U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové v
exekuční věci oprávněné Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, se
sídlem v Praze 3, Orlická 4/2020, IČ 411 97 518, adresa pro doručování Přerov,
Smetanova 9, proti povinnému Ing. J. V., zastoupenému JUDr. Stanislavou
Bradovou, advokátkou se sídlem v Přerově, Kratochvílova 17, pro částku
263.093,- Kč, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 24 Nc 1495/2006, o
dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v
Olomouci ze dne 10. října 2007, č. j. 40 Co 1176/2007 - 75, takto:
I. Dovolání se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o. s. ř.):
V záhlaví označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 27. 4.
2007, č. j. 24 Nc 1495/2006 - 57, kterým Okresní soud v Přerově zamítl návrh
povinného ze dne 1. 6. 2006 (doplněný podáním ze dne 1. 9. 2006) na zastavení
exekuce (nařízené k návrhu oprávněné ze dne 14. 2. 2006 usnesením Okresního
soudu v Přerově ze dne 17. 2. 2006, č. j. 24 Nc 1495/2006 - 4, mj. podle
vykonatelného platebního výměru oprávněné ze dne 7. 7. 1997, č. 2141100829, ve
spojení s rozhodnutím rozhodčího orgánu oprávněné ze dne 8. 10. 1997, č.
2170/97/Fi, pravomocným dne 2. 12. 1997, k uspokojení pohledávky oprávněné ve
výši 263.093,- Kč). Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem
prvního stupně a po částečném zopakování listinných důkazů se ztotožnil s jeho
závěrem, že důvod zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není
dán, neboť vznesená námitka povinného o promlčení pohledávky není důvodná.
Jestliže totiž v řízení bylo zjištěno, že oprávněná vedla pro vymáhanou
pohledávku na základě návrhu podaného u Okresního soudu v Přerově dne 16. 10.
2000 ve věci vedené pod sp. zn. 20 E 882/2000 výkon rozhodnutí prodejem
movitých věcí, nařízený usnesením tohoto soudu ze dne 22. 12. 2000, který byl
po bezvýsledném soupisu usnesením ze dne 14. 4. 2003 pravomocně zastaven, a u
téhož soudu je pro tutéž pohledávku na základě návrhu oprávněné ze dne 20. 8.
2003 dosud veden pod sp. zn. 20 E 685/2003 výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy
povinného, docílila stavení běhu pětileté promlčecí doby podle § 112 obč. zák.,
stanovené v § 16 zák. č. 592/1992 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve
znění pozdějších předpisů, která neběžela od 16. 10. 2000 do 17. 6. 2003 a poté
od 20. 8. 2003. Námitku povinného, že ke stavění běhu promlčecí doby nedošlo z
důvodu, že oprávněná nesplnila podmínku uvedenou v § 112 obč. zák., tedy že ve
vykonávacím řízení (jež bylo následně zastaveno) řádně nepokračovala, neshledal
důvodnou, jelikož se oprávněná na bezvýslednosti předchozího výkonu rozhodnutí
nepodílela.
Proti tomuto rozhodnutí podal povinný dovolání (doplněné podáním, doručeným
soudu prvního stupně dne 17. 4. 2009), jehož přípustnost dovozuje z § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení
věci, který podle něj spočívá v tom, že soudy obou stupňů „nesprávně
vyhodnotily procesní postup oprávněné v předcházejícím vykonávacím řízení“.
Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že oprávněná ve vykonávacím
řízení postupovala řádně s důsledkem přerušení běhu promlčecí doby, která podle
jeho názoru neběžela od 16. 10. 2000 do 17. 6. 2003. Domnívá se, že oprávněná
si před zahájením výkonu rozhodnutí i po jeho nařízení vedeném pod sp. zn. 20 E
882/2000 nepočínala s náležitou opatrností a uvážlivostí, přičemž „pravým
důvodem“ pro zastavení výkonu rozhodnutí byl podle něj nedostatek součinnosti,
ignorace výzev prvoinstančního soudu a její všeobecná nečinnost, nikoli
skutečnost, že soupis movitých věcí se pro nedostatek majetku stal neúspěšným.
Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Oprávněná se ve svém písemném vyjádření k dovolání s rozhodnutími soudů obou
stupňů ztotožnila.
Dovolací soud vzhledem k článku II., bodu 12. části první zákona č. 7/2009 Sb.
dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění
účinném do 30. 6. 2009 a neshledal je podle § 238a odst. 1 písm. d), odst. 2,
ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustným.
Rozhodnutí odvolacího soudu je totiž v otázce aplikace ustanovení § 112 obč.
zák., které se vztahuje i na běh promlčecí doby k vymáhání práva na pojistné a
penále na všeobecné zdravotní pojištění (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 20. 6. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2219/2005), v souladu s ustálenou
judikaturou, od níž Nejvyšší soud nemá důvodu se ani v této věci odchýlit,
podle níž v zahájeném řízení řádně pokračuje i ten účastník soudního řízení,
který součinnost se soudem v řízení sám nevyvíjí, svými úkony však nebrání
průběhu řízení a jeho skončení rozhodnutím soudu ve věci (srov. zejména
rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 25. 1. 1976, sp. zn. 4 Cz 8/76, uveřejněný
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 32/1978 civ., č. sešitu
9-10/1978, jehož závěry jsou použitelné i v současné době), a nemá tudíž po
právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání povinného podle § 243b odst. 5, věty první, a §
218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž mohl přihlédnout k doplnění dovolání, neboť
bylo podáno až po uplynutí zákonné lhůty k podání dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87
zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. srpna 2010
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu