20 Cdo 263/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci
žalobců A) Ing. A. H. a B) H. A. (právních nástupců V. H., zemřelého 27. 10.
1993, a M. H., zemřelé 16. 11. 1998), zastoupených advokátem, proti žalované
P., a. s., zastoupené advokátem, o uzavření dohody o vydání věcí, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 24 C 179/92, o dovolání žalované proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. května 2000, č.j. 16 Co
31/2000-221, takto :
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 950,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. J. B.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. května 2000, č.j. 16 Co 31/2000-221 -
po připuštění změny žaloby - „změnil\" rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze
dne 7. prosince 1995, č.j. 24 C 179/92-79, tak, že žalované - podle zákona č.
403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění zákonů
č. 458/1990 Sb., č. 528/1990 Sb., č. 137/1991 Sb., č. 264/1992 Sb. a č.
115/1994 Sb. (dále též jen „restituční zákon\") - uložil povinnost uzavřít s
žalobci dohodu o vydání pozemků „par. č. 584/1 o výměře 781 m2, 584/5 o výměře
299 m2, par. č. 584/6 o výměře 1000 m2, par. č. 584/10 o výměře 3980 m2, par.
č. 584/11 o výměře 251 m2 zapsaných na LV č. 1535 pro obec P., katastrální
území M.\" (specifikovaných odkazem na geometrický plán č. 733-76/95) do jejich
podílového spoluvlastnictví, rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů
a vyslovil přípustnost dovolání pro řešení otázky, „zda za stavbu vzniklou po
převzetí pozemku státem ve smyslu § 10 odst. 4 zák. č. 403/1990 Sb. v platném
znění lze pokládat i stavbu vzniklou poté, kdy byla restituční žaloba
pravomocně zamítnuta.\"
Odvolací soud (po doplnění dokazování) zjistil, že rozhodnutí finančního odboru
rady Obvodního národního výboru v P. ze dne 13. listopadu 1959 č.j. 88/1959
Ú.l.-51/A-Pop., vydané na základě § 5 vládního nařízení č. 15/1959 Sb., o
opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického
sektoru, jímž stát odňal geometrickým plánem č. 733-76/95 v podobě parcel
specifikované pozemky V. H. (otci žalobců a manželu zemřelé M. H.), nabylo dne
12. prosince 1959 právní moci. Protože otec žalobců byl oprávněným subjektem (§
3 odst. 1 restitučního zákona), jenž právo na vydání řádně uplatnil výzvou ze
dne 15. dubna 1991, převzatou zaměstnankyní právního předchůdce žalované téhož
dne, je nárok žalobců - jako dědiců V. H. a M. H. - na uzavření dohody o vydání
nemovitostí s žalovanou (povinnou osobou ve smyslu § 4 odst. 1 restitučního
zákona) po právu. Vydání věcí podle odvolacího soudu nebrání nejen právo
stavby, jímž jsou pozemky zatíženy, ale ani „okolnost, že v mezidobí, kdy byl
druhoinstanční rozsudek pravomocný, přenechala žalovaná předmětné nemovitosti
do nájmu jiného subjektu, který rozvíjel na předmětných nemovitostech stavební
činnost.\" I když ustanovení § 10 odst. 4 restitučního zákona neuvádí - ve
vazbě na umístění stavby na pozemku po jeho převzetí státem - žádné časové
omezení, má odvolací soud zato, že stavba postavená na pozemku po účinnosti
restitučního zákona nemůže mít vliv na výzvou založený nárok a zmařit tak jeho
uspokojení. S odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu, sp.
zn. 2 Cdon 1030/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročníku 1998,
příloze sešitu č. 3, pod poř. č. 5, a ze dne 12. prosince 1998, sp. zn. 2 Cdon
1828/97, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, ročníku 1999, sešitu č. 3, str.
156 a násl., dovodil, že shora uvedené platí i za situace (která nastala v
projednávané věci), kdy stavba byla zřízena po rozhodnutí odvolacího soudu
(později dovolacím soudem zrušeného), jímž byl nárok na vydání pozemku
pravomocně zamítnut; žalovaná totiž věděla o podaném dovolání a pokud na
dotčených pozemcích stavěla, popřípadě umožnila stavět jinému, „činila tak s
rizikem, že v případě zrušení rozsudku odvolacího soudu soudem dovolacím a
vyhovění žalobě v dalším řízení bude povinna dotčené pozemky vydat.\"
Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalovaná. Odvolacímu soudu vytkla
nesprávné posouzení právního nástupnictví po zemřelé žalobkyni M. H. v tom
smyslu, že žalobci nejsou jejími dědici, protože v době rozhodování v dědickém
řízení žádný nárok neexistoval (žaloba byla tehdy pravomocně zamítnuta).
Provedení důkazů dědickými rozhodnutími „po A. a M. H.\" až v odvolacím řízení
jí měla být „odňata instance\", protože „byl zjištěn zcela jiný skutkový stav
než v době vydání prvoinstančního rozsudku\". Žalobcům navíc odvolací soud
přisoudil více, než soud prvního stupně. Skutkový stav byl podle dovolatelky
zjištěn neúplně, nebyly totiž provedeny jí navržené důkazy (místní ohledání,
znalecký posudek k ověření správnosti geometrického plánu). Pochybnosti vznesla
i o tom, zda rozsudek odvolacího soudu byl řádně vyhlášen. Vycházejíc z
tvrzení, že rozhodnutí ze dne 13. listopadu 1959 nenabylo právní moci a že
výzvu k vydání věcí učinil V. H. před účinností zákona č. 137/1991 Sb., namítla
dovolatelka nedostatek pravomoci soudu (pozemky sloužily původně zahradnictví a
na jejich vydání se tak vztahuje zákon č. 229/1991 Sb.) a nesprávné právní
posouzení účinků výzvy (již bylo třeba opakovat). Akceptaci geometrického plánu
- argumentuje dále - nelze povinné osobě soudním rozhodnutím vnutit. Za stavbu
vzniklou po převzetí pozemku státem ve smyslu § 10 odst. 4 restitučního zákona
a bránící jeho vydání lze podle dovolatelky pokládat i stavbu zřízenou poté, co
žaloba na vydání pozemku byla pravomocně zamítnuta; úvahu o tom, že povinná
osoba nese riziko, plynoucí z důsledků možného zvratu v dovolacím řízení -
nebyl-li podán návrh na odklad vykonatelnosti - odmítla s tím, že pomíjí
princip právní jistoty. Pozemky, k nimž bylo zřízeno právo stavby, vydány -
tvrdí dovolatelka - být nemohou.
Žalobci - ztotožnivše se v rozhodujících směrech se závěry odvolacího soudu -
navrhli ve vyjádření, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I (Přechodná
ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 16. května 2000,
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č.
30/2000 Sb., tj. ve znění účinném do 31. prosince 2000.
Dovolání bylo podáno včas, legitimovanou osobou (žalovanou) řádně zastoupenou
advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, 2 o.s.ř.) a je ve smyslu § 236 odst. 1
o.s.ř. přípustné podle § 239 odst. 1 o.s.ř. (práva a povinnosti účastníků
řízení vymezil rozsudek odvolacího soudu shodně jako soud prvního stupně ve
svém rozhodnutí a užitá forma „změny\" je jen odrazem připuštěné změny žaloby v
řízení před odvolacím soudem); důvodné však není.
Odvolací soud - ve shodě s nálezem Ústavního soudu ze dne 20. února 1997, sp.
zn. III. ÚS 253/96, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
ročníku 1997, příloze sešitu č. 7 - vymezil otázku, kterou považoval za
zásadního významu po stránce právní, přímo výrokem rozsudku, jímž podle § 239
odst. 1 o.s.ř. vyslovil přípustnost dovolání. Dovolatelka (mimo jiné)
prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu uvedeného v § 241 odst. 3 písm.
d/ o.s.ř. řešení, jež odvolací soud ve vztahu k možnosti aplikace ustanovení §
10 odst. 4 restitučního zákona na daný případ přijal, zpochybnila, vylučujíc -
poté, co na sporných pozemcích byla po pravomocném zamítnutí žaloby zřízena
stavba - jinou formu nápravy křivdy než poskytnutí peněžní náhrady.
Právní posouzení věci je nesprávné, když soud na zjištěný skutkový stav
aplikoval jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval
sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, anebo ze skutečností
najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry.
Posoudit, zda je napadený rozsudek s ohledem na výsledek úvah odvolacího soudu
a se zřetelem k dovolacím námitkám žalované vztahujícím se k otázce, pro níž
bylo dovolání připuštěno, správný, znamená přezkoumat opodstatněnost
vysloveného (finálního) závěru dovozujícího, že zřízení stavby na pozemku po
právní moci rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně
tak, že žalobu na vydání pozemku zamítl, „nemůže mít vliv na výzvou založené
právo na vydání věci a zmařit uspokojení oprávněného restitučního nároku\",
jestliže odvolací soud v řízení následujícím po odklizení jeho předchozího
rozhodnutí dovolacím soudem shledá nárok oprávněné osoby (popř. jejich právních
nástupců) po právu.
Podle ustanovení § 10 odst. 4 restitučního zákona pozemek, na němž je umístěna
stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem, se nevydává;
oprávněné osobě přísluší peněžní náhrada (§ 14).
Již v rozsudku ze dne 5. listopadu 1999, č.j. 2 Cdon 1845/97-186, Nejvyšší soud
vysvětlil, se kterým okamžikem je v daném případě spjato převzetí pozemku
státem (s odnětím vlastnictví způsobem předvídaným v § 1 restitučního zákona);
tím vymezil výchozí bod v časové posloupnosti, rozhodující z hlediska skutkové
podstaty § 10 odst. 4 restitučního zákona. Odvolací soud správně poznamenal, že
opačný bod v této posloupnosti - do kdy bude míti zřízení stavby na pozemku
účinky dané dispozicí shora citované právní normy - restituční zákon nestanoví.
I když se nelze ztotožnit s tím, že tímto okamžikem je samotná účinnost zákona
č. 403/1990 Sb. (tedy 1. listopad 1990), je konečný předpoklad, že umístění
stavby zřízené na sporných pozemcích po právní moci rozsudku odvolacího soudu,
zamítajícího nárok na jejich vydání, nebrání, byl-li dovolacím soudem zrušen,
správný.
Cílem zákona č. 403/1990 Sb. je napravit či alespoň zmírnit ty majetkové
křivdy, které byly fyzickým nebo soukromým právnickým osobám způsobeny odnětím
vlastnického práva k nemovitým, popřípadě movitým věcem způsoby uvedenými v
jeho ustanovení § 1. Zmírnění křivd spočívá především (prioritně) ve vydání
odňatých věcí subjektům, jež restituční zákon v ustanovení § 2 a § 3 považuje
za osoby oprávněné, zatímco zmírnění křivd v podobě poskytnutí peněžní náhrady
za podmínek upravených v ustanovení § 14 restitučního zákona je uvedeno až na
místě druhém (srov. § 2 cit. zákona) a lze o něm uvažovat jen tehdy, když
vydání věci není možné (tedy i v případech, na které dopadá ustanovení § 10
odst. 4 restitučního zákona).
V souzené věci z obsahu spisu vyplývá, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne
24. září 1996, č.j. 17 Co 216/96-119 (který nabyl právní moci dne 8. ledna
1997), změnil vyhovující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7.
prosince 1995, č.j. 24 C 179/92-79, tak, že žalobu na uzavření dohody o vydání
předmětných pozemků zamítl. K dovolání žalobců (jehož stejnopis byl zástupci
žalované doručen dne 14. března 1997), Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 5.
listopadu 1999, č.j. 2 Cdon 1845/97-186, rozsudek Městského soudu v Praze
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Při vázanosti právním názorem
vyjádřeným v kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu (srov. § 243d odst. 1 větu
druhou o.s.ř.) odvolací soud v dalším řízení nárok žalobců shledal po právu
(námitce, že žalovaná po podání dovolání přenechala pozemky jinému subjektu,
který na nich zřídil stavbu, relevanci nepřiznal).
Podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve
znění pozdějších předpisů (dále též jen „obč. zák.\"), výkon práv a povinností
vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do
práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Zákon č. 403/1990 Sb. je předpisem upravujícím svou povahou občanskoprávní
vztahy a poměr mezí jím a občanským zákoníkem je poměrem zákona zvláštního k
zákonu obecnému. Nemá-li tudíž vlastní směrnici zakazující vykonávat práva a
povinnosti vyplývající ze vztahů jím reglementovaných v rozporu s dobrými
mravy, vyplývá - právě z poměru obou zákonů - že ustanovení § 3 odst. 1 obč.
zák. se uplatní i při výkonu práv a povinností, k nimž specificky definované
subjekty (oprávněné a povinné osoby) opravňuje, popřípadě zavazuje - při
splnění zákonných podmínek - restituční zákon (shodně mutatis mutandis např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 1999, sp. zn. 23 Cdo 291/99, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 23 Cdo 2060/98, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1945/97).
Teorie i soudní praxe dovodila, že výkonem práv ve smyslu shora citovaného
ustanovení se rozumí uplatňování (existujících) subjektivních občanských práv
způsobem, které objektivní právo svým adresátům dovoluje (k němuž je
opravňuje), a které současně směřuje k výsledku (stavu) objektivním právem
sledovanému. Výkon práva, uskutečňovaný pod ochranou právního řádu, pojmově
vylučuje protiprávnost a tím i uložení sankce. Za tím účelem se lze dovolat
ochrany subjektivního občanského práva u povolaného orgánu, zejména u soudu
(srov. § 4 obč. zák., § 7 o.s.ř.), jež je ovšem poskytnuta pouze při splnění
určitých požadavků; k nim náleží i obecná podmínka, podle níž výkon práva nesmí
být v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Soudní praxe používá
ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. ve významu normativním (nikoli jen jako
ustanovení interpretační), jako korektivum ekvity pro tu oblast, kterou
potřebuje, aby mohla dostát ideji spravedlnosti v rozhodování, nalézaje maximy
sociální etiky, jimž přisuzuje regulativní princip. Následkem výkonu práv a
povinností v rozporu s dobrými mravy, který má sankční povahu, je proto
neposkytnutí ochrany práva, resp. (v případě výkonu práv předvídaných
restitučním zákonem) odepření autoritativního rozhodnutí soudu nutného ke
vzniku právního vztahu mezi oprávněnou a povinnou osobou, popřípadě k deklaraci
existence či neexistence takového právního vztahu.
Dobrými mravy je míněn souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v
historickém vývoji osvědčují jistou metafyzičnost (neměnnost), vystihujíce
podstatné historické tendence sdílené rozhodující částí společnosti, a mají
povahu norem základních (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6.
1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročníku
1997, sešit č. 8, pod poř. č. 62, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997,
sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod č. 16/1998, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 1998, sp. zn. 3 Cdon
86/96). Kompendium uvedených norem představuje společensky uznávané mínění,
které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich
jednání, aby bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické
společnosti. Soud zjišťuje, zda se výkon práva příčí dobrým mravům v daném čase
a na daném místě podle objektivního kritéria, nezávisle na vědomí a vůli toho,
kdo právo nebo povinnost vykonává (nezávisle na zavinění).
Judikatura pojednávající o výkonu soukromých práv a povinností v rozporu s
dobrými mravy zdůrazňuje komplexnost posuzování konkrétních situací, v nichž by
se důsledky ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. měly projevit. Úvaha soudu musí
být v každém individuálním případě podložena konkrétními zjištěními, jež ústí v
závěr, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy, a to s přihlédnutím k
rozhodným okolnostem panujícím na straně osoby povinné i osoby k výkonu práva
oprávněné. Rozhodnými okolnostmi jsou ty, jež mohou ovlivnit odpověď na otázku,
zda lze i po subjektu právo vykonávajícímu (zde žalované) spravedlivě
požadovat, aby se prosazení jeho práva neuskutečnilo.
Ustanovení § 10 odst. 4 restitučního zákona dopadá v první řadě na případy, kdy
na pozemku je umístěna stavba, která byla zřízena v době, kdy akty, na jejichž
základě k odnětí pozemku došlo (srov. § 1 cit. zákona), nebyly - s ohledem na
politické poměry panující do 17. listopadu 1989 - hodnoceny prizmatem
dodržování základních občanských práv a svobod negativně (srov. § 2 odst. 1
zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti
němu, § 1 zákona č. 480/1991 Sb., o době nesvobody). Jestliže oprávněná osoba
řádně a včas vyzvala povinnou osobu k vydání (nezastavěného) pozemku (§ 5, § 19
odst. 1 restitučního zákona) a současně podala žalobu, jíž nárok, neuspokojený
podle § 5 odst. 1, 2, 3 a § 19 odst. 2 restitučního zákona dobrovolně,
uplatnila u soudu (§ 5 odst. 4 restitučního zákona), není v rozporu s
ustanovením § 22 odst. 1 restitučního zákona, když poté na pozemku zřídila
povinná osoba, popřípadě jiný subjekt, stavbu (z pohledu cit. ustanovení
nepostupoval stavebník protiprávně). Stejné platí i tehdy, jestliže opravným
prostředkem (řádným nebo mimořádným) prosazuje oprávněná osoba kasaci
rozhodnutí, jímž soud odmítl její nárok uznat. Zřízení stavby na pozemku, k
němuž bylo shora uvedenými způsoby uplatněno právo u soudu, poskytuje povinné
osobě - existuje-li stavba v době, kdy o věci soud rozhoduje - právo zastavěný
pozemek nevydat (a oprávněnou osobu odkázat na peněžní náhradu, poskytovanou
příslušným ústředním orgánem státní správy). Výkon takového práva ve smyslu §
10 odst. 4 restitučního zákona - za situace, kdy žalovaná o podaném dovolání
věděla - splňuje znaky ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., tj. je výkonem v
rozporu s dobrými mravy; odporuje totiž morálním zásadám demokratické
společnosti - jež si naopak stanovila za cíl zmírnění některých majetkových
křivd - takové chování (jednání), které směřuje k tomu, aby nárok na naturální
restituci vlastnictví k věcem byl zmařen. Okolnost, že nebyl podán návrh na
odklad vykonatelnosti (§ 243 o.s.ř.), je nerozhodná, neboť u rozsudků
ukládajících prohlášení vůle (§ 161 odst. 3 o.s.ř.) odklad vykonatelnosti
nařídit nelze (srov. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31.
1. 1995, sp. zn. 15 Co 20, 21/95, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 55/1996).
Odvolací soud, který - jinou argumentací - dospěl k témuž výsledku, věc
posoudil správně a dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. nebyl
uplatněn opodstatněně.
Ostatní otázky, které žalovaná podáním ze dne 27. března 2000 označila - oproti
názoru odvolacího soudu - za zásadního právního významu, by se mohly stát
předmětem přezkumu v dovolacím řízení jen za podmínek stanovených v § 239 odst.
2 o.s.ř.; zde uvedené předpoklady však nesplňují.
Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání,
který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před
vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání
podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 239
odst. 2 o.s.ř.).
V rámci dovolacího přezkumu založeného na ustanovení § 239 odst. 1 nebo 2
o.s.ř. nelze efektivně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem,
který předjímá dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. (srov.
rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 1. 1993, sp. zn. 7 Cdo 14/92,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 34/1994). To v
dané věci je významné proto, že dovolatelka při formulaci nesouhlasu s právním
posouzením otázky, zda bylo lze - namísto zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších
předpisů - aplikovat zákon č. 403/1990 Sb. (tedy námitky zmatečnosti ve smyslu
§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), a otázky, jaké důsledky má výzva k vydání věcí
učiněná před účinností zákona č. 137/1991 Sb. (tj. ve smyslu jeho čl. II bodu
2. před 15. dubnem 1991), vycházela z vlastní verze skutku, odlišné od
rozhodných skutečností, z nichž odvolací soud vycházel (že rozhodnutí o odnětí
vlastnictví k předmětným pozemkům nabylo právní moci dne 12. prosince 1959 a že
právo na jejich vydání bylo uplatněno dne 15. dubna 1991).
Skutkový charakter má rovněž otázka týkající se možnosti „vnutit\" soudním
rozhodnutím geometrický plán, specifikovaný výrokem rozsudku odvolacího soudu.
Protože pozemky se v katastru nemovitostí evidují v podobě parcel (§ 2 odst. 1
písm. a/ zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí /katastrální zákon/, ve
znění pozdějších předpisů) a jelikož geometrický plán je neoddělitelnou
součástí listin (tedy i rozhodnutí soudu), podle nichž má být proveden zápis
„knihovního\" práva do katastru, je-li třeba předmět zápisu (zde pozemek)
zobrazit do katastrální mapy (srov. § 19 odst. 1 cit. zákona), je námitka, že
geometrický plán povinná osoba nemusí akceptovat, nesouhlasem se skutkovým
zjištěním, že právě ty části zemského povrchu identifikované geometrickým
plánem byly právnímu předchůdci žalobců odňaty.
Pojem „zásadního významu po právní stránce\" podle ustanovení § 239 odst. 2
o.s.ř. je specifický nikoli samotnou uplatnitelností v dané věci (v tom smyslu,
že posouzení určité právní otázky se promítá do výsledku konkrétního sporu),
ale tím, že se s ním spojuje způsobilost významového přesahu do všeobecného
(širšího) kontextu soudní praxe. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam tehdy, jestliže zahrnuje posouzení právní otázky, jež je
relevantní i pro posouzení jiných, obdobných, právních poměrů, a jež v konečném
účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. Tak je tomu
především v případě, kdy se týká takové právní otázky, která judikaturou
vyšších soudů řešena dosud nebyla, resp. jejíž řešení je dosud nejednotné, nebo
jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je posuzována
v konstantní (zejména publikované) judikatuře těchto soudů, případně shledá-li
dovolací soud, že existují důvody, pro které je zapotřebí se od stávající
judikatury odchýlit.
Uvedené definici neodpovídá otázka, zda lze vydat pozemek, k němuž bylo zřízeno
právo stavby (bez zřetele na to, zda doba, na níž bylo toto právo zřízeno,
uplynula či nikoliv). K překážkám, které brání vydání pozemku, tj. umístění
stavby zřízené až po jeho převzetí státem (§ 10 odst. 4 restitučního zákona) a
zřízení práva osobního užívání (§ 10 odst. 6 restitučního zákona), totiž soudní
praxe - ve shodě s pozitivní právní úpravou - žádné další nepřiřazuje; tomu
odpovídá i zákaz přihlížet k zástavním právům a věcným břemenům, jestliže vázly
na věci v době jejího odnětí nebo v době jejího vydání (§ 11 poslední věta
restitučního zákona). Závěr odvolacího soudu, že právo stavby vydání jím
zatíženého pozemku nepřekáží, je tak závěrem standardním, jehož řešení zásadní
význam po právní stránce nemá.
K vadám taxativně uvedeným v § 237 odst. 1 o.s.ř., které způsobují tzv.
zmatečnost rozhodnutí odvolacího soudu, a - pokud je dovolání přípustné - i k
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241
odst. 3 písm. b/ o.s.ř.), přihlíží dovolací soud z úřední povinnosti (§ 242
odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
S namítanou zmatečností podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. (bylo rozhodnuto ve
věci, která nenáleží do pravomoci soudu) se dovolací soud již vypořádal výše.
Pro úplnost lze dodat, že Ústavní soud při určení hranic mezi věcnou působností
zákona č. 403/1990 Sb. a zákona č. 229/1991 Sb. dospěl k závěru uplatněnému již
v rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 28. května 1993, sp. zn. 29 Ca
125/92, že v případech, kdy ke ztrátě vlastnického práva k majetku, který
splňuje podmínky uvedené v § 1 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., došlo na
podkladě rozhodnutí správního orgánu vydaného podle vládního nařízení č.
15/1959 Sb. (ač se tak stalo v rozporu s tímto nařízením), není vyloučeno -
vedle aplikace zákona č. 403/1990 Sb. - ani uplatnění restitučního nároku podle
zákona č. 229/1991 Sb., byť v jeho ustanovení § 6 není výslovně vládní nařízení
č. 15/1959 Sb. uvedeno (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 1995, sp. zn.
IV. ÚS 105/94).
Protože dovolatelka netvrdí, že (existující) nárok na vydání věcí ve smyslu
zákona č. 403/1990 Sb. nepřechází po smrti oprávněné osoby, která právo
uplatnila řádně a včas, na její právní nástupce (dědice) coby majetkové právo
zůstavitele (v tomto směru tedy právní posouzení věci prostřednictvím
dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. nenapadá), jsou všechny
její výhrady proti tomu, jak odvolací soud vyřešil otázku nástupnictví žalobců
(§ 107 odst. 1, § 211 o.s.ř.), uplatnitelné pouze v rovině dovolacího důvodu
uvedeného v § 241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř., a to námitkou, že řízení trpí vadou
podle § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. K této zmatečnostní vadě však dovolací soud
přihlíží jen tehdy, byla-li v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata
možnost jednat před soudem dovolateli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1900/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura,
ročníku 1998, sešitu č. 19, pod poř. č. 139). Pokud tedy odvolací soud jednal s
žalobci jako s dědici M. H. a jiné osoby uplatňující dědická práva dovoláním
tuto vadu nenamítají, není žalované námitka, kterou ve vztahu k protistraně
uplatnila, k dispozici (okolnost, že jí soudy odňaly možnost před nimi jednat,
netvrdí).
Vycházel-li odvolací soud při zkoumání otázky nástupnictví žalobců z rozhodnutí
o dědictví po zůstavitelce M. H., řízení vadou podle § 241 odst. 3 písm. b/
o.s.ř. - porušením zásady dvouinstančnosti - zatížit nemohl; je tomu tak proto,
že šetření okolností významných pro posouzení toho, s kým po smrti dosavadního
žalobce bude v řízení pokračovat (srov. § 107 odst. 3, § 211 o.s.ř.), není
dokazováním ve smyslu § 120 a násl. o.s.ř., s nímž se pojmově uvedené pochybení
spojuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 21 Cdo
1901/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 30/2000).
To, že žalobcům - po připuštění změny žaloby reagující na obsah dohody dědiců
po zůstavitelce M. H. - přiznal odvolací soud výrokem svého rozsudku „více\"
(ve smyslu většího podílu) než soud prvního stupně, neodporuje ustanovení § 153
odst. 2 ve spojení s § 211 o.s.ř. a vadou řízení tudíž není.
Neúplnost skutkových zjištění je relevantní tehdy - a zakládá dovolací důvod
podle § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. - jestliže při vytváření skutkového základu
sporu soud nepostupoval v souladu se zásadami zakotvenými v ustanovení § 120
o.s.ř. (např. neprovedl navržený důkaz a z nedostatku odpovídajícího zjištění
vyvodil pro stranu nepříznivý skutkový závěr, resp. neprovedl důkaz, který byl
ke zjištění skutkového stavu potřebný). Tak tomu ovšem v dané věci nebylo.
Odvolací soud správně posoudil žalovanou navržené důkazy místním ohledáním
pozemků a znaleckým posudkem za nadbytečné a neprovedl je (§ 120, § 211
o.s.ř.), protože skutkový stav, který právně hodnotil, byl zjištěn z jiných
důkazů; správně rovněž poznamenal, že pouhé vyjádření (hypotetické) možnosti
nesprávnosti geometrického plánu identifikujícího ty pozemky, které byly
odňaty, k nezbytnosti dalšího dokazování vést nemůže.
Z protokolu o jednání odvolacího soudu ze dne 16. května 2000 bez dalšího
vyplývá mylnost pochybnosti žalované o tom, zda byl rozsudek ve smyslu § 156
o.s.ř. vyhlášen.
Ze všech shora uvedených důvodů - při vyloučení existence dalších v úvahu
připadajících vad řízení - Nejvyšší soud, nalézaje napadený rozsudek správným,
dovolání (bez jednání /§ 243a odst. 1 o.s.ř./) jako neopodstatněné zamítl (§
243b odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243b odst. 4, § 224
odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. (srov. část dvanáctou, hlavu I bod 10. zákona č.
30/2000 Sb.). Žalované, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, uložil
povinnost zaplatit žalobcům na nákladech tohoto řízení částku 950,- Kč, která
představuje výdaje účelně spojené s poskytnutou právní službou advokáta při
dvou úkonech po 400,- Kč (§ 7, § 9 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k/, § 12 odst. 4
vyhl.č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb /advokátní tarif/, ve znění vyhl. č. 235/1997 Sb.) a dvou
paušálních částkách po 75,- Kč (§ 13 odst. 1, 3 cit. vyhlášky). Při úvaze o
výši odměny za právní službu dovolací soud zohlednil, že hodnota věcí, jejichž
vydání bylo formou uzavření dohody o vydání požadováno, nebyla v průběhu řízení
uvedena, přičemž je zjistitelná jen s nepoměrnými obtížemi.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou
oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 17. května 2001
JUDr. Pavel K r b e k, v. r.
předseda senátu