USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny
a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v
exekuční věci oprávněného J. K., narozeného dne XY, bytem XY, proti povinné M.
K., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Filipem Němcem, advokátem se
sídlem v Praze 1, Opletalova č. 1535/4, pro 111 181,50 Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 78 EXE 1323/2018, o dovolání
povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2019, č. j. 58
Co 254/2019-135, t a k t o :
Dovolání povinné se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 5. června 2019, č. j. 78 EXE
1323/2018-119, zamítl návrh povinné na zastavení exekuce vedené soudním
exekutorem Mgr. Ctiborem Brančíkem, Exekutorský úřad Zlín, pod sp. zn. 215 EX
4/18, na základě pověření Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 3. 2018, č. j. 78 EXE 1323/2018 – 12. Povinná v návrhu namítala, že exekuce je vedena na
základě neúčinného a nevykonatelného exekučního titulu, neboť v řízení, v rámci
něhož došlo k uzavření soudního smíru, který je v této exekuci exekučním
titulem, byl účastníkem nezletilý oprávněný, přičemž souhlas jeho opatrovníka s
předmětným soudním smírem nebyl nejprve schválen opatrovnickým soudem (naopak
návrh na schválení tohoto právního jednání za nezletilého byl poté pravomocně
zamítnut, čímž podle povinné došlo ke konečné neúčinnosti tohoto právního
jednání, aniž by ji šlo zhojit následným souhlasem oprávněného po nabytí
zletilosti). K námitce nevykonatelnosti exekučního titulu dále uvedla, že nebyl
opatřen doložkou vykonatelnosti. Soud prvního stupně k tvrzení povinné ohledně
absence doložky vykonatelnosti uvedl, že v tomto případě není sporu o tom, že
exekuční titul vykonatelný je, když je zde stanovena lhůta k plnění a vyznačena
právní moc. Taktéž jej shledal účinným, neboť exekuční titul nebyl nikterak
zrušen a vada řízení spočívající v neschválení právního jednání opatrovníka za
nezletilého oprávněného opatrovnickým soudem se do exekučního řízení nepřenáší. Nadto podotkl, že jakákoliv pochybnost o účinnosti exekučního titulu byla
napravena nabytím zletilosti oprávněného a projevením souhlasu s uzavřeným
soudním smírem. K odvolání povinné Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. srpna 2019, č. j. 58 Co 254/2019-135, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se soudem
prvního stupně v závěru, že ačkoliv při vydání exekučního titulu zjevně došlo k
pochybení, tento nedostatek nemá bez dalšího za následek nevykonatelnost
exekučního titulu (k tomu odkázal na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 21. května 2019, sp. zn. 20 Cdo 1258/2019), ani nečiní právní jednání v
podobě souhlasu se soudním smírem neplatným, pouze se jedná o právní jednání
neperfektní, což ovšem bylo napraveno vyslovením souhlasu oprávněného se
soudním smírem po nabytí zletilosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2011, sp. zn. 21 Cdo 1433/2011), jakož i v závěru, že v daném případě
nebylo vyznačení doložky vykonatelnosti nutné, když z předmětného exekučního
titulu lze vykonatelnost dovodit z vyznačené právní moci a uvedené pariční
lhůty. Nadto odkázal na své rozhodnutí ze dne 18. prosince 2018, č. j. 58 Co
426/2018-68, v němž se již jednou zabýval totožnými námitkami povinné. Usnesení odvolacího soudu napadla povinná dovoláním. Nesouhlasila se závěrem
odvolacího soudu (potažmo i soudu prvního stupně), že exekuční titul v této
exekuci je vykonatelný (ani na něm není vyznačena doložka vykonatelnosti).
Dle
jejího názoru v okamžiku, kdy došlo k pravomocnému zamítnutí návrhu opatrovníka
na schválení právního jednání za nezletilého oprávněného (zde souhlas se
soudním smírem), uzavřený smír se stal definitivně neplatným a neúčinným (jako
by k jeho uzavření vůbec nedošlo). Nebylo tedy možné následně jej učinit
perfektním v důsledku dodatečného souhlasu oprávněného po nabytí jeho
zletilosti, neboť v době tohoto souhlasu již rozhodnutí o soudním smíru právně
neexistovalo (závěr učiněný v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu
2011, sp. zn. 21 Cdo 1433/2011, není použitelný, jelikož tam nedošlo do doby
zletilosti k rozhodnutí opatrovnickým soudem). V návaznosti na to povinná
dovolacímu soudu předložila k řešení otázky, a to 1) zda lze následně zhojit
nicotné právní jednání, které bylo opatrovnickým soudem pravomocně zamítnuto
(tedy přestalo právně existovat), a 2) zda je právně konformní postup soudu,
pokud na rozhodnutí opírající se o nicotné právní jednání (stav věci před
schválením opatrovnickým soudem) vyznačí doložku právní moci/vykonatelnosti. S
ohledem na výše uvedené navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí
odvolacího soudu změnil tak, že exekuce vedená soudním exekutorem Mgr. Ctiborem
Brančíkem, Exekutorský úřad Zlín, pod sp. zn. 215 EX 4/18, na základě pověření
Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 3. 2018, č. j. 78 EXE 1323/2018 – 12, se
zastavuje, případně aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc
vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu projednání a rozhodnutí. Současně
navrhla odklad vykonatelnosti napadeného usnesení odvolacího soudu. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl
o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních
řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že
dovolání není přípustné. Nejvyšší soud se již jednou zabýval totožnými námitkami povinné, a to ve svém
usnesení ze dne 21. května 2019, sp. zn. 20 Cdo 1258/2019, kterým zamítl její
dovolání ve věci exekuce vedené na základě téhož exekučního titulu ve prospěch
druhého oprávněného z exekučního titulu. Vycházel přitom ze stejných skutkových
okolností jako v nyní projednávané věci. Jestliže povinná ve svém odvolání
uváděla, že se zde jedná o odlišnou situaci, jelikož Nejvyšší soud ve výše
specifikovaném usnesení vycházel z chybné domněnky, že žaloba na zrušení soudní
smíru nebyla projednána, pak je nutné uvést, že tato okolnost nemá nikterak
vliv na závěry učiněné v tomto usnesení (usnesení o schválení soudního smíru
zrušeno nebylo).
Lze proto uzavřít, že dovolací soud se ani v tomto případě
nemá důvod odchylovat od svého dřívějšího závěru, že předmětné usnesení o
schválení soudního smíru je pravomocným a vykonatelným exekučním titulem. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s výše uvedeným
usnesením Nejvyššího soudu, není dovolání povinné přípustné; Nejvyšší soud jej
tedy podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Dovolatelka dále navrhla odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení
odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí
dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není
„projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného
rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na výše
uvedené se proto Nejvyšší soud nezabýval návrhem povinné na odklad
vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a
násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /
exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.