33 Cdo 913/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci
žalobce P. Ch., zastoupeného Mgr. Alenou Řenďovskou, advokátkou se sídlem v
Praze 1, Panská 6, proti žalované PROFI CREDIT Czech, a. s. se sídlem v Praze
1, Jindřišská 24/941, identifikační číslo 61860069, zastoupené JUDr. Ervínem
Perthenem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, o
zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn.
11 C 20/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové-pobočky v Pardubicích ze dne 14. listopadu 2013, č. j. 22 Co
481/2013-282, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích ze dne 14.
listopadu 2013, č. j. 22 Co 481/2013-282, se ruší a věc se vrací tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Pardubicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 25. června 2013, č. j. 11 C 20/2013-241, zamítl žalobu o zrušení
rozhodčího nálezu rozhodce JUDr. Martina Týle ze dne 13. dubna 2012, č. j. 101
Rozh 4131/2011-13, a rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázané, že
účastníci uzavřeli dne 28. 1. 2011 smlouvu o revolvingovém úvěru č. 9100415558,
na jejímž základě měla žalovaná poskytnout žalobci 18.000,- Kč. V samostatné
listině z téhož dne si dohodli, že pravomoc k řešení veškerých sporů o nároky,
které přímo nebo odvozeně vzniknou z návrhu na uzavření smlouvy o revolvingovém
úvěru či v souvislosti s ním, nebo ze smlouvy o revolvingovém úvěru, má podle
zákona o rozhodčím řízení v jednoinstančním písemném rozhodčím řízení
samostatně kterýkoliv z níže uvedených rozhodců, kterému žalobce doručí žalobu.
Jedním z vyjmenovaných rozhodců byl JUDr. Martin Týle, advokát se sídlem v
Pardubicích, Škroupova 561. Dne 2. 11. 2011 podala žalovaná návrh na zahájení
rozhodčího řízení pro zaplacení částky 105.299,- Kč ke shora uvedenému
rozhodci. Na výzvu rozhodce podal žalobce vyjádření, v němž namítl jeho
podjatost, neplatnost rozhodčí doložky, neboť výběr rozhodce nemohl žalobce
ovlivnit (byl určen jednostranně žalovanou) a rozhodčí doložka směřuje ke
zhoršení jeho postavení jako spotřebitele. S odkazem na rozhodnutí Soudního
dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ve věci Mostaza Claro, C-168/05, poukázal
na nepřípustnost rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách a povinnost
soudů z úřední povinnosti přihlížet k jejich neplatnosti. Usnesením ze dne 23.
ledna 2012, č. j. 101 Rozh 4131/2011-13, rozhodce zamítl námitku své podjatosti
a následně dne 13. 4. 2012 vydal sporný nález, jímž uložil žalobci zaplatit
žalované 103.299,- Kč s příslušenstvím, zastavil řízení o zaplacení částky
2.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů rozhodčího řízení. Se zřetelem k
okamžiku uzavření rozhodčí smlouvy (28. 1. 2011) a k datu zahájení rozhodčího
řízení (11. 11. 2011) podle čl. II. bodů 1 a 2 zákona č. 19/2012 Sb. aplikoval
zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů ve znění
do 31. 3. 2012 (dále jen „z. r. ř.“). Podal-li žalobce v průběhu exekučního
řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 36 EXE 13231/2012
návrh na zastavení exekuce, přerušil-li tento soud exekuční řízení usnesením ze
dne 23. 1. 2013, č. j. 36 EXE 13231/2012-95, a vyzval-li jej k podání žaloby o
zrušení rozhodčího nálezu, což žalobce v určené lhůtě učinil, je jeho žaloba o
zrušení rozhodčího nálezu včasná. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. října 2012, sp. zn. 23 Cdo 1036/2011, soud prvního stupně uzavřel, že
uplatnil-li žalobce v návrhu na zrušení rozhodčího nálezu (po přerušení řízení
podle § 35 odst. 2 z. r. ř.) po uplynutí tříměsíční lhůty stanovené § 32 odst.
1 z. r. ř. důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. e) z. r. ř.,
učinil tak po lhůtě, a soud se jím v řízení o zrušení rozhodčího nálezu nemohl
zabývat. Požadoval-li žalobce zastavení exekuce z důvodů uvedených v § 31 písm.
b), e) a f) z. r. ř., zabýval se soud prvního stupně jen důvodem uvedeným v §
31 písm. f) z. r. ř., tj. zda rozhodčí nález odsuzuje stranu k plnění, které
nebylo oprávněným žádáno, nebo k plnění podle tuzemského práva nemožnému či
nedovolenému. Cituje závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30.
října 2009, sp. zn. 33 Cdo 2675/2007, publikovaném pod č. 46/2010 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sbírka“), soud prvního stupně
zopakoval, že podle § 31 písm. f) z. r. ř. nelze zrušit rozhodčí nález proto,
že zavazuje k plnění, které je v rozporu s dobrými mravy. K otázce neplatnosti
revolvingové smlouvy, a tím i rozhodčí smlouvy, dodal, že jde o důvod
podřaditelný § 31 písm. b) z. r. ř., tedy že rozhodčí smlouva je z jiných
důvodů neplatná. I kdyby tomu tak bylo, nemá to vliv na platnost rozhodčí
smlouvy, neboť ta dopadá na řešení veškerých sporů o nároky, které přímo či
odvozeně vznikly či v budoucnu vzniknou z návrhu na uzavření smlouvy, případně
uzavřené smlouvy jako takové, přičemž tím nejsou vyloučeny nároky na vydání
bezdůvodného obohacení vzniklého z neplatné smlouvy. Žalobce nebyl sice v
rozhodčím nálezu poučen o možnosti podat ve lhůtě tří měsíců od doručení
rozhodčího nálezu návrh na jeho zrušení (byl poučen pouze o tom, že rozhodčí
nález je konečný a odvolání proti němu není přípustné), avšak tato okolnost by
našla (při analogické aplikaci o. s. ř.) svůj odraz v prodloužení lhůty k
podání žaloby o zrušení rozhodčího nálezu ve smyslu § 204 odst. 2 popř. podle §
240 odst. 3 o. s. ř. Závěrem - se zřetelem k důvodům usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 20. září 2012, sp. zn. 20 Cdo 3536/2010, a ze dne 15. září 2011, sp. zn.
20 Cdo 2643/2011 - připomněl, že v případě nedostatku pravomoci orgánu, který
exekuční titul vydal, by musel exekuční soud, a to i bez návrhu, exekuci (výkon
rozhodnutí) zastavit.
Krajský soud v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne
14. listopadu 2013, č. j. 22 Co 481/2013-282, rozsudek soudu prvního stupně
změnil tak, že rozhodčí nález rozhodce JUDr. Martina Týle ze dne 13. dubna
2012, č. j. 101 Rozh 4131/2011-13, zrušil; současně rozhodl o nákladech řízení
před soudy obou stupňů. Na rozdíl od soudu prvního stupně aplikoval § 35 zákona
č. 216/1994 Sb. ve znění provedeném zákonem č. 19/2012 Sb., tj. po 1. 4. 2012
(dále jen „zákon o rozhodčím řízení“). Zdůraznil, že žalovaný podal návrh na
zahájení exekučního řízení po účinnosti uvedené novely zákona č. 216/1994 Sb.,
a proto měl soud prvního stupně postupovat podle již novelizovaného ustanovení
§ 35 zákona o rozhodčím řízení. Přechodná ustanovení zákona č. 19/2012 Sb.
nehovoří nic o tom, že i v řízeních vedených podle občanského soudního řádu
nebo exekučního řádu se bude při posuzování platnosti rozhodčích doložek a
důvodů jejich platnosti vycházet ze zákona o rozhodčím řízení ve znění účinném
do 31. 3. 2012. Poukázal na to, že návrh na zastavení exekuce a následnou
žalobu o zrušení rozhodčího nálezu lze podat bez ohledu na lhůtu podle § 32
odst. 1 zákona o rozhodčím řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně
o včasnosti podané žaloby o zrušení rozhodčího nálezu, vytkl mu, že v důsledku
nesprávného právního názoru o aplikaci zákona o rozhodčím řízení ve znění do
31. 3. 2012, se pak zabýval jen důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu podle §
31 písm. f) a nikoliv již důvodem podle § 31 písm. b), popř. písm c). Podle
odvolacího soudu je dán důvod pro zrušení podle § 31 písm. b) zákona o
rozhodčím řízení, neboť v rozhodčí smlouvě dohodnutý způsob řízení - zásadně
pouze písemný styk, jednoinstančnost řízení a nezaručení hmotněprávní ochrany
spotřebitele podle § 51 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku - je
v rozporu s požadavkem přiměřenosti a způsobuje výraznou nerovnováhu v právech
a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele (žalobce). Taková rozhodčí
smlouva je proto neplatná. S přihlédnutím k tomuto rozhodujícímu závěru se
odvolací soud nezabýval žalobcem tvrzenými dalšími důvody pro zrušení
rozhodčího nálezu podřaditelnými § 31 písm. e) a f) zákona o rozhodčím řízení.
V dovolání, jehož přípustnost žalovaná (dále též „dovolatelka“)
dovozuje ze znění § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci
(§ 241a odst. 1 o. s. ř.), má zato, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud
„zejména“ odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Za dosud neřešenou považuje
otázku, v jakém znění (tj. zda ve znění před novelou provedenou zákonem č. 19/2012 Sb. nebo ve znění po ní) je potřeba aplikovat zákon č. 216/1994 Sb.,
jestliže rozhodčí řízení bylo zahájeno před účinností zákona č. 19/2012 Sb.,
avšak návrh na zrušení rozhodčího nálezu byl podán až po účinnosti zákona č. 19/2012 Sb. Má zato, že odvolací soud chybně použil § 35 zákona č. 216/1994 Sb. ve znění po 1. 4. 2012, neboť toto ustanovení ve znění novely významně
rozšiřuje důvody pro zrušení rozhodčího nálezu a zpřísňuje požadavky pro
rozhodčí řízení ve spotřebitelských věcech. Užití novelou zakotvených nových
důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu představuje nepřípustnou retroaktivitu. Podle dovolatelky přechodné ustanovení zákona č. 19/2012 Sb. jejich užití pro
rozhodčí nálezy vydané na základě rozhodčí doložky uzavřené před 1. 4. 2012
vylučuje. Vycházeje z nesprávného závěru o tom, v jakém znění má být aplikován
zákon č. 216/1994 Sb., se pak odvolací soud chybně zabýval důvodem pro zrušení
rozhodčího nálezu podle § 31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení [viz § 35 odst. 1 písm. b) zákona o rozhodčím řízení]. Není srozuměna se závěrem, že rozhodčí
smlouva je neplatná, neboť v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje
výraznou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele
(žalobce) tím, že rozhodčí řízení bude jednostupňové, vedené pouze písemnou
formu, a že nezaručuje spotřebiteli ochranu podle § 51 a násl. obč. zák. Tento
závěr odporuje ustálené judikatuře dovolacího soudu reprezentované např. jeho
rozsudkem ze dne 24. října 2013, sp. zn. 23 Cdo 2447/2011 (a tím je založena
přípustnost dovolání). I s přihlédnutím k závěrům vysloveným v nálezu Ústavního
soudu ze dne 1. listopadu 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10, či v rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 10. prosince 2012, sp. zn. 9 Cmo 446/2012 navrhla rozsudek
odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Žalobce navrhl dovolání zamítnout. Na základě blíže rozvedené
argumentace má za to, že odvolací soud správně použil zákon č. 216/1994 Sb. ve
znění účinném po 1. 4. 2012. Odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2012, sp. zn. 33 Cdo 1621/2012, prosazuje názor, že sjednaná rozhodčí
smlouva je neplatná, neboť na ni dopadají závěry, které co do platnosti
rozhodčích doložek nastolil nález Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10. Podle § 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve
znění účinném do 31. 12. 2013 (čl. II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., dále opět
jen „o. s.
ř.“), lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího
soudu, pokud to zákon připouští. Dovolatel předkládá dovolacímu přezkumu otázku procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, zároveň požaduje revizi další právní otázky dosud v rozhodování
dovolacího soudu neřešené. Protože dosud nevyřešená otázka, v jakém znění je
potřeba ve věci aplikovat zákon č. 216/1994 Sb., zakládá přípustnost dovolání
podle § 237 o. s. ř., přičemž byla určující pro další úvahy odvolacího soudu o
důvodech pro zrušení rozhodčího nálezu, zabýval se Nejvyšší soud nejprve jejím
řešením. Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval. Podle čl. II bodu 1. zákona č. 19/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 216/1994
Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších
předpisů, a další související zákony, rozhodčí řízení zahájená přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona, včetně řízení v případě sporů ze
spotřebitelských smluv, se dokončí podle dosavadních právních předpisů. Podle § 31 zákona č. 216/1994 Sb. ve znění účinném do 31. 3. 2012, soud na
návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, jestliže: a) byl vydán ve věci, o
níž nelze uzavřít platnou rozhodčí smlouvu, b) rozhodčí smlouva je z jiných
důvodů neplatná, nebo byla zrušena, anebo se na dohodnutou věc nevztahuje, c)
ve věci se zúčastnil rozhodce, který nebyl ani podle rozhodčí smlouvy, ani
jinak povolán k rozhodování, nebo neměl způsobilost být rozhodcem, d) rozhodčí
nález nebyl usnesen většinou rozhodců, e) straně nebyla poskytnuta možnost věc
před rozhodci projednat, f) rozhodčí nález odsuzuje stranu k plnění, které
nebylo oprávněným žádáno, nebo k plnění podle tuzemského práva nemožnému či
nedovolenému, g) se zjistí, že jsou dány důvody, pro které lze v občanském
soudním řízení žádat o obnovu řízení. Podle § 31 zákona č. 216/1994 Sb. ve znění od 1. 4.
2012, soud na návrh
kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, jestliže: a) byl vydán ve věci, o níž
nelze uzavřít platnou rozhodčí smlouvu, b) rozhodčí smlouva je z jiných důvodů
neplatná, nebo byla zrušena, anebo se na dohodnutou věc nevztahuje, c) ve věci
se zúčastnil rozhodce, který nebyl ani podle rozhodčí smlouvy, ani jinak
povolán k rozhodování, nebo neměl způsobilost být rozhodcem, d) rozhodčí nález
nebyl usnesen většinou rozhodců, e) straně nebyla poskytnuta možnost věc před
rozhodci projednat, f) rozhodčí nález odsuzuje stranu k plnění, které nebylo
oprávněným žádáno, nebo k plnění podle tuzemského práva nemožnému či
nedovolenému, g) rozhodce nebo stálý rozhodčí soud rozhodoval spor ze
spotřebitelské smlouvy v rozporu s právními předpisy stanovenými na ochranu
spotřebitele nebo ve zjevném rozporu s dobrými mravy nebo veřejným pořádkem, h)
rozhodčí smlouva týkající se sporů ze spotřebitelských smluv neobsahuje
informace požadované v § 3 odst. 5, popřípadě tyto informace jsou záměrně nebo
v nezanedbatelném rozsahu neúplné, nepřesné nebo nepravdivé, nebo i) se zjistí,
že jsou dány důvody, pro které lze v občanském soudním řízení žádat o obnovu
řízení. Podle § 35 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. ve znění účinném do 31. 3. 2012, i
když nepodala návrh na zrušení rozhodčího nálezu soudem, může strana, proti níž
byl soudem nařízen výkon rozhodčího nálezu, podat návrh na zastavení nařízeného
výkonu rozhodnutí kromě důvodů uvedených ve zvláštním předpisu i tehdy,
jestliže: a) rozhodčí nález je stižen některou vadou uvedenou v § 31 písm. a),
d) nebo f), b) strana, která musí mít zákonného zástupce, nebyla v řízení
takovým zástupcem zastoupena a její jednání nebylo ani dodatečně schváleno, c)
ten, kdo vystupoval v rozhodčím řízení jménem strany nebo jejího zákonného
zástupce, nebyl k tomu zmocněn a jeho jednání nebylo ani dodatečně schváleno. Podle § 35 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. ve znění od 1. 4. 2012, i když
nepodala návrh na zrušení rozhodčího nálezu soudem, může strana, proti níž byl
soudem nařízen výkon rozhodčího nálezu, bez ohledu na lhůtu stanovenou v § 32
odst. 1, podat návrh na zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí kromě důvodů
uvedených ve zvláštním předpisu i tehdy, jestliže: a) rozhodčí nález je stižen
některou vadou uvedenou v § 31 písm. a), d) nebo f), b) jsou důvody pro zrušení
rozhodčího nálezu vydaného ve sporu ze spotřebitelské smlouvy podle § 31 písm. a) až f), h) nebo pokud jsou dány důvody podle § 31 písm. g) a rozhodčí nález
neobsahuje poučení o právu podat návrh na jeho zrušení soudu, c) strana, která
musí mít zákonného zástupce, nebyla v řízení takovým zástupcem zastoupena a
její jednání nebylo ani dodatečně schváleno, d) ten, kdo vystupoval v rozhodčím
řízení jménem strany nebo jejího zákonného zástupce, nebyl k tomu zmocněn a
jeho jednání nebylo ani dodatečně schváleno. Odvolací soud veden úvahou, podle níž čl. II. přechodných ustanovení zákona č. 19/2012 Sb. dopadá jen na běžící řízení, a již nikoli na řízení o výkon
rozhodnutí (exekuci) rozhodčího nálezu zahájených po uvedené novele, aplikoval
novou právní úpravu (§ 35 odst. 1 zákona č.
216/1994 Sb. ve znění zákona č. 19/2012 Sb.), a přiznal žalobci oprávnění podat návrh na zastavení exekuce a
žalobu o zrušení rozhodčího nálezu, neboť ve sporu ze spotřebitelské smlouvy je
rozhodčí doložka z jiných důvodů neplatná [§ 35 odst. 1 písm. b) a § 31 písm. b)]. Nutno předeslat, že ustanovení § 35 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. ve znění
před i po novele provedené zákonem č. 19/2012 Sb. upravuje zvláštní důvody pro
zastavení exekuce (nařízeného výkonu rozhodnutí – v dalším není-li uvedeno
jinak, se míní oba tyto případy); výčet důvodů v něm uvedených je taxativní. Ustanovení § 35 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb. neposkytuje soudu diskreční
pravomoc k posouzení toho, zda povinnost k podání návrhu na zrušení rozhodčího
nálezu povinnému uloží či nikoliv. Odborná literatura připouštěla, že návrh na
zrušení rozhodčího nálezu bude v tomto případě možno a dokonce nutno podat i
tehdy, uplynula-li lhůta ve smyslu ustanovení § 32 odst. 1 zákona č. 216/1994
Sb. od doručení rozhodčího nálezu té straně, která se zrušení rozhodčího nálezu
domáhá (srovnej Bělohlávek, A., Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích
nálezů, Komentář, 1. vydání, Praha, C. H. Beck, 2004, str. 265). Podle stavu do
31. 3. 2012, bylo možno návrh na zastavení řízení podat jen proto, že rozhodčí
nález byl zatížen vadou uvedenou v § 31 písm. a), d) nebo f), tzn., že byl
vydán v nearbitrovatelné věci, nebyl usnesen většinou rozhodců nebo odsuzoval
stranu k plnění, které nebylo oprávněným žádáno, nebo k plnění podle tuzemského
práva nemožnému či nedovolenému. Podle § 35 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 216/1994 Sb. ve znění do 31. 3. 2012 dalšími důvody umožňujícími podat návrh na
zastavení výkonu rozhodnutí a žalobu byly tzv. kvalifikované závady v
zastoupení v rozhodčím řízení, tzn., že strana, která musí mít zákonného
zástupce, nebyla v řízení takovým zástupcem zastoupena a její jednání nebylo
ani dodatečně schváleno, a ten, kdo vystupoval v rozhodčím řízení jménem strany
nebo jejího zákonného zástupce, nebyl k tomu zmocněn a jeho jednání nebylo ani
dodatečně schváleno. Oproti stavu před 1. 4. 2012 ustanovení § 35 odst. 1
zákona č. 216/1994 Sb. v platném znění nově umožňuje podat návrh na zastavení
výkonu rozhodnutí také proto, že je zde (mimo jiné) důvod pro zrušení
rozhodčího nálezu vydaného ve sporu ze spotřebitelské smlouvy podle § 31 písm. b) nebo pokud jsou dány důvody podle § 31 písm. g) a rozhodčí nález neobsahuje
poučení o právu podat návrh na jeho zrušení [srovnej § 35 odst. 1 písm. b)
zákona č. 216/1994 ve znění zákona č. 19/2012 Sb.]. Nejvyšší soud již v bodu XII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze 17. června 1998, Cpjn 19/98, k výkladu ustanovení zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání - a tento názor zopakoval i v rozsudku ze
dne 15. prosince 2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, publikovaném pod č. 21/2005
Sbírky - zdůraznil, že „z povahy procesního práva plyne, že změny, které
přináší procesní právo nové, mohou působit výlučně ode dne nabytí účinností
nového zákona, a to i pro řízení, jež byla zahájena před jeho účinností.
Účinky
procesních úkonů účastníků i soudu, které s nimi spojovala či nespojovala
dřívější procesní úprava, však zůstávají zachovány“ (zásada vyjádřená výslovně
ve vztahu k občanskému soudnímu řízení v § 355 zákona č. 99/1963 Sb. nebo v
Části dvanácté, Hlavě I bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb.). V případě procesních
vztahů platí nové právo i ve věcech před jeho účinností zahájených, ale dosud
neskončených (Steiner: K problematice nepřípustnosti retroaktivity právních
norem, Právník č. 1/94-3,5). Přitom je ovšem též na místě poukázat na
skutečnost, že tato zásada může být prolomena, neboť rozhodující jsou vždy
konkrétní přechodná ustanovení v nových procesních předpisech, která mohou
stanovit, že řízení započatá přede dnem účinnosti nového předpisu se dokončí
podle dosavadních předpisů (případně něco obdobného). Nestanoví-li však nic
jiného, případně pokud nestanoví vůbec nic, výše uvedená zásada platí (srovnej
usnesení Ústavního soudu ze dne 2. února 2006, sp. zn. II. ÚS 512/05). V souladu s principem zákazu retroaktivity procesních norem je vyloučeno, aby v
řízení o výkon rozhodnutí zahájeném po 1. 4. 2012 bylo možno úspěšně podat
návrh na zastavení řízení proto, že vydaný rozhodčí nález (tj. před 31. 3. 2012) byl vydán ve spotřebitelském sporu v rozporu s právními předpisy na
ochranu spotřebitele nebo ve zjevném rozporu s dobrými mravy nebo veřejným
pořádkem [§ 31 písm. g)] nebo proto, že rozhodčí smlouva týkající se sporů ze
spotřebitelských smluv neobsahuje informace požadované v § 3 odst. 5, popř. tyto informace jsou záměrně nebo v nezanedbatelném rozsahu neúplné nebo
nepravdivé [§ 31 písm. h)], a ze stejných důvodů požadovat zrušení rozhodčího
nálezu. Těmito pravidly se rozhodce nemohl řídit, neboť v době jeho rozhodování
nebyla součástí právního řádu, ev. v již zahájených rozhodčích řízeních se se
zřetelem na čl. II zákona č. 19/2012 Sb. neuplatnila. Nelze pak pominout, že
podle čl. II bod 2 zákona č. 19/2012 Sb. se platnost rozhodčí smlouvy posuzuje
podle zákona č. 216/1994 Sb. ve znění účinném v době uzavření rozhodčí smlouvy. Pro souzenou věc to dále znamená, že nemůže být úspěšná žaloba o zrušení
rozhodčího nálezu založená na tvrzení o neplatnosti rozhodčí smlouvy podle § 35
odst. 1 písm. b) zákona č. 216/1994 Sb. ve znění zákona č. 19/2012 Sb. Uvedené
rezultuje v závěr, že v řízeních o výkon rozhodnutí nemůže strana rozhodčího
řízení, proti níž se vede výkon rozhodčího nálezu uplatňovat důvody pro
zastavení exekuce (a ze stejných důvodů podat na výzvu soudu žalobu o zrušení
rozhodčího nálezu), které zavedl až zákon č. 19/2012 Sb., a s odvoláním na
ustanovení § 35 odst. 2 písm. b) namítat neplatnost rozhodčí doložky podle § 31
písm. b) zákona č. 216/1994 Sb. v novelizovaném znění. Jelikož dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn důvodně,
Nejvyšší soud, aniž se zabýval dalšími námitkami dovolatele, rozhodnutí
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, odst. 2, věta první, o. s. ř.).
Nejvyšší soud považuje za nutné pro další řízení ve věci připomenout níže
citované judikatorní závěry (všechna rozhodnutí jsou veřejnosti dostupná na
webové stránce Nejvyššího soudu www.nsoud.cz):
- podle rozsudku ze dne 24. září 2014, sp. zn. 33 Cdo 1354/2014, platí,
že rozhodčí smlouva, jíž účastníci (dodavatel a spotřebitel) vyloučili přezkum
rozhodčího nálezu jinými rozhodci a sjednali, že řízení před rozhodcem nebude
ústní, není bez dalšího neplatná,
- podle rozsudku ze dne 29. září 2014, sp. zn. 33 Cdo 1616/2014,
rozhodčí smlouva, jíž se strany dohodly, že majetkový spor rozhodne jeden z
několika (zde osmi) jednoznačně (jmenovitě) určených rozhodců ad hoc s tím, že
výběr jednoho z nich je na straně, která podá rozhodčí žalobu, je platným
právním úkonem,
- ze závěrů rozsudku ze dne 22. dubna 2015, sp. zn. 23 Cdo 2447/2011,
obecně nelze a priori prohlásit všechny rozhodčí doložky ve spotřebitelských
smlouvách za zneužívající klausule ve smyslu § 56 odst. 1 obč. zák., jestliže
se v rámci smlouvy o spotřebitelském úvěru strany dohodly, že jejich případný
spor rozhodne rozhodce bez ústního jednání, na základě písemných podání, důkazů
a materiálů, které strany předloží, neboť takové ujednání nevyvolává bez
dalšího nerovnováhu v právech a povinnostech stran, která by dosahovala
významné intenzity,
Odvolací soud (popř. soud prvního stupně) je vázán právním
názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť tímto
rozhodnutím řízení nekončí; o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném
rozhodnutí. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.