33 Cdo 1354/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce L. H.,
zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě-Moravské
Ostravě, Poštovní 39/2, proti žalované PROFI CREDIT Czech a. s. se sídlem v
Praze 1, Nové Město, Klimentská 1216/46 (identifikační číslo osoby 61860069),
zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké
náměstí 135/19, o zrušení rozhodčího nálezu, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 11. 2013, č.j. 25 Co 511/2013-67,
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 11. 2013, č.j. 25 Co
511/2013-67, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 30. 5. 2013, č.j. 5 C 175/2012-30, Okresní soud v Ústí nad
Orlicí zrušil rozhodčí nález JUDr. Evy Vaňkové ze dne 6. 11. 2012, č.j. Va
32-31/2012-11, a rozhodl o nákladech řízení. Rozhodčí smlouvu ze 17. 1. 2012
shledal absolutně neplatnou pro rozpor se zákonem (§ 39 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen „obč. zák.“). Ujednání, podle něhož případný spor
účastníků projedná a rozhodne „kterýkoliv z níže uvedených rozhodců, kterému
žalobce doručí žalobu“, neodpovídá tomu, co se podává z ustanovení § 7 odst. 1
zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, v
rozhodném znění (dále jen „zákon č. 216/1994 Sb.“). Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 26. 11. 2013, č.j. 25 Co
511/2013-67, rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, změnil je
jen ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech řízení odvolacího. Platnost rozhodčí smlouvy posoudil z pohledu úpravy týkající se ochrany
spotřebitele (§ 51a a násl. obč. zák.). Na rozdíl od soudu prvního stupně
uzavřel, že ujednání, podle něhož rozhodcem oprávněným rozhodovat spor je jeden
z několika jednoznačně stanovených rozhodců s tím, že výběr je na tom, kdo podá
rozhodčí žalobu, není – co do způsobu určení – v rozporu s právem na ochranu
spotřebitele, tj. nejedná se o ujednání, které by mělo povahu nepřiměřené a
zneužívající klausule (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1281/12, a ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. II. ÚS 3413/12). Za takové
naopak označil ujednání o tom, že řízení před rozhodcem bude písemné a
jednoinstanční, tedy bez možnosti přezkumu rozhodčího nálezu jiným rozhodcem. S
odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10,
odvolací soud dovodil, že rozhodčí řízení musí spotřebiteli zaručovat procesní
práva srovnatelná se soudním řízením, které by bylo namístě v případě, že by
spotřebitel rozhodčí doložku neuzavřel; rozhodčí řízení, jehož sjednaná
pravidla postrádají ústnost, přímost jednání a které vylučuje přezkum
rozhodčího nálezu jiným rozhodcem, spotřebiteli zvýšenou ochranu nezaručuje. Je-li tedy rozhodčí smlouva neplatná pro rozpor se zákonem (§ 39, § 55 odst. 2,
§ 56 odst. 1 obč. zák.), spočívá důvod pro zrušení rozhodčího nálezu v
ustanovení § 31 písm. b/ zákona č. 216/1994 Sb. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jímž k přezkumu
předkládá otázku, zda rozhodčí řízení ve spotřebitelských věcech musí zaručovat
procesní práva srovnatelná s řízením, které by bylo namístě v případě, kdyby
spotřebitel rozhodčí smlouvu neuzavřel (ústnost, přímost jednání, odvolací
instanci). S odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a s
připomenutím stěžejních rozhodnutí Ústavního soudu prosazuje názor, podle něhož
rozhodčí smlouva ze 17. 1. 2012 obsahující ujednání o jednoinstančnosti a
písemnosti rozhodčího řízení s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu
není neplatným právním úkonem.
I jednostupňové rozhodčí řízení ochranu
spotřebitele zaručuje, měl-li možnost uplatňovat námitky a vyjádřit se k věci. Absence ústního jednání sama o sobě neznamená porušení práv jedné smluvní
strany, tj. ani spotřebitele. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí
soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně. Žalobce se s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnil a navrhl dovolání
odmítnout, případně zamítnout.
Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací
řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu [§ 237, §
239 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o.s.ř.“)]. Otázku, zda rozhodčí smlouva, jíž se
účastníci dohodli na jednoinstančním písemném řízení před rozhodcem, je ve
smyslu § 55 odst. 2 a § 56 obč. zák. platným právním úkonem, posoudil odvolací
soud v rozporu s tím, co Nejvyšší soud dovodil v rozsudku ze dne 24. 10. 2013,
sp. zn. 23 Cdo 2447/2011, a v usnesení ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo
1637/2014, k jejichž závěrům se dovolací soud v souzené věci přihlašuje. Platnost rozhodčí smlouvy ze 17. 1. 2012 dovolací soud posoudil podle zákona č. 216/1994 Sb. ve znění účinném do 31. 3. 2012 (srov. bod 2., čl. II, části první
zákona č. 19/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení
a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, a další související
zákony). Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval. Podle § 19 odst. 3 zákona č. 216/1994 Sb., nedohodnou-li se strany jinak, je
řízení před rozhodci ústní. Toto řízení je vždy neveřejné. Podle § 23 zákona č. 216/1994 Sb. končí rozhodčí řízení vydáním a) rozhodčího
nálezu, nebo b) usnesení v těch případech, kdy se nevydává rozhodčí nález;
usnesení musí být podepsáno, odůvodněno a doručeno jako rozhodčí nález; je-li
žaloba podaná u stálého rozhodčího soudu vzata zpět ještě před ustavením senátu
nebo jmenováním rozhodce, vydá a podepisuje usnesení o zastavení řízení
předseda stálého rozhodčího soudu. Podle § 27 zákona č. 216/1994 Sb. se strany mohou dohodnout v rozhodčí smlouvě,
že rozhodčí nález může být k žádosti některé z nich nebo obou přezkoumán jinými
rozhodci. Nestanoví-li rozhodčí smlouva jinak, musí být žádost o přezkoumání
zaslána druhé straně do 30 dnů ode dne, kdy byl straně žádající o přezkoumání
doručen rozhodčí nález. Přezkoumání rozhodčího nálezu je součástí rozhodčího
řízení a platí o něm ustanovení tohoto zákona. Podle § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem
odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Podle § 55 obč. zák. se smluvní ujednání spotřebitelských smluv nemohou
odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže
vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení
(odstavec 1). Ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle § 56 jsou neplatná
(odstavec 2). V pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro
spotřebitele příznivější (odstavec 3). Podle § 56 odst. 1 obč. zák.
spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání,
která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou
nerovnováhu v právech a povinnostech stran (odstavec 1). Ustanovení odstavce 1
se nevztahuje na smluvní ujednání, která vymezují předmět plnění smlouvy nebo
cenu plnění (odstavec 2). Ustanovení § 56 odst. 3 obč. zák. pak demonstrativně vymezuje pod písmeny a) až
k) nepřípustná ujednání spotřebitelských smluv. V projednávané věci vyšel odvolací soud ze zjištění, podle něhož účastníci v
rozhodčí smlouvě ze 17. 1. 2012, jejíž text byl na předtištěném formuláři,
sjednali, že pravomoc k řešení veškerých sporů o nároky, které přímo nebo
odvozeně vznikly či v budoucnu vzniknou ze „shora uvedeného návrhu na uzavření
smlouvy o revolvingovém úvěru či v souvislosti s ním, nebo z případně na
základě uvedeného návrhu uzavřené smlouvy o revolvingovém úvěru … včetně sporů
ze zajištění závazků …, avšak vyjma sporů ze směnky …“, má v jednoinstančním
písemném rozhodčím řízení samostatně „kterýkoliv z níže uvedených rozhodců,
kterému žalobce doručí žalobu, a to dle níže uvedených pravidel rozhodčího
řízení.“ Pod body 1 až 8 jsou vyjmenováni rozhodci (na prvním místě JUDr. Eva
Vaňková, advokátka). Dále se strany dohodly, že „rozhodce může nařídit ústní
jednání, jestliže předložené písemnosti shledá nedostačující pro rozhodnutí ve
věci samé. V ostatních případech nebude ústní jednání nařizováno,“ že „lhůta k
vyjádření k žalobnímu návrhu, protinávrhu či jinému podání ve věci samé činí
třicet dnů. Tato třicetidenní lhůta se počítá ode dne následujícího ode dne
doručení písemnosti. Pokud se strana k výzvě rozhodce k vyjádření k žalobnímu
návrhu v uvedené lhůtě nevyjádří, má se zato, že uznává nárok, který je proti
ní uplatňován“ a že „rozhodčí řízení se bude vždy řídit pravidly sjednanými v
této rozhodčí smlouvě a podpůrně řádem Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře
České republiky a Agrární komoře České republiky s vnitrostátní působností ve
znění platném ke dni uzavření této rozhodčí smlouvy.“ Rozhodčím nálezem ze dne
6. 11. 2012, č.j. Va 32-31/2012-11, vydaným JUDr. Evou Vaňkovou, bylo žalobci
uloženo zaplatit žalované 125.274,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení,
smluvní pokutu ve výši 0,15% denně za každý den prodlení s úhradou částky
99.330,- Kč a nahradit náklady rozhodčího řízení. V rozsudku ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2447/2011, dospěl Nejvyšší soud
k závěru, že obecně nelze a priori prohlásit všechny rozhodčí doložky ve
spotřebitelských smlouvách za zneužívající klauzule ve smyslu § 56 odst. 1 obč. zák. Rozhodčí doložka sjednaná v rámci smlouvy o úvěru se spotřebitelem, v níž
se strany dohodly na tom, že jejich případný spor rozhodne rozhodce „bez
ústního jednání na základě písemných podání, důkazů a materiálů, které strany
předloží, bez možnosti přezkumu“, nevyvolává nerovnováhu v právech a
povinnostech stran, která by dosahovala významné intenzity. S odkazem na § 19
odst. 3 zákona č.
216/1994 Sb., který umožňuje vyloučení ústního jednání,
konstatoval, že „jedním z cílů zákona o rozhodčím řízení je urychlení řešení
majetkových sporů, přičemž vyloučení ústního jednání je jedním z prostředků,
jak tohoto cíle dosáhnout“. Není-li absence ústního jednání nijak zneužito,
nelze říci, že by vyloučení ústnosti samo o sobě způsobovalo k újmě
spotřebitele významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Co se týče
nemožnosti přezkumu, konstatoval, že zákon č. 216/1994 Sb. připouštěl přezkum
rozhodčího nálezu ve věci samé pouze v případech, kdy si strany možnost
přezkumu ujednaly; „jde o charakteristický rys rozhodčího řízení a další z
prvků zaručující rychlost řízení, tedy jeden z cílů tohoto alternativního
řízení k řízení soudnímu. Zrychlení řízení slouží oběma stranám rozhodčí
doložky, neboť ty pak mají dříve autoritativně zjištěnu svoji právní pozici“. Ani absence dohody o přezkumu rozhodčího nálezu jinými rozhodci nepředstavuje k
újmě spotřebitele významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Ke shora uvedeným závěrům se – při posouzení, zda lze vést exekuci podle
rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem, jehož pravomoc byla založena rozhodčí
smlouvou (sjednanou se spotřebitelem), v níž bylo obsaženo ujednání, že
rozhodčí řízení bude zásadně písemné, bez ústního jednání a jednoinstanční bez
možnosti přezkumu rozhodčího nálezu – přiklonil Nejvyšší soud i v usnesení ze
dne 29. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1637/2014. Jím se vymezil k bodu 23. nálezu
Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10 [„jde-li o ujednání
v rámci spotřebitelské smlouvy, musí rozhodčí řízení obecně zaručovat procesní
práva srovnatelná s řízením, které by bylo namístě v případě, kdy by se
spotřebitel k ujednání ve spotřebitelské smlouvě nezavázal (ústnost, přímost
jednání, odvolací instance, absence jiných překážek v uplatnění spotřebitelova
práva), což však rozhodčí řízení za podmínek nastavených tak, jako je tomu v
posuzovaném případě, rozhodně nezaručuje“]; Ústavní soud takto formuloval jen v
obecné rovině při posuzování konkrétní rozhodčí doložky, podle níž měl
rozhodce, jenž nebyl určen transparentním způsobem, rozhodovat pouze podle
zásad spravedlnosti, což v projednávaném případě zjištěno nebylo. To, že dvojinstančnost není obecným principem občanského soudního řízení, ani
ústavní zásadou vztahující se k občanskému soudnímu řízení, vyplývá z rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009. Z článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) zásada dvojinstančnosti řízení neplyne a z judikatury Evropského
soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) nelze dovodit požadavek na zřízení
odvolací instance (práva na opravné prostředky proti rozhodnutím soudů o
občanských právech a závazcích). Pokud státy zajistí, že řízení před soudem
naplní právo na spravedlivý proces ve všech jeho aspektech, vystačí si i s
jednostupňovou soudní soustavou (srov. rozsudek ESLP ze 17. 1. 1970 ve věci
Delcourt proti Belgii, stížnost č. 2689/65, § 25, rozsudek velkého senátu ESLP
z 26. 10. 2000 ve věci Kudla proti Polsku, stížnost č.
30210/96, § 122,
rozsudek z 9. 3. 2006 ve věci Menesheva proti Rusku, stížnost č. 59261/00, §
104, rozsudek z 1. 4. 2010 ve věci Georgiy Nikolayevich Mikhaylov proti Rusku,
stížnost č. 4543/04, § 51, rozsudek z 8. 4. 2014 ve věci Kenzie Global Limited
Ltd, stížnost č. 287/07, § 17). I když samotná Úmluva právo na ústní projednání nezakotvuje, z judikatury ESLP
plyne, že řízení před soudem první a jediné instance zahrnuje právo na „veřejné
projednání“ ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy, i právo na „projednání
ústní“ (viz rozsudek ESLP z 21. 2. 1991 ve věci H?kansson a Sturesson proti
Švédsku, stížnost č. 11855/85, nebo rozsudek z 23. 2. 1994 ve věci Fredin proti
Švédsku /č. 2/, stížnost č. 18928/91). Toto právo ale není absolutní a ESLP z
něj připouští určité výjimky vztahující se zejména k situacím, kdy jsou řešeny
pouze otázky právní a vysoce technické povahy. Například v usnesení z 30. 3. 2004 ve věci Hodina proti České republice, stížnost č. 66450/01, ESLP
konstatoval, že absence ústního jednání nemusí být v rozporu s článkem 6 Úmluvy
v případě, kdy existuje ohledně skutkového stavu shoda a soud se nemusí zabývat
zvláště složitými právními otázkami. Další kategorii výjimek pak tvoří případy
týkající se řízení před soudem vyšší instance za předpokladu, že v řízení před
soudem prvního stupně ústní jednání proběhlo (srov. rozsudek pléna ESLP z 29. 10. 1991 ve věci Jan-?ke Andersson proti Švédsku, stížnost č. 11274/84). Je
však nutné zdůraznit, že uvedené případy se týkaly práva na ústní projednání
před soudem. Kromě výše zmiňovaných příkladů výjimek z požadavku ústního jednání zohledňuje
ESLP i možnost vzdát se práva na veřejné projednání. Vzdání se práva musí být
jednoznačné a nesmí se dotknout žádného veřejného zájmu; může být ale jak
explicitní, tak tacitní. V případu Buryška proti České republice (usnesení ESLP
z 6. 5. 2008 ve věci Buryška proti České republice, stížnost č. 33137/04)
namítal stěžovatel porušení práva na ústní projednání v situaci, kdy podal
nezdůvodněný odpor proti platebnímu rozkazu a následně byl soudem vyzván k
doplnění a poučen, že v případě absence vyjádření bude mít soud za to, že dluh
uznává a vydá ve stěžovatelově nepřítomnosti rozsudek pro uznání. ESLP
konstatoval, že stěžovatel byl náležitě poučen o důsledcích nevyjádření se v
dané lhůtě a soudu prvního stupně tak nelze vytknout, že považoval
stěžovatelovo mlčení za tacitní, ale jednoznačné vzdání se práva. Ani právo na
ústní jednání tak není absolutní a jsou z něj přípustné výjimky, stejně jako je
možné se tohoto práva vzdát. Se zřetelem k tomu, že text článku 6 Úmluvy výslovně zmiňuje právo na
projednání před „nezávislým a nestranným soudem“, je třeba posoudit, zda lze
standardy plynoucí z článku 6 Úmluvy aplikovat na rozhodčí řízení. ESLP poprvé uvedl, že projednání věci v rozhodčím řízení není v rozporu s
Úmluvou ve věci Deweer proti Belgii (rozsudek ESLP z 27. 2. 1980 ve věci Deweer
proti Belgii, stížnost č. 6903/75).
Později v judikatuře ESLP důsledně
rozlišuje mezi dobrovolným rozhodčím řízením a rozhodčím řízením obligatorním,
což je názor, který se poprvé objevuje v rozhodnutí Bramelid a Malmström proti
Švédsku (rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva z 12. 10. 1982 ve věci
Bramelid a Malmström proti Švédsku, stížnosti č. 8588/79 a 8589/79). Na
obligatorní řízení se přitom garance plynoucí z článku 6 Úmluvy vztahují. U
dobrovolného vzdání se práva na soudní projednání je nutné zdůraznit, že musí
jít o vzdání se svobodné, přípustné a jednoznačné, jak konstatoval ESLP i v
případu Suda proti České republice (rozsudek ESLP z 28. 10. 2010 ve věci Suda
proti České republice, stížnost č. 1643/06). I když se v případu Suda nejednalo
o obligatorní řízení ve smyslu rozhodčího řízení stanoveného zákonem, šlo o
rozhodčí řízení dojednané třetí stranou (konkrétně společností, jejímž byl
stěžovatel minoritním akcionářem). Nejednalo se tedy o dobrovolné vzdání se
práva a ESLP uzavřel, že povinnost uložená v předmětné věci stěžovateli – tj. předložit svůj spor majetkové povahy rozhodcům nesplňujícím základní záruky
článku 6 odst. 1 Úmluvy, kterých se stěžovatel nevzdal – byla porušením článku
6 Úmluvy. Teorii vzdání se práva dále ESLP upřesnil v případu Osmo Suovaniemi a ostatní
proti Finsku (usnesení ESLP z 23. 2. 1999 ve věci Osmo Suovaniemi a ostatní
proti Finsku, stížnost č. 31737/96), ve kterém předně zopakoval, že dobrovolné
vzdání se práva na řízení před soudem ve prospěch rozhodčího řízení je z
hlediska článku 6 Úmluvy obecně akceptovatelné. Současně ale doplnil, že takové
vzdání se práva nemusí být nutně považováno za vzdání se všech práv ve smyslu
článku 6 Úmluvy. Poukázal na skutečnost, že vzdání se může být přípustné vůči
některým právům, zatímco vůči jiným nikoliv. S odkazem na svou předchozí
judikaturu uvedl, že kupříkladu práva na veřejné projednání se lze vzdát i v
řízení před soudem a doplnil, že „to samé se a fortiori uplatní v rozhodčím
řízení, jehož jedním z častých cílů je vyhnout se publicitě“. Soud se sice
explicitně nevyjádřil k ústnosti, ale vzhledem k tomu, že ta je součástí práva
na veřejné projednání, lze dovodit, že i práva na ústní jednání v rozhodčím
řízení se může strana dobrovolně vzdát bez toho, aby došlo k porušení článku 6
Úmluv. Umožňuje-li ESLP vzdát se některých práv pro řízení před soudem, lze se
jich vzdát i pro řízení rozhodčí, které není obligatorní (ve smyslu řízení
stanoveného zákonem). S ohledem na výše uvedené lze shrnout, že v případě dobrovolného vzdání se
instančního přezkumu a ústního projednání v rozhodčí smlouvě k porušení článku
6 Úmluvy nedochází. V kontextu řízení o spotřebitelské věci se však soud musí
zabývat otázkou, zda bylo vzdání se práva skutečně svobodné a jednoznačné
(české právo vyloučení ústního řízení i odvolání v rozhodčím řízení připouští i
pro spotřebitele, takže požadavek „přípustnosti“ zde splněn je) a zda
nepředstavovalo nepřiměřenou podmínku ve smyslu unijního práva. Ustanovením § 56 odst. 1 obč. zák. byl do českého právního řádu implementován
článek 3 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5.
dubna 1993, o nepřiměřených
podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále jen „směrnice“), podle něhož
smluvní podmínka, která nebyla individuálně sjednána, je považována za
nepřiměřenou, jestliže v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou
nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v
neprospěch spotřebitele. Z toho plyne povinnost soudu interpretovat § 56 odst. 1 obč. zák. tak, aby bylo dosaženo cíle sledovaného jeho unijní předlohou, tj. aby byla spotřebitelům poskytována ochrana před nepřiměřenými podmínkami ve
spotřebitelských smlouvách alespoň v rozsahu uvedenou směrnicí předvídaném. Výklad sousloví „v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou
nerovnováhu v právech a povinnostech stran“ představuje tzv. acte éclairé, tj. otázku výkladu unijního práva Soudním dvorem Evropské unie (dále též „SDEU“)
již provedenou a nevzbuzující pochybnosti. SDEU je vyložil v rozsudku z 14. 3. 2013 ve věci Mohamed Aziz proti Caixa d’Estalvis de Catalunya, Tarragona i
Manresa (Catalunyacaixa), C-415/11. Článek 3 odst. 1 směrnice musí být vykládán
následovně: 1) pojem „významná nerovnováha“ v neprospěch spotřebitele je třeba
posuzovat na základě analýzy vnitrostátních právních předpisů, které by se
použily v případě neexistence dohody stran, aby bylo možné posoudit, zda a
případně do jaké míry je právní postavení spotřebitele smlouvou zhoršeno ve
srovnání s právním postavením, jaké by měl podle platné vnitrostátní právní
úpravy. Stejně tak by za tímto účelem mělo být přezkoumáno právní postavení, v
jakém se daný spotřebitel nachází s ohledem na prostředky, které má podle
vnitrostátních právních předpisů k dispozici pro zabránění dalšímu používání
zneužívajících klauzulí. 2) Za účelem zodpovězení otázky, zda je způsobena
nerovnováha „v rozporu s požadavkem dobré víry“, je třeba ověřit, zda
prodávající nebo poskytovatel, který jedná se spotřebitelem poctivě a
přiměřeně, mohl rozumně očekávat, že by spotřebitel s předmětnou klauzulí
souhlasil v rámci individuálního vyjednávání o obsahu smlouvy. Z hlediska unijního práva je pro posouzení dovolenosti jednoinstančnosti a
písemnosti rozhodčího řízení klíčový článek 1 písm. q) přílohy směrnice, který
uvádí jako podmínku podle článku 3 odst. 3 směrnice „zbavení spotřebitele práva
podat žalobu nebo použít jiný opravný prostředek, zejména požadovat na
spotřebiteli, aby předkládal spory výlučně rozhodčímu soudu, na který se
nevztahují ustanovení právních předpisů, nebo bránění uplatnění tohoto práva,
nepřiměřené omezování důkazů, které má spotřebitel k dispozici, nebo ukládání
důkazního břemene, které by podle použitelných právních předpisů mělo příslušet
druhé smluvní straně, spotřebiteli“. Uvedená podmínka, konkrétně spojení
„rozhodčímu soudu, na který se nevztahují ustanovení právních předpisů“, se
týká rozlišení mezi arbitráží, kde se rozhoduje na základě platného práva, a
arbitráží, kde rozhodce rozhoduje podle zásad ekvity. Je nutné poukázat na tu
část, která zmiňuje „nepřiměřené omezení důkazů“, což by za určitých okolností
mohlo dopadat na situaci, kdy je vyloučeno ústní jednání.
Z judikatury ESLP a SDEU tedy nevyplývá, že jednoinstančnost a písemnost
rozhodčího řízení je bez dalšího v rozporu s požadavky na spravedlivý proces,
nebo v rozporu se směrnicí (ESLP vychází z možnosti dobrovolného vzdání se
práva, které se vztahuje jak na opravné prostředky, tak na ústní projednání; z
hlediska ochrany spotřebitele v unijním právu rovněž nelze automaticky uzavřít,
že by byla jednoinstančnost a písemnost rozhodčího řízení v rozporu se
směrnicí). Stejně jako u jiných podmínek spotřebitelských smluv je nutné
zkoumat, zda tato podmínka se zřetelem ke konkrétním skutkovým okolnostem v
rozporu s požadavkem přiměřenosti nastoluje významnou nerovnováhu v právech a
povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele. Z toho, co je uvedeno shora, se podává, že odvolací soud věc nesprávně právně
posoudil, uzavřel-li, že vyloučení ústnosti rozhodčího řízení a přezkumu
rozhodčího nálezu jinými rozhodci bez dalšího (automaticky) způsobuje
neplatnost rozhodčí smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel (§ 39, § 55 odst. 2, § 56 odst. 1 obč. zák.); dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o.s.ř. byl
uplatněn důvodně a Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí podle § 243e odst. 1
o.s.ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2,
věta první, o.s.ř.). Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o.s.ř.). O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1, věta
druhá, o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.