26 Cdo 3661/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka
Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v
exekuční věci oprávněné Bohemia Faktoring, s. r. o. se sídlem v Praze 1,
Letenská č. 121/8, identifikační číslo osoby 27242617, zastoupené JUDr. Ing.
Karlem Goláněm, Ph. D., advokátem se sídlem v Praze 1, Letenská č. 121/8, proti
povinnému M. K., pro 128 584,35 Kč s příslušenstvím, vedené u soudního
exekutora JUDr. Tomáše Vrány, Exekutorský úřad Přerov, pod sp. zn. 103 EX
33107/09, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
24. března 2015, sp. zn. 17 Co 76/2015, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. března 2015, sp. zn. 17 Co 76/2015,
a usnesení soudního exekutora JUDr. Tomáše Vrány, Exekutorský úřad Přerov, ze
dne 12. prosince 2014, č. j. 103 EX 33107/09-21, se ruší a věc se vrací
soudnímu exekutorovi JUDr. Tomáši Vránovi, Exekutorský úřad Přerov, k dalšímu
řízení.
K návrhu oprávněné (původně Komerční banka, a. s. se sídlem v Praze 1, Na
Příkopě č. 33, identifikační číslo osoby 45317054) Obvodní soud pro Prahu 10
usnesením ze dne 21. ledna 2010, č. j. 49 EXE 29/2010-10, nařídil exekuci na
majetek povinného podle „vykonatelného“ rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem
JUDr. Zdeňkem Vincencem ze dne 18. září 2009, sp. zn. K/2009/02983, k vymožení
pohledávky oprávněné ve výši 128 584,35 Kč s úrokem ve výši 23,38 % p. a. z
částky 99 067,61 od 9. června 2009 do zaplacení, s 1,92 % úrokem p. a. z částky
99 067,61 Kč ode dne 9. června do zaplacení, s úroky z prodlení ve výši 1,62 %
p. a. z částky 24 385,02 Kč ode dne 9. června do zaplacení, nákladů
předcházejícího řízení ve výši 36 002,26 Kč, nákladů oprávněné a nákladů
exekuce, které budou určeny v příkazu k úhradě nákladů exekuce, provedením
exekuce pověřil soudního exekutora JUDr. Tomáše Vránu, Exekutorský úřad Přerov.
K návrhu původní oprávněné (Komerční banka, a. s.) ze dne 17. června 2014
soudní exekutor JUDr. Tomáš Vrána, Exekutorský úřad Přerov, usnesením ze dne
27. srpna 2014, č. j. 103 EX 33107/09-17, rozhodl ve smyslu ustanovení § 36
zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, ve znění
pozdějších předpisů (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále též „ex.
řád“), ve spojení s ustanovením § 52 odst. 1 ex. řádu a ustanovením § 107a
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „o. s. ř.“), o procesním nástupnictví společnosti Bohemia Faktoring, s. r.
o. na místo původní oprávněné Komerční banky, a. s.
Podáním ze dne 16. října 2014, doručeným soudnímu exekutorovi JUDr. Tomáši
Vránovi, Exekutorský úřad Přerov, dne 23. října 2014, oprávněná (Bohemia
Faktoring, s. r. o.) ve smyslu ustanovení § 36 ex. řádu ve spojení s
ustanovením § 52 odst. 1 ex. řádu a ustanovením § 107a o. s. ř. navrhla, aby
soudní exekutor rozhodl o vstupu společnosti PARADISE ISLAND HOLDING LTD se
sídlem Seychelské ostrovy, Victoria, Mahé, Suite 13, First Floor, Oliaji Trade
Centre, Francis Rachel Street, registrační číslo osoby 008477, na místo
oprávněné, protože smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou dne 19. června
2014 oprávněná postoupila své pohledávky, včetně pohledávky vymáhané v tomto
exekučním řízení, na zmiňovanou společnost.
Ještě před tím než soudní exekutor rozhodl na základě návrhu oprávněné ze dne
16. října 2014 o procesním nástupnictví, oprávněná podáním ze dne 1. prosince
2014 navrhla zastavení exekuce podle ustanovení § 52 odst. 1 ex. řádu ve
spojení s ustanovením § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. pro nemajetnost
povinného.
Soudní exekutor JUDr. Tomáš Vrána, Exekutorský úřad Přerov, usnesením ze dne
12. prosince 2014, č. j. 103 EX 33107/09-21, návrh oprávněné na vydání
rozhodnutí, aby na její místo do řízení vstoupila společnost PARADISE ISLANDS
HOLDING LTD zamítl, nařízenou exekuci k návrhu oprávněné podle ustanovení § 55
odst. 3 ex. řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 ve smyslu ustanovení § 268
odst. 1 písm. a) o. s. ř. zastavil, oprávněné uložil povinnost uhradit soudnímu
exekutorovi náklady exekuce ve výši 7 865 Kč nejpozději do tří dnů po právní
moci tohoto usnesení a žádnému z účastníku nepřiznal právo na náhradu nákladů
řízení. Uvedl, že návrhu oprávněné o procesním nástupnictví nevyhověl, protože
připuštěním vstupu nového účastníka do řízení by byla porušena zásada
spravedlivého procesu a zásada úspěchu ve věci. K návrhu oprávněné došlo v
okamžiku, kdy exekuce „bude nepochybně zastavena, s čímž budou spojeny výroky o
povinnosti dosavadního oprávněného hradit náklady exekuce, přičemž solventnost
nového oprávněného“, který je cizozemským subjektem, nebyla osvědčena.
Oprávněná v podání ze dne 1. prosince 2014 navrhla zastavení exekuce pro
nemajetnost povinného, tj. podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. e). Soudní
exekutor však dospěl k závěru, že oprávněná ve svém návrhu na zastavení exekuce
zastírá skutečný důvod zastavení exekuce, jímž je nevykonatelnost exekučního
titulu, kterým v této věci je rozhodčí nález vydaný na základě neplatné
rozhodčí doložky [ustanovení § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Soudní exekutor
proto vyhověl návrhu oprávněné na zastavení exekuce. O nákladech exekuce však
rozhodl tak, že procesní zavinění na zastavení exekuce spočívá na oprávněné,
protože nezachovala potřebnou míru pečlivosti, neboť, i přesto, že byla
srozuměna s bezvýsledností exekuce a nevykonatelností exekučního titulu,
odkoupila vymáhanou pohledávku „za sníženou cenu za účelem zisku“, když měla a
mohla předpokládat, že exekuce bude ve smyslu ustanovení § 268 odst. 1 písm. a)
o. s. ř. zastavena.
K odvolání oprávněné Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. března 2015, sp.
zn. 17 Co 76/2015, odvolání proti usnesení soudního exekutora JUDr. Tomáše
Vrány, Exekutorský úřad Přerov, ze dne 12. prosince 2014, č. j. 103 EX
33107/09-21, do výroku II. o zastavení exekuce odmítl, usnesení soudního
exekutora ve výroku I. o záměně účastníka na straně oprávněné a ve výrocích o
náhradě nákladů exekuce soudního exekutora a o náhradě nákladů řízení potvrdil
a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Uvedl, že k odmítnutí odvolání proti výroku II. o zastavení exekuce došlo
proto, že odvolání podala oprávněná, jejímuž návrhu na zastavení exekuce bylo
usnesením soudního exekutora zcela vyhověno a jíž tímto nebyla způsobena žádná
újma. Odvolání tak v této části není subjektivně přípustné. „Pokud oprávněný
nejprve navrhl, aby na jeho místo do řízení vstoupil jiný subjekt a poté, aniž
by o tomto návrhu bylo rozhodnuto, navrhl zastavení exekuce, je zřejmě, že pod
tento jeho návrhu je subsumováno i zpětvzetí návrhu na jeho změnu, když je
zjevné, že po zastavení exekuce by již takové rozhodnutí bylo bezpředmětným
(218 o. s. ř.). Soudní exekutor tak měl řízení o tomto návrhu zastavit a ne jej
zamítnout“. Jestliže však návrh zamítl, neboť po zastavení exekuce již nemá
záměna účastníků řízení opodstatnění, tj. „odklidil“ návrh jiným způsobem,
odvolací soud mohl usnesení soudního exekutora v tomto výroku jako správné
potvrdit.
Usnesení odvolacího soudu napadla oprávněná dovoláním, ve kterém odvolacímu
soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci mimo jiné v následujících dvou
otázkách:
1) Zda soudní exekutor ex officio může rozhodnout o zastavení exekuce z
jiného důvodu, než pro který účastník řízení zastavení exekuce navrhoval, resp. s kterým účastník projevil souhlas, aniž by si vyžádal souhlas tohoto účastníka
(oprávněné) s novým důvodem zastavení exekuce? 2) Zda lze rozhodnout o zastavení exekuce dříve, než je rozhodnuto o
návrhu účastníka podle ustanovení § 107a o. s. ř., resp. § 36 ex. řádu, na
vstup procesního nástupce do řízení? K otázce ad 1) oprávněná nejprve namítá, že její podání označené jako „Hromadný
podnět k zastavení exekučních řízení“ ze dne 1. prosince 2014 nebylo, ani podle
názvu, ani podle obsahu, návrhem na zastavení exekuce, nýbrž pouhým podnětem k
zastavení exekučního řízení pro nemajetnost povinné. Z uvedeného důvodu proto
nebylo na místě, aby odvolací soud odvolání oprávněné v části, v níž směřovalo
proti výroku II. usnesení soudního exekutora, jímž bylo rozhodnuto o zastavení
exekučního řízení, jako nepřípustné odmítl. Pokud totiž podání oprávněné nebylo
návrhem na zastavení exekučního řízení a soudní exekutor zastavil exekuční
řízení z jiného než oprávněnou podněcovaného důvodu, učinil tak, bez toho aniž
by v době rozhodování o zastavení exekuce disponoval souhlasem oprávněné s
tímto jiným důvodem zastavení exekuce ve smyslu ustanovení § 55 odst. 4 ex. řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013, čímž ze strany soudního exekutora došlo
k překročení jeho pravomocí, neboť soudní exekutor v takovém případě měl
požádat o zastavení exekuční soud. K otázce ad 2) oprávněná odkazuje kromě
jiného na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2010, sp. zn. 20 Cdo
5291/2008, a nález Ústavního soudu ze dne 9. února 2012, sp. zn. III. ÚS
468/11, které se zabývají rozhodováním o návrhu osoby oprávněné na vstup jejího
procesního nástupce do řízení. Podle názoru oprávněné nelze rozhodnout o
zastavení exekučního řízení, dokud není pravomocně rozhodnuto o návrhu
oprávněné na vstup jejího procesního nástupce do řízení, který navíc byl podán
dříve než návrh na zastavení exekuce. Nehledě na to, že soudní exekutor návrh
na vstup jejího procesního nástupce do řízení zamítl, aniž by náležitě zkoumal,
zda tento návrh je zneužitím procesní úpravy (tzv. šikanózním návrhem) či
nikoliv, v důsledku čehož postupoval formalisticky a v rozporu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu. Oprávněná i ve svém odvolání uvedla, že na
návrhu na vstup jejího procesního nástupce do exekučního řízení trvá, tj. nikdy
jej nevzala, jak mylně dovozuje odvolací soud, zpět. V této souvislosti rovněž
odkazuje na například na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněné pod číslem 46/2012 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek. Oprávněná se rovněž vyjadřuje k otázce jejího zavinění na
zastavení exekučního řízení a k posouzení neplatnosti rozhodčí doložky soudním
exekutorem i odvolacím soudem v konkrétním případě. Navrhuje, aby Nejvyšší soud
jednak odložil vykonatelnost usnesení soudního exekutor JUDr.
Tomáše Vrány,
Exekutorský úřad Přerov, ze dne 12. prosince 2014, č. j. 103 EX 33107/09-21, ve
znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. března 2015, sp. zn. 17 Co
76/2015, a dále aby usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. března 2015,
sp. zn. 17 Co 76/2015, jakož i usnesení soudního exekutor JUDr. Tomáše Vrány,
Exekutorský úřad Přerov, ze dne 12. prosince 2014, č. j. 103 EX 33107/09-21,
zrušil a věc vrátil soudnímu exekutorovi k dalšímu řízení, případně změnil
rozhodnutí soudního exekutora tak, že návrhu oprávněné na vstup jejího
procesního nástupce do exekučního řízení se vyhovuje, nařízená exekuce se k
návrhu oprávněné podle ustanovení § 55 odst. 3 ex. řádu ve spojení s
ustanovením § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. zcela zastavuje, soudní exekutor je
povinen oprávněné uhradit náklady právního zastoupení a žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání
projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do
31. prosince 2013 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony), a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti
kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. září 2015, sp. zn. 26 Cdo 3381/2015),
přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení
jednání (§ 243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je
opodstatněné.
Postup soudního exekutora v této věci je i v současné době nutné posuzovat
podle exekučního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 (k tomu srov. Čl.
IV bod 1 zákona č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Z ustanovení § 36 odst. 1 ex. řádu vyplývá, že účastníky exekučního řízení jsou
oprávněný a povinný.
Podle ustanovení § 36 odst. 5 ex. řádu prokáže-li se, že po zahájení exekučního
řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo
přechod práva oprávněného, o něž v exekučním řízení jde, do řízení namísto
dosavadního oprávněného vstupuje jeho právní nástupce. Ten, kdo nastupuje do
řízení na místo dosavadního oprávněného, musí přijmout stav řízení, jaký tu je
v době jeho nástupu do řízení.
Ustanovení § 36 odst. 5 ex. řádu však neobsahuje komplexní úpravu procesního
nástupnictví. Podle ustanovení § 52 odst. 1 ex. řádu nestanoví-li tento zákon
jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního
řádu. Dojde-li proto v exekučním řízení k právní skutečnosti, s níž právní
předpisy spojují přechod nebo převod práva nebo povinnosti účastníka, o něž v
řízení jde, rozhoduje o procesním nástupnictví soudní exekutor přiměřeně podle
ustanovení § 107a o. s. ř., které se uplatní jen v rozsahu, v němž otázku
procesního nástupnictví neřeší exekuční řád. Navrhne-li oprávněný, aby do
řízení vstoupil na jeho místo nabyvatel práv, musí soud, resp. soudní exekutor,
o takovém návrhu rozhodnout, jestliže tak neučiní, odnímá sukcesorovi možnost
jednat před soudem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února
2002, sp. zn, 29 Odo 343/2001).
V posuzované věci oprávněná ve smyslu ustanovení § 107a odst. 1 o. s. ř.
podáním ze dne 16. října 2014, doručeným soudnímu exekutorovi dne 23. října
2014, navrhla vstup jejího procesního nástupce do exekučního řízení. Procesní
nástupce oprávněné v tomtéž podání vyslovil podle ustanovení § 107a odst. 2 o.
s. ř. souhlas se svým vstupem do řízení na místo dosavadní oprávněné. Ještě
před tím, než o tomto návrhu soudní exekutor rozhodl, oprávněná podáním ze dne
1. prosince 2014 navrhla zastavení exekuce pro nemajetnost povinné podle
ustanovení § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., na základě kterého soudní exekutor
usnesením ze dne 12. prosince 2014, č. j. 103 EX 38465/10-31, návrh oprávněné
na vstup jejího procesního nástupce do exekučního řízení zamítl a současně s
tím mimo jiné zastavil nařízenou exekuci.
Jestliže soudní exekutor rozhodl o návrhu na zastavení exekuce, který oprávněná
podala až poté (v tomto případě o více než jeden měsíc později), co navrhla
vstup jejího procesního nástupce do řízení, ještě před tím, než bylo pravomocně
rozhodnuto o dříve podaném návrhu oprávněné na procesní nástupnictví na její
straně, resp. - v jako v tomto případě - současně s tím, zatížil řízení vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci (k tomu srov. například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2010, sp. zn. 20 Cdo 5291/2008).
Soudní exekutor měl nejprve samostatně rozhodnout o návrhu oprávněné na
procesní nástupnictví na straně oprávněné a až poté, jakmile by bylo na jisto
postaveno, kdo bude nadále v exekučním řízení vystupovat jako osoba oprávněná,
rozhodnout o návrhu (případně již původní) oprávněné na zastavení exekuce.
Procesní nástupce oprávněné musí přijmout stav řízení, jaký tu je v době jeho
nástupu do řízení (srov. § 107a odst. 3 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 107
odst. 4 o. s. ř.). Návrhem na zastavení exekuce původní oprávněné tak sice je
vázán, může s ním však volně disponovat, tj. i jej vzít zpět. Ze shora
uvedeného proto k dovolatelkou předestřené otázce vyplývá, že nelze rozhodnout
o zastavení exekuce dříve, než je pravomocně rozhodnuto o návrhu účastníka
podle ustanovení § 107a o. s. ř., resp. ustanovení § 36 ex. řádu, na vstup jeho
procesního nástupce do řízení. K tomuto dovolací soud pro úplnost uvádí, že k
zamítnutí návrhu na procesní nástupnictví na straně oprávněné by mělo docházet
zásadně ve výjimečných případech (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. října 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010), pokud (při jinak formálně
doložených předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno)
prostřednictvím ustanovení § 2 o. s. ř. v řízení vyšlo najevo, resp. lze s
jistotou prohlásit, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí dle ustanovení § 107a
o. s. ř. je zneužití procesní úpravy např. za tím účelem, aby se možná
pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému navrhovateli
nedobytnou. Prostá obava, že případná pohledávka na náhradě nákladů řízení se v
budoucnu stane nedobytnou, k takovému kroku nepostačuje (nejistota o poctivosti
pohnutek, jež účastníka vedly k postoupení soudně vymáhané pohledávky, k tak
zásadnímu odepření procesní ochrany vést nemůže) – k tomu srov. nález Ústavního
soudu ze dne 9. února 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11.
Podle ustanovení § 55 odst. 2 (nyní odst. 3) ex. řádu podá-li účastník návrh na
zastavení exekuce, exekutor do 15 dnů od doručení návrhu vyzve další účastníky
exekuce, aby se vyjádřili, zda s návrhem souhlasí, a aby se v případě, kdy
nesouhlasí s tvrzeními obsaženými v návrhu na zastavení, vyjádřili k návrhu a
předložili listiny k prokázání svých tvrzení. Jestliže všichni účastníci se
zastavením exekuce souhlasí, exekutor vyhoví návrhu na zastavení exekuce do 30
dnů od marného uplynutí lhůty k vyjádření nebo od doručení souhlasného
vyjádření, nastalo-li dříve. Nevyhoví-li exekutor návrhu na zastavení exekuce,
postoupí jej společně s exekučním spisem v uvedené lhůtě k rozhodnutí
exekučnímu soudu.
Podle ustanovení § 55 odst. 3 (nyní odst. 4) ex. řádu o zastavení exekuce
rozhodne exekutor i bez návrhu, souhlasí-li se zastavením oprávněný. Nesouhlasí-
li oprávněný, požádá exekutor o zastavení exekuční soud, který při rozhodování
postupuje podle odstavce 4 (nyní odstavce 5).
V posuzované věci oprávněná navrhla (dala podnět k) zastavení exekuce pro
nemajetnost povinné [§ 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř.], tj. vyslovila souhlas
pouze a jen se zastavením exekuce z důvodu nemajetnosti povinné. Návrh
oprávněné na zastavení exekuce nebyl doručen povinné. Soudní exekutor rozhodl o
zastavení exekuce. Z odůvodnění usnesení soudního exekutora vyplývá, že o
zastavení exekuce bylo rozhodováno na základě návrhu oprávněné, tzn. podle
ustanovení § 55 odst. 2 (nyní odst. 3) ex. řádu, nikoliv podle ustanovení § 55
odst. 3 (nyní odst. 4) ex. řádu. Pokud však došlo k zastavení exekuce na
základě návrhu oprávněné, soudní exekutor nebyl oprávněn rozhodnout bez toho,
aniž by návrh na zastavení vůbec nedoručil k vyjádření (ne-)souhlasu povinné.
Soudní exekutor tudíž o zastavení exekuce rozhodl podle ustanovení § 55 odst. 3
(nyní odst. 4) ex. řádu, přičemž ani v tomto případě nepostupoval v souladu se
zákonem, neboť zmíněné ustanovení mu neumožňuje zastavit exekuci z jiného
důvodu, než který uplatnil navrhovatel či s nímž souhlasila osoba oprávněná.
Takovou možnost má jen exekuční soud [srov. § 55 odst. 4 (nyní odst. 5) ex.
řádu], který může o zastavení exekuce rozhodnout i bez návrhu z jiného než
účastníkem navrhovaného, event. oprávněným odsouhlaseného, důvodu. Soudní
exekutor k takovému postupu není oprávněn. V této věci přitom soudní exekutor
zastavil exekuční řízení z důvodu, který nebyl oprávněnou navrhován ani
odsouhlasen, což bylo soudním exekutorem zdůvodněno tím, že oprávněná „v návrhu
na zastavení exekuce zastírá skutečný důvod zastavení exekuce“, kterým podle
soudního exekutora není oprávněnou navrhovaná nemajetnost povinné, nýbrž
nevykonatelnost exekučního titulu, na základě kterého byla exekuce nařízena a
vedena. Není rovněž přípustné, aby soudní exekutor svévolně zaměňoval důvody,
pro které oprávněná osoba navrhuje zastavení, event. s nimiž souhlasí.
Skutečnost, že oprávněná souhlasila se zastavením exekuce z jednoho důvodu
(nemajetnost povinné), neznamená, že rovněž souhlasí se zastavením exekuce pro
„nevykonatelnost“ exekučního titulu. Jinak řečeno, soudní exekutor ex officio
nemůže rozhodnout o zastavení exekuce z jiného důvodu, než pro který účastník
řízení zastavení exekuce navrhoval, resp. s kterým účastník projevil souhlas,
aniž by si vyžádal souhlas tohoto účastníka (oprávněné) s novým důvodem
zastavení exekuce. S ohledem na to, že postup soudního exekutora je v rozporu
se zákonem, nebylo na místě, aby odvolací soud odvolání oprávněné ve výroku II.
o zastavení exekuce pro nedostatek subjektivní přípustnosti na straně
odvolatelky, odmítl. Rozhodnutí odvolacího soudu proto není správné.
K návrhu oprávněné na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí
dovolací soud uvádí, že užití tohoto institutu je v exekučním řízení z povahy
věci vyloučeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2011,
sp. zn. 20 Cdo 2395/2011). O tom, že podanému návrhu nelze vyhovět, dovolací
soud nevydává zvláštní rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. listopadu 2005, sp. zn. 20 Cdo 873/2005, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura č. 5/2006 pod poř. č. 73).
Z výše uvedeného vyplývá, že závěry odvolacího soudu ohledně otázek, zda lze
rozhodnout o zastavení exekuce dříve, než je rozhodnuto o návrhu účastníka
podle ustanovení § 107a o. s. ř., resp. § 36 ex. řádu, na vstup procesního
nástupce do řízení, a zda soudní exekutor ex officio může rozhodnout o
zastavení exekuce z jiného důvodu, než pro který účastník řízení zastavení
exekuce navrhoval, resp. s kterým účastník projevil souhlas, aniž by si vyžádal
souhlas tohoto účastníka (oprávněné) s novým důvodem zastavení exekuce, nejsou
správné; Nejvyšší soud České republiky proto dovoláním napadené usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 24. března 2015, sp. zn. 17 Co 76/2015, zrušil
(§ 243e odst. 1 o. s. ř.). S ohledem na to, že důvody pro které bylo zrušeno
usnesení odvolacího soudu, platí i pro usnesení soudního exekutora JUDr. Tomáše
Vrány, Exekutorský úřad Přerov, ze dne 12. prosince 2014, č. j. 103 EX
33107/09-21, zrušil Nejvyšší soud i toto usnesení a věc vrátil soudnímu
exekutorovi JUDr. Tomáši Vránovi, Exekutorský úřad Přerov, k dalšímu řízení (§
243e odst. 2 věta první a druhá o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne
soudní exekutor nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (srov. § 243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. října 2015
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu