20 Cdo 728/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci
oprávněného E. Ch., zastoupeného advokátem, proti povinné T. 0. 2. C. R., a.
s., pro 3.200,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod
sp. zn. 13 Nc 32501/2004, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 22. 8. 2005, č.j. 54 Co 327/2005-32, takto:
Dovolání se odmítá.
V záhlaví uvedeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení ze dne
19. 1. 2005, č.j. 13 Nc 32501/2004-5, jímž Obvodní soud pro Prahu 4 nařídil k
vymožení pohledávky oprávněného 3.200,- Kč podle svého vykonatelného rozsudku
ze dne 18. 3. 2004, č.j. 39 C 431/2003-25, exekuci na majetek povinné a jejím
provedením pověřil soudní exekutorku. Předpoklady pro nařízení exekuce ve
smyslu ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a
exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“), měl odvolací soud za splněny,
zejména uzavřel, že podkladové rozhodnutí je po formální stránce vykonatelné.
V dovolání – jehož přípustnost opírá o ustanovení § 238a odst. 1 písm. c),
odst. 3 (správně odst. 2) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve
znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“) – povinná uplatňuje jako
dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/
o.s.ř.). Namítá formální nevykonatelnost podkladového výroku pro suspenzivní
účinek podání, jež (na rozdíl od odvolacího soudu) kvalifikuje jako odvolání i
do výroku, jímž bylo právní předchůdkyni povinné uloženo zaplatit oprávněnému
3.200,- Kč, o němž nebylo městským soudem dosud rozhodnuto. Jako otázku po
právní stránce zásadního významu označila, „zda je přípustné exekučně vykonat
část výroku rozsudku, který byl výslovně napaden odvoláním“. Poukazuje na to,
že v nalézacím řízení bylo uloženo její právní předchůdkyni výrokem pod bodem
I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 3. 2004, č.j. 39 C
431/2003-25, zaplatit oprávněnému 6.195,- Kč spolu s 3 % úrokem z prodlení od
1. 4. 2003 do zaplacení. Právní předchůdkyně povinné napadla tento rozsudek
odvoláním, v němž výslovně navrhla, aby jí bylo uloženo zaplatit jen
3.200,- Kč a aby byla žaloba ve zbývající výši 2.995,- Kč, včetně požadovaného
3 % úroku z prodlení z částky 6.195,- Kč od 1. 4. 2003 do zaplacení, zamítnuta.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2004, č.j. 58 Co 390/2004-45,
byl rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 2.995,- Kč s 3 % úrokem z
prodlení z 6.195,- Kč od 1. 4. 2003 do zaplacení a ve výroku o nákladech řízení
zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. Následně rozsudkem ze dne 9. 5. 2005, č.j. 39 C 431/2003-72,
Obvodní soud pro Prahu 4 žalobu co do částky 2.995,- Kč spolu s
úrokem z prodlení ve výši 3 % z částky 6.195,- Kč od 1. 4. 2003 do zaplacení
zamítl. Z toho, že městský soud nezrušil, nepotvrdil případně nezměnil rozsudek
soudu prvního stupně i co do částky 3.200,- Kč, povinná dovozuje, že dosud
trvají suspenzivní a devolutivní účinky odvolání, které bylo i do tohoto výroku
podáno. Dále povinná vytýká, že nebyly splněny předpoklady pro nařízení
exekuce ve smyslu § 44 zákona č. 120/2001 Sb. i proto, že rozsudek soudu
prvního stupně nebyl opatřen ohledně podkladového výroku doložkou o
vykonatelnosti. Navrhuje, aby byla rozhodnutí soudů obou stupňů zrušena a věc
byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Oprávněný se ve vyjádření ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhl,
aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění
účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně
rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce, § 130 zákona č.
120/2001 Sb.), je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné
za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) o.s.ř. (srov. § 238a
odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je
vyloučeno (usnesení, jímž byla nařízena exekuce, nepředcházelo dřívější,
odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí soudu prvního stupně), zbývá přípustnost
dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., které ji
spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-
li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního
právního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením § 241a odst.
2 písm. b) o.s.ř., tj. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Tímto důvodem je pak dovolací soud vázán (včetně jeho
obsahového vymezení) a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí
odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§ 242 odst. 3, věta první,
o.s.ř.).
Závěr, že k exekuci navržené rozhodnutí je vykonatelné, je závěrem právním,
jehož přezkum je v dovolacím řízení možný v intencích dovolacího důvodu
podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Otázka, již dovolatelka ve
skutečnosti k přezkumu nabízí (posouzení písemného procesního úkonu podle § 41
odst. 2 o.s.ř. jinak, než jak byl posouzen v nalézacím řízení), však znaky
uvedené v § 237 odst. 3 o.s.ř. nesplňuje. Nejvyšší soud již v mnoha
rozhodnutích uvedl, že soud ve výkonu rozhodnutí (exekuci) není oprávněn
přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí (včetně postupu orgánu) vydaných v
nalézacím řízení. Obsahem těchto rozhodnutí je vázán a je povinen z nich
vycházet (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999,
sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
č. 1, ročník 2000 pod č. 4 nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 12.
2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek č. 7, ročník 2005, pod č. 58). Názor odvolacího soudu, že je vázán
rozhodnutím soudu vydaným v nalézacím řízení je správný.
Stejně tak v mnoha rozhodnutích (např. usnesení ze dne 25. 10. 2002,
sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
č. 7, ročník 2004 pod č. 62, usnesení ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo
2475/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2000 pod č.
123, usnesení ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1569/2003) Nejvyšší soud
vysvětlil, že případné vady nalézacího řízení (byť by skutečně existovaly) se
do řízení o výkon rozhodnutí nepřenášejí.
Nad rámec výše uvedeného lze jen podotknout, že podle ustálené soudní
praxe jde o právo se samostatným skutkovým základem také tehdy, došlo-li k tzv.
rozštěpení původně jediného práva na dvě práva se samostatným základem v
důsledku toho, že odvolatel využil svého práva a proti rozhodnutí o dělitelném
plnění podal odvolání jen zčásti – svůj odvolací návrh kvantitativně ohraničil
jen na část plnění, o němž bylo soudem rozhodnuto – (srovnej Občanský soudní
řád, komentář – II. díl, C.H. Beck, 7. vydání, Praha 2006, str. 1089).
Povinná se tedy mýlí, dovozuje-li závěr opačný.
Nesprávná je i další dovolací právní námitka povinné, že nařízení
exekuce bránila okolnost, že podkladový výrok nebyl opatřen doložkou
vykonatelnosti. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 20
Cdo 2012/2003, uvedl, že „v exekučním řízení nejsou soud prvního
stupně a odvolací soud vázány potvrzením o vykonatelnosti; naopak jsou
oprávněny posoudit, zda exekuční titul je po formální stránce vykonatelný (§ 52
odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., § 275 odst. 2 o.s.ř.)“. Totéž platí i pro
případ, kdy záznam soudce na vyhotovení rozhodnutí založeném ve spise, že
nastala jeho právní moc, který slouží pro následné vyznačování doložek o právní
moci a vykonatelnosti na stejnopisech rozhodnutí (srov. § 23 a § 24 odst. 1,
2 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské
soudy, ve znění pozdějších předpisů), chybí, popřípadě je negativní.
Zbývá dodat, že rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s hmotným právem (§
237 odst. 3 o.s.ř.) je vyloučen již proto, že napadené rozhodnutí posuzovalo
výlučně otázky práva procesního.
Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího
ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je odmítl (§ 243b odst. 5,
věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§
87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. února 2007
JUDr. Pavel K r b e k , v. r.
předseda senátu