21 Cdo 1637/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Zdeňka Novotného v
exekuční věci oprávněného PROFI CREDIT Czech, a.s. se sídlem v Praze 1, Novém
Městě, Klimentská č. 1216/46, IČO 61860069, zastoupeného JUDr. Kateřinou
Perthenovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí č. 135/19,
proti povinnému R. D., pro 73.378,- Kč s příslušenstvím a pro smluvní pokutu,
vedené u soudního exekutora Mgr. Martina Tunkla, Exekutorský úřad Plzeň -
město, se sídlem v Plzni, Palackého nám. č. 28, o dovolání oprávněného proti
usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. prosince 2013, č. j. 24 Co
607/2013 - 9, takto:
Usnesení krajského soudu ze dne 27. prosince 2013, č. j. 24 Co 607/2013 - 9, se
zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Soudní exekutor Mgr. Martin Tunkl (dále jen „soudní exekutor“) usnesením ze dne
20. 11. 2013, č. j. 094 EX 05902/13 - 005, zamítl exekuční návrh oprávněného ze
dne 12. 8. 2013, a dále rozhodl, že povinnému se náhrada nákladů nepřiznává a
že soudní exekutor nemá nárok na náhradu nákladů exekuce. V odůvodnění tohoto
usnesení soudní exekutor uvedl, že oprávněný podal dne 23. 8. 2013 návrh na
exekuci na majetek povinného podle rozhodčího nálezu č.j. 101 Rozh 572/2013 -
7, vydaného rozhodcem Mgr. Martinem Týle dne 8. 4. 2013 (dále též jen „exekuční
titul“), že tento návrh předložil spolu se žádostí o pověření a nařízení
exekuce, exekučním titulem a dalšími předloženými listinami Okresnímu soudu v
Ústí nad Orlicí a že dne 19. 11. 2013 mu tento soud doručil pokyn, jímž mu
uložil, aby exekuční návrh oprávněného zamítl. Exekuční soud v tomto pokynu
poukázal na to, že z rozhodčího spisu zjistil, že účastníci ke smlouvě o
revolvingovém úvěru č. 9100512852 ze dne 31. 1. 2012 uzavřeli též rozhodčí
smlouvu, podle níž veškeré spory o nároky, které přímo nebo odvozeně vznikly či
v budoucnu vzniknou z této smlouvy nebo v souvislosti či v návaznosti na tuto
smlouvu, budou dle zák. č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení, v platném znění,
rozhodovány v jednoinstančním písemném rozhodčím řízení samostatně kterýmkoliv
z níže uvedených rozhodců, kterému žalobce doručí žalobu, a to dle níže
uvedených pravidel rozhodčího řízení. V článku III. bodě 3.1 pak následuje
výčet 8 osob. Žalobce návrh na zahájení rozhodčího řízení s návrhem na vydání
rozhodčího nálezu adresoval jedné z nich, a to rozhodci JUDr. Martinu Týle. V
důvodech pro zamítnutí exekučního návrhu exekuční soud poukázal na závěry
uvedené v nálezech Ústavního soudu ze dne 27. září 2012, sp. zn. III. ÚS
1624/12, ze dne 1. listopadu 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10, a ze dne 3. dubna
2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11, a dovodil, že rozhodčí smlouva účastníků, na
jejímž základě byl exekuční titul vydán, neobsahuje „transparentní pravidla“
pro určení osoby rozhodce a že výběr rozhodce nemůže být ponechán na vůli
jednoho účastníka, neboť by pak v právech a povinnostech stran mohla vzniknout
nerovnováha plynoucí z rozhodčí smlouvy. Soudní exekutor proto na základě
uvedeného pokynu soudu exekuční návrh oprávněného podle ustanovení § 43a odst. 6 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční
řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „exekuční
řád“), zamítl. K odvolání oprávněného Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 27. 12. 2013, č. j. 24 Co 607/2013 - 9, usnesení soudního exekutora potvrdil a rozhodl,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací
soud přisvědčil námitce oprávněného, že „platnosti rozhodčí smlouvy není na
překážku, pokud si v ní smluvní strany sjednaly jmenovitě označené rozhodce, z
nichž jednoho z nich je oprávněn vybrat žalobce“; současně však dovodil, že
platnosti rozhodčí smlouvy v dané věci brání ujednání smluvních stran, podle
nějž rozhodčí řízení bude „zásadně řízení písemné, bez ústního jednání a
jednoinstanční bez možnosti přezkumu rozhodčího nálezu“, o kteroužto skutečnost
soud prvního stupně pokyn pro soudního exekutora k zamítnutí návrhu výslovně
neopřel. S odkazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10, ze dne 16. července 2013, sp. zn. I. ÚS 1794/10, a na jeho
usnesení ze dne 1. června 2012, sp. zn. I. ÚS 757/12, a dále na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2012, sp. zn. 29 Cdo 4343/2010, vyslovil
názor, že i když takto lze rozhodčí smlouvu obecně sjednat [§ 19 odst. 3 a § 27
zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „z. r. ř.“), a to i ve znění účinném do 31. 3. 2012], je tím popřena zásada ochrany spotřebitele tak, jak to vyplývá z
nálezu Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10 [v
návaznosti na ustanovení § 56 odst. 1 zákona č. 40/1964, občanský zákoník, ve
znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“)], podle nějž
„spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s
požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v
právech a povinnostech stran“. To podle odvolacího soudu znamená, že i když
sjednání rozhodčí smlouvy samo o sobě v zásadě vyloučeno nebylo, je v daném
případě rozhodčí smlouva absolutně neplatná pro rozpor se zákonem (§ 39 obč. zák.), neboť vylučuje možnost ústního a veřejného jednání v řízení před
rozhodcem (to ponechává jen na jeho úvaze), ačkoliv v řízení před soudem je
ústní jednání zásadně garantováno ustanovením § 115 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a
vylučuje i možnost opravného prostředku proti „jednoinstančnímu“ konečnému
rozhodnutí rozhodce (§ 27 z. r. ř.) od samého počátku kategoricky, tj. ve všech
případech bez výjimky. Obdobné řízení před soudem by přitom bylo zásadně ústní
(§ 115 odst. 1 o. s. ř.), přičemž jednání by bylo vyloučeno, jen pokud by s tím
účastníci souhlasili (§ 115a o. s. ř.), nebo v případě bagatelního sporu. Obě
uvedená ujednání v rozhodčí smlouvě účastníků tak popírají právo povinného jako
spotřebitele na spravedlivý proces před rozhodcem a způsobují absolutní
neplatnost rozhodčí doložky, neboť nevyhovují pravidlům civilního řízení před
soudem vůči spotřebiteli a „podstatným způsobem snižují až vylučují úroveň jeho
ochrany“. Přestože tedy závazný pokyn exekučního soudu pro soudního exekutora
nebyl založen na správných důvodech, byl věcně správný. Absolutní neplatnost (§
39 obč. zák.) rozhodčí smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 31. 1.
2012 pro
absenci možnosti ústního a veřejného jednání v řízení před rozhodcem pak sama o
sobě zakládá nedostatek pravomoci rozhodce vydat rozhodčí nález. Odvolací soud
proto uzavřel, že v dané věci nebyly splněny všechny zákonem stanovené
předpoklady pro vedení exekuce (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. července 2008, sp. zn. 20 Cdo 2273/2008), a proto nebylo možno návrhu
oprávněného na nařízení exekuce vyhovět.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal oprávněný dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při
řešení otázky, zda ve spotřebitelských smlouvách lze dohodnout jednoinstančnost
a písemnost rozhodčího řízení před rozhodcem, či nikoliv, odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz např. závěry uvedené v rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2013, sp. zn. 23 Cdo 2447/2011). Dovolatel
nesouhlasí s jeho závěrem, že písemnost a jednoinstančnost rozhodčího řízení
způsobuje nerovnováhu v právech a povinnostech stran a že je v rozporu s právem
na ochranu spotřebitele, a v tomto ohledu poukazuje na to, že v čl. III odst. 3.2 rozhodčí smlouvy ze dne 31. 1. 2012 je výslovně uvedeno, že rozhodce může
nařídit ústní jednání, jestliže předložené písemnosti shledá nedostačujícími
pro rozhodnutí ve věci samé (o což se v daném případě nejednalo); ujednání
účastníků o tom, že rozhodčí řízení bude jednoinstanční a písemné, neznamenalo
k újmě povinného jako spotřebitele významnou nerovnováhu v právech a
povinnostech stran, neboť žádné zneužití tohoto ujednání nebylo zjištěno ani
tvrzeno, a nelze je označit ani za ujednání popírající právo povinného na
spravedlivý proces před rozhodcem. Splněním podmínek pro rozhodčí řízení v
případě spotřebitelské smlouvy se zabýval Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 24. října 2013, sp. zn. 23 Cdo 2447/2011, v němž mimo jiné uvedl, že vyloučení
ústního jednání umožňuje ustanovení § 19 odst. 3 zákona o rozhodčím řízení, že
pokud není absence ústního jednání jinak zneužito, nelze říci, že by vyloučení
absence ústního jednání samo o sobě způsobovalo k újmě spotřebitele významnou
nerovnováhu v právech a povinnostech stran a že přezkum rozhodčího nálezu ve
věci samé připouštěl zákon o rozhodčím řízení pouze v případech, kdy si strany
možnost přezkumu ujednaly. Dále dovolatel namítá, že uvedl-li Ústavní soud v
nálezu sp. zn. II. ÚS 2164/10 podmínky, za nichž by rozhodčí smlouva ve
spotřebitelských vztazích měla být přípustná, nelze tyto podmínky (ústnost,
odvolací instance atd.) chápat jako taxativní výčet, jehož striktní nedodržení
by znamenalo, že rozhodčí smlouva, která není zcela v souladu s těmito
požadavky, je neplatná. Výklad, který učinil odvolací soud je proto
formalistický, protizákonný a protiústavní, neboť požadavky na rozhodčí smlouvy
(doložky) ve spotřebitelských smlouvách uvedené v tomto nálezu je nutno chápat
jako úvahu de lege ferrenda (ostatně ani zákonodárce nepřebral do novelizace
zákona o rozhodčím řízení taxativně všechny požadavky uvedené v závorce), a
zároveň jako vodítko pro výklad, zda stávající konkrétní rozhodčí smlouva
zaručuje dostačujícím způsobem procesní práva spotřebitele. Dovolatel v této
souvislosti poukazuje na to, že ani soudní řízení není vždy dvojstupňové (viz
bagatelní spory, možnost vydat platební či elektronický platební rozkaz,
směnečný platební rozkaz) ani ústní (viz § 115a o. s. ř.). Není tedy logického
důvodu, aby si účastníci, z nichž jedním je spotřebitel, v rozhodčí smlouvě
nemohli dát obdobný souhlas.
Dále dovolatel odkazuje na argumentaci Vrchního
soudu v Praze v rozsudku ze dne 10. prosince 2012, č. j. 9 Cmo 446/2012 - 97, v
němž se uvádí, že „nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2164/10 z 1. 11. 2011
nelze interpretovat tak, že jsou neplatné rozhodčí doložky ve spotřebitelských
smlouvách, které nezakládají dvojinstančnost rozhodčího řízení nebo jež
umožňují účastníkům jednat v rozhodčím řízení i jen písemně; tyto závěry
neplynou z judikatury SDEU, proto by takový výklad Směrnice byl nesprávný
(závazně vykládat Směrnici a obecně právo Evropské unie, je oprávněn pouze
SDEU, nikoli národní soudy, včetně soudů ústavních). V české právní úpravě není
zahrnut čl. 3 odst. 3 písm. g) Podmínek Směrnice, tudíž není vyloučeno použití
rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách, a to ani v případě
jednoinstančního rozhodčího řízení v písemné formě. Tyto možnosti nejsou
vyloučeny ani podle RozhŘ ve znění novely účinné od 1. 4. 2012, přičemž tato
novela zpřísnila podmínky pro použití rozhodčích doložek ve spotřebitelských
smlouvách)“. Nad rámec dovolání pak uvedl, že Ústavní soud v usneseních sp. zn. IV. ÚS 2518/12, sp. zn. IV. ÚS 1281/12, a sp. zn. II. ÚS 3413/12, neshledal
rozhodčí doložky užívané oprávněným neplatnými. Navrhl, aby dovolací soud
napadené usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se exekuční návrh oprávněného
nezamítá, popřípadě, aby usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále také jen „o. s. ř.“), neboť
řízení bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) se nejprve zabýval
otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Napadené usnesení odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, zda lze vést
exekuci podle rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem, jehož pravomoc byla
založena rozhodčí smlouvou (sjednanou se spotřebitelem), v níž je obsaženo
ujednání stran o tom, že rozhodčí řízení bude zásadně písemné, bez ústního
jednání a jednoinstanční bez možnosti přezkumu rozhodčího nálezu.
Protože
odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu (tj. od závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
24. října 2013, sp. zn. 23 Cdo 2447/2011, a ve stanovisku občanskoprávního a
obchodního kolegia ze dne 9. října 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněného
pod číslem 79/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), je dovolání
oprávněného podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. Po přezkoumání napadeného usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. je
nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (práva
hmotného i procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní
normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový
stav nesprávně aplikoval. Otázku platnosti rozhodčí smlouvy sjednané mezi oprávněnou a povinným je třeba
i v současné době posuzovat - vzhledem k datu sjednání této smlouvy (dne 31. 1. 2012) - podle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích
nálezů, ve znění účinném do 31. 3. 2012 (srov. bod 2., Čl. II, Části první
zákona č. 19/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení
a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, a další související
zákony) a podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do
31. 12. 2013 (srov. § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb.). Splnění podmínek pro
vedení exekuce je třeba s ohledem na datum zahájení exekučního řízení (exekuční
návrh oprávněný podal dne 23. 8. 2013) posuzovat podle občanského soudního řádu
a exekučního řádu účinných do 31. 12. 2013 (srov. bod 2., Čl. II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a Čl. LII, Část čtyřicátá
čtvrtá zákona č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s
přijetím rekodifikace soukromého práva). Podle ustanovení § 40 odst. 1 písm. c) exekučního řádu je exekučním titulem
vykonatelný rozhodčí nález. Podle ustanovení § 43a odst. 6 exekučního řádu, jestliže nejsou splněny všechny
zákonem stanovené předpoklady pro vedení exekuce, soud udělí exekutorovi pokyn,
aby exekuční návrh odmítl nebo zamítl. Tímto pokynem je exekutor vázán. Podle ustálené soudní praxe soud při nařízení exekuce mj. zkoumá, zda exekuční
titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné pod
číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 21. července 2008, sp. zn. 20 Cdo 2273/2008, na které v odůvodnění
napadeného usnesení odkázal odvolací soud). Ve vztahu k rozhodčímu nálezu
vydanému rozhodcem na základě rozhodčí smlouvy (doložky) Nejvyšší soud v
usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, mj. uzavřel, že „na základě závěrů
uvedených v nálezech Ústavního soudu (zejména sp. zn. IV. ÚS 2735/11 a sp. zn. III. ÚS 1624/12), jimiž usměrnil judikaturu obecných soudů ve vztahu k dané
problematice, lze přijmout závěr, že nevydal-li rozhodčí nález rozhodce, jehož
výběr se uskutečnil podle „transparentních pravidel“, resp. rozhodce byl určen
právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě
zákona, a nemůže-li být akceptovatelný ani výsledek tohoto rozhodování, pak
tento rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem ve smyslu § 40 odst. 1
písm.
c) exekučního řádu, podle něhož by mohla být nařízena exekuce, jelikož
rozhodce neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení
pravomoc“. V projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti (§ 39
obč. zák.) rozhodčí smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 31. 1. 2012, na jejímž
základě vydal rozhodce Mgr. Martin Týle dne 8. 4. 2013 exekuční titul, nikoli z
důvodu, že jeho výběr se neuskutečnil podle „transparentních pravidel“, ale z
důvodu, že rozhodčí smlouva obsahuje ujednání, že „rozhodčí řízení bude zásadně
řízení písemné, bez ústního jednání a jednoinstanční bez možnosti přezkumu
rozhodčího nálezu“, která podle jeho názoru „popírají - v rozporu s nálezem
Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10, v návaznosti
na ustanovení § 56 odst. 1 obč. zák. - právo povinného jako spotřebitele na
spravedlivý proces před rozhodcem, nevyhovují rozsahu pravidel civilního řízení
před soudem vůči spotřebiteli a podstatným způsobem snižují až vylučují úroveň
jeho ochrany“. Podle ustanovení § 19 odst. 3 z. r. ř., nedohodnou-li se strany jinak, je
řízení před rozhodci ústní. Toto řízení je vždy neveřejné. Podle ustanovení § 23 z. r. ř. rozhodčí řízení končí vydáním a) rozhodčího
nálezu, nebo b) usnesení v těch případech, kdy se nevydává rozhodčí nález;
usnesení musí být podepsáno, odůvodněno a doručeno jako rozhodčí nález; je-li
žaloba podaná u stálého rozhodčího soudu vzata zpět ještě před ustavením senátu
nebo jmenováním rozhodce, vydává a podepisuje usnesení o zastavení řízení
předseda stálého rozhodčího soudu. Podle ustanovení § 27 z. r. ř. strany se mohou dohodnout v rozhodčí smlouvě, že
rozhodčí nález může být k žádosti některé z nich nebo obou přezkoumán jinými
rozhodci. Nestanoví-li rozhodčí smlouva jinak, musí být žádost o přezkoumání
zaslána druhé straně do 30 dnů ode dne, kdy byl straně žádající o přezkoumání
doručen rozhodčí nález. Přezkoumání rozhodčího nálezu je součástí rozhodčího
řízení a platí o něm ustanovení tohoto zákona. Podle ustanovení § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem
nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Podle ustanovení § 55 odst. 1 obč. zák. smluvní ujednání spotřebitelských smluv
se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména
nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní
postavení. Ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle § 56 jsou neplatná (§
55 odst. 2 obč. zák.) V pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí
výklad pro spotřebitele příznivější (§ 55 odst. 3 obč. zák.). Podle ustanovení § 56 odst. 1 obč. zák. spotřebitelské smlouvy nesmějí
obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě
spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Ustanovení
odstavce 1 se nevztahuje na smluvní ujednání, která vymezují předmět plnění
smlouvy nebo cenu plnění (§ 56 odst. 2 obč. zák.).
Nepřípustná jsou zejména
smluvní ujednání, která a) vylučují nebo omezují odpovědnost dodavatele za
jednání či opomenutí, kterým byla spotřebiteli způsobena smrt či újma na
zdraví, b) vylučují nebo omezují práva spotřebitele při uplatnění odpovědnosti
za vady či odpovědnosti za škodu, c) stanoví, že smlouva je pro spotřebitele
závazná, zatímco plnění dodavatele je vázáno na splnění podmínky, jejíž
uskutečnění je závislé výlučně na vůli dodavatele, d) dovolují dodavateli, aby
spotřebiteli nevydal jím poskytnuté plnění i v případě, že spotřebitel neuzavře
smlouvu s dodavatelem či od ní odstoupí, e) opravňují dodavatele odstoupit od
smlouvy bez smluvního či zákonného důvodu a spotřebitele nikoli, f) opravňují
dodavatele, aby bez důvodů hodných zvláštního zřetele vypověděl smlouvu na dobu
neurčitou bez přiměřené výpovědní doby, g) zavazují spotřebitele k plnění
podmínek, s nimiž se neměl možnost seznámit před uzavřením smlouvy, h) dovolují
dodavateli jednostranně změnit smluvní podmínky bez důvodu sjednaného ve
smlouvě, i) stanoví, že cena zboží či služeb bude určena v době jejich splnění,
nebo dodavatele opravňují k zvýšení ceny zboží či služeb, aniž by spotřebitel
byl oprávněn od smlouvy odstoupit, je-li cena sjednaná v době uzavření smlouvy
při splnění podstatně překročena, j) přikazují spotřebiteli, aby splnil všechny
závazky i v případě, že dodavatel nesplnil závazky, které mu vznikly, k)
dovolují dodavateli převést práva a povinnosti ze smlouvy bez souhlasu
spotřebitele, dojde-li převodem ke zhoršení dobytnosti nebo zajištění
pohledávky spotřebitele (§ 56 odst. 3 obč. zák.). V dané věci z obsahu spisu vyplývá, že účastníci se v čl. II. bodu 2.1. rozhodčí smlouvy ze dne 31. 1. 2012 dohodli na tom, že „pravomoc k řešení
veškerých sporů o nároky, které přímo nebo odvozeně vznikly či v budoucnu
vzniknou ze shora uvedeného návrhu na uzavření Smlouvy o revolvingovém úvěru či
v souvislosti s ním, nebo z případně na základě uvedeného návrhu uzavřené
Smlouvy o revolvingovém úvěru (dále též jen „SRÚ“) (včetně sporů z Dohody o
podmínkách konsolidace závazků KTa, pokud byla uzavřena, a včetně sporů ze
zajištění závazků z této SRÚ, avšak vyjma sporů ze směnky vystavené podle SRÚ),
nebo v souvislosti či v návaznosti na SRÚ, má dle zák. č. 216/1994 Sb. o
rozhodčím řízení v jednoinstančním písemném rozhodčím řízení samostatně
kterýkoliv z níže uvedených rozhodců, kterému žalobce doručí žalobu, a to dle
níže uvedených pravidel rozhodčího řízení“. V čl. III. bodu 3.2. této smlouvy
se dále uvádí, že „rozhodce může nařídit ústní jednání, jestliže předložené
písemnosti shledá nedostačující pro rozhodnutí ve věci samé. V ostatních
případech nebude ústní jednání nařizováno“. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. října 2013, sp. zn. 23 Cdo 2447/2011, v
němž posuzoval platnost rozhodčí doložky (sjednané v rámci smlouvy o úvěru ze
dne 2. 9. 2009 se spotřebitelem), která obsahovala mj.
ujednání, že „rozhodkyně
rozhoduje bez ústního jednání na základě písemných podání, důkazů a materiálů,
které jí strany předloží, bez možnosti přezkumu“, dospěl k závěru, že takto
sjednaná doložka nevyvolává nerovnováhu v právech a povinnostech stran, která
by dosahovala významné intenzity. S odkazem na ustanovení § 19 odst. 3 z. r. ř., které umožňuje vyloučení ústního jednání, konstatoval, že „jedním z cílů
zákona o rozhodčím řízení je urychlení řešení majetkových sporů, přičemž
vyloučení ústního jednání je jedním z prostředků, jak tohoto cíle dosáhnout“. Dovodil, že „pokud není absence ústního jednání nijak zneužito (žádné zneužití
nebylo v tehdy posuzovaném případě zjištěno), nelze říci, že by vyloučení
ústního jednání samo o sobě způsobovalo k újmě spotřebitele významnou
nerovnováhu v právech a povinnostech stran“. Co se týče nemožnosti přezkumu
rozhodčího nálezu, konstatoval, že „zákon o rozhodčím řízení, ve znění účinném
v době sjednání posuzované rozhodčí doložky, připouštěl přezkum rozhodčího
nálezu ve věci samé pouze v případech, kdy si strany možnost přezkumu ujednaly,
což se v (tehdy) posuzovaném případě nestalo. Jde o charakteristický rys
rozhodčího řízení a další z prvků zaručující rychlost řízení, tedy jeden z cílů
tohoto alternativního řízení k řízení soudnímu. Zrychlení řízení slouží oběma
stranám rozhodčí doložky, neboť ty pak mají dříve autoritativně zjištěnu svoji
právní pozici“. Uzavřel, že „ani tato skutečnost neznamenala k újmě
spotřebitele významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran“. Pokud jde o dvojinstančnost řízení, Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. ledna
2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, vysvětlil, že tato zásada není obecnou zásadou
občanského soudního řízení, a už vůbec ne ústavní zásadou vztahující se k
občanskému soudnímu řízení, a že právo na spravedlivý proces je podle
konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva naplněno tehdy, je-li
věc posouzena alespoň v jednom stupni orgánem, který naplňuje požadavek
nezávislosti a nestrannosti ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod (srov. např. Delcourt v. Belgie, rozsudek ze dne 17. ledna 1970, Série A, č. 11, odst. 25, nebo Butkevičius v. Litva, rozsudek ze
dne 26. března 2002, č. 48297/99, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 2002-II, odst. 43). Odvolací soud se však při řešení otázky platnosti rozhodčí smlouvy sjednané dne
31. 1. 2012 mezi oprávněným a povinným (jako spotřebitelem) výše uvedenými
závěry neřídil a svůj odlišný právní názor, na jehož základě pak dospěl k
závěru, že rozhodce neměl pravomoc vydat rozhodčí nález, odůvodnil pouze
odkazem na závěry formulované zejména v nálezu Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10. V tomto nálezu dospěl Ústavní soud k závěru (viz bod 22.
odůvodnění nálezu), že
„rozhodčí doložky v této konkrétní věci, tak jak byly sjednány, naplňují znaky
nepřiměřených podmínek, neboť vyvolávají nerovnováhu mezi účastníky řízení, a
tato nerovnováha dosahuje zvýšené disproporční intenzity (co do práv a
povinností) a ve svém důsledku je způsobilá vést ke značné procesní nevýhodě
jednoho z účastníků řízení. Tato procesní nerovnováha může spočívat i ve
zbavení spotřebitele ochranných ustanovení právního řádu o ochraně spotřebitele
například formou rozhodování na základě zásad spravedlnosti“. Dovodil (viz bod
24. odůvodnění nálezu), že „rozhodčí doložky tak, jak byly sjednány v daném
případě, jsou nepřípustné, neboť v situaci, kdy má rozhodce, jenž není určen
transparentním způsobem (k tomu dále viz níže bod Ve.), rozhodovat pouze podle
zásad spravedlnosti a současně je spotřebitel zbaven svého práva podat žalobu k
civilnímu soudu, znamenají ve svém důsledku porušení práva na spravedlivý
proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny“. Pokud Ústavní soud dále formuloval
závěr (viz bod 23. odůvodnění nálezu), podle kterého, „jde-li o ujednání v
rámci spotřebitelské smlouvy, musí rozhodčí řízení obecně zaručovat procesní
práva srovnatelná s řízením, které by bylo namístě v případě, kdy by se
spotřebitel k ujednání ve spotřebitelské smlouvě nezavázal (ústnost, přímost
jednání, odvolací instance, absence jiných překážek v uplatnění spotřebitelova
práva), což však rozhodčí řízení za podmínek nastavených tak, jako je tomu v
posuzovaném případě, rozhodně nezaručuje“, učinil tak toliko v obecné rovině
při posuzování rozhodčí doložky, podle níž měl rozhodce, jenž nebyl určen
transparentním způsobem, rozhodovat pouze podle zásad spravedlnosti. Jestliže tedy v posuzované věci nebyl odvolacím soudem učiněn závěr, že by
exekuční titul vydal rozhodce, jenž nebyl určen „transparentním způsobem“, a
který měl rozhodovat pouze podle zásad spravedlnosti, nelze na danou věc výše
uvedený závěr Ústavního soudu (pod bodem 23. odůvodnění citovaného nálezu) bez
dalšího mechanicky přejímat. S ohledem na odlišný skutkový stav proto v
projednávané věci nepřichází v úvahu bez dalšího ani aplikace (odvolacím soudem
citovaných) závěrů Ústavního soudu uvedených v nálezu ze dne 16. července 2013,
sp. zn. I. ÚS 1794/10, a v usnesení ze dne 1. června 2012, sp. zn. I. ÚS 757/12. Ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. října 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněném pod číslem 79/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále také jen „R 79/2013“), Nejvyšší soud dále formuloval a
odůvodnil závěr, podle kterého „Článek 6 odst. 1 a článek 7 odst. 1 směrnice
93/13 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátní soud, který i bez návrhu
zjistil, že smluvní klauzule má zneužívající charakter, není k tomu, aby
vyvodil z tohoto zjištění důsledky, povinen čekat na to, až spotřebitel, který
je informován o svých právech, navrhne zrušení uvedené klauzule.
Zásada
kontradiktornosti však obecně ukládá vnitrostátnímu soudu, který i bez návrhu
zjistil, že smluvní klauzule má zneužívající charakter, aby o tom informoval
účastníky řízení a umožnil jim, aby se k tomu kontradiktorně vyjádřili
způsobem, který stanoví vnitrostátní procesní pravidla. K tomu, aby
vnitrostátní soud mohl posoudit případný zneužívající charakter smluvní
klauzule, na níž je založen návrh, který mu byl předložen, musí zohlednit
všechny další klauzule smlouvy (rozsudek Soudního dvora /prvního senátu/ ze dne
21. února 2013, Banif Plus Bank Zrt., C-472/11, Sbírka rozhodnutí 2013, body 1. a 2 výroku) [bod 47/].“. V rozsudku ze dne 25. května 2014, sp. zn. 29 Cdo 530/2012, Nejvyšší soud
uzavřel, že „bez zřetele k tomu, že R 79/2013 se zabývalo především
prorogačními doložkami, s přihlédnutím k tam rozebrané judikatuře Soudního
dvora Evropské Unie (srov. zejména bod 47/) se požadavek, aby soud, který
zjistí, že smluvní klauzule ve spotřebitelské smlouvě má zneužívající
charakter, o tom informoval (z úřední povinnosti) účastníky řízení a umožnil
jim, aby se k tomu vyjádřili způsobem, který stanoví vnitrostátní procesní
pravidla, prosadí nejen pro prorogační doložky; postup popsaný v R 79/2013 pod
bodem 58/ se zásadně uplatní i pro jiné typy možných zneužívajících klauzulí,
včetně úsudku, že závěr, že ujednání, které formálně vykazuje znaky
zneužívající klauzule, je absolutně neplatné, přijme soud až poté, co ani ve
lhůtě určené účastníkům řízení k vyjádření nevyjdou najevo jiné skutečnosti,
jež by dokládaly, že příslušné ujednání (ač se tak podle spotřebitelské smlouvy
jeví), neznamená (v rozporu s požadavkem dobré víry) výraznou nerovnováhu v
právech a povinnostech stran k újmě spotřebitele“. Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem, pokud dospěl k
závěru o absolutní neplatnosti rozhodčí smlouvy (§ 39 obč. zák.) uzavřené mezi
účastníky dne 31. 1. 2012 (již) pro absenci možnosti ústního a veřejného
jednání, je neúplné a tudíž nesprávné (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Odvolací soud
se totiž v rozporu se závěry uvedenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2013, sp. zn. 23 Cdo 2447/2011, ve stanovisku občanskoprávního a
obchodního kolegia ze dne 9. října 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněným pod
číslem 79/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 25. května 2014, sp. zn. 29 Cdo 530/2012, nezabýval tím, zda v
řízení předcházejícím vydání exekučního titulu byla zneužita absence ústního
jednání (či nikoliv), a učinil závěr, že rozhodčí smlouva byla mezi účastníky
sjednána v rozporu s ustanovením § 56 odst. 1 obč. zák., aniž je však o tom
vyrozuměl a vyzval je, aby se k této otázce vyjádřili. Nesprávný je proto i
konečný závěr odvolacího soudu, že rozhodce neměl k vydání rozhodčího nálezu
pravomoc, že tak v dané věci nebyly splněny předpoklady stanovené zákonem pro
vedení exekuce a že proto nebylo možno návrhu oprávněného na nařízení exekuce
vyhovět. Důvodná je rovněž námitka dovolatele, že soudní řízení není vždy
dvojstupňové, přičemž z výše citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11.
ledna 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, vyplývá, že zásada dvojinstančnosti není
obecnou zásadou občanského soudního řízení, že tato zásada není obecnou zásadou
občanského soudního řízení, a už vůbec ne ústavní zásadou vztahující se k
občanskému soudnímu řízení, a že právo na spravedlivý proces je podle
konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva naplněno tehdy, je-li
věc posouzena alespoň v jednom stupni orgánem, který naplňuje požadavek
nezávislosti a nestrannosti ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod. Protože napadené usnesení odvolacího soudu není správné a protože nejsou
podmínky pro jeho změnu, Nejvyšší soud České republiky je včetně závislého
výroku o nákladech řízení podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil
Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný (§ 243g odst. 1, § 226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o nich
rozhodne soudní exekutor ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. exekučního řádu).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. července 2014
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu