řízení
exekučním zpochybněna, jelikož opačný závěr by ve svém důsledku vedl k narušení
právní jistoty osob vycházejících v dobré víře z věcné správnosti vykonávaného
rozhodnutí; kromě toho k nápravě vad nalézacího řízení mohou sloužit pouze
zákonem stanové příslušné jiné procesní prostředky nežli námitky uplatňované v
rámci exekuce).
Krajský soud v Brně k odvolání povinného (v němž uplatnil totožnou
argumentaci jako v návrhu na zastavení exekuce) usnesením ze dne 24. října
2012, č. j. 12 Co 152/2012 - 65, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. K
námitce neplatnosti rozhodčí doložky, resp. rozhodčí smlouvy poukázal na
judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž v případě, kdy rozhodčí smlouva uzavřena
byla, byť neplatně, byla pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu založena
a obrana žalovaného by spočívala v podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu
[§ 31 písm. b) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích
nálezů]. Z tohoto závěru dovodil, že byla-li v dané věci zpochybněna právě
platnost rozhodčí doložky, resp. smlouvy, byla tak v konečném důsledku
zpochybněna věcná správnost rozhodčího nálezu, a tedy okolnost zcela
irelevantní v exekučním řízení. To stejné pak platí i z hlediska výhrad
povinného směřujících k tomu, že nemohl s ohledem na svůj zdravotní stav
samostatně v rozhodčím řízení jednat. Odvolací soud se proto ztotožnil se
zamítavým rozhodnutím soudu prvního stupně, neboť „skutečnosti, o něž byl návrh
na zastavení exekuce opřen, nemohou vést k jejímu zastavení ze žádného z důvodů
uvedených v § 268 odst. 1 písm. a) až g) o. s. ř., a ani z důvodů, na něž jinak
pamatuje § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.“. Uzavřel, že „námitky povinného proti
nařízené exekuci (neplatnost rozhodčí doložky a překážky na jeho straně
bránící, aby mohl v rozhodčím řízení samostatně jednat se všemi procesními
důsledky z toho vyplývajícími) mají svoje opodstatnění toliko v rámci
nalézacího řízení (rozhodčí řízení a případně tzv. přezkumné řízení dle ust. §
31 až § 35 výše cit. zák. o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů). Je
tedy na povinném, zda taková obrana bude uplatněna, přičemž jedině v případě
jejího úspěšného uplatnění může mít takový postup dopad i na předmětnou
exekuci“.
Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje
z § 37 odst. 3 o. s. ř., a podává je z důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci, „popř. z důvodu“, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
Dovolatel opětovně poukazuje na to, že pravomocným rozsudkem soudu byl zbaven
způsobilosti k právním úkonům a že mu opatrovníkem bylo ustanoveno Statutární
město Prostějov. Nesouhlasí s právními závěry odvolacího soudu a namítá, že
„dospěl-li exekuční soud k závěru o jeho nepříznivém duševním stavu, který
vylučoval jeho procesní způsobilost v exekučním řízení“, měl exekuční soud
postupovat podle § 35 odst. 1 písm. b), odst. 2 zákona o rozhodčím řízení, tedy
exekuční řízení přerušit a vyzvat ho k podání žaloby na zrušení rozhodčího
nálezu; pokud tak neučinil, je to v rozporu se zákonem. Jestliže odvolací soud
rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, posoudil věc po právní stránce
nesprávně, „popřípadě řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci“. Navrhl, aby dovolací soud usnesení soudů obou
stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Oprávněný se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s rozhodnutím
odvolacího soudu, poukázal na to, že exekuční titul byl vydán o dva roky dříve,
než byl povinný zbaven způsobilosti k právním úkonům, a navrhl, aby dovolání
bylo jako nepřípustné odmítnuto, případně zamítnuto.
Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 - dále
jen „o. s. ř.“ - (viz článek II, bod 12. části první zákona č. 7/2009 Sb. a
článek II, bod 7 části první zákona č. 404/2012 Sb.). Dospěl k závěru, že
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s § 238a odst. 1
písm. c), odst. 2 a s § 130 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb. je přípustné, neboť
má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. pro řešení
právní otázky, kterou dovolací soud dosud neřešil, a to, zda v případě, kdy
povinný podal návrh na zastavení exekuce (též) z důvodu, že „v pravomocně
skončeném insolvenčním řízení bylo zjištěno, že v době uzavření smlouvy o
půjčce byl stižen duševní chorobou“, a následně byl pravomocným rozsudkem soudu
zbaven způsobilosti k právním úkonům, je takový návrh možno posoudit podle
ustanovení § 35 odst. 1 písm. b), odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím
řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném do 31. 3. 2012 - dále jen
„zákon o rozhodčím řízení“, (jehož použití odvolací soud vyloučil), či nikoliv.
Po přezkoumání napadeného usnesení odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. dospěl
Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je důvodné.
Právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je nesprávné,
jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (práva hmotného i
procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry
o právech a povinnostech účastníků).
V posuzované věci je exekučním titulem, podle kterého byla exekuce nařízena,
rozhodčí nález ze dne 10. 8. 2006, sp. zn. Ku-83-30/2006-12, vydaný rozhodcem
JUDr. Josefem Kunáškem, jímž žalobní nárok žalující strany Profireal, a.s., IČ
61860069, vyplývající z požadované úhrady částky ve výši 47.147,- Kč s
příslušenstvím, uznal po právu, straně žalované (povinnému) uložil povinnost
zaplatit straně žalující „částku ve výši 47.147,- Kč a 6 % úrok ode dne 26. 6.
2006 do zaplacení a náklady rozhodčího řízení ve výši 1.600,- Kč, to vše do tří
dnů od doručení písemného vyhotovení tohoto rozhodčího nálezu pod následkem
soudního výkonu rozhodnutí“. Tento rozhodčí nález (podle vyznačené doložky)
nabyl právní moci dne 14. 8. 2006 a je vykonatelný dnem 15. 8. 2006.
Z obsahu spisu (mimo jiné) vyplývá, že rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze
dne 4. 9. 2008, č. j. 35 Nc 1602/2008 - 41, pravomocným dne 4. 9. 2008, byl
povinný zbaven způsobilosti k právním úkonům. Soud v tomto řízení vyšel ze
skutkového závěru, že povinný je od 31. 1. 2008 hospitalizován v Psychiatrické
léčebně Šternberk, že trpí vážnou duševní chorobou, která není jen přechodného
rázu, že diagnosticky se u něj jedná o těžkou organicky podmíněnou poruchu
osobnosti, která postihuje jeho orientaci, myšlení, intelekt a paměťové funkce,
že povinný není vůbec schopen se o sebe postarat, orientovat se v běžných
životních situacích, že jeho volní a rozpoznávací schopnosti jsou touto duševní
poruchou natolik ovlivněny, že není schopen projevovat svou vůli způsobem
určitým, srozumitelným a omylu prostým ve všech právních oblastech, že není
schopen vstupovat do žádných právních řízení ani hospodařit s penězi a majetkem
a že pokud by byl nucen činit tyto úkony sám, bylo by nepochybné riziko
ohrožení jeho vlastních zájmů. Dále je ve spise založeno usnesení Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 13. 1. 20011, č. j. KSBR 28 INS 1081/2008, 3 VSOL
285/2010 - B - 133, vydané v insolvenční věci povinného jako dlužníka, jímž
bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2010, č. j. KSBR 28
INS 1081/2008 - 101, o zamítnutí insolvenčního návrhu věřitele Ing. L. V. a
návrhu oprávněného, který po vydání usnesení soudu prvního stupně do řízení
přistoupil a rovněž proti němu podal odvolání a který mimo jiné podal
insolvenční návrh také pro pohledávku vymáhanou v daném exekučním řízení. V
průběhu tohoto řízení odvolací soud provedl (mimo jiné) též důkaz listinou -
revizním znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, ze dne
22. 3. 2010, vypracovaným Psychiatrickou léčebnou v Brně, v němž tento znalecký
ústav dospěl k závěru, že v srpnu 2006, kdy povinný uzavřel smlouvy o půjčce,
smlouvy o zřízení zástavního práva a učinil další právní úkony, trpěl duševní
poruchou (organickou poruchou osobnosti), která jej činila k těmto úkonům
neschopným. Soud v insolvenčním řízení uzavřel, že vzhledem k tomuto závěru má
vážné pochybnosti o tom, zda dlužník byl s ohledem na jeho zdravotní stav a
zjištěnou duševní poruchu schopen v průběhu roku 2006, kdy probíhala rozhodčí
řízení, chápat jejich smysl, bránit bez zastoupení svá práva, chápat smysl
doručovaných žalob a výzev rozhodců, včetně vydaných rozhodnutí apod.
Nejvyšší soud akceptuje (stejně jako ve svém dřívějším usnesení ze dne 30.
října 2009, sp. zn. 33 Cdo 2675/2007) závěr přijatý v usnesení Ústavního soudu
ze dne 15. července 2002, sp. zn. IV. ÚS 174/02, publikovaném ve Sbírce nálezů
a usnesení Ústavního soudu, že „v rozhodčím řízení rozhodce nenalézá právo, ale
tvoří závazkový vztah v zastoupení stran, přičemž jeho moc není delegována
svrchovanou mocí státu, ale pochází od soukromé vlastní moci stran určovat si
svůj osud“. Dále Nejvyšší soud poukazuje na závěr, k němuž Ústavní soud dospěl
v nálezu ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3227/07, uveřejněném ve Sbírce nálezů
a usnesení Ústavního soudu s touto právní větou: „Rozsah kontrolní funkce
obecných soudů ve vztahu k rozhodčímu řízení musí být pečlivě vyvážen tak, aby
na jedné straně nebylo popřeno pravidlo, že i v řízení před rozhodci má být
poskytována právní ochrana, a na straně druhé, aby tím nebyly setřeny výhody
rozhodčího řízení, a tak i jeho praktická využitelnost. Řízení o zrušení
rozhodčího nálezu soudem proto nemůže být nikdy koncipováno obdobně jako
opravná řízení v rámci civilního řízení soudního, natož řádná opravná řízení.
Kontrolní funkce soudů nezahrnuje přezkum věcné správnosti rozhodčího nálezu
(rozpor s hmotným právem), neboť by se tím z řízení o zrušení rozhodčího nálezu
stávalo kvazi odvolací řízení. Kontrola se proto může zaměřovat pouze na
posouzení stěžejních otázek procesní povahy, např. zda rozhodčí řízení vůbec
mohlo proběhnout, zda v něm nebyla popřena některá významná procesní práva
stran, popř. zda rozhodčí nález sám netrpí vadami procedurálního rázu“.
Vycházeje ze závěrů uvedených v citovaných rozhodnutích Ústavního soudu
Nejvyšší soud nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, jenž povinný v
dovolání napadl, a to právě s ohledem na skutečnosti, které v návrhu na
zastavení exekuce tvrdil (a dokládal je právě shora citovanými rozhodnutími
soudů) a které by mohly představovat porušení jeho procesních práv, a to nejen
v řízení nalézacím (rozhodčím), ale i v řízení o nařízení exekuce. Odvolací
soud totiž nevycházel dostatečně z právní úpravy zakotvené v § 35 odst. 1 písm.
b) zákona o rozhodčím řízení, byť povinný toto ustanovení v návrhu na zastavení
exekuce výslovně necitoval ani na něj neodkázal. Je ovšem věcí soudu, aby v
případě, že exekučním titulem je rozhodčí nález, posoudil, zda povinný se
domáhá zastavení exekuce z důvodů uvedených v občanském soudním řádu či podle
ustanovení zákona o rozhodčím řízení, a o jaký důvod se jedná (může jednat); v
§ 35 zákona o rozhodčím řízení jsou totiž upraveny zvláštní důvody zastavení
exekuce.
Podle § 35 odst. 1 písm. b) zákona o rozhodčím řízení, i když nepodala návrh na
zrušení rozhodčího nálezu soudem, může strana, proti níž byl soudem nařízen
výkon rozhodčího nálezu, podat návrh na zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí
kromě důvodů uvedených ve zvláštním předpisu (pod čarou odkaz na § 268 o. s.
ř.) i tehdy, jestliže strana, která musí mít zákonného zástupce, nebyla v
řízení takovým zástupcem zastoupena a její jednání nebylo ani dodatečně
schváleno.
Podle odstavce 2 tohoto ustanovení, je-li podán návrh podle odstavce 1, soud
provádějící výkon rozhodčího nálezu řízení o výkon rozhodnutí přeruší a uloží
povinnému, aby do 30 dnů podal u příslušného soudu návrh na zrušení rozhodčího
nálezu. Není-li v této lhůtě návrh podán, pokračuje soud v řízení o výkon
rozhodčího nálezu. Je-li rozhodčí nález zrušen, mohou pak strany postupovat
obdobně podle § 34 (odstavec 3).
Z ustanovení § 35 odst. 1 písm. b) zákona o rozhodčím řízení vyplývá, že
doplňuje ustanovení § 268 o. s. ř. o možnost zastavit řízení o výkon rozhodnutí
(exekuci) z důvodu, že strana, která musela mít zákonného zástupce, nebyla v
rozhodčím řízení takovým zástupcem zastoupena a její jednání nebylo ani
dodatečně schváleno. Jedná se tedy o nedostatek procesní způsobilosti, který
navazuje na nedostatek způsobilosti hmotněprávní. Soudu výkonu rozhodnutí
(exekučnímu soudu) pro takový případ ustanovení § 35 odst. 2 zákona o rozhodčím
řízení ukládá, aby poté, co mu byl doručen návrh na zastavení výkonu rozhodnutí
(exekuce), vykonávací (exekuční) řízení přerušil.
Podle § 254 odst. 2 o. s. ř. sice při výkonu rozhodnutí nelze přerušit řízení z
důvodů uvedených v části třetí tohoto zákona, při postupu podle § 35 odst. 2
zákona o rozhodčím řízení se však jedná o přerušení na základě jiného zákona.
Současně soud uloží povinnému, aby do 30 dnů podal u příslušného soudu návrh na
zrušení rozhodčího nálezu. Není-li v této lhůtě návrh podán, pokračuje soud v
řízení o výkonu rozhodnutí rozhodčího nálezu.
Ačkoliv tedy povinný v návrhu na zastavení exekuce výslovně necitoval § 35
odst. 1 písm. b) zákona o rozhodčím řízení, ani na něj neodkázal, bylo podle
názoru dovolacího soudu třeba tento návrh v uvedeném směru (podle jeho obsahu -
§ 41 odst. 2 o. s. ř.) dle tohoto ustanovení posoudit, a to právě s ohledem na
povinným tvrzené skutečnosti i na citovaná rozhodnutí, na něž odkázal a jež v
době rozhodování soudů obou stupňů byla součástí spisu. Soud prvního stupně
tedy projednávanou věc neposoudil po právní stránce správně, jestliže na ni
neaplikoval § 35 odst. 1 písm. b) zákona o rozhodčím řízení, a stejně tak i
krajský soud, jestliže toto pochybení v odvolacím řízení nenapravil tím, že
jeho rozhodnutí zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné. Nejvyšší soud
je proto podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem o. s. ř. zrušil.
Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na
usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i jeho rozhodnutí a věc mu
vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. listopadu 2013
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu