20 Cdo 2611/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Petra Šabaty a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné nezl. A. T. zastoupené matkou A. T., právně zastoupené Ú. p. m. o. d., proti povinnému J. P., pro výživné, srážkami ze mzdy, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 34 E 756/2007, o dovolání povinného proti usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 1. 2008, č. j. 9 Co 6/2008-28, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud usnesením ze dne 8. 11. 2007, č. j. 34 E 756/2007-12, odmítl jako opožděné odvolání povinného proti usnesení okresního soudu ze dne 20. 8. 2007, č. j. 34 E 756/2007-4, o nařízení výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy povinného pro přednostní pohledávku na dlužném výživném 35 880,- Sk a pro pohledávku na běžném výživném.
Krajský soud rozhodnutím ze dne 29. 1. 2008, č. j. 9 Co 6/2008-28, nejprve vyhověl odvolání povinného a změnil usnesení okresního soudu ze dne 8. 11. 2007, č. j. 34 E 756/2007-12, tak, že odvolání povinného proti usnesení okresního soudu ze dne 20. 8. 2007, č. j. 34 E 756/2007-4 (kterým okresní soud nařídil podle rozsudku Okresního soudu v Bratislavě II ze dne 11. 10. 2006, č. j. 27 P 408/05-32, k uspokojení přednostní pohledávky výživného pro oprávněnou výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy povinného pro dlužné výživné ve výši 35 880 Sk a dále pro běžné výživné po dobu od 1. 9. 2007 ve výši 3 000 Sk měsíčně), se neodmítá (výrok I.) a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem II. stupně (výrok II.). Krajský soud dále svým rozhodnutím z téhož dne č. j. 9 Co 38/2008-25, potvrdil usnesení okresního soudu ze dne 20. 8. 2007, č. j. 34 E 756/2007-4 (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem II. stupně (výrok II.).
Povinný napadl dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu č. j. 9 Co 6/2008-28, přičemž (jak vyplývá z obsahu) namítá vedle nesprávnosti jeho výroku II o nákladech řízení, že dlužné výživné pro oprávněnou dle svých možností splácí, že veškeré podklady o tom jsou založeny v trestním spise sp. zn. 2 ZT 95/2008-8, vedeného u Okresního soudu v Opavě a že při přihlédnutí k nim by musel být výkon rozhodnutí zastaven.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání je třeba posuzovat z hlediska subjektivního a objektivního. Posouzením „subjektivní“ přípustnosti dovolání, jež zkoumání přípustnosti z objektivního hlediska předchází, je řešena otázka, který z účastníků je v daném případě oprávněn – ve smyslu § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) – dovolání podat. Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), nelze dovozovat, že by dovolání s předpokládanými účinky mohl podat kterýkoli z nich. Z povahy dovolání jakožto (mimořádného) opravného prostředku totiž plyne, že oprávnění je podat svědčí toliko účastníku, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena na jeho právech určitá újma, již lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2000 pod č. 138).
Dovolateli však napadeným rozhodnutím újma nevznikla, neboť jím bylo vyhověno jeho návrhu, aby jeho odvolání (považované soudem prvního stupně za opožděné) nebylo odmítnuto a mohlo být tudíž řádně projednáno.
Povinný napadl rozhodnutí odvolacího soudu rovněž ve výroku o náhradě nákladů řízení. Proti výroku o nákladech řízení není dovolání podle § 238, § 238a, § 239 o. s. ř. přípustné a přípustnost nelze opřít ani o ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2740/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2005, pod poř. č. 70, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2003 pod č. 4).
.
Nejvyšší soud proto dovolání – aniž zkoumal splnění podmínky povinného zastoupení v dovolacím řízení (§ 241b odst. 2 o. s. ř.) – odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn procesním neúspěchem povinného v dovolacím řízení, jakož i tím, že oprávněné, jež by měla právo na jejich náhradu, v tomto stádiu řízení dle obsahu spisu prokazatelné účelně vynaložené náklady nevznikly (§ 243b odst. 5, věta první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř.); tomu odpovídá výrok, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. října 2008
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu