20 Cdo 2689/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Olgy
Puškinové v exekuční věci Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, se
sídlem v Praze 3, Orlická 4/2020, pro doručování Všeobecná zdravotní pojišťovna
ČR, Krajská pobočka pro Královéhradecký kraj, Územní pracoviště Hradec Králové,
Sušilova 1337, proti povinnému V. S., zastoupenému Mgr. Milošem Znojemským,
advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 29, pro 815.858,43 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. Nc
9244/2002, o dovolání povinnéhoproti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 14. 12. 2007,
č. j. 25 Co 564/2007-97, takto:
Dovolání se odmítá.
Okresní soud v Hradci Králové zastavil usnesením (výrok I.) ze dne 3.
9. 2007, č. j. Nc 9244/2002-80, exekuci nařízenou usnesením téhož soudu ze dne
22. 11. 2002, č. j. Nc 9244/2002-10, v částce 5.000,- Kč (ohledně platebního
výměru č. 1340205570 ze dne 29. 10. 1996, v právní moci 18. 11. 1996), a to
podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), ve zbývající části
návrh povinného na zastavení exekuce zamítl (výrok II.).
Krajský soud napadeným rozhodnutím usnesení okresního soudu v napadeném
výroku II. potvrdil. Dospěl stejně jako okresní soud k závěru, že pětiletá
promlčecí lhůta stanovená v § 16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na
všeobecné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen též
„zákona č. 592/1992 Sb.“), nemohla uplynout v případě vymáhání částky
- 294.074,- Kč na základě platebního výměru ze dne 30. 1. 2002 č.
4140200137,
který nabyl právní moci 8. 3. 2002,
- 449.408,- Kč na základě platebního výměru ze dne 30. 1. 2002, č.
2140200136,
který nabyl právní moci 8. 3. 2002,
- 56.376,43 Kč na základě platebního výměru ze dne 29. 6. 2000, č.
2140001157,
který nabyl právní moci 16. 8. 2000,
- 3.000,- Kč na základě platebního výměru ze dne 11. 12. 2001, č.
1340101265,
který nabyl právní moci 9. 2. 2002,
- 3.000,- Kč na základě platebního výměru ze dne 16. 11. 1998, č.
1342200387,
který nabyl právní moci 12. 12. 1998,
jestliže exekuční řízení bylo zahájeno 15. 11. 2002 a stále probíhá.
V případě vymáhání částky 5.000,- Kč na základě platebního výměru ze
dne 2. 5. 1997, č. 1340202600, který nabyl právní moci 30. 5. 1997, uvedl, že
na základě tohoto titulu byl veden výkon rozhodnutí u Okresního soudu v Hradci
Králové pod sp. zn. E 3830/2000, řízení bylo zahájeno 21. 9. 2000, zastaveno
bylo usnesením téhož soudu ze dne 29. 7. 2002. Protože § 16 odst. 2 zákona č.
592/1992 Sb. neobsahuje bližší úpravu běhu promlčecí lhůty, je nutno vycházet z
§ 112 občanského zákoníku o stavění promlčecí lhůty, takže ani v tomto případě
není právo oprávněné promlčeno (výkon rozhodnutí byl již veden také ohledně
částky 56.376,43 Kč a částky 3.000,- Kč na základě platebního výměru ze dne 16.
11. 1998).
Povinný v dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. ve znění účinném do 30. 6. 2009, namítá, že aplikace
ustanovení § 112 občanského zákoníku o stavění běhu promlčecí lhůty v případě
podání návrhu na zahájení soudního řízení není v případě vymáhání dlužného
pojistného, penále a pokut stanovených podle zákona č. 592/1992 Sb., možná.
Úprava § 16 odst. 2 citovaného zákona obsahuje úpravu promlčení práva vymáhat
pojistné; jedná se o úpravu speciální, kterou není možné doplňovat o obecná
ustavení občanského zákoníku (předpisu práva soukromého). Připomněl, že teprve
po novele zákona č. 592/1991 Sb., provedené zákonem č. 261/2007 Sb., platí (s
účinností od 1. 1. 2008), že promlčecí doba neběží po dobu řízení u soudu.
Navrhl proto, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Dovolací soud věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve
znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12. zákona č.
7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – jež podle § 238a
odst. 2 o. s. ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v
předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. d) o. s. ř. – je
dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, kterému nepředcházelo
kasační rozhodnutí, přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je
dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s
hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce
právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek
právních, navíc otázek zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem, jímž
lze dovolání odůvodnit, je tedy pouze důvod podle ustanovení § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci). Při přezkumu napadeného
rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek,
jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud
uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3, věta
první, o. s. ř.).
Dovolatel sice přednesl argumenty ve prospěch názoru, že napadené
rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, hodnocením námitek v dovolání
obsažených však k takovému závěru dospět nelze.
Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí ze dne 13. 4. 2005, sp. zn. 21 Cdo
1940/2004 (na které odvolací soud rovněž poukazuje), vyložil, že při absenci
bližší úpravy promlčení v ustanovení § 16 odst. 2 zákona č. 592/1991 Sb. je
třeba obsah tohoto pojmu vykládat analogicky podle ustanovení § 100 až 114
občanského zákoníku jakožto obecného předpisu upravujícího institut promlčení,
což platí i ohledně běhu promlčecí lhůty. Proto je také třeba vycházet z § 112,
věty druhé, občanského zákoníku.
Odvolací soud v souladu s ustálenou soudní praxí postupoval a v případě
vymáhání částky 5.000,- Kč na základě platebního výměru ze dne 2. 5. 1997, č.
1340202600, který nabyl právní moc 30. 5. 1997, se jí řídil. Na vymáhání
dalších částek se dovolací námitky nevztahují, protože návrh na nařízení
exekuce byl podán před uplynutím pětileté promlčecí lhůty stanovené v § 16
odst. 2 zákona č. 592/1991 Sb.
Protože dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř., Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s.
ř.) podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a
násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. července 2010
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu