29 Cdo 4343/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci
žalobce P. Č., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Šímou CSc., advokátem, se sídlem v
Plzni, Purkyňova 43, PSČ 301 36, proti žalované PILSEN IMMOBILIEN s. r. o., se
sídlem v Plzni, Budilova 15, PSČ 301 00, identifikační číslo osoby 26361191,
zastoupené Mgr. Pavlem Panoškou, advokátem, se sídlem v Plzni, Na Roudné 18,
PSČ 301 00, o určení vlastnického práva k bytové jednotce, vedené u Okresního
soudu Plzeň - město pod sp. zn. 12 C 551/2009, o dovolání žalobce proti
usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. června 2010, č. j. 10 Co
180/2010-94, takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. června 2010, č. j. 10 Co
180/2010-94, a Okresního soudu Plzeň - město ze dne 16. dubna 2010, č. j. 12 C
551/2009-76, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V záhlaví označeným usnesením potvrdil odvolací soud usnesení ze dne 16. dubna
2010, č. j. 12 C 551/2009-76, kterým Okresní soud Plzeň - město zastavil řízení
a rozhodl o nákladech řízení (první výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení (druhý výrok).
Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně v názoru, podle kterého
meritornímu projednání věci brání nedostatek pravomoci soudu podle § 106 zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť věc
má být podle dohody uzavřené mezi účastníky projednána v řízení před rozhodci,
což žalovaná při prvním úkonu ve věci namítla. Sjednanou rozhodčí doložku
shledal odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) platnou, a uzavřel,
že „odmítnout je nutno i argumentaci charakterem smlouvy jako smlouvy
spotřebitelské, protože ani v těchto případech není vyloučeno uzavření rozhodčí
doložky“.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá
o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Namítá, že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje tak dovolací důvod
vymezený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), a navrhuje, aby
Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Dovolatel poukazuje na okolnosti uzavření smluv o půjčce a o zajišťovacím
převodu práva ze dne 2. dubna 2009 a dovozuje, že rozhodčí doložky v nich
sjednané je nutno považovat podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) za neplatné pro rozpor se zákonem, neboť
představují „nekalé ujednání“ ve smyslu § 55 a 56 obč. zák. Zdůrazňuje, že
označená ustanovení představují implementaci směrnice Rady ze dne 5. dubna 1993
číslo 93/13/EHS, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách
(Úřední věstník Evropské unie L 95, 21. 4. 1993, s. 29-34, zvláštní vydání v
českém jazyce: kapitola 15, svazek 2, str. 288-293, dále jen „směrnice“), a
poukazuje na výklad směrnice přijatý Soudním dvorem Evropské unie. Dovolatel
uzavírá, že rozhodčí doložky v projednávané věci jednoznačně zhoršují jeho
postavení jakožto spotřebitele a soudy měly k jejich neplatnosti ex officio
přihlédnout.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. a je i
důvodné.
Podle § 106 odst. 1 o. s. ř. jakmile soud k námitce žalovaného uplatněné
nejpozději při prvním jeho úkonu ve věci samé zjistí, že věc má být podle
smlouvy účastníků projednána v řízení před rozhodci, nemůže věc dále
projednávat a řízení zastaví; věc však projedná, jestliže účastníci prohlásí,
že na smlouvě netrvají. Soud projedná věc i tehdy, jestliže zjistí, že věc
nemůže být podle práva České republiky podrobena rozhodčí smlouvě, nebo že
rozhodčí smlouva je neplatná, popřípadě že vůbec neexistuje nebo že její
projednání v řízení před rozhodci přesahuje rámec pravomoci přiznané jim
smlouvou, anebo že rozhodčí soud odmítl věcí se zabývat.
Ustanovení § 55 obč. zák. pak určuje:
Smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v
neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu
zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení (odstavec první).
Ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle § 56 jsou neplatná (odstavec
druhý).
V pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele
příznivější (odstavec třetí).
Otázkou přípustnosti rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách se
opakovaně zabývaly Ústavní i Nejvyšší soud, a to v rozhodnutích, přijatých
poté, kdy v projednávané věci rozhodl odvolací soud napadeným usnesením.
Ústavní soud v nálezu ze dne 1. listopadu 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10,
zdůraznil, že ačkoliv „není v § 56 odst. 3 obč. zák. rozhodčí doložka uvedena v
příkladmém výčtu zneužívajících klauzulí jako nepřípustné ujednání, je třeba
zkoumat, zda s přihlédnutím ke všem okolnostem posuzovaného případu nemůže být
za takové považována. Při vědomí toho, že směrnice Rady č. 93/13/ES ze dne 5.
dubna 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, na jejímž
základě byla ochrana spotřebitele do českého právního řádu transponována, nemá
v českém právním řádu horizontální (tj. mezi osobami navzájem) přímý účinek,
lze však přesto v rámci eurokonformního výkladu českého práva s právem
komunitárním její znění na podporu závěrů uvedených výše využít. Základnu pro
použití eurokonformního výkladu v oblasti spotřebitelských smluv představuje §
51a obč. zák. Toto ustanovení lze považovat za významné zejména z důvodů
interpretačních. Při použití výkladu eurokonformního (harmonického), případně
výkladu dle principu Von Colson, by měl být cíl evropské normy (typicky
směrnice) zásadním vodítkem pro soudy při jejich výkladu národních
ustanovení“ (bod 20 odůvodnění nálezu). „Směrnice č. 93/13/ES byla přijata s
cílem zvýšit ochranu spotřebitele před nepřiměřenými podmínkami ve smlouvách.
Podle citované směrnice (viz článek 3) se za nepřiměřenou podmínku ve smlouvě
považuje zbavení spotřebitele práva podat žalobu nebo použít jiný opravný
prostředek, zejména požadovat na spotřebiteli, aby předkládal spory výlučně
rozhodčímu soudu, na který se nevztahují ustanovení právních předpisů, nebo
bránění uplatnění tohoto práva, pokud způsobuje významnou nerovnováhu v právech
a povinnostech smluvních stran. Východiskem pro posouzení otázky, zda lze
rozhodčí doložku považovat za nepřiměřenou podmínku ve smlouvě (ve smyslu
zbavení práva spotřebitele podat žalobu), je dřívější v rozhodnutích Ústavního
soudu vyslovený názor, podle kterého rozhodčí řízení není nalézáním práva, ale
dotvářením závazkového vztahu smluvních stran. V rozhodčím řízení jde tedy o
vyjasnění a narovnání vzájemných práv, jež se děje činností rozhodce v
zastoupení stran, které na rozhodce smlouvou delegovaly svoji vůli (srov. např.
usnesení sp. zn. III. ÚS 166/05, IV. ÚS 511/03, I. ÚS 339/02 nebo Pl. ÚS
37/08). Tento restriktivní názor vyjádřený v citovaných směrnicích pak nutně
musí vést k závěru, že rozhodčí řízení není řízením soudního typu. Tento závěr
se pak odráží v celkově přísnějším nahlížení na rozhodčí doložky a jejich
náležitosti tak, aby nepředstavovaly nepřiměřené podmínky ve spotřebitelských
smlouvách (např. nezbavovaly spotřebitele práva podat žalobu k soudu)“ [bod 21
odůvodnění nálezu].
K těmto závěrům se přihlásil i Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 22. února
2012, sp. zn. 33 Cdo 3721/2011 či v rozsudku ze dne 28. března 2012, sp. zn. 33
Cdo 3121/2010 (jež jsou veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího
soudu), z nichž plyne, že ujednání o rozhodčí doložce ve spotřebitelské smlouvě
lze připustit pouze za předpokladu, že podmínky ustanovení rozhodce a dohodnuté
podmínky procesního charakteru účastníkům garantují spravedlivé řízení a rovné
zacházení, což ve vztahu spotřebitel – podnikatel znamená zvýšenou ochranu
slabší strany, tj. spotřebitele. V posledně označeném rozhodnutí pak Nejvyšší
soud současně zdůraznil, že absolutní neplatnost právního úkonu působí – s
ohledem na to, že je zároveň stanovena ve veřejném (obecném) zájmu – přímo ze
zákona (ex lege), a to od počátku (ex tunc), a bez ohledu na to, zda se jí
někdo dovolal. K absolutní neplatnosti právního úkonu přihlíží soud i bez
návrhu, tj. z úřední povinnosti za předpokladu, že skutečnosti, které jsou s ní
spojeny, vyjdou v řízení najevo.
Jestliže se odvolací soud nezabýval platností rozhodčí doložky v projednávané
věci z hledisek výše nastíněných, je jeho právní posouzení – jde-li o naplnění
předpokladů pro zastavení řízení podle § 106 odst. 1 o. s. ř. – neúplné a tudíž
i nesprávné.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.) napadené usnesení podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které
nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na usnesení soudu
prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i jej a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně
závazný (§ 243d odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. října 2012
JUDr. Petr Š u k
předseda senátu