20 Cdo 2585/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v
exekuční věci oprávněné HS INKASO, s. r. o., se sídlem v Praze 6, Vodňanského
538/4, zastoupené Mgr. et mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem v Praze 5,
Janáčkovo nábř. 51/39, proti povinnému Mgr. T. P., pro 95.688,16 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 24 Nc 4187/2005,
o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v
Olomouci z 29. 10. 2007, č. j. 40 Co 1469/2006-61, takto:
I. Dovolání se v části směřující proti II., III. a IV. výroku usnesení
Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci z 29. 10. 2007, č. j. 40 Co
1469/2006-61, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem
prvního stupně, nákladech exekuce a náhradě nákladů odvolacího řízení, odmítá.
II. Dovolání proti I. výroku usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v
Olomouci z 29. 10. 2007, č. j. 40 Co 1469/2006-61, jímž bylo usnesení soudu
prvního stupně změněno tak, že návrh na nařízení exekuce byl zamítnut, se
zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud změnil usnesení ze 14. 11. 2005, č.
j. 24 Nc 4187/2005-10, jímž okresní soud nařídil na majetek povinného exekuci,
tak, že návrh na její nařízení zamítl (výrok I.), oprávněné uložil nahradit
náklady exekuce ve výši 9.460,50 Kč (výrok II.), žádnému z účastníků nepřiznal
právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok III.) a
žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok
IV.). Odvolací soud dospěl s poukazem na ustanovení § 46 odst. 2 o. s. ř. v
rozhodném znění (tedy v březnu 2003) k závěru, že k exekuci navržené usnesení o
schválení smíru – protože bylo doručeno uložením na poště přesto, že se povinný
v době jeho doručování na adrese P., K., nezdržoval – není vykonatelný. Svůj
závěr o vadném doručení odvolací exekuční soud dovodil kromě jiného ze zjištění
učiněných ve spise nalézacího soudu, a to zejména ze skutečnosti, že adresát
(povinný), nebyl při doručování podkladového usnesení dne 10.3.2003 zastižen,
že zásilka byla téhož dne uložena na poště, a že adresátu byla zanechána výzva
k jejímu vyzvednutí; protože si povinný zásilku nevyzvedl, ta se po uplynutí
úložní doby dne 25.3.2003 vrátila odesílateli, tedy Obvodnímu soudu pro Prahu
5, jenž na vykonávaném rozhodnutí vyznačil dnem 20.3.2003 doložku právní
moci.
Proti shora označenému rozhodnutí podala oprávněná dovolání, v němž ohlašuje
všechny tři dovolací důvody a namítá, že exekučním titulem je usnesení o
schválení smíru, jímž „nebyla uložena povinnost k plnění, nýbrž pouze schválena
dohoda účastníků, a vzhledem k tomu, že proti usnesení o schválení smíru není
přípustné odvolání, nebylo třeba toto usnesení dle ustanovení § 168 odst. 2 a §
171 odst. 2 o. s. ř. doručovat a toto se tak stalo vykonatelným okamžikem
vyhlášení“, tedy dnem 6. 2. 2003.
Dále (s poukazem na rozhodnutí Ústavního soudu z 26. 10. 2003, sp. zn. IV. ÚS
563/03) dovozuje, že krajský soud – tím, že se s výše uvedenými, oprávněnou v
odvolacím řízení přednesenými námitkami nevypořádal – zatížil řízení vadou, jež
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť nedostatek odůvodnění
způsobuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Napadené usnesení navíc dle
dovolatelky vychází ze skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném
dokazování, neboť vyšlo najevo, že ještě v době doručování předvolání na
jednání Obvodního soudu pro Prahu 5 na den 6. 2. 2003 (které si povinný
vyzvedl) se na adrese, na kterou mu byl doručován exekuční titul, zdržoval.
Kromě toho dovolatelka shledává rozpor mezi výpovědí svědkyně L. P. a uvedenými
skutečnostmi. Tento rozpor ale nebyl v průběhu řízení nikterak vyjasněn, „a to
i přesto, že oprávněná k tomu navrhovala důkazy“. Závěr odvolacího soudu, že
právní předchůdkyni oprávněné bylo známo, že se povinný zdržuje na jiné adrese,
neboť to uvedla v návrhu na schválení smíru, není podle dovolatelky v této věci
právně významný. Oprávněná vycházela z usnesení o schválení smíru, kde je u
povinného uvedeno místo podnikání na adrese, kam mu byl exekuční titul
doručován. Vzhledem k tomu, že dle dovolatelky nebyl prokázán o adrese
povinného opak, má za to, že náhradní doručení exekučního titulu bylo v souladu
se zákonem, a proto navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V části, v níž dovolatelka napadá usnesení (směřující výslovně proti všem jeho
výrokům) odvolacího soudu ve výrocích o nákladech řízení před soudem prvního
stupně, o nákladech exekuce a o nákladech řízení odvolacího (výrok II., III. a
IV.), není dovolání přípustné.
Dovolání proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není podle
právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna
2001 přípustné bez zřetele k povaze takového (nemeritorního) výroku – tedy bez
ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení
(před soudem prvního stupně) či o rozhodnutí o nákladech řízení odvolacího (jež
není rozhodnutím měnícím ani potvrzujícím). Přípustnost dovolání neplyne ani z
ustanovení § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., protože nejde o případy v jejich
taxativních výčtech uvedené (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. 1. 2002, sp.
zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
1/2003 pod poř. č. 4). Totéž pak platí o výroku o nákladech exekuce (viz např.
usnesení téhož soudu z 22. 3. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2740/2004, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2005 pod č. 70).
Nejvyšší soud proto dovolání v části týkající se nákladů řízení před soudem
prvního stupně, nákladů exekuce a nákladů řízení odvolacího podle ustanovení §
243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání směřující proti měnícímu výroku napadeného usnesení (přípustné podle §
237 odst. 1 písm. a/ a § 238a odst. 1 písm. c/ a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s
ustanovením § 130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční
činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů ve znění pozdějších předpisů /
dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“/) důvodné není.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle
právní normy (nejen hmotného práva, ale i práva procesního, o kterýžto případ
jde v souzené věci), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu
– sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil
nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Předpokladem pro nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) je existence
vykonatelného rozhodnutí (nebo jiného titulu) jako podkladu tohoto výkonu (§
251, § 274 o. s. ř.).
Před nařízením výkonu (exekuce) se tedy soud zabývá mimo jiné i tím, zda
podkladové rozhodnutí (nebo jiný titul) je z hledisek zakotvených v příslušných
právních předpisech vykonatelné, a to jak formálně, tak obsahově (materiálně).
Vykonatelnost – v jednotě obou stránek – lze ztotožnit s vlastností exekučního
titulu, která ho činí způsobilým k nucenému uskutečnění cestou výkonu
rozhodnutí (exekuce); nevykonatelnost titulu je důvodem pro zamítnutí návrhu.
Je-li exekučním titulem rozhodnutí vydané v občanském soudním řízení, vychází
soud především z připojeného stejnopisu rozhodnutí opatřeného potvrzením o jeho
vykonatelnosti (§ 261 odst. 2 o. s. ř.), případně z potvrzení vykonatelnosti
vyznačeného přímo na návrhu na nařízení exekuce (§ 261 odst. 3 o. s. ř.); v
případě pochybností (k nimž krajský soud v dané věci oprávněně dospěl na
základě odvolacího tvrzení povinného, že mu exekuční titul nebyl doručen,
jelikož se prokazatelně v době, kdy mu bylo doručováno, na adrese doručení
nezdržoval) je však oprávněn – a povinen – provést potřebná zjištění přímo ze
spisu o (nalézacím) řízení, v němž bylo vykonávané soudní rozhodnutí vydáno.
Závěr o (ne)vykonatelnosti – a to i formální – podkladového rozhodnutí je
závěrem právním, k jehož zaujetí je tedy třeba, aby si soud – dokazováním,
případně šetřením – opatřil potřebná skutková zjištění.
Dovolatelka nedostatek skutkových zjištění napadá prostřednictvím dovolacího
důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (neúplnost) a § 241a odst. 3 o. s
.ř. (nesprávnost). Ve skutečnosti však brojí proti samotnému hodnocení důkazů,
jelikož namítá výslovně, že „na základě takto provedeného dokazování tak nelze
rozhodně učinit závěr, že se povinný v době mezi 7. 3. 2003 a 22. 3. 2003 v
místě doručování exekučního titulu /K., P./ fakticky nezdržoval“, a namítá, že
„právě naopak, je možné důvodně se domnívat, že se povinný na uvedené adrese
zdržoval“). Hodnocení důkazů však úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §
241a odst. 3 o. s. ř. (ani důvodem jiným) nelze.
Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat – jak vyplývá ze zásady
volného hodnocení důkazů, zakotvené v ustanovení § 132 o. s. ř. – jen ze
způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru
vytknout žádné pochybení (a dovolání žádnou takovou výtku neobsahuje), pak není
možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. (vykládáno obecně)
namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi či účastníku, nebo že některý důkaz
není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá skutkové
zjištění jiné nebo, jak je tomu v souzené věci, že z těchto důkazů „nelze
učinit“ určitý skutkový závěr; proto je také bezcenná námitka, že soud
neprovedl důkazy zprávou o doručování písemností povinnému ze strany např.
finančního úřadu, zdravotní pojišťovny či okresní správy sociálního zabezpečení
s tím, že je pravděpodobné, že mu na danou adresu doručovaly a povinný si je
přebíral (srov. též např. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M.
Občanský soudní řád. Komentář, II. díl., 7. vydání, Praha C. H. Beck, 2006,
strana 1268).
V daném případě měl odvolací soud za prokázáno, že povinný od října roku 2001
na adrese P., K., nadále nebydlel, a že se naopak v rozhodné době, tj. v době,
kdy mu bylo doručováno (od 7. 3. 2003 do 22. 3. 2003), zdržoval na adrese P.,
F. Z tohoto zjištění pak odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně měl
návrh na nařízení exekuce zamítnout, jelikož zde nebyl vykonatelný exekuční
titul.
Důvodná není ani dovolatelčina námitka vykonatelnosti exekučního titulu
okamžikem jeho vyhlášení, odůvodněná tím, že usnesením o schválení smíru nebyla
uložena povinnost k plnění, nýbrž pouze schválena dohoda účastníků, a že je
proto nebylo třeba dle ustanovení § 168 odst. 2 a § 171 odst. 2 o. s. ř.
doručovat. Jak plyne z usnesení o schválení smíru ze 6. 2. 2003, č. j. 21 C
152/2002-37, povinný (žalovaný) se zavázal uhradit právní předchůdkyni
oprávněné (žalobkyni) částku 95.688,16 Kč s příslušenstvím v měsíčních
splátkách po 1.500,- Kč, vždy nejpozději k 20. dni příslušného měsíce, počínaje
březnem 2003, a to pod ztrátou výhody splátek. Zavázal-li se povinný v rámci
smíru k zaplacení určité částky s příslušenstvím a byl-li tento smír soudem
schválen, byla povinnému tímto usnesením uložena povinnost ke shora uvedenému
peněžitému plnění; takové usnesení je třeba doručit účastníkům (§ 168 odst. 2
o. s. ř.). Usnesení je vykonatelné, jakmile uplyne lhůta k plnění, jež počíná
běžet od doručení usnesení (§ 171 odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k uvedeným
závěrům pak neobstojí ani dovolací námitka nepřezkoumatelnosti rozhodnutí
odvolacího soudu.
Lze tudíž uzavřít, že se dovolatelce prostřednictvím žádného z uplatněných
dovolacích důvodů správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo,
Nejvyšší soud tedy bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání
jako nedůvodné podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem odst. 6 o. s. ř.
zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto, jak uvedeno ve výroku, proto, že
povinnému, jenž by jinak měl právo na jejich náhradu podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., náklady (podle obsahu spisu)
nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. června 2010
JUDr.
Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu