20 Cdo 2706/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Pavla Krbka ve
věci žalobce P. B., zastoupeného advokátem, proti žalovanému JUDr. J. D.,
soudnímu exekutorovi, zastoupenému advokátem, o nahrazení projevu vůle, vedené
u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 16 C 445/2003, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 8. 2004, č.j. 15 Co
287/2004-75, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 8. 2004, č.j. 15
Co 287/2004-75, a rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 24. 3. 2004,
č.j. 16 C 445/2003-36, v napadených výrocích I. a IV. se zrušují a řízení se
zastavuje.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
řízení částku 16.875,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta.
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 24. 3. 2004, č.j. 16 C
445/2003-36, bylo mimo jiné žalovanému uloženo vydat žalobci potvrzení o
zaplacení nejvyššího podání na základě příklepu, který mu žalovaný udělil ve
věci exekuce vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. Nc 1624/2002
(výrok I.) a žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci k rukám jeho
zástupce na náhradě nákladů řízení 7.500,- Kč.
Shora označeným rozsudkem krajský soud změnil rozsudek okresního soudu a žalobu
o uložení povinnosti vydat potvrzení o zaplacení nejvyššího podání zamítl a
žalobci uložil zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení celkem 13.700,-
Kč. Odvolací soud dospěl k závěru, že rozhodování o věci sice náleží do
pravomoci soudů, neboť žalobce tvrdí, že má proti žalovanému nárok na plnění
(vydání potvrzení); tento nárok však není po právu, neboť mezi účastníky žádný
závazkový vztah nevznikl. Při úkonech exekučního řízení nemá soudní exekutor
postavení účastníka občanskoprávního vztahu, není vůči žalobci věřitelem, nýbrž
vykonává pravomoc danou mu předpisy práva veřejného.
V dovolání – jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„o.s.ř.“) – žalobce namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Měl-li odvolací soud zato, že po právní stránce je
možno věc posoudit jinak než podle žalobcova právního názoru, měl jej podle §
118a odst. 2 o.s.ř. vyzvat k doplnění vylíčení rozhodných skutečností, což však
neučinil a zatížil tím řízení vadou ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.
Ztotožňuje se s názorem soudu první stupně, že povinnost žalovaného vydat
potvrzení o zaplacení nejvyššího podání vyplývá z příslušných ustanovení
vnitřního a kancelářského řádu pro okresní, krajské a vrchní soudy, byť sám
svůj nárok opíral o ustanovení § 161 odst. 3 o.s.ř. Navrhl, aby dovolací soud
napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání; ztotožňuje se se závěrem odvolacího soudu,
že mezi účastníky nevznikl závazkový vztah, neboť jako exekutor vykonával v
exekučním řízení pravomoc na základě předpisů veřejného práva.
Protože dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí
soudu prvního stupně ve věci samé, je přípustné podle § 237 odst. l písm. a)
o.s.ř., Nejvyšší soud se v souladu s ustanovením § 242 odst. 3, věty druhé,
o.s.ř. nejprve zabýval tím, zda řízení není stiženo některou z vad uvedených v
§ 229 odst. l o.s.ř., a dospěl k závěru, že řízení takovou vadou stiženo je,
neboť věc nespadá do pravomoci soudů v občanskoprávním soudním řízení.
Podle § 7 odst. 1 o.s.ř. soudy v občanském soudním řízení projednávají a
rozhodují spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních,
pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají
a nerozhodují o nich jiné orgány.
Podle § 7 odst. 3 o.s.ř. jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském
soudním řízení, jen stanoví-li to zákon.
Podle § 2 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o.z.“), mají účastníci v občanskoprávních
vztazích rovné postavení.
Podle § 1 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční
činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen „zákona č.120/2001
Sb.“) v rámci pověření exekutorským úřadem exekutor provádí nucený výkon
exekučních titulů (dále jen „exekuční činnost“) a další činnost podle tohoto
zákona.
Podle § 28, věta druhá, zákona č. 120/2001 Sb. se úkony exekutora považují za
úkony soudu.
Podle § 52 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb. nestanoví-li tento zákon jinak, je
exekutor oprávněn vykonat všechny úkony, které občanský soudní řád a další
právní předpisy jinak svěřují při provedení výkonu rozhodnutí soudu, soudci,
vykonavateli nebo jinému zaměstnanci soudu.
Z citovaných ustanovení (a rovněž z důvodové zprávy k exekučnímu řádu) vyplývá,
že exekutor při provádění exekuce nemá postavení soukromoprávního subjektu,
nýbrž vykonává pravomoc svěřenou mu předpisy veřejného práva. Je na něj
delegována část státní moci, jejímž nositelem je při soudním výkonu rozhodnutí
soud, tedy pravomoc nuceně vykonávat exekuční tituly. Úkony exekutora při
provádění exekuce se podle § 28 zákona č. 120/2001 Sb. považují za úkony soudu;
tedy i usnesení o příklepu vydané exekutorem při prodeji nemovitosti v
exekučním řízení má stejnou povahu jako soudní usnesení o příklepu ve výkonu
rozhodnutí prodejem nemovitostí podle § 336j odst. 1 o.s.ř. Toto postavení
exekutora je dále posíleno tím, že při výkonu exekuční činnosti má exekutor
postavení veřejného činitele (§ 4 zákona č. 120/2001 Sb.).
Z postavení exekutora jako nositele delegované státní moci pak plyne, že vztah
mezi ním a vydražitelem ohledně zaplacení nejvyššího podání není vztahem
soukromoprávním. Pro soukromoprávní vztahy je charakteristické, že jejich
účastníci mají rovné postavení (§ 2 odst. 2 o.z.). Tak tomu však mezi
exekutorem a vydražitelem není; exekutor zde vykonává delegovanou státní moc a
je vydražiteli nadřízen, neboť autoritativně rozhoduje o tom, zda udělí
vydražiteli příklep (k vymezení pojmu veřejné moci srov. řadu nálezů a
usnesení Ústavního soudu ČR publikovaných ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního
soudu České republiky, např. usnesení ze dne 23. června 1995, sp. zn. II. ÚS
86/95, svazek 3, č. 15, nález ze dne 1. prosince 1998, sp. zn. I. ÚS 41/98,
svazek 12, č. 147, nález ze dne 10. listopadu 1998, sp. zn. I. ÚS 229/98,
svazek 12, č. 138, či usnesení ze dne 25. listopadu 1993, sp. zn. II. ÚS 75/93,
svazek 2, č. 3, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 33
Odo 622/2005 a contr.). Proto i s tím související vztah ze zaplacení nejvyššího
podání není vztahem soukromoprávním, nýbrž veřejnoprávním. Plnění povinností
exekutora se tedy nelze domáhat soukromoprávní cestou, podobně jako při soudním
výkonu rozhodnutí nelze žalovat soud na vydání stvrzenky podle § 115 odst. 3
instrukce Ministerstva spravedlnosti č.j. 505/2001-Org. ze dne 3. 12. 2001,
kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy.
Jelikož vztah mezi účastníky nelze podřadit pod žádný ze vztahů uvedených v
§ 7 odst. 1 o.s.ř. a ani žádný jiný právní předpis ve smyslu § 7 odst. 3 o.s.ř.
tento vztah do pravomoci soudů nesvěřuje, není v souzené věci dána pravomoc
soudů. Přitom není podstatné, zda žalobce tento vztah jako soukromoprávní
kvalifikuje, nýbrž to, zda tento vztah soukromoprávním vztahem skutečně je.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 4 a 6, § 229
odst. 1 písm. a) o.s.ř. zrušil, ze stejného důvodu zrušil i rozsudek soudu
prvního stupně v napadených výrocích I. a IV. a podle § 104 odst. l o.s.ř.
řízení zastavil.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věta první, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 2, věta první, o.s.ř. Žalovaný má právo na náhradu účelně
vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v řízení
v prvním stupni, v odvolacím řízení a v dovolacím řízení; výši odměny dovolací
soud určil podle ustanovení § 1 odst. 1, § 2, § 7 písm. e) per analogiam, § 10
odst. 3 a § 18 odst. 1, věty první, vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví
paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při
rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění
vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a
náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů, tj. částkou 6.200,- Kč za řízení v prvním stupni, 6.200,-
Kč za odvolací řízení a 3.100,- Kč za dovolací řízení (jeden úkon právní služby
– vyjádření k dovolání). Součástí nákladů žalovaného je dále paušální částka
náhrady za dva úkony právní služby v řízení v prvním stupni 150,- Kč, za dva
úkony v odvolacím řízení 150,- Kč a za jeden úkon v dovolacím řízení 75,- Kč
(§ 13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dále
žalovanému náleží náhrada soudního poplatku za odvolání ve výši 1.000,- Kč.
Celkem činí náklady řízení 16.875,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. března 2006
JUDr.
Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu