20 Cdo 1152/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a
JUDr. Vladimíra Kůrky ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného P. H.,
zastoupeného advokátem, proti povinnému P. T., za účasti manželky povinného
G. T., zastoupené advokátkou, pro částku 2.200.000,- Kč s příslušenstvím,
zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech, vedené u Okresního
soudu v Jihlavě pod sp. zn. 8 E 121/2003, o dovolání manželky povinného proti
usnesení Krajského soudu v Brně ze 4. 2. 2004, č.j. 13 Co 214/2004-32, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Manželka povinného je povinna zaplatit oprávněnému na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 7.575,- Kč k rukám jeho zástupce, advokáta.
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze 4. 2. 2004, č.j.
8 E 121/2003-14, jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí (rozhodčího nálezu
z 26. 11. 2003, vydaného JUDr. I. V., rozhodcem, ve věci žalobce Ing. P. H.
proti žalovanému Ing. P. T. o zaplacení částky 2.200.000,- Kč s příslušenstvím)
zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech. S odvolacími námitkami
manželky povinného se krajský soud vypořádal závěrem, že podkladový titul je
vykonatelný po materiální i formální stránce, a že exekuční soud, jenž je
titulem vázán, není oprávněn přezkoumávat jeho věcnou správnost (tj. zabývat se
také otázkou existence pohledávky) ani případné vady, jimiž bylo rozhodčí (tedy
nalézací) řízení stiženo, a to včetně vady spočívající v okolnosti, že rozhodl
vyloučený rozhodce. Odvolací soud pak uzavřel, že „je právem oprávněného
navrhnout způsob výkonu rozhodnutí a označit nemovitost, jejímž prostřednictvím
chce svou pohledávku uspokojit“.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu („v plném rozsahu“) podala manželka povinného
dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/, odst.
3 občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“)
s odůvodněním, že odvolací soud řešil – podle ní dosud neřešenou – „právní
otázku přezkumu rozhodčího nálezu z pohledu vykonatelnosti“ a že ji vyřešil v
rozporu s hmotným právem (předpis ani ustanovení však neuvádí) i v rozporu s §
2 a § 120 o.s.ř. Ohlašujíc všechny tři dovolací důvody (aniž však jednotlivá
skutková líčení přiřazuje ke konkrétním dovolacím důvodům), dovolatelka namítá
především, že podkladový rozhodčí nález – protože byl vydán podjatým (totiž
známým obou účastníků nalézacího řízení, jež společně podnikají) rozhodcem –
není vykonatelný. Podle ní „nebyly splněny podmínky pro vydání nálezu
samotného“, jelikož „žádná půjčka mezi Ing. P. H. a jejím manželem Ing. P. T.
neexistovala a neexistuje“. Stejné okolnosti dovolatelka uplatňuje v řízení
(vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 20 C 53/2004) o zrušení
rozhodčího nálezu (§ 31 zákona č. 216/1994 Sb.)
Oprávněný navrhl odmítnutí dovolání.
Dovolací soud se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru
dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. - jež podle § 238a odst. 2
o.s.ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné
věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. - je dovolání
proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační
rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména
tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným
právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu
shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve
věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro
posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Dovolacím důvodem
způsobilým založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je
tudíž (vyjma případu – o který však v dané věci, a dovolatelka to ani netvrdí,
nejde – kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., pokud by jí
řízení, nikoli ovšem rozhodčí, tedy nalézací, jež výkonu předcházelo, nýbrž
předmětné, tedy vykonávací, trpělo, splňovala podmínku zásadního právního
významu) pouze důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat,
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Protože uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení je
Nejvyšší soud vázán (§ 242 odst. 3 věta první, o.s.ř.), lze otázku, zda
rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek
obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.
V daném případě však pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek
rozhodných ve stadiu nařízení exekuce uplatnil právní názory nestandardní,
resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe, žádného podkladu není.
Jak plyne z ustanovení § 261 a následujících o.s.ř., soud při věcném posuzování
návrhu na exekuci zkoumá pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který
k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda
oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je exekuce navrhována v
takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného (§ 263 odst. 1 o.s.ř.),
zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje exekuce nařízená nebo navržená
jiným způsobem (§ 263 odst. 2 o.s.ř.), zda právo není prekludováno a zda
navržený způsob exekuce na peněžité plnění není zřejmě nevhodný (§ 264 odst. 1
o.s.ř.). Ve vykonávacím řízení soud naopak není oprávněn přezkoumávat věcnou (a
to ani z pohledu správnosti či úplnosti skutkových zjištění ani z pohledu
správnosti právního posouzení) správnost podkladového rozhodnutí (srov.
usnesení Nejvyššího soudu z 29. 3. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2668/2004, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2005 pod poř. č. 100, vztahující se
právě k výkonu rozhodčích nálezů, jehož závěrů lze použít v i dané věci, byť se
týká výkonu výroku o náhradě odměny rozhodce); obsahem rozhodnutí, jehož výkon
je navržen, je totiž exekuční soud vázán a je povinen z něj při rozhodování o
nařízení výkonu rozhodnutí, příp. exekuce vycházet (srov. též např. odůvodnění
usnesení Nejvyššího soudu ze 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí č. 1/2000 pod poř. č. 4). V tomto směru je tedy
napadené rozhodnutí v souladu se standardní judikaturou.
Nejvyšší soud také v mnoha rozhodnutích (srov. např. usnesení z 25. 5.
2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č.
11/2000 pod č. 123, v jehož odůvodnění se odkazuje na jiné rozhodnutí, a to
usnesení z 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1935/98, nebo např. usnesení z 29. 5.
2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné v témže časopise č. 6/2002 pod č.
105) vysvětlil, že okolnost, že soudní řízení, jež předcházelo vydání k výkonu
navrženého rozhodnutí, bylo postiženo vadou (ať již zmatečnostní ve smyslu §
229 o.s.ř. – a takovou, konkrétně dle jeho odstavce 1 písm. e/ ve spojení s §
30 zákona č. 216/1994 Sb., dovolatelka, posuzováno podle obsahu dovolání,
namítá – nebo „jinou“ vadou podle § 241a odst. 2 písm. b/ téhož zákona),
nezakládá současně vadu řízení o výkon takového rozhodnutí.
Argument, že dovolatelka podala u soudu návrh na zrušení rozhodčího nálezu,
způsobilý vést k závěru o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/,
odst. 3 o.s.ř. rovněž není, a to již proto, že – byť by zde soudní rozhodnutí
(jež by ovšem muselo být pravomocné, srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 28. 9.
1965, sp. zn. 4 Cz 118/65 uveřejněný ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR
č. 1, ročník 1966 pod poř. č. 9) o zrušení rozhodčího nálezu bylo – a jeho
existenci, a tím méně právní moc, netvrdí ani samotná dovolatelka – mohlo by
stejně být pouze důvodem k případnému zastavení (dne 4. 2. 2004 již nařízené)
exekuce podle § 268 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., nikoli však důvodem k zamítnutí
návrhu na její nařízení (viz též V. Kůrka a L. Drápal, Výkon rozhodnutí v
soudním řízení, Linde, Praha 2004, str. 367).
Pro úplnost se dodává, že podle § 32 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. podání
návrhu na zrušení rozhodčího nálezu nemá odkladný účinek na jeho vykonatelnost;
případnou existenci rozhodnutí o odkladu vykonatelnosti rozhodčího nálezu, jejž
navrhla v řízení sp. zn. 20 C 53/2004 dne 8. 4. 2004 (viz její písemné podání
označené tímto datem, založené ve spise zn. 8 E 121/2003, obsahujícím dovolání
sp. zn. 20 Cdo 1330/2005) tedy po nařízení výkonu /4. 2. 2004/ podle druhé
věty § 32 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb. dovolatelka netvrdí.
K dovolatelčině námitce, že „jí nebyla dána možnost vyjádřit se a jednat před
soudem“ a že jí soud „odňal možnost vznést všechny tyto námitky a doložit
důkazy“, dovolací soud zdůrazňuje, že při nařízení exekuce se neuplatní zásada
ústnosti a přímosti; ve smyslu § 253 o.s.ř. naopak platí, že výkon rozhodnutí
soud nařídí zpravidla bez slyšení povinného. Tomu odpovídá jak je vyjádřeno v §
253 odst. 2 o.s.ř., že soud nařídí jednání, jen považuje-li to za nutné nebo
stanoví-li to zákon. Uvažuje-li však toto ustanovení o jednání, je třeba mít na
zřeteli, že jeho rozsah je všeobecný, tj. že platí pro celé exekuční řízení;
proto stadium jímž je nařízení exekuce, se tedy může uplatnit jen ve spojení s
prvním odstavcem § 253 o.s.ř. (jenž se týká výlučně právě nařízení výkonu), a
to tak, že nařídit jednání proto, aby byl nařízen výkon rozhodnutí, lze jen
tehdy stanoví-li to zákon. Občanský soudní řád však jednání pro nařízení
exekuce nepředepisuje. Co do ústavnosti těchto závěrů viz usnesení Ústavního
soudu z 27. 3. 1996, sp. zn. III.US 280/95, publikované ve Sbírce nálezů a
usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 5, ročník 1996 na str. 551 – 553, v němž
ústavní soud zdůraznil zvláštní povahu exekučního řízení, jež „není řízením
nalézacím ve věci samé“, a jehož účelem je pouze zajistit splnění povinnosti, o
níž bylo v nalézacím řízení rozhodnuto pravomocným a vykonatelným titulem. Pro
tuto zvláštní povahu nelze podle Ústavního soudu spatřovat v tom, že účastník
řízení nebyl vyslechnut, a že nebyly provedeny další jím navržené důkazy,
porušení práv stanovených v článku 96 odst. 2 Ústavy ČR a článku 38 odst. 2
Listiny základních práv a svobod.
V rozporu s hmotným právem (jak – ovšem bez jakéhokoli vysvětlení, byť i jen
poukazem na příslušné hmotněprávní ustanovení – dovozuje dovolatelka) napadené
rozhodnutí není (a být nemůže), jelikož výkon rozhodnutí, a tedy i jeho
nařízení, je institutem občanského práva procesního.
Protože dovolání není přípustné podle žádného v úvahu přicházejícího
ustanovení, Nejvyšší soud je – aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) –
podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Odmítnuto jako nepřípustné muselo být dovolání (napadající usnesení odvolacího
soudu výslovně „v plném rozsahu“), i v části směřující proti jeho výroku o
náhradě nákladů odvolacího řízení, jelikož nejde o žádný z taxativně
vyjmenovaných případů přípustnosti uvedených v ustanoveních § 238, 238a ani §
239 o.s.ř.; přípustnost dovolání nevyplývá ani z ustanovení § 237 odst. 1
o.s.ř., jelikož v této části není napadené usnesení (navíc nemeritorní – k
pojmu „věc sama“ srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 1997, sp.
zn. 2 Cdon 774/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10,
ročník 1998 pod č. 61, případně usnesení téhož soudu z 28. 8. 1997, sp. zn. 2
Cdon 484/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 1997 pod č.
88) rozhodnutím měnícím ani potvrzujícím.
Dovolání bylo odmítnuto, oprávněnému tedy podle ustanovení § 146 odst. 3, §
224 odst. 1 a § 243b odst. 5 věty první o.s.ř. vzniklo právo na náhradu účelně
vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty spočívají v částce 7.500,- Kč
představující sazbu odměny za zastoupení advokátem – § 1 odst. 1, § 2 odst. 1,
§ 10 odst. 3, § 12 odst. 1, písm. a/ bod 1., § 14 odst. 1, § 15 vyhlášky č.
484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování
účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském
soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti (advokátní
tarif), ve znění pozdějších předpisů, účinné dnem 1. ledna 2001 – sníženou o
50% podle § 18 odst. 1 vyhlášky a v částce 75,- Kč paušální náhrady ve smyslu
ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a
náhradách advokátů za poskytování právních služeb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. prosince 2005
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu