20 Cdo 2578/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudců JUDr. Petra Šabaty a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci
oprávněného JUDr. T. F., správce konkursní podstaty úpadkyně N. c., s. r. o. v
likvidaci, zastoupeného advokátem proti povinné JUDr. J. M., pro 500.000,- Kč,
vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 12 Nc 10910/2004, o dovolání
povinné proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích
ze dne 22. 12. 2005, č. j. 23 Co 359/2005-36, takto:
Dovolání se odmítá.
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne
20. 12. 2004, č. j. 12 Nc 10910/2004-10, kterým Okresní soud v Pardubicích
nařídil podle svého rozsudku ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 T 138/2003-222, k
vymožení pohledávky 500.000,- Kč na majetek povinné exekuci, jejímž provedením
pověřil JUDr. M. D., soudní exekutorku. Předpoklady pro nařízení exekuce měl
odvolací soud za splněny, zejména uzavřel, že podkladové rozhodnutí je
vykonatelným exekučním titulem (§ 44 odst. 2, § 40 odst. 1 písm. b/ zákona č.
120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o
změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon č. 120/2001
Sb.“). Výrok o povinnosti k náhradě škody označuje oprávněnou osobu a nárok,
který jí byl přisouzen, přičemž plnění ve splátkách vysloveno nebylo (§ 228
odst. 1, 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním /trestní řád/, ve
znění účinném k 30. 4. 2004, dále jen „zákon č. 141/1961 Sb.“); rozsudek se
tudíž stal vykonatelným dnem, kdy nabyl právní moci. Na tom nic nemění
okolnost, že (jiný) výrok rozsudku v souvislosti s podmíněným odsouzením
povinné ukládá, aby „v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradila škodu,
kterou poškozenému trestným činem způsobila“. Tato část výroku – podřazená
režimu ustanovení § 59 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 140/1961 Sb.“) – má podle
odvolacího soudu toliko formální charakter a neznamená, že částku 500.000,- Kč
má povinná zaplatit ve stanovené zkušební době tří let.
V dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu povinná namítá, že
nařízení exekuce je předčasné, neboť neuplynula lhůta určená pro splnění
povinnosti zaplatit vymáhanou částku. Podle podkladového rozsudku má uhradit
škodu ve výši 500.000,- Kč „dle svých možností a schopností ve zkušební
lhůtě, tedy ve lhůtě tří let“. Dále se brání tím, že pohledávka zanikla
započtením a že proti podkladovému rozsudku podala ústavní stížnost, a vznáší
výtky proti způsobům provádění exekuce soudní exekutorkou. Navrhla, aby
dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), lze
dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně
rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce, § 130 zákona č.
120/2001 Sb.), je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné
za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. § 238a
odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
je vyloučeno (usnesení, jímž byla nařízena exekuce, nepředcházelo dřívější,
odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí soudu prvního stupně), zbývá přípustnost
dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které
ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-
li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je
předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního
významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením § 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř., tj. tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. Tímto důvodem, kterým dovolatelka – podle obsahu podání – správnost
rozhodnutí poměřuje, je dovolací soud vázán (včetně jeho konkretizace) a pouze
v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní
právní význam (§ 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Dovolatelka netvrdí, že napadené rozhodnutí je zásadního právního významu, a
hodnocením argumentace v dovolání obsažené k takovému závěru dospět nelze.
Otázky, které nabídla k přezkumu, znaky uvedené v § 237 odst. 3 o. s. ř.
nesplňují; odvolací soud totiž k jejich řešení přistoupil v souladu se soudní
praxí i teorií.
V projednávané věci je exekučním titulem rozsudek Okresního soudu v Pardubicích
ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 T 138/2003-222, jímž bylo povinné uloženo zaplatit
úpadkyni (z titulu náhrady škody) 500.000,- Kč (poškozený J. M. byl odkázán s
nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních). V souvislosti s
povolením podmíněného odkladu výkonu trestu odnětí svobody uložil soud povinné
podle § 59 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., aby „v průběhu zkušební doby podle
svých sil nahradila škodu, kterou poškozenému trestným činem způsobila“.
Rozsudek nabyl právní moci 27. 7. 2004.
V usnesení ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 20 Cdo 699/2002, uveřejněném v časopisu
Soudní judikatura 4/2003 pod č. 65 (srov. též V. Kurka, L. Drápal, Výkon
rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha, a. s., 2004, str. 112 - 115),
Nejvyšší soud vysvětlil, že výrok rozsudku, jímž byla v adhézním řízení uložena
povinnost zaplatit poškozenému z titulu náhrady škody určitou peněžní částku,
je vykonatelný v okamžiku, kdy nabyl právní moci (§ 130, § 139 odst. 1, § 245,
§ 248 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb.). Ustanovení § 228 zákona č. 141/1961 Sb.
(ani jiné jeho ustanovení) neukládá soudu, aby ve výroku o náhradě škody určil,
v jaké lhůtě (běžící od právní moci) je obžalovaný povinen poškozenému plnit.
Uvedené závěry jsou použitelné i v souzené věci. Dovolatelka sice nevytýká
absenci lhůty k plnění z pohledu ustanovení § 261a odst. 1 o.s.ř. ve spojení s
§ 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., ale zaměňuje (hmotněprávní) zkušební dobu,
kterou soud stanoví při podmíněném odsouzení a pro jejíž trvání může uložit
přiměřená omezení a přiměřené povinnosti uvedené v § 26 odst. 4 směřující k
tomu, aby podmíněně odsouzený vedl řádný život, včetně povinnosti nahradit
trestným činem způsobenou škodu (§ 58, § 59 zákona č. 140/1961 Sb.), se lhůtou
ke splnění povinnosti nahradit škodu, kterou výrok, jenž je výsledkem adhézního
řízení (až na výjimku splnění závazku ve splátkách, jejichž výši a podmínky
splatnosti určí), neobsahuje.
Výrazem ustálené soudní praxe je i závěr, že (tvrzený) zánik práva přiznaného
exekučním titulem započtením pohledávky povinné za oprávněným, resp. úpadkyní
nepředstavuje skutečnost ve smyslu § 44 odst. 10 zákona č. 120/2001 Sb. pro
nařízení exekuce rozhodnou (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 2.
1981 „Ze zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu
rozhodnutí,“ Cpj 159/79, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
9-10/1981 pod č. 21). Okolnost, že právo po vydání podkladového rozhodnutí
zaniklo, může být rozhodná toliko v řízení o zastavení exekuce (srov. § 268
odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.).
Povahu skutečností, jež nejsou pro nařízení exekuce rozhodné, mají (tvrzené)
podání ústavní stížnosti proti exekučnímu titulu a nesouhlas s prováděním
exekuce.
Nejsou-li dány podmínky přípustnosti dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218
písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a
násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. října 2007
JUDr. Pavel K r b e k , v. r.
předseda senátu