U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové,
Ph.D. v exekuční věci oprávněného M. S., zastoupeného Mgr. Lukášem Wimětalem,
advokátem se sídlem v Brně, Údolní 8, proti povinné Fotbalové asociaci České
republiky (dříve Českomoravskému fotbalovému svazu, o. s.), se sídlem v Praze 6
– Strahově, Diskařská 100, identifikační číslo osoby 00406741, zastoupenému
Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Týn 1049/3, pro částku
400.000,- € s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn.
34 EXE 1964/2010, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 15. července 2011, č. j. 21 Co 181/2011-90, takto:
I. Usnesení Městského soudu v Praze z 15. července 2011, č. j. 21 Co
181/2011-90, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 z 11. března 2011, č. j. 34
EXE 1964/2010-63, se ruší a řízení se zastavuje.
II. Oprávněný je povinen zaplatit povinné na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 48.720,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta
Mgr. Marka Vojáčka.
Usnesením z 11. března 2011, č. j. 34 EXE 1964/2010-63, obvodní soud zamítl
návrh (ze 6. září 2010) na prohlášení vykonatelnosti rozsudku soudu v Utrechtu,
Nizozemí, z 5. listopadu 2008, č. j. 250302/KG ZA 08-589 na území České
republiky (výrok I.), dále zamítl návrh na nařízení exekuce podle citovaného
rozsudku k vymožení povinnosti zaplatit oprávněnému pohledávku ve výši
400.000,- €, „resp. pohledávku za pokutu ve výši 1.000,- € denně až do
maximální výše 400.000,- € za každý den, po který povinný jednal v rozporu s
ustanovením bodu 3.2 exekučního titulu, a to od 16. listopadu 2008 do dne
podání tohoto návrhu a pro náklady předcházejícího řízení ve výši 1.185,19 € a
náklady exekuce (výrok II.), a oprávněného zavázal zaplatit povinné na náhradě
nákladů řízení částku 116.650,- Kč (výrok III.).
Napadeným rozhodnutím městský soud k odvolání oprávněného změnil usnesení soudu
prvního stupně v napadeném výroku I. tak, že rozsudek soudu v Utrechtu,
Nizozemí z 5. listopadu 2008, č. j. 250302/KG ZA 08-589, prohlásil vykonatelným
na území České republiky (výrok I.) a v napadených výrocích II. a III. změnil
usnesení soudu prvního stupně tak, že podle citovaného rozsudku nařídil k
vymožení povinnosti zaplatit oprávněnému pohledávku ve výši 400.000,- €, „resp.
pohledávku za pokutu ve výši 1.000,- € denně až do maximální výše 400.000,- €
za každý den, po který povinný jednal v rozporu s ustanovením bodu 3.2
exekučního titulu, a to od 16. listopadu 2008 do dne podání návrhu – 7. září
2010 – a pro náklady předcházejícího řízení ve výši 1.185,19 € a náklady
exekuce, které budou stanoveny v příkazu k úhradě nákladů exekuce, a provedením
exekuce pověřil Mgr. Daniela Vlčka, soudního exekutora exekutorského úřadu se
sídlem v Praze 7, Osadní 12 (výrok II.).
Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že ustanovení článku 49 nařízení Rady (ES) č.
44/2001 z 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních
rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Nařízení Brusel I), podle něhož
jsou cizí soudní rozhodnutí o zaplacení penále v dožádaném členském státě
vykonatelná pouze tehdy, jestliže je výše penále s konečnou platností stanovena
soudy členského státu původu, reaguje na právní úpravu v některých členských
státech, ve kterých může být nesplnění povinnosti uložené soudním rozhodnutím
sankcionováno formou penále, jehož způsob výpočtu je přímo v rozhodnutí uveden
a odvíjí se zpravidla od délky prodlení žalované. V některých z těchto právních
řádů je způsob výpočtu penále podle soudního rozhodnutí konečný, v jiných jde o
jakousi hrozbu a konečná výše penále musí být stanovena následným rozhodnutím.
Zpravidla pak bývá nižší, než jak by odpovídalo výpočtu podle rozsudku. Z
důvodu rozdílů v právních úpravách jednotlivých členských států citovaný článek
požaduje, aby v každém případě bylo o konečné výši penále rozhodnuto, a teprve
toto konečné rozhodnutí je ve smyslu ustanovení článku 32 způsobilým k
prohlášení vykonatelnosti.
V souzené věci bylo exekučním titulem povinné uloženo neprodleně uvolnit
oprávněného podle článku 9 Juncto článek 3 Annexe 3 FIFA Regulations on the
Status and Transfer of Players, a prokázat součinnost při přechodu oprávněného
z FC Brno do FC Twente ´65 Enschede s tím, že po uplynutí desetidenní lhůty ode
dne vynesení rozsudku za každý den jednání, které bude v rozporu s uloženou
povinností, byla povinná zavázána zaplatit oprávněnému pokutu ve výši 1.000,- €
až do maximální výše 400.000,- €.
Odvolací soud vycházel z úředního překladu, podle něhož není povinné citovaným
rozhodnutím ukládáno penále, nýbrž pokuta za nesplnění soudem uložené
povinnosti. I kdyby obstála námitka povinné, že jde – podle pojmu užitého v
originále – o penále ve smyslu ustanovení článku 49 Nařízení, je odvolací soud
názoru, že způsob výpočtu výše uvedené sankce je konečný, jelikož jedinou
neznámou je počet dnů prodlení, nemůže tedy jít o pouhou hrozbu, jejíž výše by
mohla být stanovena z jiných důvodů částkou nižší. Na základě uvedeného
odvolací soud shledal obě podmínky pro prohlášení exekučního titulu splněnými,
proto usnesení soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s
ustanovením § 52 odst. 2 exekučního řádu změnil.
V dovolání povinný (kromě jiného) namítá, že v předmětném řízení je dána
překážka věci pravomocně rozhodnuté, a to alespoň v části nároku týkající se
částky 334.000,- € a pro náklady předcházejícího řízení ve výši 1.185,19 €,
protože shodná částka byla nárokována již v původním řízení vedeném u téhož
obvodního soudu pod sp. zn. 38 Nc 7416/2009. Městský soud v tomto řízení vydal
usnesení č. j. 70 Co 206/2010-72, jímž návrh na nařízení exekuce pro částku
334.000,- € a pro náklady předcházejícího řízení ve výši 1.185,19 € zamítl. V
obou řízeních je tedy co do části nároku ve výši 334.000,- € a pro náklady
předcházejícího řízení ve výši 1.185,19 € dána překážka věci pravomocně
rozsouzené, protože prohlášení vykonatelnosti a nařízení exekuce se domáhal
stejný oprávněný proti téže povinné, na základě téhož rozsudku a ohledně
totožného nároku ve výši 334.000,- € a nákladů předcházejícího řízení ve výši
1.185,19 €; řízení o návrhu na nařízení exekuce ohledně těchto částek mělo tedy
být zastaveno. Pokud jde o zbylou část nároku ve výši 66.000,- €, i ohledně
této částky se nařízení exekuce domáhá stejný oprávněný proti téže povinné na
základě téhož rozsudku.
V původním řízení vedeném u téhož obvodního soudu pod sp. zn. 38 Nc 7416/2009,
v němž byl návrh na nařízení exekuce zamítnut, byl tento nárok ve výši 66.000,-
€ obsažen samostatně jako tehdy (ke dni podání návrhu v tomto řízení) ještě
nesplatný, tedy budoucí nárok oprávněného, zatímco nyní je tento nárok zcela
splatný, v čemž ovšem spočívá jediný rozdíl týkající se předmětů obou řízení,
jinak je totožnost předmětu řízení zcela dána. Podle názoru povinné mělo být
řízení pro překážku věci pravomocně rozsouzené zastaveno i pokud jde o částku
66.000,- €, neboť je dána totožnost účastníků, totožnost rozsudku i totožnost
nárokované částky 66.000,- €.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od
1.7.2009 do 31.12.2012 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009
Sb. a čl. II Přechodných ustanovení, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovolání, přípustné podle ustanovení článku 44 Nařízení a jeho přílohy IV., je
– v části směřující proti výroku II. napadeného rozhodnutí, jímž odvolací soud
rozhodl o návrhu na nařízení exekuce a pověření soudního exekutora k jejímu
provedení – opodstatněné, byť pro jinou než dovolatelem uváděnou zmatečnostní
vadu.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Podle § 229 odst. 2 písm. a) o. s. ř. žalobou pro zmatečnost účastník může
napadnout také pravomocný rozsudek soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu
nebo pravomocné usnesení těchto soudů, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé,
anebo pravomocný platební rozkaz (směnečný a šekový platební rozkaz) nebo
elektronický platební rozkaz jestliže v téže věci bylo již dříve zahájeno
řízení.
V usnesení z 16. prosince 2004, sp. zn. 20 Cdo 1820/2003, publikovaném v
časopise Soudní judikatura č. 1/2005 pod poř. č. 12, Nejvyšší soud dovodil, že
podmínky exekučního řízení jsou dotčeny (např. co do překážky řízení zahájeného
nebo pravomocně rozhodnuté věci ve smyslu ustanovení § 83 odst. 1 a § 159a
odst. 5 o. s. ř.) nikoli nařízením exekuce, nýbrž teprve vydáním exekučního
příkazu.
V usnesení z 25. září 2003, sp. zn. 20 Cdo 1751/2002, uveřejněném v časopise
Soudní judikatura č. 10/2003 pod poř. č. 187, jehož závěry lze aplikovat i na
vztah mezi dvěma exekučními řízeními podle exekučního řádu, Nejvyšší soud
uzavřel, že ve vztahu mezi řízením o soudní výkon rozhodnutí a exekučním
řízením podle zákona č. 120/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů nastává
překážka věci pravomocně rozhodnuté, byl-li vydán exekuční příkaz, ačkoli mezi
týmiž účastníky již byl k vymožení stejné pohledávky přiznané týmž exekučním
titulem (pravomocně) nařízen výkon rozhodnutí stejným způsobem, na který zní
exekuční příkaz, a postihující týž předmět výkonu.
V odůvodnění uvedeného usnesení pak Nejvyšší soud vysvětlil, že jde-li o
vymožení peněžitého plnění, nastává překážka litispendence, jestliže dříve, než
bylo pravomocně rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, byl mezi
týmiž účastníky k vydobytí stejné pohledávky (její části) přiznané týmž
exekučním titulem podán znovu návrh na nařízení výkonu rozhodnutí stejným
způsobem a na shodný předmět výkonu, jaký byl označen v návrhu dřívějším. Na
další straně odůvodnění Nejvyšší soud doplnil, že jde-li o vymožení peněžitého
plnění, nastává překážka litispendence, jestliže dříve, než bylo pravomocně
rozhodnuto o návrhu na nařízení exekuce, byl mezi týmiž účastníky k vydobytí
stejné pohledávky (její části) přiznané týmž exekučním titulem vydán exekuční
příkaz znějící na stejný způsob a postihující týž předmět výkonu jaký byl
označen v dřívějším návrhu. Účinky překážky věci pravomocně rozhodnuté
nastávají tehdy, domáhá-li se oprávněný nařízení výkonu rozhodnutí, ačkoli mezi
týmiž účastníky již byl k vymožení stejné pohledávky (její části) přiznané týmž
exekučním titulem výkon způsobem, který oprávněný znovu navrhuje na shodný
předmět výkonu, pravomocně nařízen, a trvají, dokud nebyl zastaven nebo jiným
způsobem skončen. Z uvedeného vyplývá, že „toutéž věcí“ ve smyslu § 83 a § 159
odst. 3 o.s.ř. se pro účely řízení o výkon rozhodnutí rozumí stejný způsob
výkonu (srov. § 258 odst. 1 o.s.ř.) na týž předmět výkonu (tj. nárok na mzdu,
pohledávku povinného z účtu u peněžního ústavu, popř. jinou peněžitou
pohledávku nebo majetkové právo, movité věci, nemovitosti, popř. jejich
spoluvlastnické podíly, podnik, popř. jeho část nebo podíl) uplatňovaný mezi
týmiž účastníky pro pohledávku (její část) přisouzenou stejným exekučním
titulem.
O situaci popsanou v prvých dvou větách předchozího odstavce jde v dané věci,
kdy dříve, než bylo v řízení (zahájeném 16. září 2009) sp. zn. 38 Nc 7416/2009
o návrhu na nařízení exekuce rozhodnuto (usnesením městského soudu ze 6.
prosince 2012, č. j. 70 Co 206/10-174, pravomocným 30. ledna 2013, vydaným po
kasaci předchozího rozhodnutí z 11. června, č. j. 70 Co 206/2010-72, usnesením
Nejvyššího soudu z 30. srpna 2012, č.j. 20 Cdo 3785/2010-133), byl v předmětném
řízení sp. zn. 34 EXE 1964/10, znovu podán návrh na prohlášení vykonatelnosti
exekučního titulu a nařízení exekuce. V době, kdy o tomto novém návrhu ze 6.
září 2010 rozhodl odvolací soud napadeným usnesením, č. j. 21 Co 181/2011-90,
tedy ke dni 15. července 2011, předmětnému řízení, sp. zn. 34 EXE 1964/10,
bránila překážka litispendence spočívající v existenci (již od 16. září 2009)
probíhajícího řízení sp. zn. 38 Nc 7416/2009. Stejně tak před právní mocí
rozhodnutí o (v pořadí prvním) návrhu na nařízení exekuce v řízení sp. zn. 38
Nc 7416/2009, tedy před 30. lednem 2013, byl v předmětném řízení sp. zn. 34 EXE
1964/10 dne 19. srpna 2011 vydán exekuční příkaz (č. j. 101 EX 02169/10-011,
zažurnalizovaný ve spise sp. zn. 38 Nc 7416/2009 na č. l. 257) na provedení
exekuce přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu, tedy týmž způsobem,
jako v exekuční příkazu vydaném předtím (dne 15. prosince 2009, vizč. l. 232
spisu sp. zn. 38 Nc 7416/2009) v řízení sp. zn. 38 Nc 7416/2009.
Nastala-li překážka litispendence, brání tomu, aby se pokračovalo v řízení
zahájeném později, tedy právě v řízení sp. zn. 34 EXE 1964/10. Okamžikem
rozhodným pro posouzení existence překážky litispendence není stav v době
zahájení řízení, ale vždy v době vyhlášení (vydání) usnesení, v daném případě
tedy dovoláním napadeného usnesení městského soudu z 15. července 2011 sp. zn.
21 Co 181/2011-90 (což samozřejmě platí i pro výrok o prohlášení exekučního
titulu vykonatelným). K překážce litispendence přihlíží i dovolací soud.
Vyjde-li v řízení o přípustném a včasném dovolání najevo, že odvolací soud věc
projednal a rozhodl, ačkoli tomu bránila překážka litispendence, dovolací soud
rozhodnutí soudů obou stupňů zruší a řízení zastaví ((viz Drápal, L., Bureš, J.
a kol. Občanský soudní řád II., § 201-376. Komentář. 1. vydání. Praha:
C.H.Beck, 2009, 552 s.).
Vzhledem k uvedenému Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů pro vady
uvedené v § 229 odst. 2 písm. a) o. s. ř. zrušil a podle § 243b odst. 4 o. s.
ř. řízení zastavil.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn skutečností, že procesně
úspěšné povinné podle ustanovení § 142 odst. 1, § 224 odst. 1 a § 243c odst. 3
věty první o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 právo na náhradu účelně
vynaložených nákladů dovolacího řízení; ty spočívají v částce 48.420,- Kč
představující sazbu odměny za zastoupení advokátem (§ 1 odst. 2 věty první, § 6
odst. 1, § 7 bod 7. vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších
předpisů), a v částce 300,- Kč paušální náhrady podle § 13 odst. 3 advokátního
tarifu (viz nález pléna Ústavního soudu ze 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS
25/12, uveřejněný pod číslem 116/2013 Sb., a rozsudek velkého senátu Nejvyššího
soudu z 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010),
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. listopadu 2013
JUDr. Vladimír Mikušek
předseda senátu