USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr.
Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka
Poledny v exekuční věci oprávněného V. K., narozeného XY, bytem v XY, proti
povinné M. K., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Filipem Němcem,
advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova č. 1535/4, pro 222 363 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 78 EXE
6409/2017, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20.
prosince 2018, č. j. 55 Co 409/2018- 100, t a k t o :
Dovolání povinné se zamítá.
Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 22. 5. 2018, č. j. 78 EXE
6409/2017-55, zamítl návrh povinné na zastavení exekuce vedené soudním
exekutorem Mgr. Kamilem Brančíkem, Exekutorský úřad Hodonín, pod sp. zn. 007 EX
4422/17. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že exekučním titulem je v
projednávané věci usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 27. 9.
2013, č. j. 15 C 37/2012-38, kterým byl schválen smír mezi nezletilým
oprávněným a povinnou, na jehož základě povinné vznikla povinnost oprávněnému
vyplatit vypořádací podíl ve výši 222 363 Kč, že uzavření smíru nebylo za
oprávněného schváleno opatrovnickým soudem, že oprávněný nabyl dne 29. 10. 2017
zletilosti a že dne 22. 2. 2018 jako zletilý vyjádřil svůj souhlas se soudním
smírem s tím, že se smírem vždy souhlasil, avšak jeho souhlas byl dosud vždy
ústní. Exekuční titul je podle soudu prvního stupně vykonatelný i přesto, že
neobsahuje doložku vykonatelnosti, neboť o případných nedostatcích exekučního
návrhu a jejich nápravě rozhoduje soudní exekutor. Současně soud prvního stupně
dospěl k závěru, že exekuční titul je vykonatelný uplynutím v něm stanovené
lhůty k plnění, usnesení je totiž dle vyznačené doložky v právní moci a
rozhodnutím stanovená šestiměsíční lhůta k plnění počala běžet okamžikem právní
moci dne 15. 10. 2013 a uplynula dne 15. 3. 2014. Soudní smír, který je v
projednávané věci exekučním titulem, sice dle posouzení soudu prvního stupně
neměl hmotněprávní účinky, neboť tento úkon opatrovníka nezletilého oprávněného
nebyl schválen opatrovnickým soudem, avšak současně nebyl jako exekuční titul
zrušen. Vzhledem k tomu, že schválení opatrovnického soudu podléhá úkon
opatrovníka nezletilého (v tomto případě návrh a souhlas s uzavřením smíru),
nikoliv však rozhodnutí soudu, jde sice o pochybení nalézacího soudu, který
smír schválil, aniž by vyčkal vydání rozsudku opatrovnického soudu
schvalujícího tento úkon opatrovníka, které však samo o sobě nemůže být důvodem
pro odepření výkonu vykonatelného exekučního titulu. Důvodem pro zastavení
exekuce není ani dodatečné rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20.
11. 2015, č. j. 58 P 97/2015-173, kterým byl zamítnut návrh opatrovníka
nezletilého oprávněného na schválení jeho právního jednání (uzavření smíru) za
nezletilého oprávněného, neboť toto rozhodnutí nemá automaticky charakter
zrušujícího rozhodnutí k rozhodnutí o schválení soudního smíru. Konečně soud
prvního stupně dovodil, že jakékoliv pochybnosti o účinnosti soudního smíru
jsou napraveny tím, že oprávněný nabyl zletilosti, vada právního jednání tak
byla zhojena plynutím času a exekuční titul se dosažením zletilosti oprávněného
stal účinným a právně bezvadným exekučním titulem; nadto oprávněný dne 22. 2.
2018 vyjádřil dodatečný souhlas s tímto smírem a uvedl, že s tímto smírem vždy
souhlasil.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 12. 2018, č. j. 55 Co 409/2018-100,
usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud dospěl k závěru, že
oprávněný jako nezletilý mohl být nositelem hmotného práva, neboť uzavření
smíru bylo úkonem svědčícím v jeho prospěch; schválení opatrovnickým soudem je
v tomto případě pouze procesním opatřením sledujícím zájem dítěte, aby nebylo
postupováno v jeho neprospěch. Následně nabytím zletilosti oprávněného dne 29.
10. 2017 procesní vada nalézacího řízení odpadla, oprávněný následně výslovně
vyjádřil svůj souhlas se schváleným smírem s tím, že s ním souhlasil vždy;
nabytím zletilosti a potvrzením souhlasu dříve nezletilého oprávněného se
exekuční titul stal perfektním.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala povinná dovolání. Namítá, že exekuce
má být v projednávané věci zastavena podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h)
občanského soudního řádu, neboť je vedena nezákonným způsobem, na základě
neplatného exekučního titulu bez doložky vykonatelnosti, aniž by bylo zřejmé,
od kterého data je exekuční titul vykonatelný. Dále namítá, že odvolací soud se
nezabýval její námitkou, že oprávněný (v době uzavření smíru) s uzavřením smíru
nesouhlasil a že se dostatečně nevypořádal se skutečností, že rozsudkem
Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. 11. 2015, č. j. 58 P 97/2015-173, ve
spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2016, č. j.
55 Co 75/2016-257, byl návrh na schválení smíru pravomocně zamítnut. Vzhledem k
tomu, že jednání opatrovníka oprávněného nebylo soudem schváleno, nemůže být
platné a tuto vadu nelze ani zhojit dodatečným souhlasem; z tohoto důvodu je
exekuční titul nicotným rozhodnutím, které nelze vykonat. Dovolatelka navrhla,
aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se exekuce vedená
soudním exekutorem Mgr. Kamilem Brančíkem, Exekutorský úřad Hodonín, pod sp.
zn. 007 EX 4422/17, zastavuje. Dovolatelka v dovolání navrhla odklad
vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se
mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti
kterému je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené usnesení
závisí na vyřešení otázky procesního práva, zda je řádným exekučním titulem
pravomocný soudní smír uzavřený za nezletilého oprávněného jeho opatrovníkem
bez předchozího schválení tohoto jednání soudem v řízení ve věcech péče o
nezletilé, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech
souvislostech vyřešena, přezkoumal dovolací soud napadené usnesení odvolacího
soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání povinné není opodstatněné.
Podle ustanovení § 99 odst. 3 o. s. ř. schválený smír má účinky pravomocného
rozsudku. Rozsudkem však může soud zrušit usnesení o schválení smíru, je-li
smír podle hmotného práva neplatný. Návrh lze podat do tří let od právní moci
usnesení o schválení smíru.
Nejvyšší soud v mnoha rozhodnutích (např. v usnesení ze dne 25. 5. 2000, sp.
zn. 20 Cdo 2475/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročníku
2000, pod číslem 123, usnesení ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001,
uveřejněném v témže časopise číslo 6, ročníku 2002, pod číslem 105, či usnesení
publikovaném pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)
vysvětlil, že okolnost, že soudní řízení, jež předcházelo vydání k výkonu
(exekuci) navrženého rozhodnutí, bylo postiženo vadou (zmatečnostní nebo
„jinou“ vadou podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), nezakládá současně vadu
řízení o výkon (exekuci) takového rozhodnutí. V usnesení ze dne 24. 6. 2008,
sp. zn. 20 Cdo 3547/2006, Nejvyšší soud výslovně formuloval a vysvětlil závěr,
že případné vady nalézacího řízení, byť by skutečně existovaly, se do
exekučního řízení nepřenášejí a nepředstavují okolnosti rozhodné pro nařízení
exekuce. Obdobně týž soud v usnesení ze dne 8. 8. 2006, sp. zn. 20 Cdo
1558/2006, zdůraznil, že stěžejním principem exekučního řízení je zásada, podle
níž věcná správnost vykonávaného rozhodnutí nemůže být jakkoli, tedy ani
nepřímo prostřednictvím výtky vad nalézacího řízení, v řízení exekučním
zpochybněna, jelikož opačný závěr by ve svém důsledku vedl k narušení právní
jistoty osob vycházejících v dobré víře z věcné správnosti vykonávaného
rozhodnutí. K nápravě vad nalézacího řízení mohou sloužit pouze zákonem
stanovené procesní prostředky, nikoli námitky uplatňované v rámci exekuce.
Rovněž Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 10. 11. 2006, sp. zn. IV. ÚS
530/06, zdůraznil, že právě exekuční řízení je řízením formálním, jelikož
sleduje jiný cíl než řízení nalézací, a to nucenou realizaci v nalézacím řízení
již stanovených práv a povinností, a že tudíž v něm vady nalézacího řízení
zkoumat a odstraňovat není přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 19. 2. 2013, sp. zn. 20 Cdo 3605/2012).
V projednávané věci je třeba vycházet z citovaného ustanovení § 99 odst. 3 o.
s. ř., ze kterého vyplývá, že skutečnost, že soud schválil smír, v němž
vystupoval nezletilý, aniž by k podání návrhu na schválení smíru, který jménem
nezletilého činí jeho opatrovník, bylo přivoleno soudem, je podmínkou platnosti
smíru z pohledu hmotného práva. Případný nedostatek předchozího souhlasu soudu
s takovým jednáním však ničeho nemění na tom, že smír nabyl právní moci a stal
se vykonatelným. Taková okolnost je pouze důvodem pro podání návrhu na zrušení
usnesení o schválení smíru s poukazem na fakt, že je podle hmotného práva
neplatný. Jestliže takový návrh nebyl podán, usnesení o schválení smíru
přetrvává jako pravomocný a vykonatelný exekuční titul, na jehož základě lze
vést exekuci a není ani důvodu pro její zastavení. Za takových okolností je
irelevantní nejen námitka povinné, že k návrhu opatrovníka nezletilého na
schválení smíru bylo třeba souhlasu soudu, ale i to, zda sám nezletilý během
řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 58 P 97/2015, v němž
soud rozhodoval o tom, zda má být návrh na schválení smíru podaný opatrovníkem
schválen, údajně (podle dovolatelky) se smírem vyslovil nesouhlas. Tyto
okolnosti (zamítnutí návrhu, aby soud přivolil k návrhu na schválení smíru,
který opatrovník učinil jménem nezletilého) by mohly být důvodem pro podání
návrhu na zrušení usnesení o schválení smíru podle § 99 odst. 3 o. s. ř.,
nikoliv pro závěr, že se exekuční titul (usnesení o schválení smíru) nestal
vykonatelným následkem svého doručení účastníků řízení jejich zástupcům a
uplynutím lhůt pro splnění povinností uložených tímto usnesením.
Z uvedeného se podává, že postup soudu v nalézacím řízení, který schválil
soudní smír mezi nezletilým oprávněným a povinnou, aniž by opatrovník
nezletilého oprávněného měl k tomuto jednání souhlas soudu v řízení ve věcech
péče o nezletilé, zatížil nalézací řízení vadou, avšak tuto vadu nelze v řízení
exekučním (vedeném pro splnění povinnosti stanovené smírem) zohlednit, když
zákon za účelem nápravy ustavuje specifický a účinný procesní postup, jímž je
podání návrhu na zrušení smíru proto, že je podle hmotného práva neplatný (§ 99
odst. 3 o. s. ř.). Exekuční titul byl řádně vydán, jde o pravomocné rozhodnutí,
které nabylo vykonatelnosti.
Lze rovněž přisvědčit odvolacímu soudu, že podmínka pro účinnost hmotněprávního
jednání, spočívající ve schválení takového jednání uskutečněného jménem nikoliv
zcela svéprávného nezletilého ze strany soudu, je zákonem předepsána za účelem
ochrany nezletilého, nikoliv druhé strany právního jednání. Jestliže sám
nezletilý (oprávněný) po dosažení zletilosti se smírem souhlasí a žádá, aby jím
uložená povinnost byla realizována, nelze mít za to, že exekuce je vedena v
rozporu se zájmem slabší strany (dříve nezletilého, nyní oprávněného).
Dovolatelce nelze dát za pravdu ani ohledně její námitky, že na vykonávaném
exekučním titulu absentuje doložka vykonatelnosti a exekuce má být z tohoto
důvodu zastavena. Z obsahu spisu bylo zjištěno, že na exekučním titulu byla
vyznačena jen právní moc rozhodnutí, konkrétně výrok I. o schválení smíru nabyl
právní moci dnem 15. 10. 2013 a výrok II. ohledně rozhodnutí o nákladech řízení
nabyl právní moci dnem 31. 10. 2013. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 27.
10. 2004, sp. zn. 20 Cdo 2012/2003, uvedl, že v exekučním řízení nejsou soud
prvního stupně a odvolací soud vázány potvrzením o vykonatelnosti; naopak jsou
oprávněny posoudit, zda exekuční titul je po formální stránce vykonatelný (§ 52
odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., § 275 odst. 2 o. s. ř.). Totéž platí i pro
případ, kdy záznam soudce na vyhotovení rozhodnutí založeném ve spise, že
nastala jeho právní moc, který slouží pro následné vyznačování doložek o právní
moci a vykonatelnosti na stejnopisech rozhodnutí (srov. § 23 a § 24 odst. 1, 2
vyhlášky
č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění
pozdějších předpisů), chybí, popřípadě je negativní (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 20 Cdo 728/2006). Vzhledem k tomu, že soud
prvního stupně se ve svém rozhodnutí otázkou formální vykonatelnosti exekučního
titulu podrobně zabýval (viz bod 8. rozhodnutí soudu prvního stupně) a dospěl k
závěru, že exekuční titul je po formální stránce vykonatelným titulem, byl jeho
postup v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, od které není důvod
se odchýlit, a jeho rozhodnutí (společně s potvrzujícím rozhodnutím odvolacího
soudu) je správné.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správné. Protože nebylo zjištěno, že by řízení bylo postiženo
některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2
písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České
republiky dovolání povinné podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.
zamítl.
Dovolatelka v dovolání navrhuje odklad vykonatelnosti dovoláním napadaného
usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp.
zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že lze akceptovat takový postup, kdy o
návrhu na odklad vykonatelnosti Nejvyšší soud rozhodne spolu s dovoláním, aniž
by se zabýval důvody, pro které je jeho vydání navrhováno, a to za předpokladu,
že se tak stane ve lhůtě přiměřené pro samotné rozhodnutí o návrhu na odklad
vykonatelnosti rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že dovolací soud o dovolání povinné
rozhodl bez odkladu (tedy v Ústavním soudem zdůrazněné přiměřené lhůtě),
nezabýval se návrhem povinné na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného
usnesení odvolacího soudu. Výrok o návrhu na odklad vykonatelnosti je totiž ve
vztahu k výroku, jímž se dovolací řízení končí zamítnutím dovolání, výrokem
akcesorickým (srov. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20
Cdo 4907/2017).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a
násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti
(exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 5. 2019
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu